Valašské Klobouky

V období od poloviny 13. století až do století 14. zde probíhala první větší kolonizační vlna (v této době byl založen například Újezd, dále i Vlachova Lhota či Nedašova Lhota), která dala základní podobu nejen síti městeček (Brumov, Klobouky, Slavičín, Újezd), vesnic a šlechtických sídel (Vlachovice), ale také soustavě církevní správy (fary v Brumově, Kloboukách, Slavičíně, Vlachovicích a v Újezdě). Panovníkovi však nepatřila všechna sídla na Valašskokloboucku: Slavičín spolu s několika vesnicemi byl ve vlastnictví olomouckých biskupů, kteří ovšem tento majetek udělovali šlechtě do lenního užívání (nejrozsáhlejším lénem bylo městečko Slavičín s hradem Engelsberkem, malým lenním statkem byly třeba i Divnice).

Čtrnácté a patnácté století přinesly řadu privilegií především Valašským Kloboukám, které začaly plnit na rozsáhlém brumovském panství roli hospodářského a později i soudního centra. Nejvýznamnější privilegium dostaly Klobouky ve svatvečer Nejsvětější Trojice léta 1356 (tedy 18. června 1356): Klobouky se staly městečkem s právem města Hradiště, což vedle práva trhu přineslo i právo hrdelní. Důležité listiny pak městečko obdrželo za husitských válek od krále Zikmunda, jenž si v kraji potřeboval posílit svou pozici, vždyť hrad Brumov dočasně držel kališnický pán Boček z Kunštátu (hrad se však brzy vrátil do rukou krále). Husitství zde tedy kořeny nijak zvlášť nezapustilo…

Za uherské války, která z mapy panství vymazala téměř pětinu vesnic, odevzdal uherský král brumovské panství panu Podmanickému (Podmaničtí pak od krále vykoupili práva k dědičné držbě panství), významné péče se panství dostalo v 16. století od pánů z Lomnice. Šestnácté století přineslo Vlachovicím povýšení na městečko, Klobouky jsou již označovány jako město.

Ve druhé polovině 16. století byly zdejší fary luterské: spisky o historii regionu většinou na toto období jen stroze dští hněv a neúctu, o duchovních správcích se pak nezmiňují. Je ale dobré si uvědomit, že například o věž klobuckého kostela (postavena v 80. letech 16. století) se zasloužili právě ti luteráni… Koncem 16. století máme v Kloboukách doloženy také české bratry, ale i židovské obyvatelstvo. S počátkem 17. století přicházejí na brumovské panství důrazní jezuité a s nimi - rekatolizace.

Právě v této době vrcholí v oblasti i nové kolonizační snahy (jejich počátek lze datovat přibližně k polovině 16. století) s cílem osídlovat a využívat vyšší horské polohy. Charakteristický způsob hospodaření užívaný v rumunském Valašsku (obdělávání horských kopanic, chov ovcí a koz) dal této kolonizaci název – valašská. Rozmach valašské kolonizace právě v našem kraji pak způsobil, že je celý region od 17. století jmenován Valašsko. Významným řemeslem kraje se stalo soukenictví.

Klid a hospodářskou prosperitu panství v šestnáctém století vystřídalo století sedmnácté, které přineslo již roku 1605 vpád Bočkajovců a brzy poté návštěvy vojsk třicetileté války (v roce 1621 se za valašského povstání Valaši zmocnili brumovského hradu). S malým časovým odstupem následovalo několik ničivých vpádů Turků (nejhůře v roce 1663); za vpádu roku 1680 byl mj. odvlečen klobucký farář Václav Pavliš, o tři roky později byl nájezdníky odvlečen farář Jan František Čapek. - Počátkem 18. století ještě do kraje najížděli Rákocziho uherští povstalci. Zajímavý doklad o jejich řádění zaznamenala tzv. Kráčalíkova kronika: koncem roku 1706 byl v Baranicovém chrástí u Klobouk vysvlečen donaha a ubit nový brumovský farář František Kalus. Na toto období se zachovalo v kraji poměrně dost památek, vzpomínek: Hložecká kaple, Andělíček, na Tichovsku pak třeba název trati Knězova louka (lidé se tehdy před nájezdníky schovávali, především v tichovských lesích, a farář byl, pochopitelně, s nimi).

