Úsov

Podle Úsova byla nazvána vrchovina, která se jako výběžek Hrubého Jeseníku táhne od tohoto městečka na sever k Bradlu a dále k Šumperku. Městečko (střední nadmořská výška 280 m) se rozkládá v údolí potoka pod zámkem na návrší, které se zvedá z bývalého podhradí příkrým svahem k východu, zatímco na západ se rozprostírá mírně zvlněná rovina Mohelnické brázdy. Úsovský zámek je viditelný z širokého okolí, včetně hlavních dopravních tras od Mohelnice až po Zábřeh. Městečko má sice jenom silniční spojení s okolím, ale na druhé straně je takto dostupné z Uničova i Litovle, Mohelnice i Zábřeha a navíc ještě od severních sousedů směrem k Šumperku. Zvlněný úsovský katastr o rozsahu 772 hektarů tvoří na východě zároveň hranice okresu a na jihu malým cípem zasahuje do Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví, konkrétně do lesního komplexu Doubrava.

Úsov jako středisko rozsáhlého panství ztratil po roce 1848 na významu, což se projevilo i v demografické situaci. Jestliže v polovině 19. století měl ještě téměř 2500 obyvatel, klesl tento počet v roce 1900 na 1765 osob ve 260 domech a před rokem 1938 nedosahoval ani 1500 osob. Městečko leželo na národnostně významné hranici mezi českým a německým osídlením a již před první světovou válkou zde byla vedle německých a židovských obyvatel poměrně silná česká menšina, která v roce 1930 s 597 příslušníky již silně konkurovala německé většině s 860 příslušníky. Zdejší, v minulosti velmi silná a početná židovská obec se v nové době rapidně zmenšovala (např. ze 162 Židů v roce 1880 na pouhých 20 v roce 1930) a tento trend drasticky ukončila nacistická okupace. Po druhé světové válce byl Úsov poměrně rychle dosídlen českými rodinami, částečně i reemigranty z Volyně, ale i tak klesl počet zdejších obyvatel v roce 1950 na 933 osob ve 251 domech. Při sčítání v roce 1991 měl Úsov, včetně Stavenice a Bezděkova, ale již bez obce Police, celkem 1308 obyvatel a 326 domů v katastru o rozloze 1582 hektarů; z toho připadalo na městečko 1094 osob a 262 obydlených domů, z nichž naprostou většinu představovaly domky rodinného typu.

Historie Úsova je nerozlučně spojena se zdejším hradem a později zámkem. Některé domněnky o nějaké starobylé úsovské provincii (jednalo se spíše o Úsobrno) byly vyvráceny. Hrad nechal postavit moravský markrabě a první věrohodná zpráva o něm se vztahuje k roku 1260. Hrad a panství bylo dáváno v zástavu šlechtickým rodům, např. po roce 1330 dočasně pánům ze Šternberka a zejména pak od roku 1408 pánům z Vlašimi. Úsovský hrad byl tehdy zřejmě přestavěn a rozšířen a stal se střediskem rozsáhlého panství. Již ve 14. století byla v Úsově mýtná stanice a pod hradem vzniklo městečko s kostelem sv. Jiljí. V polovině 15. století jsou zmíněny u Úsova a Medlova hamry a dolovala se zde železná ruda.

V roce 1513 věnoval král Vladislav II. hrad Úsov, město Litovel a podstatnou část panství jako dědičný majetek Ladislavu z Boskovic, jehož syn Kryštof získal i zbývající část úsovského zboží a navíc i statek šumvaldský. Tento velmož také zdědil další ohromné jmění, mimo jiné i panství zábřežské (spolu s pozdějším panstvím rudským) a moravskotřebovské. K úsovskému panství náležel hrad Úsov, městečko Úsov, město Litovel a 27 vsí či jejich dílů. Přímo v Úsově byl dvůr, pivovar, dva mlýny a čtyři rybníky v okolí. Podhradí se po udělení různých výsad změnilo na tržní městečko a mělo roku 1564 již 54 usedlých, z nichž většina měla česká jména. V Úsově se v polovině 16. století prvně objevuje skupina Židů, která tvořila samostatnou obec s vlastní modlitebnou a hřbitovem. Po vymření pánů z Boskovic po meči v roce 1597 získali jejich majetek dvěma sňatky Lichtenštejnové, kteří si tak již před Bílou horou vytvořili základ pro ohromné majetkové a mocenské dominium na celé severní Moravě, které získali jakožto stoupenci císaře po porážce stavovského povstání v roce 1620.

Úsovské panství bylo velmi zpustošeno za třicetileté války, takže bylo označeno jako „dokonce zkažené“. V roce 1643 byl úsovský hrad i s částí podhradí vypálen Švédy. Část zdejších domů zpustla. Městečko se však poměrně rychle zotavilo, neboť tu podle lánového rejstříku v roce 1677 bylo 57 usedlíků a jenom šest poustek. Židovská obec se rozrostla a zřídila si vedle farní školy vlastní školu pro židovské děti. Hrad byl po třicetileté válce nouzově opraven a v letech 1688 až 1699 byl do jeho areálu vestavěn barokní palác. Roku 1726 byl rozšířen a přebudován i farní kostel. Zároveň s příchodem nových obyvatel městečka a s rekatolizací postupovala i germanizace. V roce 1775 zažilo úsovské panství nepokoje poddaných, což byla na Moravě výjimka. Roku 1834 měl Úsov i s židovskou obcí celkem 241 domů a 1979 obyvatel, z nichž bylo 721 Židů. V okolí se v té době stále ještě dolovala železná ruda.

