Tři Sekery

Mezi Zadním Chodovem a Starou Vodou se rozprostíral ještě ve 14.-15.století hluboký hvozd (třebaže s jinou skladbou dřevin než dnes), nazývaný Tachovský les. Název souvisel s tím, že strážní služba Chodů v něm byla řízena z tachovského hradu. V lese strážili Chodové ze Zadního Chodova, z Trstěnic snad i z Hleďsebe, neboť přímo v lese žádná chodská ani jiná sídla nebyla - čeští panovníci dbali na to, aby hraniční les zůstal neprostupný. Historický název "Tachovský les" (dnes Dyleňský les) je prastarým pomístním názvem, který přežil a také názvy staré české názvy potoků přežily díky tomu, že je převzalo německé hornické osídlení. Jde o potoky Tichá (Tichabach), Zlatá (Schladabach, dnes nově přejmenován na Huťský potok), na severu Tachovského lesa potok Vonše (Wonschabach, dnes Kosí potok) a při něm český název Kocovský dvůr (Kotzauerhof) v poli poblíž Jedlové.

Ještě v 15.století se rozprostíral v místě dnešních Tří Seker hluboký prales, kterým běželo jen pár úzkých stezek, které vycházely z pralesa až u Úšovic. Celé území střežili Chodové a jejich služba byla řízena z hradu Tachov. I později patřilo území pod panství Tachov. Podle pověsti projížděli tímto hraničním lesem norimberští formani, kteří byli se svým zbožím v Tachově a odtud se vydali do Chebu. Chtěli si zkrátit cestu a vydali se nejkratším směrem přes hluboký les. Zde však nebylo žádných cest pro povozy a kupci se tudy prodírali jen velmi pomalu. V hustém lese je zastihla noc a byli nuceni přenocovat. Rozbili tu tábor a když se ráno probudili a rozhlíželi se, nacházeli kolem sebe lesknoucí se kameny. Podle velké váhy a lesku odhadli, že je to stříbrná a měděná ruda. Nadšeni nálezem, rozhodli se, že si místo označí. Udělali tři zářezy sekerou do mohutné jedle a pokračovali v cestě. Když pak doma vzorky zkoumali, potvrdilo se, že mají vysoký obsah mědi. Horníci z Norimberku se rozhodli, že se tam vydají. To udělali, postavili tu své chýše, přivedli s sebou rodiny a pustili se tu do těžby. Vzniklo hornické sídlo Tři Sekery a mělo vlastní znak: velkou jedli na stříbrném poli, která má v kořenech tři stříbrné sekery. Tato jedle měla být v místě, kde později stál hostinec Grüner Baum (Zelený strom). To byl znak Tři Seker Tachovských. Později vzniklé Tři Sekery Kynžvartské měly poněkud odlišný znak - snop obilí, na něm tři stříbrné sekery a německý nápis Königswarter Dreihacken .

Nejstarší písemné zprávy o místě

Nález rudy v Tachovském lese spadal časově do 15.století. První písemná zpráva v Tachovském archivu je z roku 1529 a uvádí nové sídlo v Tachovském lese jako "Drey Hockhenn". Byl to tachovský majetek. Roku 1538 se tu uvádí těžba těžila měděné rudy a pro toto místo byly uděleny tachovskému pánu Kašparu Pluhovi první hornické svobody. Po jeho smrti těžba upadala, neboť v dopise císaře Rudolfa II. z 1.září 1606 se uvádí, že "na našem tachovském panství u Tří Seker u Drmoulu je staré zastavené hornické dílo na měděnou rudu." Tímto dopisem pak udělil císař Rudolf II. hornické svobody pro zdejší dílo na měděnou rudu třem těžařům: Raimundu Inhofovi, Wolfgangu Schauerbachovi a Friedrichu Schlickovi z Norimberka. Císařský dopis obsahuje ustanovení, že

1. horní dílo je podřízeno hornímu úřadu ve Slavkově a k přímému dohledu hormistrovi v Dolním Kramolíně,

2. na deset let se odpouští polovina desátku z mědi a stříbra,

3. povoluje se brát z Tachovského lesa dřevo pro stavení, puchverky (drtírny) a hutě, a jsou otevřeny cesty, stezky a silnice volně pro obchod,

4. je dovoleno vzít si půdu pro výstavbu chalup a hornických zařízení,

5. je dovoleno kupovat viktuálie (potraviny) a zboží ze železa a jiná zboží bez placení mýta a cla.

Úvahy o počátcích osídlení míří někdy až k husitským válkám. Jisté je, že kol roku 1550 přijali zdejší lidé protestantismus, který tu byl ještě počátkem 17.století velmi silný. Ještě roku 1609 císař Rudolf II. potvrdil svobodu vyznávání obou náboženství. Zatímco fara v Trstěnicích byla hned od počátků obsazena evangelickým kazatelem, traduje se, že římskokatolickým kostelem zůstal v hloubce lesů kostel sv.Mikuláše i se hřbitovem, kam prý byli pochováváni i první Třísekerští. Farností však všechna vznikající sídla v Tachovském lese patřila po staletí pod farnost Trstěnice s farním kostelem s.Víta.

Vraťme se k počátkům obce. V roce 1530 povolil Kašpar Pluh zdejším horníkům použít volné půdy k zemědělství. Roku 1555 platilo osm usedlostí ze Tři Seker na tachovský hrad poplatek na den sv. Havla a sv. Jiří (po 30 groších). Do roku 1606 byl majitelem obce i těžby panovník, třebaže obojí pronajímal. Hornické sídlo Tři Sekery bylo majetkem tachovského hradu. V roce 1606 prodal císař Rudolf II. malé panství, kam byly zařazeny obě Hleďsebe, Tři Sekery, dále svobodný šenk v Hleďsebi, clo, rybník. mlýn, les nad Hleďsebí a čtyři usedlosti v Horní Vsi za 10 025 kop grošů Janu Bartoloměji Širntyngarovi. V deskách zemských, kde je toto uvedeno, čteme poprvé český název: "... prodal od panství tachovského ves řečenou Trzi Sekery, jinak německy Drey Hacken." V kupní smlouvě si však císař vyhrazuje těžbu měděné rudy, kde se "..ročně těží 1000 centýřů mědi". Avšak Širntyngarovi byl za jeho účast na povstání v roce 1618 majetek zkonfiskován a roku 1623 prodán Janu Albrechtu Haimhausenovi za 15 246 kop grošů v rozsahu uvedených tří obcí a dále 6 rybníků, panský dvůr zvaný Neuhof, kde bylo 100 krav, 10 volů a 300 ovcí. Nelze vyloučit, že šlo o hleďsebský dvůr, později uváděný jako Kieselhof.

Avšak na zásah vlivného bratrance Metternichů, arcibiskupa Lothara z Trieru, byl donucen nový majitel Haimhausen nedobrovolně část panství prodat Metternichům, kteří právě lacino koupili sousední panství Kynžvartské. Smlouvou ze 4.6.1627 odkoupili pak od Haimhausena Metternichové obě Hleďsebe a část Tří Seker za 16114 kop grošů. Toto se týká historie Kynžvartských Tří Seker, které ležely na východní straně silnice přes obec (včetně pozdější části Nový Metternich). .

