Zdechovice

Jsou i historická svědectví o dobývání železa ve Zdechovicích. Přemysl Otakar II. dostal první vůz odtud železem okovaný. Poslední železo ze železáren zdechovických je na hřbitovní kapli v Přelouči. Také osada Zbraněves připomíná místo, kde se železná ruda dobývala a tavila. Železné doly a železárny zdechovické zanikly. Opětovně se začalo dolovat roku 1804 a roku 1830. Za I. světové války 1914-1918, kdy dovoz uralského manganu byl válkou znemožněn, byly znovu otevřeny rudné doly i ve Chvaleticích a ve Zdechovicích.

Zdechovice mají památky po dávném osídlení. Takovým místem je mimo jiné Strážník, skála 268m vysoká, která je dobýváním kamene částečně zlikvidována. Vedla tady Trstenická stezka, zde se rozdělovala na Sázavu a Prahu. Obchodníci a jejich koně zde přespávali. Nedaleko Strážníka je část lesa, kde se říká "Na babách". Podle dřívějších pamětníků tam vystupoval na pocestné lupič Babinský, který bohatým bral a chudým dával. Když byl chycen, odpykával si trest ve vězení na Špilberku.

Památnými místy jsou ve zdechovických lesích Petrova šlápota, Obří postele Čertova jarmara, Soudní skála. Jsou vzpomínkou na staré zašlé časy. V jarní době se scházela mládež každou neděli, stejně jako jejich otcové a dědové, ještě do konce II. světové války ze širokého okolí v lese ve Volšové leči u studánky Toužení, která prý měla kouzelnou moc.

Obec do I. světové války žila poklidným životem ve střídmosti a ve zbožnosti. O nedělích byly v kostele 3 bohoslužby: ranní, velká a odpoledne požehnání. Na bohoslužby se zvonilo každý den ráno, v poledne a večer. Na věži kostela byly umístěny tři zvony. Pohřbívalo se jen do hrobů na hřbitově.

Jako kapacity v obci byli uznáváni majitel panství, farář, učitelé. Škola byla čtyřtřídní a přeplněna dětmi i ze Spytovic a Morašic. Děti z evangelických rodin, kterých bylo málo, musely chodit do Trnávky - to bylo jen zpočátku, později, asi v letech 1880, mohli chodit do zdejší školy. Školní povinnost byla do 12 let. Dříve školní docházku rodiče dětí příliš neuznávali. Jejich budoucnost viděli v práci a řemeslech. Za c. k. Rakouska dávali do učení rodiče děti jednak do Vídně, aby se tam naučily řemeslu a také němčině, která byla velmi potřebná. Na úřadech se mluvilo a psalo německy. Vyučení ve Vídni tam často zůstali trvale nebo také šli "vandrem" s možností získat zkušenosti v řemesle a poznat rozsáhlé kraje tehdejší říše rakousko-uherské, ke které jsme patřili. Každý vyučený ve Vídni a ten co provandroval zemi, byl mnohem více vážen než ten, který se vyučil doma, hlavně proto, že ovládal němčinu. V obci bylo dost šikovných řemeslníků různých profesí. Nemohl scházet pekař, potravinářské obchody, obchody s látkami a tři hospody. Většina z nich měla k živobytí kousek pole, která pro ně byla takovou rekreací, vzpruhou.

V obci byl velkostatek, proto také v obci nebylo velkých usedlostí. Většinou byli jen tzv. domkáři. Hospodářství obdělávaly manželky a muži pracovali v jiných oborech, velkou příležitost měli ve velkostatku.

Tehdejší občané se neobešli bez hudby, zpěvu a tance. Výhodou bylo to, že tady byla Rambouskova kapela, pamětnice tří generací kapelníků tohoto rodu. Hrála v širokém okolí na tanečních zábavách a pohřbech. Pro vylepšení nálady a z radosti, že jsou zdraví, zpívalo se všude - v kostele, na polích při práci, od jara do podzimu při schůzkách na návsi. V zimě se scházeli ve staveních, kde také o zpěv nebyla nouze.