Po zrušení poddanství zůstala na zámku v Úsově jen správa lichtenštejnského velkostatku Úsov – Nové Zámky, příslušný okresní soud byl zřízen v Mohelnici a sídlo politického okresu bylo v Zábřehu. K velkostatku náleželo přes 8850 hektarů převážně lesní půdy. I to se však změnilo a správa lesů a potom v roce 1885 i celého velkostatku byla přenesena do Nových Zámků u Litovle. Pokusy využít úsovský zámek pro lesnickou školu v letech 1852 až 1867 a potom pro školu mlynářskou v letech 1911 až 1914 skončily neúspěšně, zato byl přijat návrh lesního odborníka J. Wiehla na zřízení lesnického a loveckého muzea, které od roku 1901 získávalo stále více příznivců i návštěvníků.

Dřívější význam Úsova se ztrácel i proto, že zde na rozdíl od okolních měst nevznikl žádný větší průmyslový podnik. Naopak již koncem 19. století byl vyřazen z provozu úsovský panský pivovar a zůstal zde vedle lesnického revíru v podstatě jenom dvůr, který byl spojen s dvorem klopinským; po rozparcelování části pozemků za první pozemkové reformy po roce 1918 mu zůstalo 158 hektarů. Dvůr byl pronajímán a celý lichtenštejnský velkostatek se orientoval hlavně na lesní hospodářství. Městečko se svými řemeslnými a obchodními živnostmi sloužilo i okolním vesnicím, ale i do této činnosti se promítaly národnostní problémy a snahy, které v nejednom případě vyústily v otevřené boje; navíc vše komplikoval i vztah k úsovským Židům. Tyto spory se vyostřily zejména při otevření české menšinové školy v roce 1908 a potom při vzniku německé a vedle ní i české měšťanské školy v roce 1919. Pro české školy byl za první republiky postaven moderní areál vzájemně spojených budov u silnice ke Klopině, který byl dáván za vzor celé české severní Moravě. Mezi německými voliči získávali nejvíc hlasů až do roku 1935 křesťanští sociálové, potom přívrženci K. Henleina, mezi českými voliči to byli národní socialisté. Za okupace v letech 1938 až 1945 byly české školy uzavřeny a úsovská česká menšina umlčena. Několika zbývajícím Židům se podařilo jenom dočasně uniknout do vnitrozemí, ale synagoga byla vyrabována.

Rok 1945 a výměna obyvatel nepřinesly zprvu podstatnější změnu do hospodářského vývoje městečka, které zůstalo i nadále bez průmyslu. Jenom do šedesátých let byl ještě v provozu za války otevřený železnorudný důl Barbora směrem k Medlovu. Plány na výstavbu velkého strojírenského podniku byly nakonec realizovány u Uničova. Po zániku většiny malých živností se relativně zvětšil význam úsovského zemědělství. V roce 1952 bylo i v tomto městečku založeno JZD, ale brzy se rozpadlo a bylo obnoveno až roku 1956; převzalo také zdejší dvůr. V roce 1974 se do Úsova přestěhovalo sídlo velkého integrovaného družstevního agrokomplexu s více než 3560 hektary půdy, avšak již v roce 1982 bylo vedení zemědělského družstva s názvem Úsovsko přesunuto do sousední Klopiny. V Úsově zůstaly v roce 1990 jenom nevýrobní střediskové instituce, zejména úplná základní škola, katolická fara, kino, pošta, nový kulturní dům, stejně tak nákupní středisko, restaurace u zámku, hostinec a několik obchodů. Je zde též správa polesí Lesního závodu Litovel.

Největší a nejvýznamnější dominantu Úsova představuje hrad, který byl postaven někdy před polovinou 13. století ve stylu tzv. francouzského kastelu, pro nějž jsou charakteristické masívní válcovité věže spojené rovnou hradbou; jedna věž dostala později označení Vlašimka. Přestavby zde prováděli Vlašimové a Boskovicové v 15. a 16. století, ale teprve po zničení hradu za třicetileté války byl postaven v jihovýchodní části areálu v letech 1688 až 1699 barokní palác podle plánu Domenica Martinelliho. Rozsáhlá rekonstrukce hradu a zámku probíhala v osmdesátých letech našeho století a v roce 1990 mohlo být znovu otevřeno zdejší lesnicko – lovecké muzeum. Po hradem stojí na vyvýšeném místě uprostřed městečka kostel sv. Jiljí s malbami Jana Kryštofa Handkeho. Na návrší jižně od městečka je zdaleka viditelná kaple sv. Rocha z roku 1624, u níž se v minulosti konaly každoroční poutě. U zámku je cenná barokní socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1712. Na severozápadním okraji městské zástavby je několik domů bývalého židovského gheta s budovou synagogy z 19. století a za nimi židovský hřbitov (náhrobky až z 18. století), jedno z nejvýznamnějších židovských pohřebišť na Moravě.

V Úsově se narodil jazykovědec Slavomír Utěšený (1925 – 1989) a ve zdejší židovské komunitě německy píšící básník Vlastimil Artur Polák (1914 – 1990). Řadu let tu působil učitel Stanislav Makas (1877 – 1972), vlastivědný pracovník a historik Úsova.