Ostatní území Tachovského lesa patřilo nadále k tachovskému panství. Roku 1623 bylo celé tachovské panství prodáno dědičně Janu Filipu Husmanovi z Namedy. Tento nový majitel dovolil, aby si nevolníci stavěli chalupy na jeho pozemcích (tj. na západní straně silnice Třemi Sekerami). Takto postupně vyrůstaly Tachovské Tři Sekery a další osady kolem (Hutě aj.). Husman zajistil novým osadníkům i některá pole, která patřila lidem ze starých Tří Seker, ze Staré Vody a z Hleďsebi. Pole ovšem museli osadnici splácet na splátky. Takto byla již za třicetileté války vymezována hranice mezi novým kynžvartským a původním tachovským panstvím v těchto místech.

Tachovský majitel Husman rozhodl, že také na jeho území u Tří Seker se bude těžit a jmenoval hormistra a získal horníky. Nařídil však, že musí odebírat tachovské pivo, sud za 10 kr. Ale horníci prý pili raději pivo, dovážené sem z Plzně, a tak listinou z 9.6.1665 jim bylo znovu přísně nařízeno pít výhradně pivo tachovské. Zároveň se nyní horníkům zakázalo odebírat dřevo bez povolení, byl zakázán rybolov v potocích, do té doby volný, a za používání Tiché musela obec platit 50 zlatých ročně. To vše za plzeňské pivo! Po čase byl poplatek za užívání potoka zrušen.

V berní rule (1654) se uvádějí pouze Kynžvartské Tři Sekery - 6 sedláků a 4 chalupníci, 4 bezzemci (tzv.zahradníci), celkem 141 strychů (50 ha) půdy, 27 potahů, 37 krav, 53 jalovic, 52 sviní a 4 ovce. Z rodů zde byla jména Pampl, Pubrle, Pley, Kroh, Kraus, Vacer, Leonhard. Seznamy poddaných podle víry (1651) jsou však neúplné a mají zde jen 37 osob (např. sousední Hleďsebe 217 osob). Je zřejmé, že zdejší osídlení, oddělené pásem lesa od sousední Hleďsebe, Drmoulu a Horní Vsi stálo v počátcích. Tachovské Tři Sekery ani Šmelctály se v berní rule nenacházejí, přestože už zcela jistě existovaly.

Zdejší hornické svobody z roku 1606 potvrdili i panovníci Matyáš a Ferdinand II. Tak se stal Rudolfův dopis základem velkého rozvoje zdejšího hornictví. Ještě zpráva horního úřadu v Krásném u Slavkova z 30.8.1732 se odvolává na Rudolfův dopis a vzpomíná značných výtěžků rud tří Norimberčanů. Třicetiletá válka však měla nepříznivý vliv na těžbu. Za válek těžba zcela umlkla, avšak po válce se znovu rozběhla a v několika letech prý výtěžek dosahoval 36 000 zlatých. Období rozmachu zdejší těžby trvalo celé století (1648 až 1749). Rokem rekordní těžby byl rok 1681.

Ze staré farní kroniky a z horních zápisů se dovídáme o neobvyklém vodním díle. Byla to síť vodních příkopů, vedených křížem krážem Tachovským lesem tak, že byly podchyceny všechny lesní prameny a získáno maximum vody pro pohon mlýnů a drtičů. Velký význam pro odvodnění dolů měly štoly.

Uváděná zpráva z roku 1732 popisuje zdejší hutní a hornická zařízení ve velmi dobrém stavu a též se zmiňuje o vodních příkopech. Nesmíme si ovšem představovat dnešní moderní šachty se stovkami horníků. Zpráva zde uvádí celkem 29 horníků. Zprvu se těžilo povrchovým způsobem, ale rudné žíly běžely stále hlouběji a vznikly šachty. - Byla vyhloubena štola, dlouhá 2400 m, z toho celá třetina byla vytesána ve skále. Štola vedla pod Třemi Sekerami do údolí pod obci. V ústí štoly stával Štolní mlýn, poháněný vytékající štolní vodou, který ležel při okraji lesa pod Panským vrchem.

Vrcholným zařízením bylo čerpací kolo (Kunstrad). Toto zařízení, čerpající vodu z podzemí, stávalo mezi domy čp. 36 a 40 (Tachovské Tři Sekery). Hlavní šachta byla u čp. 44. Toto kolo rozhodlo i o nešťastném osudu zdejší těžby měděné rudy. Dne 24.12.1749 měl u čerpacího kola službu horní "štajgr". Odskočil si domů oslavit s rodinou vánoce a když se po několika hodinách vrátil zpět, našel kolo rozbité a celé dílo, rychle se plnící vodou. Tzv. Eliášův cech byl navždy zničen a marné byly pozdější odvážné pokusy horníků znovu jej obnovit a v blízkosti kutat. Ještě mnoho let se pokoušeli horníci marně znovu se dostat na zatopená díla. Lze tak soudit i z toho, že ještě císař Josef II. 15.2.1783 znovu potvrdil Třem Sekerám horní svobody od Rudolfa II. a přitom těžbu podřídil pod Jáchymov. To však již spělo zdejší hornictví ke konečnému zániku. Kutalo se pak jen mělce v okolí a poslední pokus těžby se uvádí v roce 1846 poblíž Tachovské Hutě.

Během 18. století se Tři Sekery rozrůstaly, ale celé 18.století probíhalo ve znamení velké bídy. Například v roce 1739 od srpna do října denně pršelo, takže obilí bylo možno sklidit až před Dušičkami. Nato přišly velké mrazy a trvaly až do Vánoc. Od ledna do dubna 1740 se nemohlo ani zasít pro mrazy. V lesích hynula zvěř a také ovce a krávy. Není divu, že z hladu a nouze bylo tehdy přepadeno několik povozů s obilím a vydrancováno. Několik lidí přikročilo k sebevraždě.

V roce 1742 celá krajina trpěla válkou. 19.září 1742 přitáhlo francouzské vojsko a ubytovalo se ve Třech Sekerách. Rychtář uprchl do Plané, kde už byli císařští husaři. 20.září 1742 obsadilo francouzské vojsko Svatý Kříž (Chodský Újezd) a zřídilo tu vojenský tábor. V červnu 1752 byly velké bouřky a povodeň, která zničila úrodu na polích. V roce 1813 zasáhla krajinu nervová chřipka (malárie?), kterou sem zavlekli Francouzi po bitvě u Lipska. Mnoho lidí padlo nemoci za oběť. V roce 1814 byla neúroda a výsledkem byla velká nouze o obilí. To trvalo až do roku 1817. Pytel brambor stál 14 zlatých. Tráva na lukách byla sklízena do košů a připravována jako špenát se zapražením mouky. V té době zemřelo 54 osob na úplavici. V červnu 1815 přišla silná bouřka s krupobitím, podobně 27.června 1830 - veškerá úroda na polích byla zničena.

Kostel čtrnácti pomocníků

Od počátků osídlení až do roku 1787 patřila obec pod farnost Trstěnice. Protestantismus přivedl sem již roku 1550 evangelického kazatele. Jen někteří lidé zůstali věrni katolické církvi a chodili prý do kostela sv.Mikuláše v lesích, který zůstal římsko-katolický. Po vyhnání protestantů přišel nový katolický kněz do Trstěnic v roce 1643.