V poměrně velkém množství se pěstovaly v každém stavení husy, o posvícení nechyběly upečené k obědu a pohostily také příbuzné, kteří byli každoročně zváni, což bylo v tehdejší době morálním pravidlem.

V dávné minulosti v obci byly dva mlýny - u Pazdernického rybníka horní a u Černého rybníka dolní. Majitel dolního mlýna byl Mencl, ten ho prodal a stávající majitel ho brzy zapálil a dřevěný mlýn celý vyhořel. Spáleniště s polnostmi byly prodány velkostatku. Horní mlýn byl zrušen ještě dříve a místo něj byla zřízena velkostatkem pila, která, jakmile byl v rybníce dostatek vody, řezala prkna také soukromníkům a její monotónní zvuk zněl po okolí.

V červenci 1914 se oslavoval dne 26.svátek sv. Anny. Byla neděle odpoledne, když se vylepovaly plakáty, které svolávaly k mobilizaci záložní vojáky. Do 24 hodin se museli hlásit u svých bývalých pluků. Po vesnici se ozýval pláč manželek, dětí i rodičů. Konaly se odvody již 18ti letých chlapců. Bláhové bylo přesvědčení, že válka za 14 dní skončí. Trvala čtyři roky. Ženám vojáků byly vypláceny mizivé podpory, potraviny byly na lístky.

Rekvírovalo se obilí, brambory, dobytek, byla velká drahota, nedalo se nic koupit. Na velkostatku pracovali zajatí Rusové. Z naší obce bylo povoláno 121 mužů, z nich zahynulo 27, zraněno 20 a do legií vstoupilo 7 statečných. Když válka skončila, zaletěla pod zdejší střechy radost. Je smutno jen tam,kde schází otec, syn. Úroda po dlouhé době byla lepší, dobytek se doplňoval. Zákon o první pozemkové reformě nebyl zdejším zemědělcům nijak příznivý, od velkostatku dostali vykoupit jen 68 arů půdy. Práce a výdělků však bylo dostatek. V obci se rychlým tempem rozvíjela i kulturní činnost. Zajišťovali ji sokolové a hasiči, hrála se divadla a pořádaly se různé besídky. Hlavně v zimním období zde hostovalo delší dobu loutkové divadlo i pojízdný biograf. O tato představení byl velký zájem, a tak odjížděli spokojení a příští rok přijížděli znovu. Každý rok sem přijíždělo na letní pobyt velké množství Pražanů. Bydleli u soukromníků, kteří, aby jim umožnili pobyt, spali mnozí na půdě. Bylo to takové vzácné nepsané upřímné přátelství města s venkovem. Každý rok jako vlaštovky přijížděli znovu s přesvědčením, že mají blízko z nádraží lesy, krásnou krajinu, dobré koupání a levné a chutné stravování. Měli zde druhý domov s přátelským vztahem k lidem a přírodě. Zúčastňovali se všech kulturních akcí pořádaných místními spolky i mnohdy byli i jejími rádci, mnozí byli profesory, učiteli hudby i virtuozy. Každým rokem o prázdninách v několika turnusech se střídala děvčata z Prahy 15ti až 18ti letá. Byla ubytována a stravovala se ve škole, při velkém uskrovnění řidicího školy, který tam bydlel. Když se loučily, volaly děkujeme a budeme vzpomínat na krásnou a sluncem prozářenou krajinu a pohostinné lidi. Sokol koupil loutkové divadlo, hrálo se v hospodě každou neděli odpoledne pro děti. Do divadla chodily děti s rodiči v hojném počtu a přinášelo jim radost v klidné a pokojné vesnici.