Z těchto tragedií a zejména z nich plynoucí dlouhodobé hospodářské stagnace (stagnaci vidíme také v počtu obyvatelstva, po vpádech ovšem přicházelo mnoho přistěhovalců) se kraj dostával jen ztěžka, navíc široké panské hospodářské aktivity citelně postihly poddaný lid. Cenným dokladem oživování hospodářského života Klobouk je například dům č.p. 105 z dvacátých let 18. století, z roku 1733 pak socha sv. Jana Nepomuckého (v roce 1768 byly farnímu kostelu darovány ostatky Jana Nepomuckého). Barokní sláva mariánského kultu se pak v Kloboukách zhmotnila v roce 1761: Tobiáš Tomaštík, jehož synové Tobiáš a Benedikt si postavili tzv. Červený dům (1781), nechal udělat Mariánský sloup se sochami: Panna Marie s Ježíškem, sv. Tekla, sv. Florián, sv. Vendelína a archanděl Rafaela s malým – Tobiášem (množství Tobiášů - Dobiášů ve městě dalo Klobučanům nelichotivě vnímané pojmenování: Dobši). Příznačné je, že Tomaštíci byli nejvyššími představiteli klobuckého cechu soukenického, který od poloviny 18. století mířil ke svému vrcholu. V devatenáctém století byly dokonce v Kloboukách a Brumově zřízeny soukenické manufaktury.

Na konci 18. a na počátku 19. století lze pozorovat viditelný rozkvět našeho koutu Valašska, který pamatují mnohé stavby, dnes většinou kulturní památky. Vedle již zmíněných připomeňme, že se po dvacetiletém úsilí farářů i biskupů podařilo pohnout farnost k opravě kostela (čekalo se, že vše zaplatí farníci). Jen s minimálním přispěním fary byl v letech 1771 a 1772 rozsáhle v barokním slohu opraven kostel; o deset let později pak byla nově vystavěna fara (v současné době po stavební rekonstrukci, která respektovala právě původní dispozice). Významné přestavby se na konci 18. století dočkala také klobucká radnice.

V závěru 18. století jsou již Klobouky sídlem děkanátu (dosud byly součástí děkanátu vizovského). Kněží přestávají používat osobní pečetě – farnost začala užívat pečeť s obrazem klobouku neseného dvěma lvíčky, pod tím byl umístěn kříž; počínaje rokem 1808 se začala užívat pečeť s motivem svaté Heleny s křížem. V roce 1804 je poprvé v pramenech zmíněna dedikace kostela – Nalezení sv. Kříže, dosud byl jmenován jen jako kostel Svatého Kříže; druhý vatikánský koncil v šedesátých letech dvacátého století sjednotil svátky Nalezení a Povýšení sv. Kříže, dnes je tedy kostel zasvěcen Povýšení svatého Kříže. - Koncem 18. a poté i ve století 19. se často vyskytly úvahy o změnách v obvodu farnosti: diskutována byla například možnost přičlenění Študlova k lidečské faře, což pro touhu študlovských patřit k faře zdejší nebylo realizováno. Farní obvod se postupně ustálil v tomto rozsahu: Klobouky, Lipina, Mirošov, Smolina, Tichov, Lačnov, Poteč, Příkazy a Študlov.

Po roce 1848 se při novém správním uspořádání a budování soudních okresů většinou navazovalo na spádové oblasti pozdněfeudálního hrdelního soudnictví, neboť tato střediska odpovídala společenskému vývoji lépe než vrchnostenské správní okrsky. Tak se v roce 1851 staly sídlem okresních úřadů jižního Valašska Valašské Klobouky. Od roku 1868 patřil klobucký soudní okres pod politický okres Uherský Brod (tento stav přetrval po celou První republiku).