Císař Josef II. dopisem z 10.2.1787 povolil stavbu farního kostela ve Třech Sekerách. Den 13.března 1787 je považován za počátek samostatné farnosti třísekerské. Prvním farářem byl Hermenegild Wenzel SEELING. Přišel sem z Prahy z právě zrušeného kostela trinitářů. Byl rodákem z Krušných hor a ubytování tu našel v domě čp.11. K domu patřila velká stodola, kde začal farář konat první bohoslužby. Zprvu chybělo všechno - nářadí, oblečení aj., což si vypůjčil na Tachovsku.

Zprvu ještě nebylo jasné, zda kostel bude postaven na panství tachovském nebo kynžvartském. Věc měli vyřídit dva úřední ředitelé - SCHÖNFELD z Windischgrätzova panství a MIESL z Metternichova panství. Oba se účastnili úvodní církevní oslavy jako komisaři patronátů a měli povzbudit poddané ke stavbě kostela. S přípravou základů a stavby kostela a fary ovšem neměli nic společného. Stavba nakonec měla zůstat na starost obyvatel místa, na které padne rozhodnutí. Šlo o ruční robotu poddaných a povozní robotu.

Ale rozhodnutí stále nepadalo, a postupně byly svolány tři krajské komise. Ale ani na jejich jednání nepadlo rozhodnutí a stále se váhalo, ke kterému panství faru a kostel přiřadit. Dokonce se navrhovalo postavit kostel a faru v Chodovském Šmelctálu a zde byl již připravován vhodný pozemek.

To vylekalo Třísekerské a rychle bylo rozhodnuto, že kostel a faru postaví obec Tachovské Tři Sekery, a to zcela ze svých prostředků, tj. z ruční a potahové roboty. Byla to veliká oběť od Tachovských, protože tehdy ještě muži pracovali jako horníci a k tomu obhospodařovali vlastní malé hospodářství!

Po tomto rozhodnutí se Kynžvarští zcela stáhli ze všech prací na kostele a celé dílo nechali na Tachovských. V roce 1787 byl vybudována fara a na podzim sem povoláni farář Seeling a kaplan Russ. Původní fara byla přízemní, ale v polovině 19.století byla již patrová, vpředu pětiosá, po stranách dvojosá. Byla chloubou obce a nabízela ubytování pro faráře a kancelář pro kaplana. Aby zde mohl bydlet i kaplan, složil farář Seeling 30 zlatých a dal postavit nad vchodem do fary světničku jako byt pro kaplana. O stodole dosud nebylo řeči, ale brzy vznikla kolem fary malá ovocná zahrada. Tím, že se v roce 1787 výstavba soustředila na faru, nebylo možno začít se stavbou kostela. Byl postaven pouze presbytář a zastřešen; a zřízeno 5 metrů kostelní zdi, která byla obložena prkny proti dešti a bouřím. Zasvěcení oltářiště měl provést v roce 1788 okresní vikář BRETFELD z Boru. Ve výstavbě však zakázala "vyšší místa" pokračovat, protože vypukla válka s Turky a nebylo financí. Farář SEELING se vydal do Prahy a dosáhl povolení k omezenému pokračování stavby tak, že v roce 1788 byla dokončena zeď kostela, nasazen střešní krov a tím byly rozestavěné části zastřešeny. Roku 1789 bylo nařízeno zcela zastavit práce. V roce 1790 se vydává Seeling znovu do Prahy a dosáhl toho, že kostel mohl být v roce 1790 dostavěn. Do nového kostela byl pak přenesen inventář ze zrušeného klášterního kostela Paulánů ze Světců u Tachova, především hlavní oltář se 14 sochami. V roce 1860 byl tento historický oltář snesen a 14 soch v životní velikosti bylo rozmístěno po kostelní lodi. Také nový třísekerský kostel byl zasvěcen 14 pomocníkům v nouzi (1795). Hlavní oltář, kazatelna, varhany, zvon 6,5 cent těžký a další zařízení - to vše pocházelo ze Světců ze 17.století (paulánský klášter byl založen 1638). Ruiny kostela 14 pomocníků dosud ve Světcích nalezneme. Paulánský inventář (Paulánský hlavní oltář byl v roce 1860 snesen a štafírován nový; dále zvony za válek zničeny) zde podtrhuje vysokou kulturně historickou hodnotu zdejšího farního kostela, především sochy 14 pomocníků v nouzi. Podle jiného pramene vážil z paulánského kláštera dovezený zvon 10 q a v roce 1822 praskl. Z něho pak byly ulity dva menší zvony.

Nový kostel měl jednu loď o půdorysu 23,8 m x 11,6 m; prostorné oltářiště o půdorysu 9,5m x 8,35 m. Fara a kostel se stavěly za dozoru zdejšího rychtáře a ranhojiče Petera Lanzendörfera zedníkem jménem Gallus Lenhart z Trstěnic a tesařem Josefem Hufnaglem ze Tří Seker. Kostel vysvětil v roce 1790 okresní vikář z Boru P.Augustin Haberle, tehdy farář ve Stráži (Neustadtl).

O něco později se stavěla věž kostela, 32 m vysoká, s výraznou cibulovitou bání - v letech 1807-1809. Protože svátek Všech svatých připadá na počátek listopadu, kdy již zde bývá dosti sněhu, bylo rozhodnuto přesunout trvale zdejší církevní svátek na neděli po sv.Pantaleonu (27.července) .

Také zdejší hřbitov vznikl v roce 1787, když se do té doby pochovávali zemřelí do Trstěnic. První pohřeb se konal 5.června 1787. Zemřelým byl Ondřej Gärtner z Krásna.

Starší než kostel je socha hornického patrona archanděla Michaela před kostelem. Je z roku 1717 a byla sem převezena z Cechu Svatého Víta 1762. Nápis na podstavci připomíná renovaci z roku 1797. Také zdejší socha sv. Jana Nepomuckého je starší než kostel (1765). Anenská kaple ve východní části obce zanikla po roce 1945.

Další vývoj v obcích

J.SCHALLER (1788) uváděl v Kynžvartských Tří Sekerách (včetně Krásna) 68 domů, v Tachovských Třech Sekerách 62 domů.

J. SOMMER (1838) popisuje Tachovské Tři Sekery s 84 domy a 677 obyvateli jako farní obec, kam patří i obce z panství Kynžvartu - Kynžvartské Tři Sekery se 70 domy a 589 obyvateli, Krásno, Nový Metternich, Jedlová, Lohhäuser, tři Šmelctály. V místě uvádí kostel, faru, školu, 2 kněze, fořtovnu, cihelnu a vitriolovou huť. K obci patři osady Kix, Hollenstein (Kamenec).

Četné haldy ve vsi a okolí potvrzují prý čilou hornickou činnost v minulosti - těžila se tu hlavně měď, dále síra, vitriol a něco stříbra. Tachovský Šmelctál uvádí s 86 domy a 723 obyvateli, s vlastní školou a dvěma mlýny. Krásno uvádí se 41 domy a 348 obyvateli, se školou a dvěma mlýny. Plánský Šmelctál se 40 roztroušenými domy a 354 obyvateli na plánském panství. Chodovoplánský Šmelctál s 82 roztroušenými domy a 680 obyvateli, se školou, myslivnou, dvěma hospodami a dvěma mlýny - při panství Chodová Planá.