Rok 1935 dával předtuchu podle našich i zahraničních zpráv, že Německo má tajné plány s přípravou na válku. V příštím roce bylo v obci provedeno cvičení protiplynové obrany. Členům Sokola a Hasičů, též mužům nevojákům, byly rozděleny různé služby. Tento rok byly konány velké vojenské manévry ve zdejší obci. Byla tady ubytována jízda a jeden den zde provedlo cvičení lehké dělostřelectvo. Po stránce sportovní bylo založeno volejbalové družstvo. Hrálo na mnoha turnajích v okrese i samotných Pardubicích a získalo velké množství pohárů, výsledky byly dlouhodobé. Na několika domcích byly zlikvidovány doškové střechy a vyměněny za taškové. Na návsi byly vykáceny kaštany a vysázeny ořechy a živý plot. X. všesokolského sletu v Praze v roce 1948 se zúčastnily všechny složky zdejšího Sokola. Byl to projev vlastenectví a snaha za republiku bojovat s Německem. Sokolové se vraceli domů povzbuzení a jakoby okřáli od strachu před Němci.

Žulové lomy velkostatku pronajaté Janu Zítkovi na Strážníků, měly velkou prosperitu, začaly se vyrábět žulové kostky. Přijeli k nám povolaní kameníci a odborníci od Skutče a kostky se vyráběly ve velkém množstí. Zájem o ně byl až překypující. Také o dlažební kámen byl velký zájem, hlavně pro regulaci Labe.Proto také se ještě otevřely dva menší soukromé lomy, na obci a u Zbraněvse. Při lámání kamene bylo velké množství vody.

Ta zvyšovala podstatně náklady a v krátké době byly oba lomy zrušeny a zůstal jen vysoce prosperující lom velkostatku. Tam si na tehdejší dobu kameníci vydělávali vysoké mzdy. Velmi dobře se také uplatňoval drtič kamene. Prosperita lomu se promítla v tržbách obchodníků a hospod. Kameníci drželi modré pondělky pracovali jen 5 dní v týdnu. Mnoho se jich zde oženilo a tím se zvýšil počet obyvatel.

Obec byla stále rekreační oblastí, Pražané byli stálými návštěvníky včetně několika turnusů kolonií "zdravé generace" také v počtu 55ti dětí z okolí Chebu a Falknova, polovina dětí byla německých.

Právě proto, že zde bylo zdravé ovzduší, měl v úmyslu tehdejší primář pardubické nemocnice, který často navštěvoval řídícího školy, zde postavit sanatorium pro nemocné tuberkulosou. Povolení na stavbu a peníze měl povoleny. Bohužel majitelé stavebního místa, které bylo bez užitku, neplodné, ho neprodali. Byla to půda po předcích zděděná a měli k ní úctu a ta se zákonitě dodržovala. Protože jiné vhodné místo nebylo, ke stavbě nedošlo.

Dne 15. března 1939 o 9té hodině ranní přijel do naší obce po silnici na Kolín německý obrněný tank a vzápětí projížděly naší obcí další ozbrojené jednotky. Příjezdem Němců byla ihned zavedena jízda po komunikacích vpravo, místo vlevo. Ten den sněžilo, napadlo 20 cm sněhu, byl silný mráz, což trvalo několik dní. První německou okupační vyhlášku přijal ten den starosta obce Karel Dlouhý. Bylo to oznámení, že tento den obsadí říšsko-německé vojsko celé naše území. Z československé republiky se stal Protektorát Čechy a Morava. Němci zde nakupovali velice levně. Kurz byl stanoven 1 marka za 10,- Kč, zboží bylo všude mnoho a Němci nakupovali všechno. Pro naše civilní obyvatelstvo byl vydán zákaz vycházet na ulici od 21. do 6. hodiny ráno. Všichni židé byli označeni žlutou hvězdou a písmenem J. Do určených obchodů mohli chodit jen ve stanovené hodiny. Měli zákaz vstupu do hostinců, divadel, biografů, parků, na plovárny a pod. Židovské obchody dostali Němci nebo loajální Češi zdarma. Orientační tabulky, označení obchodů a firem muselo být německo-česky nebo německy. Ve všech místech byly pořádány německé kursy řeči. Všechny politické strany byly zrušeny, také Sokol byl zlikvidován (také jeho hotovost 5.000 Kčs), všechny písemnosti a materiál byly zapečetěny. Kronika obce byla odvezena do Přelouče. V obci byla ustanovena jediná složka, Národní souručenství.