Ve druhé polovině 19. století je možné i v našem kraji sledovat vzestup zbohatlých podnikatelů a továrníků ve srovnání s úpadem starých šlechtických rodů (například Antonín Dreher, který na přelomu století koupil většinu brumovského panství – první a druhý díl). Základní obživou vesnického lidu bylo stále zemědělství, to však nemohlo uživit rostoucí počet obyvatelstva (tehdy se na vesnicích hodně rozšířila podomácká výroba dřevěného nářadí), což mnozí řešili odchodem na sezónní práce (například na Slavičínsku odcházelo do světa mnoho zvěroklestičů – miškářů), pro mnohé se jako nejlepší řešení ukázalo vystěhování, především do USA. Pro nejednoho řemeslníka se otevřely podnikatelské cesty zánikem cechů a vydáním živnostenského řádu, k rozvoji podnikatelských aktivit přispívaly občanské záložny a spořitelny, objevily se i pokusy spojit síly k většímu soustředění výrobních možností (Družstvo soukeníků a papučářů ve Valašských Kloboukách, 1898), u Bohuslavic nad Vláří bylo neúspěšně realizováno několik ropných vrtů. Podnikatelskými symboly jižního Valašska se staly jména Pivečka a Šerý: v roce 1860 byla ve Slavičíně založena Pivečkova koželužská dílna, která postupně vyrostla v obuvnickou továrnu, podobně se v továrnu vyvinula klobucká textilní dílna Františka Šerého /1882/. Lepší časy ale vždy něco smete – pro převážně dřevěnou zástavbu zdejších obcí byl největším nepřítelem zejména oheň: v roce 1896 shořela při velkém požáru více než polovina Klobouk (Klobouky užívají od 80. let 19. století přívlastek „Valašské“); na druhou stranu je třeba říci, že se v důsledku ohně se rozvinul talent klobuckého architekta Huberta Gessnera, který v závěru 19. století vyprojektoval například domy č.p. 116 (tzv. Líbalova vila), č.p. 177 (v polovině 30. let 20. století se stal vlastníkem spolek Katolický dům) nebo č.p. 189 (sídlo Městského úřadu).

Nová vlna oživení podnikání a rozkvětu oblasti nastala po odeznění hospodářské krize třicátých let 20. století: pro jižní Valašsko mělo obzvláště velký význam založení zbrojovky v Bohuslavicích nad Vláří (1935-1936). Velké změny pak nastaly po druhé světové válce, respektive po roce 1948. Pilíři místního průmyslu se staly elektrotechnická továrna MEZ v Brumově (založena roku 1946), slavičínské Vlárské strojírny a klobucké továrny Pal Magneton a Igla (dříve textilní továrny Šerý a Umtex, po válce převedené na strojírenskou výrobu), velkou proměnu zemědělské výroby znamenalo zakládání jednotných zemědělských družstev (první vznikla v letech 1949 a 1950 v Bohuslavicích, Divnicích, Lipině, Brumově a ve Valašských Kloboukách).

Stinnou stránku doby připomínají mj. pamětníci inscenovaného veřejného soudu proti tzv. protistátní skupině Světlana (1950) či zákroků proti katolické církvi a věřícím (v padesátých letech byly postupně omezovány také slavnosti Božího těla: nejprve z náměstí zmizely oltáříčky, v roce 1958 se slavnost konala naposledy na náměstí).

V roce 1949 byla zrušena dvojkolejnost okresů (dosud byly okresy soudní a politické) - Valašským Kloboukám statut okresu zůstal, a to až do roku 1960, kdy další správní reforma začlenila jihovalašský region do okresu Gottwaldov (od 1. 1. 1990 Zlín).