Již roku 1828 vznikla v Tachovských Třech Sekerách trojtřídka, ale velká patrová budova školy čp. 58 je až z roku 1898 (stará škola), s 10 okenními osami vpředu a 4 osami po stranách. V roce 1878 byl založen hasičský spolek v tachovské části, 1888 v kynžvartské. V roku 1890 měla obec již poštovní úřad, policejní stanici, oddělení finanční stráže a uvádí se 1595 obyvatel (z toho 243 osob a 33 domů v Novém Metternichu; 152 osob a 16 domů v Kamenci. Kynžvartské Tři Sekery měly 570 osob a 79 domů. K nim patřil Štolní mlýn, Nový Metternich. K tachovské části patřily Kamenec, Kix, Droth, Ptačí mlýn a samota Grafengrün (dnešní obec Háj).

Kamenec (původní český Holštýn, německy Hohlstein=Dutý Kámen) dostal název podle zajímavého skaliska s širší dutinou, skrze níž se dalo vylézt na vrchol s rozhledem po kraji. Za druhé světové války bylo toto přírodní dílo těžbou zničeno. Katastr kynžvartské části měl 983 ha; tachovské části 425 ha. Celá farnost s oběma částmi panství Tachov a Kynžvart měla v roce 1890 více než 6000 duší!

Nové zdroje obživy v 2.polovině 19.století

Po zániku hornictví (1846), hledali lidé nové zdroje obživy. Jelikož polní zemědělství v důsledku mnoha dešťů, sněhů a mrazů sotva stačilo k obživě obyvatel, hledala se jiná obživa - práce v lese, domácí průmysl. Vznikala různá řemesla (tkalci, soukeníci, dva barvíři, punčocháři aj.) Vznikly i dvě malé cihelničky a později řada lidí docházela za prací o sezóně do Mariánských Lázní či prodávat houby a lesní plodiny, pracně sbírané v lesích. Roku 1900 byla tu postavena továrna na perleťové knoflíky, ale v roce 1909 vyhořela. Ve 20. letech v této budově provizorně vyráběl Bottka dřevěné kuličky, kolem roku 1929 převzal a přebudoval továrnu R. Engel se svými společníky a vyráběl tu dřevěné zboží jako hračky, knoflíky aj. Pracovalo tu sto lidí. Přes tuto konkurenci lidé stále podomácku, na domácích soustruzích vyráběli dřevěné perly za bídný výdělek.

Roku 1931 přišla do obce nezaměstnanost a poměry se dále zhoršily. Ve válce ztrácely rodiny své živitele (1866 padlo 6 mužů, v první světové válce 58 mužů), ale i doma byla vysoká úmrtnost vlivem podvýživy. Roku 1918 řádila španělská chřipka. Mnoho lidí jezdilo do Bavor nakupovat brambory a sem zase přicházeli lidé až z Falknovska.

Roku 1850 připadla celá oblast pod okres Planá. soudní okres Kynžvart, od roku 1902 pod okres Mariánské Lázně.

Obyvatelstvo v roce 1900

Obec

Okres

Domů

Obyvatel

Okresní hejtmanství Mariánské Lázně :

Tři Sekery u Kinžvartu

(Königswarter Dreihacken) + Štolní mlýn

539

Nový Metternich

(Neu-Metternich)

250

Tři Sekery u Tachova

(Tachauer Dreihacken), Droht, Holenstein, Karlsräume, Kix, Vogelmühle

102

760

Tachovský Šmelctál

(Tachauer Schmelzthal) + mlýn Finkenmühle

679

Okresní hejtmanství Planá:

Chodovský Šmelctál

(Kuttenplaner-Schmelztal) Hollmühle, Plössl, Horní, Střední a Dolní pila na Tiché

155

799

Plánský Šmelctál

(Planer-Schmelztal) se samotou Drothhaus

356

CELKEM

518

3383

V roce 1914 bylo zde zavedeno elektrické osvětlení, roku 1919 proběhla stavba vodovodu za 397000 Kč. 21.listopadu 1925 se konaly volby do Národního shromáždění a senátu. Zde bylo 98,63 % německých hlasů. 30.září 1926 byla otevřena česká škola v jedné místnosti zdejší německé školy, ale jen 4 místní žáci a několik z Hutí. 14.prosince 1928 musel být zastaven provoz autobusu do Mariánských Lázní pro velké sněhy. V roku 1929 udeřily v únoru takové mrazy, že zmrzl v kostele obsah kalicha.

15.listopadu 1929 přešla výroba továrny na dřevěné perly na výrobu barevných kostek pro děti. Spolumajiteli továrny se stal bankéř Stingl, advokát Mayer, doktor Starck a obchodník Engl.

21.srpna 1930 přijelo poprvé do Tří Seker poštovní auto a byl zrušen koňský provoz. Sčítání z 1.12.1930 uvádělo 600 obyvatel, z toho osada Holštýn (Kamenec) měla 140 osob. Ještě v roce 1921 měla obec 687 obyvatel a Kynžvartské Tři Sekery s Novým Metternichem celkem 692 obyvatel.

12.10.1933 zakoupilo ministerstvo financí dům čp.22 (MNV) a zde umístilo finanční stráž, četnickou stanici a poštu. 31.12.1935 byla zde zřízena odbočka Jednoty severočeské. 7.3.1936 bylo slaveno narození T.G.Masaryka a učitel Zdeněk Bergman měl projev v české řeči. 28.10.1936 slaven Den osvobození u válečného památníku. 15.12.1937 byla zřízena v obci jako všude jinde expozitura české státní policie z Kynžvartu a ke každé zábavě a veřejné schůzi vysílán zástupce. 2.10.1937 se začalo se stavbou hájenky v Holštýně (Kamenec) českým podnikatelem Brejchou z Rokycan. V továrně se za podnikatele Engla začalo s výrobou uzávěrek na lahve ze dřeva. Továrna měla 70 zaměstnanců.

Roku 1939 došlo k administrativnímu sloučení obou částí Tří Seker. Před 2. světovou válkou zde žilo 1152 obyvatel, v obci bylo 9 hostinců, 7 krejčích, 4 truhláři, 1 zámečník, 2 ševci, 2 řezníci, 2 kupci, 2 pekaři, lékař a porodní bába. Za druhé světové války byli oba zdejší kněží, Uhlík a Pichl. vězněni v koncentračních táborech. Farář Vilém Uhlík zemřel 1.3.1945 v KT Dachau. Na samém konci války prošla krajinou fronta a několik domů bylo zničeno americkým dělostřelectvem 4.5.1945.

