Černovice

Původně městečko, od poloviny 19. století město, leží na soutoku dvou ramen Černovického potoka, na jižním úpatí hory Svidník (739 m), do níž Alois Jirásek umístil jeden z oddílů svatováclavského vojska. Svahy, obkružující celé město, jsou porostlé nekonečnými pestrými lesy a dosud skýtají všechny druhy lesních plodin. Vedou do nich značené turistické cesty. Na potoce je několik rybníků, bývalých mlýnů a vančurovské rozmarné koupaliště.

Příroda, lesy a vrchy i příhodné klima přispěly k novodobé slávě. Z amerických darů a za osobního přispění prezidentovy dcery Alice Masarykové zde byla po první světové válce vybudována první československá ozdravovna, činná ještě nedávno. Zámek, v posledním desetiletí přebudovaný na zařízení sociální péče o mládež vysoké úrovně, hostí už téměř století sociální či zdravotní ústavy. Ve městě jsou další domovy mládeže a školy různého druhu. Zaměstnávají většinu stálých obyvatel, jichž je kolem dvou tisíc. Jen pár se jich zabývá zemědělstvím. Ostatní pracují ve službách.

Škála obchůdků a řemeslnických živností pokrývá všechny potřeby obyvatel i značného množství chalupářů a rekreantů. Jedinou letní ubytovnu zde mají baráčníci z celé České republiky. Viditelní při různých událostech, jako jsou masopustní průvod, setkávání rodáků, turistické pochody, hasičské soutěže, venkovní vánoční koncerty, pouti a jiné oslavy, bývají historičtí hasiči, městská dechovka, pionýrská skupina a svaz žen, mažoretky i šermíři, sportovní střelci, fotbalisté, myslivci a jiné spolky.

Spojení se světem obstarává kromě sítě autobusových linek i romantická stoletá úzkokolejka. V části Svatava je sportovní letiště, městem procházejí cyklistické stezky.

Černovice trpěly po celá staletí průchody vojsk nepřátel, ale i vlastních, mezi jejichž chováním nebyl valný rozdíl. Několikrát byly do základu vypáleny v době husitské. Za 250 let od počátku 17. století (1611 – 1857) shořelo nejméně 350 domů při velkých požárech, jednotlivě mnohem víc. Průměrně vždy za sto let byla obec úplně vypálena. Proto se zde žádné nejstarší hmotné památky, vyjma několika kamenných stavebních prvků v základech novějších budov, nezachovaly.

Přesto je ve městě co vidět, návštěvníky dobře vede nově zřízené orientační značení. Začíná u pěkně opraveného a udržovaného nádraží JHMD. Na něj přijíždí o prázdninách každý týden parní vlak z Jindřichova Hradce. Krátká Nádražní ulice vede přímo s kopce na Mariánské náměstí. To bylo pojmenováno podle mariánského sloupu (1892, sochař Václav Žďárský z Prahy), kdysi ve středu obce, nyní u východní zdi kostela. Na východní straně náměstí je též kamenná fara (od základů obnovená po ničivém požáru roku 1796), historická vážní budka (1924), rodný dům obrozeneckého básníka Vejškraba–Bělohrobského a původní měšťanská škola (postavená roku 1899 Františkem Černým z Jindřichova Hradce). Podél členité novostavby Městského úřadu (dostavěno 1992 na místě spáleniště z roku 1984) se přichází k samostatně stojící městské zvonici. V jejích základech se skrývá kamenné zdivo patrně původní kaple sv. Kateřiny (písemný záznam 1371). Věž nechal vystavět před rokem 1660 Martin Jindřich Paradis. Do zničujícího požáru roku 1857 měla tři šindelem kryté báně nad sebou. Kromě Paradisova je na věži také znak obnovitelů manželů Schönburgových. Tři zvony pocházejí z roku 1926, hodinový stroj a ciferníky z roku 1941.

Kostel Povýšení svatého Kříže byl v roce 1738 z rozvalin vyzdvižen Josefem Janem Maxmiliánem Kinským (jeho kamenný erb je nad vchodem), klenba byla dostavěna Josefem Leopoldem Šternberkem roku 1796. Na starou radnice před kostelem bylo tehdy přistavěno školní patro. Kostel má, kromě některých původních obrazů a soch, tři obrazy malované zdejším kaplanem (1860) Msgre. Bedřichem Kamarýtem a novorenesanční oltář z roku 1882 od Františka Eigla z Jihlavy. Nástropní fresky vytvořil Jan Vysekal ml. z Kutné Hory od 20. května do 9. srpna 1898 a dosud jsou původní neopravované.

