Útvina

Podle pečlivě zpracované poválečné české kroniky Útviny, z pera místního kronikáře pana Václava Kozáka, z l. 1953 - 1957, měl být zdejší kraj osídlen již v 10. stol. Toto tvrzení se však neopírá o žádný věrohodný důkaz. Počátky osídlení horního povodí Střely, resp. dnešního Toužimska a vzniku Útviny je třeba hledat v pozdější době pro níž již máme jisté doklady (především archeologické, nedávné nálezy keramiky ze 13. stol. v Přílezích a u Toužimi).

Zdejší kraj byl kdysi, v dobách raně středověkého českého státu, součástí pohraničního lesního úvalu (přemyslovského loveckého hvozdu), který si v průběhu 12. stol. rozebrala jako výsluhy šlechta (např. Hrabišici a Hroznatovci) nebo jej od panovníka získala církev (např. řád johanitů, kladrubský klášter). Doposud asi ještě neobsazené a neosídlené území na nejhořejším toku říčky Střely, zvané tehdy Lososnice či později Žlutická řeka, získal někdy ve 2. pol. 12. stol. s největší pravděpodobností jihočeský velmož Jiří z Milevska, patrně jako výsluhu od některého z českých přemyslovských panovníků. Jiří je ve falzu (padělané, později vyhotovené listině) datovaném r. 1183 připomínán jako bývalý majitel vsi Trhonín (dnešní Trhomné u Nečtin), a také jako svědek na Hroznatově závěti z r. 1197 (velmož Hroznata byl Jiřího současníkem, jejich majetky spolu sousedily).

Nově získané, pralesem porostlé a dosud pusté území pak velmož Jiří kolonizuje (osidluje) svými jihočeskými poddanými. Původní českou, tzv. vnitřní, kolonizaci tohoto pohraničního území dokládá mimo jiné i původní a dodnes živá česká toponymie (zeměpisná jména) Toužimska, která odolala i pozdější vlně germanizace. Po r. 1945 však byla v rámci "počešťování" mnohá původní místní jména z neznalosti buď zapomenuta nebo nevhodně změněna, což působí jistý zmatek při srovnávání historické a současné toponymie (viz dále např. jména místních potoků). První osadníci pak na příhodných místech mýtí listnatý prales (převážně bukový a dubový) a zakládají své první dvory a osady s poli, loukami a pastvinami.

Na jednom takovém místě, v mělkém údolí jednoho z levobřežních přítoků horní Střely, dnešního Útvinského potoka, tam, kde tento potok přibírá své levobřežní přítoky (dnes Odolenovický a tzv. Meliorační potok), vzniká malá osada, která je pak nazývána Útvinou. Přesnou dobu vzniku Útviny pochopitelně neznáme, ale lze předpokládat, že vznikla již na počátku kolonizace.

Jako u většiny tehdy zakládaných vsí na Toužimsku se snad i v případě Útviny uplatnil typ radiální (lesní) lánové vsi, tzv. okrouhlice, charakterizovaný uzavřenou kruhovou návsí s radiálně (paprsčitě) uspořádanými lány - parcelami jednotlivých usedlostí, které se v nepřehledném lesnatém terénu snadno vyměřovaly. U Útviny se tento původní půdorys (dolní rozšířenou část pozdějšího tržiště lze hypoteticky považovat za pozůstatek původní návsi) zřejmě setřel postupným vývojem, ale u většiny ostatních vesnických sídel Toužimska je čitelný dodnes. V přední části každé parcely stála zástavba vlastní hospodářské usedlosti, na ní pak zpravidla navazovala zahrada, pole, louka a les. Pole bylo při tehdy zaváděném trojpolním systému hospodaření rozděleno na tři stejné díly - ozim, jař a úhor. Jednotlivé lány od sebe oddělovaly meze porostlé zpravidla keři. Tehdejší usedlosti byly malé. Jejich obytnou část tvořila ještě zemnice (obydlí zčásti zahloubené pod povrch terénu, s otevřeným ohništěm), která byla v přední části dvora, kde byl také vstup s jednoduchou bránou. V zadní části usedlosti pak zpravidla stála největší hospodářská stavba - stodola. Všechny stavby byly zhotoveny ze dřeva, jako střešní krytina se používaly došky (svazky slámy), později též šindele (štípané dřevěné desky). Dřevěné stěny obytných domů byly často opatřeny jílovou omazávkou, která sloužila jako tepelná i protipožární izolace. Jednotlivé usedlosti byly odděleny dřevěnými, zpravidla vyplétanými, ploty. Ty také spolu se stodolami tvořily vnější ohrazení areálu vsi. V případě Útviny se však mohlo uplatnit i schéma údolní lánové vsi, které se pak rozvinulo do podoby, kterou nám zachycuje mapa stabilního katastru z r. 1841.

O starobylosti Útviny svědčí samotné její jméno, které je nepochybně slovanského původu. V pozdějších latinských, německých a českých písemných pramenech jej najdeme zapsáno v nejrůznějších tvarech, např.: Utwein, Uthwina, Utwein, Utwyna, Utuina, Utwina, Utben, Autwina, Autwinow, Itwe, Uttwa,Utwe či Uitwa. Původ tohoto místního jména je však velmi nejasný a proto se můžeme setkat s jeho různým výkladem. A. Profous v Místních jménech v Čechách poukazuje na nejasný původ tohoto českého jména. Základem je apelativum (tj. obecné jméno) utva, které však není jako obecný název v češtině doloženo. Snad by mohlo být odvozeno od staročeského ženského i mužského osobního jména Uta (zní velmi podobně jako německé osobní jméno Ota a snad je i od něho odvozeno?). Apelativum utva se však vyskytuje v jiných slovanských jazycích, např. ve staroslovanštině oty (ente) a v srbochorvatštině utva znamená "kachna", v bulharštině pak utva znamená "sova" a v ruštině se Utva objevuje jako jméno řeky. Jméno Útviny by nejspíše mohlo být odvozeno od výše zmiňovaného osobního jména Uta (či snad Ota?) a znamenalo by tedy Utův dvůr, Utův majetek - Utvinov a Útvina by tak byla zřejmě pojmenována po nějakém Utovi, který tu byl zakladatelem osady, prvním či nejvýznamnějším osadníkem. V. Kozák, autor poválečné útvinské kroniky, však uvádí ještě další možné hypotézy o původu tohoto místního jména. To mělo v původním tvaru Údvine označovat polohu sídla na jím procházející - vinoucí se - cestě - údu (z údajně staročeského výrazu pro cestu, stezku). Další výklad jména se opírá o latinský výraz "odwin", který podle autora znamená Spřátelený dvůr.