Poválečný vývoj

Po skončení války přišli do obce jako první Češi příslušníci finanční stráže, úřednice pošty a za nimi přicházely rodiny z Benešovska. V říjnu 1945 bylo zde a v Tachovské Huti již 72 Cechů. Dne 26.11.1945 přijeli do Tří Seker reemigranti ze Slezska. To byla mimořádná událost. Šlo o potomky českých exulantů, kteří odešli po Bílé Hoře do Slezska jako vyznavači víry Českých bratří a nyní se po staletích vraceli do vlasti. Nový domov nalezli zde, v Nejdku, na Stříbrsku aj. Obec se tak rychle zaplnila. Po odsunu 1200 Němců v lednu až dubnu 1946 měla obec - díky reemigrantům - 800 obyvatel. Nejsilnější stranou se stala KSČ, založená v lednu 1946 (prvým předsedou Koth); velkou většinou vyhrála volby v roce 1946.

Služba finanční stráže v prvých letech po válce nebyla lehká. Přes hranici prchaly různé živly. 31.12.1947 zadrželi příslušníci finanční stráže Václav Mareš a Josef Dlesk na obchůzce tři podezřelé osoby. Při sepisování protokolu v kanceláři se jeden ze zadržených zmocnil zbraně, oba příslušníky zastřelil a uprchl přes hranici. Tragickou událost připomíná na domě, kde tehdy bylo sídlo finanční stráže (později MNV), pamětní deska.

Do roku 1947 neměla obec autobusové spojení se světem. Jezdilo sem pouze poštovní auto a chodilo se pěšky. V roce 1947 vznikla autobusová linka do Mariánských Lázní. Roku 1949 převzala Jednota zdejší obchod a hostinec a v roce 1950 se postupně rušily různé provozy (pekárna, cukrárna, povoznictví). 1. září 1950 bylo v obci založeno JZD (prvý předseda Karel Dušek). Nejprve byl společně ustájen dobytek, roku 1955 postaven nový kravín, vepřín a drůbežárna. Od roku 1949 bylo v obci též hospodářství státních statků, které hospodařilo na polích, které nikomu nepatřily a které neměl kdo obdělávat. K 1.1.1965 bylo JZD zrušeno a pole převedena pod státní statky. Mnozí družstevníci odešli z obce.

Škola. První učitelkou v obci byla Marie Fischerová. V záři 1945 měla ve škole jen 7 děti, ale po příchodu slezských Čechů tu bylo náhle 110 dětí a muselo se učit na směny. Děti ze Slezska neuměly česky. Hovořily dialektem, složeným z němčiny, polštiny a staročeštiny. Stejně tak i dospělé bylo nutno doučovat v kursech češtiny. Také dospělí reemigranti mluvili starou češtinou a v obci byla zřízena i měšťanská škola pro reemigranty. Úsilím Marie Fischerové byla zřízena v obci pro ně též měšťanská škola jako jedna z mála na okrese a fungovala až do roku 1961. Kolem školy se soustřeďovala aktivní kulturní činnost obce. Bývala zde kapela a zdejší ochotnické divadlo studovalo ročně 3-4 hry a v roce 1953 dokonce vyhrálo těž krajskou soutěž. Roku 1952 byl založen Sokol a v roce 1953 uspořádáno v obci "Filmově jaro". Často sem zajížděli pražští umělci a herci, například zde hrál orchestr Jaroslava Maliny. Roku 1969 byla jmenována M. Fischerová zasloužilou učitelkou.

Po roce 1960 se bourala neobydlená stavení. V letech 1964-65 postavily státní statky a lesní správa dva panelové domy po 10 bytech. V roce 1983 přibylo dalších 12 bytů v nových panelových domech. Byla rekonstruována škola (1974 až 1975), kulturní dům, hostinec, prodejna, rovněž opraven kostel, vozovky dostaly asfaltový povrch a provedeny další úpravy v obci. Prvým předsedou MNV byl Jaroslav Trojan. později dlouhá léta František Šlais, Václav Zahradník (1970-1981), od roku 1981 Stanislav Vítek. Z tajemníků MNV, kteří se též zasloužili o obec, je nutno jmenovat Eduarda Šlika, Konstantina Kubíka (1960-1970), Ivana Čori (1971-1981).

V obci vznikla po válce evangelická modlitebna v domě čp. 18 a slouží slezským Čechům, kteří zůstali věrni víře evangelické. V roce 1981 zažila obec vzácnou událost - diamantovou svatbu manželů Flégrových. V roce 1980 měly Tři Sekery 690 obyvatel, 168 obydlených domů. 29 rekreačních a 8 neobydlených (veřejných nebo v přestavbě).

Významným prvkem obce zůstala bývalá Englova továrna. Roku 1945 propadla státu jako konfiskát. Zprvu tu pracovali ještě Němci; po příchodu slezských Cechů zaplnili tito továrnu. Vyráběly se tu hračky, figurky k Člověče nezlob se, dětský nábyteček, stavebnicové kostky, penály pro školáky. ale i nákupní tašky, podložky pod hrnky a pod. Továrna patřila pod TOFA Cheb (1945). pak pod HAMIRO a od roku 1950 pod Zpč. dřevařské závody Mariánské Lázně. K dopravě tu byl pár koní, později auto. V padesátých letech se stavěla nová hala lakovny a pilnice s katrem. Začal se měnit výrobní program a po převzetí továrny podnikem JITONA Soběslav se tu vyráběl nábytek - stoly, kuchyně, válendy, dětské patrové postele aj. Bohužel čtyřikrát provozovna změnila organizačně závod Jitony, pod který patří. Později tu byla dýhárna, výrobna dýh a ve dvousměnném provozu pracovaly převážně ženy, celkem více než 40. Vedoucím provozu byl Josef Čadil. Před několika lety továrna zastavila výrobu.

Krásné

V sousedství Tří Seker, 2 kilometry severně, leží osada KRÁSNÉ (670 m n.m.), dnes část obce Tři Sekery. Původní obec Krásné měla tři části: Velké Krásné (Groß-Schönthal), Malé Krásné (Klein-Schönthal) a Nový Metternich (Neu-Metternich). a Malé Krásné je skupinka stavení 500 m západně při okraji hraničního lesa, zaniklý Nový Metternich byla část obce ležící na východní straně silnice. V roce 1965 mělo jednotné Krásné s upravenými domky 247 stálých obyvatel a od konce padesátých let rychle přibývalo chalupářů, kteří sem přijížděli na víkendy a pomáhali zvelebení obce. Dnes tu řada rodin žije natrvalo.

Původní název obce do roku 1947 byl Schönthal. ONV Mariánské Lázně navrhl nový název "Zalíbená", který však nebyl přijat pro neobvyklost a naopak byl schválen název "Krásné Údolí". Tento však byl zakrátko zkrácen na "Krásné", také proto, že ves neleží v žádném údolí. Rozprostírá se na jedné plošině Českého Lesa v poměrně vysoké poloze 670 m n.m. Odtud 1,5 km severozápadně je vrch Kameniště (720 m n.m.), směrem na jih ke Třem Sekerám je zvlněná rovina. Na severu ležící vrch Bretberk (660 m n.m.) leží dokonce níže než Krásné. Terén se v tomto směru svažuje ke Kosímu potoku k Sekerským Chalupám, podobně jako na východě k Chebské silnici a k Velké Hleďsebi. Katastr obce činil 690 ha, z toho bylo přes 450 ha lesů a jen 80 ha zemědělské půdy.