Rozlehlé černovické náměstí bylo dějištěm slavných jarmarků (první zmínka 1379) a dobytčích trhů (1651 – 1948). Domy stojí na místech statků, zapsaných v dochované gruntovní knize z roku 1576, kdy měli obec v zástavě páni z Hradce. Náměstí se postupně stávalo křižovatkou šesti silnic od Jindřichova Hradce, Kamenice nad Lipou, Pacova, Pelhřimova, Soběslavi a Tábora.

Všechny cesty z města zdobily barokní kapličky a kříže. Z nedávno opravených stojí za pozornost především dvě sochy svatých na mostě (Václav a Jan Nepomucký z roku 1730) a kaplička sv. Anny (z roku 1736) v Soběslavské ulici západně od náměstí v části zvané Pršín.

Jižně od náměstí vede Dobešovská ulice k zámku. První budovu na stejném místě postavili roku 1640 bratři Paradisové, nejspíš na základech jednoho z mlýnů. Po mnohých přestavbách dal zámku nynější podobu kníže Jindřich Eduard Schönburg-Hartenstein v roce 1841 podle plánů jindřichohradeckého stavitele Josefa Schaffera. Předchozí zámek byl na místě nynějšího severního křídla a měl terasu, otevřenou na východ. Středem zámku protékal potok a jižně od zámku stál pivovar. Koryto potoka bylo vylámáno do skály a přeloženo už po povodni roku 1826. Kníže odtud řídil rozlehlé panství a po revoluci 1848 stejně rozlehlý trojdílný velkostatek včetně Červené Lhoty. V celém okolí zanechal výraznou stopu výsadbou lipových stromořadí, přímo u zámku začínají krásné aleje: modřínová, černá a bílá. Dnes jsou součástí přístupného pěstěného lesoparku, bývalé obory.

Na severní straně za náměstím při potoce stávalo od 18. století pár domků židovské čtvrti včetně zaniklé vinopalny (na místě čp.150), hospody (patrové čp.145, přestavěno po požáru 1857) a synagogy (čp. 226), postavené roku 1807, přestavěné 1857 a zrušené 1949. Cesta vzhůru podél potoka na vrch Svidník vede k židovskému hřbitovu, založenému roku 1600, rozšířenému 1680 i 1785 a tehdy obezděnému. Hřbitov byl nedávno opraven a doplněn neobvyklým památníkem podle návrhu exilového sochaře Michaela Deimla.

Budova Obchodního domu Janeček v Táborské ulici na tzv. Předměstí je z roku 1909. Kolem ní lze přes bývalé tržiště projít ke katolickému hřbitovu, založenému roku 1813 a přeměněnému roku 1936 na občanský. Jsou na něm zachovány některé ojedinělé pomníky a nezvyklé množství železných křížů, vyráběných v 19. století železárnami ve Včelničce, tehdy na černovickém panství. Ze stejné dílny je i kříž před zvonicí z roku 1822.

Z náměstí směrem na východ jde Svatavská ulice k sokolovně, zajímavé stavbě roku 1933. Postavil ji, s vydatnou pomocí dobrovolníků, za půl roku místní stavitel Josef Petr podle návrhu pražského architekta Bohuslava Mlady. Odbočka do tzv. Tyršovy čtvrti vede ke čtyřem stylově zajímavým dvojdomkům architekta Vladimíra Žďárského, postaveným v témže roce. A dále k základní devítileté škole (1947 – 1953), na svou dobu mimořádné stavbě architekta Vladimíra Maršála. Kdo byl autorem pomníčku legionářům z roku 1937 před sokolovnou není známo. Pamětní deska umučeným Sokolům z roku 1947 i pomník Raněného na náměstí z roku 1926 jsou dílem táborského sochaře Josefa Vítězslava Duška.

Přičleněných částí obce, kdysi samostatných vesnic či osad, je deset. Všechny jsou usazeny v půvabné přírodě a dnes snadno dostupné po silnici, někdy železnicí, a často i po starých původních cestách, vroubených stromořadími. Dobešov a Vlkosovice směrem na Deštnou, Rytov a Benešov na Kamenici nad Lipou, Vackov, Stružky a Svatava na Pelhřimov, Střítež na Tábor, Panské Mlýny a Cihelny na Soběslav.