V září 1939 začala válka proti Polsku, byly uzavřeny vysoké školy.

V prosinci 1940 byla provedena konfiskace majetku Bohusl. Geigerové čp. 33 - musela odjet vlakem do Pardubic, odtud byla transportována do různých koncentračních táborů, odkud se nevrátila. Byla svobodná, byla prodavačkou v Praze, sem jezdila na neděli. Usměvavou a přívětivou ženu všichni velice litovali, a to bylo všechno, co mohli pro ni udělat.

V roce 1941 byl zatčen zdejší občan František Fořt, účetní v lomech v Morašicích. Byly u něj nalezeny letáky shozené anglickými letadly a byl dán do koncentračního tábora a koncem války se vrátil. Dalším byl Václav Koláčný z čísla 10 za rozšiřování letáků, vrátil se v roce 1942. Z Německa se nevrátil totálně nasazený z čísla 16. Příčina smrti není známa.

V roce 1944 byly odvezeny zvony z věže kostela na roztavení pro válečné účely. Příděly potravin byly stále nižší. Hlavně v okolních lesích pohybovalo se několik skupin partyzánů. Nařízení stíhalo nařízení. V obci byla provedena prohlídka domů, půd, sklepů, místností a skříní, jestli tam nejsou zběhové a nepřátelé německé říše.

Ke konci války projížděly obcí kolony vozů Němců, samí staří lidé. Prchali před blížícím se cizím vojskem. Na vozech měli potraviny a krmení pro dobytek, který byl zapřažen do vozů (koně, voli i krávy).

Obcí procházely transporty zajatců, doprovázené německými vojáky, kteří stříleli do vzduchu, aby postrašili civilní obyvatelstvo, aby jim nemohlo dát jídlo. Kdo ze zajatců byl zesláblý a nemohl jít, byl zastřelen. Všude byla nejistota a strach, co se bude dít dál. Na tratích střílela americká letadla do německých transportů a likvidovala lokomotivy.

Dne 5. května se strhávaly německé nápisy z obchodů, firem a vyvěšovaly se naše a sovětské vlajky.

Sovětská posádka byla ubytována ve zdejším zámku v počtu asi 600 mužů. Zdržela se zde asi měsíc a provedla průzkum v celém okolí, hlavně v lesích. Přivítání Rudé armády bylo velice srdečné v zámeckém parku a v hostinci

U Škarydů bylo uspořádáno několik kulturních večerů. Při odjezdu byli všichni vojáci zasypáni květinami.

Počátkem roku 1948 se početně rozšířila komunistická strana ve členské základně a byla sloučena se sociální demokracií. Ze zdejší obce odchází několik občanů trvale do pohraničí.

V roce 1952 byl zřízen obecní rozhlas s osmi reproduktory. Tím skončila funkce obecního strážníka a jeho bubínku.

V obci byly pořádány agitační schůze pro založení JZD. Rolníci a malozemědělci byli přesvědčováni pro společné hospodaření. Několik agitačních schůzí skončilo fiaskem. Těžko se loučili rolníci nebo malozemědělci s vlastní půdou a živým inventářem a se vším, co měli dávat do JZD. Konečně za velkého tlaku a vyhrožování bylo JZD založeno. V lednu byl hovězí dobytek sveden do společné stáje na Ovčíně. Podzimní osev se provedl jen pokud bylo obilí, hodně půdy zůstalo ladem. Předpis státní dodávky byl splněn na polovinu. Za pracovní jednotku se dostávalo 12 Kčs.