Zdejší osídlení vzniklo v souvislosti s rozvojem hornictví v sousedních Tří Sekerách. Štoly a hutě potřebovaly dřevo, okolní lesy se mýtily a na mýtinách vznikala první políčka. V roce 1760 se tu uváděla první dvě staveni jako základ příští obce. Není známo, odkud sem přišli první osadníci a uvádí se i domněnka, že první lidé sem přišli krátce po třicetileté válce. Osada patřila pod Tachovské Tři Sekery a katastrálně byla ve vlastnictví tachovských pánů. Posledním majitelem byl kníže Windischgrätz, kterému patřil rozlehlý hraniční Tachovský les a v něm obec Tachovské Tři Sekery a další vznikající obce.

Do roku 1804 mělo Krásné číslování Tachovských Tři Seker a v roce 1870 mělo 43 domů a 350 osob. Obyvatelé měli stejná práva a stejné svobody jako Třísekerští. Osídlenci si mohli vytěžit 20-30 klafterů štěpného dříví, 1 klafter za 13 krejcarů. Po zrušení vrchnostenského poměru (1848) připadlo Krásné pod okresní hejtmanství Planá a v něm pod soudní okres Kynžvart. Pole a louky byly po deset let spláceny a po zaplacení se stali rolníci vlastníky. Zprvu existovala jediná velká obec Tachovské Tři Sekery, k níž patřila všechna okolní sídla, ale po tahanicích o obecní peníze byla společná obec zrušena (1886). Tachovské Tři Sekery se rozpadly na řadu obcí a také Krásné se stalo samostatnou obcí. V roce 1900 mělo 47 domů a 366 osob, z toho bylo 262 osob ve Velkém Krásném a 104 v Malém. Za 1. světové války padlo 24 mužů (za druhé války 21 mužů) z Krásna a válečný pomník byl postaven těsně vedle hostince Arnold uprostřed obce. Počet obyvatel za první republiky klesal. V roce 1939 mělo už jen 296 obyvatel.

V Krásném se učilo již od počátku 19. století, ale školní budova byla postavena až v roce 1902 (čp. 49, po válce mateřská škola a prodejna). Kostel, fara, pošta a četnický úřad byly ve Třech Sekerách. Obživou obyvatel byly lesní práce; zemědělství sloužilo jen pro vlastni potřebu, neboť výnosy v této nadmořské výšce nebyly vysoké. Rozkvět blízkých lázní po roce 1875 dal pracovní příležitosti pro vesnice v okolí. Lidé chodili do lázní za prací jako dělníci, zedníci, kuchařky, číšníci, pokojské, maséři, portýři atd. Za 1. republiky bylo v lázních zaměstnáno 70 % obyvatel z Krásného. Z dalších prostředků obživy zde byla ještě domácká výroba (soustružení dřevěných perel) a továrna na výrobu lahviček ODOL. Továrník Traßl z Waldsassen tu postavil továrničku na výrobu bílých lahviček ODOL a zaměstnával před první světovou válkou 70 osob, avšak po válce byla výroba zastavena. Továrna (čp.58) sloužila ještě nějaký čas k bydlení, nato byla stržena. Stávala napravo na rozcestí do Malého Krásného. Po válce jsme tu nacházeli hodně střepů i celých sněhobílých lahviček Odolu.

Zdejší hasiči nosili podle starorakouského zvyku kroj: černé kalhoty, světlemodré kabátce a kožené přilby. Roku 1912 vznikl spolek veteránů, po něm pěvecký spolek a kapela. Na okraji obce stála Svatováclavská kaple, na okraji Nového Metternichu myslivna, na okraji Malého Krásného státní hájenka (čp.42).

Silnice v obci Krásné byla až do roku 1947 hranici dvou obcí: na východní straně silnice to byl Nový Metternich. Tato obec měla vlastní samostatné číslování domů. Osm stavení směrem na Tři Sekery na západní straně silnice patřila pod Kynžvartské Tři Sekery katastrem i číslováním (Fitztum). Také tato obec měla mít po válce nový název a navržena byla dvě jména: Řádka nebo Úzká. Protože se však obě obce sloučily, název už nevešel v život. Nový Metternich v těsném sousedství Krásného měl stejnou historii. Roku 1760 se tu uvádělo jediné stavení, patřící ke kynžvartskému panství. Kníže Metternich nechal pak postavit domky pro své lesní dělníky a tak vznikl podle něho i název obce. Roku 1850 tu bydlelo 277 osob v 33 staveních. Lidé žili v úzkém styku se sousedy v Krásném a společné byly i spolky hasičů, veteránů atd. Za válek padlo z obce 25, resp. 19 mužů.

V roce 1947 před sloučením obcí mělo Krásné 137 obyvatel a Nový Metternich 95 obyvatel. Do roku 1960 sloučená obec Krásné byla samostatná, s vlastním MNV, v roce 1960 připadla pod MNV Tři Sekery.

Kamenec

Lesní osada obce Tachovské Tři Sekery se nazývala Holenstein (= Dutý kámen, za první republiky česky Holštýn) a měla v roce 1895 - 16 domů a 152 obyvatel. Jejich obživou bylo zemědělství a práce v lesích. Název osady pocházel od tří skalisek, nacházejících se vedle sebe v lese.

První skalisko s 12 m vysokou stěnou a výrazným výstupkem, nazývali Němci "Großvatersessel" (Dědovo sedadlo), druhé skalisko "Hohlstein" (Dutý kámen) a v něm bylo uvnitř několik dutin, skrze než bylo možno vylézt na vrchol skály. Třetí skalisko mělo více malých dutin a říkali mu "Stein zu den sieben verwunschenen Räuberköpfen" (U sedmi zakletých loupežnických hlav). Za druhé války tu těžili zajatci kámen a zanikla turistická atrakce skaliska s dutinou. Nedaleko zde pramenil potok Tichá a v blízkosti lesa "V požárech" vznikl kdysi velký rybník, kam se sváděla voda Tiché. Až v 19.století byl rybník vysušen a všechny prameny ústily pak do Tiché a poháněly mlýny v Tachovském Šmelctálu. První stavení (čp.64) tu vzniklo podle ústního podání v roce 1745, postavené jakýmsi Wutschkou s pozemkem 50 strychů (=14,35 ha). Ten vlastnil pár volů a krávy a měl prý povinnost vozit dřevěné uhlí do Plzně. Postupně přibývalo dalších stavení a když zaniklo pálení milířů před rokem 1900, zůstala jen malá hospodářství a práce v lesích. Stezka do školy a do kostela z Holensteinu bývala v zimě neschůdná a proto vznikla expozitura třísekerské školy v Holštýně v čp.96 (Georg Heimerl) před rokem 1900. Putující škola používala jedinou místnost a měnila často stavení.

V Kamenci stávala Windischgrätzova fořtovna a posledním vrchním fořtem byl jakýsi Sigmund, který byl 25 let ve službě u knížete Windischgrätze. V roce 1919 byly knížecí lesy zestátněny, na což vzpomínala pamětní bronzová deska poblíž Malého Krásna. Kamenec měl po válce 23 domů, z toho dva hostince a dva krámy; číslování domů bylo Tachovských Tří Seker. Dnes velká část domů zanikla.