V Dobešově je nepřístupný odsvěcený (poprvé už 1821, definitivně 1907) kostel sv. Martina a Tobiáše, který byl farním pro Černovice již roku 1368. V sakristii je náhrobek Anny Ježovské Voračické z roku 1636, v presbyteriu od roku 1882 starý černovický oltář patrně z doby Kinských (před 1760). Zvony z roku 1776 a 1923 byly rekvírovány za obou světových válek. Kaplička při cestě z Dobešova do Vlkosovic je z roku 1888 a připomíná zavražděného.

Vlkosovice mají kapli Andělů strážných z roku 1883 se zvonem z roku 1947. A památné lípy. Lípa velkolistá byla vyhlášena spolu s černovickou zámeckou lípou malolistou v září 1995, o čtyři roky později byla podobně vyhlášena další vlkosovická lípa malolistá, zvaná Vaňkova. Obě jsou z roku 1845, když se na Červené Lhotě vysazovaly aleje lip. Sazenice vozili povinně rolníci z každé obce. Povozník z chalupy Martinů ve Vlkosovicích si jich několik vzal a vysadil kolem chalupy a jednu za hostincem U Jindrů k silnici.

Svatava má pomníček se sedmi fotografiemi a jedenácti jmény padlých v první světové válce. Hranolovitá kaplička sv. Jana s mohutnou cibulovitou střechou je z neznámé doby (snad z 18. století), znovu svěcená byla po opravách za první republiky a po měděném opláštění roku 1996. Ve sbírkách polodrahokamů Národního muzea jsou granáty ze zdejšího zaniklého lomu, stejně jako wavelity od Stříteže.

Vackov byl na žádost mlynáře Vacka připojen k obci Petrem Vokem roku 1596, Kinští mlýn roku 1758 prodali, ale vystavěli zde kruhovou soukenickou fabriku. Stopy po obou provozech jsou dosud zachovány v půdorysu osady. Barokní kamenný podstavec kovového kříže dobově souvisí s podobným na rozcestí od Černovic k Rytovu z roku 1826.

Přilehlé Stružky se poprvé zmiňují roku 1771, kdy byly sloučeny s Rytovem.

Rytov byl znám už roku 1374 jako Lhota Rytova. Po husitských válkách zanikl a pozemky dostala černovická obec k užívání roku 1596. Přesně za dvě stě let (1796) obnovil ves pod názvem Leopoldshöhe Josef Leopold hrabě Šternberk. Za další století roku 1894 byl dvůr zrušen a připojen k černovickému lesnímu statku. Některé starobylé budovy jako fořtovna a tzv. Červený dvůr si zachovaly svůj charakter dosud. Nová železná zvonička ve stylu původní dřevěné pochází z roku 1968.

Benešov je starou obcí, v jeho katastru bývala ves Benešovec Hořejší a ta přispívala od roku 1359 několik století na špitál a kostel v Kamenici. Spory o pozemky benešovské vedli nejen Paradisové po roce 1642 mezi sebou, ale i německá šlechta se sedláky na počátku 20. století. Benešov byl přirozeným středem lesů, v nichž kvetla sklářská výroba. Blízká Stará Huť patřila k nejslavnějším v šestnáctém století, tradice ožila znovu ve století osmnáctém. Viditelné hmotné památky se nedochovaly, zůstaly však ošetřované nádherné lesy. Kaplička Narození Panny Marie bylo postavena roku 1927 a otevřena první svatbou. V březnu 1916 byla u čp. 31 vysazena lípa na paměť prvního padlého rodáka ve světové válce. Dvěma mužům, zastřeleným poslední den druhé světové války 8. května 1945, byl roku 1992 věnován kříž u silnice, přeformovaný z původního náboženského.

Střítež patřívala k jiným než černovickým panstvím. Kaplička „u silnice k Tříteži vedoucí“ je poprvé písemně zaznamenána roku 1873. V té době se kousek za ní těžila tuha v místě zvaném Na grafitu. Tam také bývala po dobu první republiky symbolická vatra v den upálení Jana Husa i v den narozenin presidenta Masaryka. Kaplička Nejsvětější Trojice v obci byla postavena roku 1927 černovickými řemeslníky a stavitelem Petrem podle jeho plánu. Jak je stará vyhlídková kaplička směrem ke Svidníku není známo. Kalich na paměť pětistého výročí poslední husitské bitvy, u silnice ke Křeči, je z roku 1935.

Panské Mlýny a Cihelny jsou svými jmény připomínkou využívání přírodních zdrojů. Mlýn je poprvé zmíněn roku 1680, původní litinový kříž s drátěnou ohrádkou je z roku 1890. Cihláři bydleli v domcích kolem panské cihelny na přelomu 18. a 19. století.