Hutě

Tachovská, Plánská a Chodovská Huť jsou bývalé samostatné obce na správním území obce Tři Sekery. Jde dnes o poslední osídlení před hranicí s Německem. Z Hutí Plánská Huť již zanikla. Hutě leží v jižním sousedství Tří Seker a jejich vznik souvisel s rozvojem hornictví ve Třech Sekerách. Po vymýcení lesa si stavěli horníci skromná dřevěná stavení, bez plánu, roztroušeně, živelně. Jen na několika místech byly shluky chalup nebo řada stavení podél cesty. Hutě jako sídla vznikaly již v polovině 17. století, třebaže berní rula (1654) ještě žádnou z nich neuvádí. Jejich původní názvy (Tachovská, Plánská a Chodovoplánská) souvisely s třemi vrchnostmi, pod které patřily (Tachov, Planá, Chodová Planá). Jak rychle až překotně se rozvíjely, lze vidět z toho, že o sto let později tu napočetl J. SCHALLER (1788) již 205 domů! Avšak v 19. století hornictví zanikalo a oblast se už dále významněji nerozvíjela. J. SOMMER (1838) o padesát let později uváděl 208 domů.

Tři Hutě ležely v řadě od severu k jihu: Tachovská, Plánská, Chodovoplánská (dnes Chodovská) ve zvlněném terénu při dvou potocích s názvy Tichá a Zlatá, používaných zdejšími Němci do roku 1945 pod názvy Tichabach a Schladdabach. Tyto české názvy toků jsou z dob zřejmě ještě chodských a bylo by záslužné je ponechat (dnešní mapy např. místo Zlaté nazývají potok Huťský apod.).

Tři velkovlastníci - vrchnosti tu měly v hraničním Tachovském lese tavicí hutě. Chodovoplánským Haimhausenům patřila nejjižnější Huť, úředně nazývaná v letech 1854-1947 Chodovský Šmelctál (Kuttenplaner Schmelzthal). Plánským Šlikům patřila prostřední a nejmenší z Hutí - Plánský Šmelctál (Planer Schmelzthal). Pod tachovské panství patřil severní Tachovský Šmelctál (Tachauer Schmelzthal) jako majetkový "relikt" z dob, kdy strážení hranice bylo ještě řízeno z tachovského hradu. Roku 1947 dostaly tři Šmelctály nové české označení - Hutě.

Původní obživou obyvatel i příčinou vzniku sídel bylo hornictví. V místech všude nalezneme zbytky starých hald a stopy kutání. Těžba mědi a stříbra však už koncem 18. století zanikala. Poslední pokus o těžbu končil podle historika M. URBANA v roce 1861. Lidé museli hledat jinou obživu. Avšak kamenitá pole nedávala příliš velké možnosti pro zemědělství. Tomu se věnovala jen část obyvatelstva. Muži pracovali většinou v lesích jako dřevorubci, uhlíři, kteří tu pálili milíře nebo vyráběli podomácku ze dřeva hole, dřevěné perly a jiné předměty. Ženy a děti sbíraly houby a lesní plodiny. Rozvoj blízkých Mariánských Lázní přinesl zlepšení hospodářské situace i pro Hutě. Mladí lidé nalézali sezónní práci v lázních a tam se prodávaly i nasbírané borůvky, houby či vyrobené různé výrobky ze dřeva. Avšak počet obyvatel v 19. století již stagnoval a ve 20. století trvale klesal.

Počet stavení přesto však vzrostl z 208 domů v roce 1838 na 280 domů v roce 1945.

Hutě byly v minulosti samostatnými katastrálními i politickými obcemi, jenom Tachovská Huť patřila v minulosti vždy (do roku 1888) k politické obci Tachovské Tři Sekery, teprve potom se stala samostatnou obcí. Farností patřily Hutě až do roku 1790 k Trstěnicím, pak ke Třem Sekerám.

Po zrušení vrchnostenského poměru (1848), kdy patřily Hutě pod tři uváděná panství, připadly obce pod hejtmanství Planá, z toho Tachovský Šmelctál pod soudní okres Kynžvart, druhé dva pod soudní okres Planá. Když vznikl okres Mariánské Lázně (1902) a soudní okres Kynžvart připadl pod tento nový okres, s ním sem přešel i Tachovský Šmelctál. Druhé dva Šmelctály zůstávaly pod okresem Planá. Až v roce 1949 byl zrušen sousední okres Planá a všechny tři Hutě přešly pod okres Mariánské Lázně. V roce 1960 přešly pod okres Cheb. Tehdy byl zrušen i MNV Chodovská Huť a Hutě společně s Krásnem začleněny pod Tři Sekery. Pomocí staré mapy lze specifikovat rozmístění stavení tří Hutí: 62 stavení leželo východně potoka Zlatá; 180 domů mezi potoky a 39 domů západně potoka Tichá. Roztroušená stavení tvořila na dvě desítky dílčích samot s vlastními názvy a celek vytvářel pestrý obraz téměř dvoutisícového osídlení, zasazený do přívětivé zvlněné krajiny Českého Lesa.

CHODOVSKÁ HUŤ

(600 m n. m.) měla katastr 1238 ha a v roce 1885 - 107 domů a 766 obyvatel. Z listiny chodovoplánského faráře Kaysera vyplývá, že byla založena v roce 1687 jako sídlo nejchudších horníků ze Tři Seker. Podobně byly založeny i druhé dva Šmelctály. Obci se říkalo dříve "Dolní Šmelctál" a dělila se na části: Horní domy, Haldy, dvůr Galtenhof (čp. 95, původně chodovoplánský panský dvůr Haimhausenů), Grundhäuser, Adelhäuser, Peklo, Medvědí kout. Černé domy, Plössl a Kuhberg. Zdejší škola, původně putující, dostala roku 1884 vlastní budovu z prostředků hraběte Berchem-Haimhausena (dosud stoji).

Chodovská Huť měla 2 mlýny: Schneiderův a Pekelný, jižně od obce u dnešní obory, 3 hospody - Roth, Scharnagel a Kraus, fořtovnu (čp. 82) u lesa a zaniklou již myslivnu vedle Pekelného mlýna. V hraničním lese leží rybník Kajetán. jímž protéká Tichá. Na pilách na Tiché za 2. světové války pracovali francouzští a ruští zajatci, kteří také káceli v lesích. Roku 1945 měla obec 133 domů a 622 obyvatel. Po odsunu Němců přišli čeští osídlenci a obec zůstávala až do roku 1960 samostatnou obcí s vlastním MNV. Roku 1965 měla 115 obyvatel. Dnes je rozsáhlou rekreační oblastí s desítkami chalupářů a chatařů, kteří postavili své chaty na starých základech stavení. U školy je rekreační středisko Pekáren Kladno. V létě nabízí místo koupáni na Novém rybníku. V rozsáhlé oboře mezi Hutí a Broumovem pěstuje podnik Interlov stádo divočáků, daňky, jeleny a srnky, celkem na 400 kusů. Délka obory je 10 km.

PLANSKA HUŤ

(Planer Schmelzthal - 610 m n. m.) měla katastr pouhých 196 ha a původně patřila k plánskému panství. Na Tiché později stával Medvědí mlýn a na Zlaté Pixův mlýn (čp.17 - pod rozcestím do Chodovské Hutě). V berní rule (1654) se ještě obec neuváděla, třebaže M.URBAN popisoval, že již v 16.století Plánský Šmelctál existoval a že vděčí za svůj vznik prastaré malé skelné huti, vzniklé v blízkosti zdejších hornických děl. Tato skelná huť bývala v rozsáhlém lese, nazývaném "Glashütten", podle něhož dostala stejný název vesnice Skelné Hutě (Glashütten). V této vsi v sousedství nikdy žádná skelná huť nestála, ale nacházela se v témže lese blíže Plánskému Šmelctálu.

J.SCHALLER (1788) tu uváděl 32 stavení a po sto letech (1885) tu bylo již 52 domů a 353 obyvatel. K Plánské Huti patřily až do roku 1882 i sousední SKELNÉ HUTĚ (Glashütten) Uprostřed Plánské Hutě stávala škola z roku 1885. V té době tu stála i továrnička na výrobu skleněných perel a drátovna. Avšak počet obyvatel zvolna klesal, za německého osídlení v roce 1945 tu bylo 56 domů a 239 osob. Ještě v roce 1965 žilo v Huti 30 obyvatel. Obec jako taková zanikla, avšak řada domů (čp. 22,55,56,9,10 aj.) byla přičleněna k Chodovské Huti.

TACHOVSKÁ HUŤ

(630-600 m n. m.) leží mezi Tachovskými Třemi Sekerami a zaniklou obcí Lohhäuser. Byla založena tachovskými pány ve 17. století. Rozšířila se zde těžba mědi a stříbra a ústní tradice lokalizovala tavící pece na východě obce v částí Hüttenwinkel, kde bývalo centrum hornické těžby.

Těžba se postupně snižovala a v roce 1861 skončila. Zůstalo však mnoho stop po hornictví. U stavení čp. 77 vytékala ze štoly voda do potoka Zlatá, u stavení čp. 79 byla větší halda. Na potoce Zlatá na místě stavení čp.10, 76 a 78 bývaly puchverky (stoupy).

Nejvyšší vrchy obce byly Ovčí vrch (Schafberg 670 m n.m.) na severu a Dlouhý vrch (Langberg 687 m.n.m.) na západě již v hraničním lese. Ve dvou údolích potoků Tichá a Zlatá stávalo pět mlýnů: od severu mlýn Foarl s čp.49, nejstarší z mlýnů Finkenmühle čp.48 u mostu přes Tichou, dále Königův mlýn čp.45, Baierův mlýn čp.46 a na katastru poslední Nový mlýn čp.47 při staré cestě do Bavorska. Ještě v roce 1939 byly v provozu tři mlýny - čp.48, čp.45 a čp.47.

Obec bývala součástí Tachovských Tří Seker a teprve v roce 1888 se stala samostatnou obcí. Katastr obce byl 614 ha. Po skončení hornictví se obyvatelé věnovali zemědělství a muži práci v lesích a ve dřevozpracujících provozech: dřevosoustružení, výrobě dřevěných perel, uhlířství.

Škola byla zprvu putující, pak v obecním domě, od roku 1875 ve vlastním domě (čp. 30), na níž přispěl obci stát 3500 zlatými. Nejstaršími známými učiteli byli Johann a Alfréd Lanzendörferovi, dosud nazývaní jen "pomocní učitelé" Obec měla tehdy 850 obyvatel, ale jejich počet klesal. V roce 1900 měla 679 osob, 1930 už jen482 a v roce 1939 jen 449 obyvatel.

V obci bylo vlastní dobrovolné hasičstvo, spolek veteránů, pěvecký spolek, pohřební spolek a spolek nouzové porážky zvířat. V obci nebyl vodovod, pouze soukromé nebo obecní studny a byly používány i prameny ze štol. Užitková voda se brala z potoků.

Vlevo od silnice nad Tichou leží dnes už prořídlý hájek, tzv. Herzigův lesík, kde bývalo kamenné odpočívadlo, zvané Ida-Ruhe (Herzigovy sestry Idy - August Herzig byl vlastníkem parcely a starostou Mariánských Lázní do roku 1899). V sousedství byl postaven po první světové válce válečný pomník padlým 1914-18 a okolí osázeno javory. Za první války padlo 28 mužů z obce, v druhé válce 37 mužů.

Pod tímto místem stával dům čp.43 Maxe Hufnagela, který před válkou vyhořel (1931) a nebyl obnoven. Herzigův dům čp.44 stával o něco výše v zahradě domu čp. 41. Po válce, po roce 1945, byla Huť osídlena českým obyvatelstvem a též slezskými Cechy. 1.9.1950 zde bylo založeno JZD a prvým a jediným předsedou byl Richard Kouba. Tehdy do JZD vstoupili i tři učitelé ze Tří Seker. aby pomohli JZD s kancelářskou prací. JZD mělo 110 ha půdy a dobytek byl sveden do společných stájí. Zprvu bylo mnoho potíží a roku 1953 využili někteří rolníci nabídky a z JZD vystoupili. Ale v dalších letech se družstvo upevnilo a roku 1956 dostalo Rudou standartu za 1. místo na okrese Mariánské Lázně. Mezi místním a třísekerským JZD údajně vládla "zdravá rivalita" až do roku 1962, kdy došla k sloučeni obou JZD. Nato 1.1.1965 bylo sloučené JZD zrušeno a převedeno pod státní statky. V roce 1972 byl zřízen v Huti provoz Interlovu Praha. Hlavním iniciátorem a vedoucím byl Walter Dorn. Začínalo s třemi pracovníky a s jedním vyřazeným traktorem, ale v krátké době vznikl moderní závod na zpracováni zvěřiny. Vznikla velká obora, různá odborná zařízeni; pracovalo tu 33 pracovníků, a provozu byl povolen vývoz zvěřiny na Západ s cílem získávat potřebné devizové prostředky.

Prameny:

HELLINGER Erwin: "175 Jahre Kirche zu Dreihacken" Marienbad-Tepler Heimatbrief Nr.162/1962 - září 1962

HELLINGER Erwin: "Dreihacken" Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, sborník, Band II., Ein Heimat- und Ortsbuch, vydal Heimatverband der Marienbader Stadt und Land e.V., tisk Staudt-Druck KG, Geisenfeld 1977

LÖSCHNER Anton "Entstehungssage von Dreihacken bei Marienbad", Mbder Heimatbrief Nr.10 - červenec 1949, Ernst Eckert Bad Kissingen.

NĚMEČEK Josef: "Reemigrace Štrálských Čechů" Zahraniční ústav Praha 1945

STUCHLOVÁ Marie: "Vesnice na západní hranici (kronika obce)", Tři Sekery 1984.

PERLETH A. - ARNOLD E.:"Tachauer Schmelzthal (se všemi fotografie stavení)" Heimatbuch Marienbad Stadt und Land, sborník, Band II., Ein Heimat- und Ortsbuch, vydal Heimatverband der Marienbader Stadt und Land e.V., tisk Staudt-Druck KG, Geisenfeld 1977

SOMMER Johann Gottfried: "Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt", VI.Band - Böhmen, Pilsner Kreis" J.G.Calve´sche Buchhandlung, Prag 1838

SOMMER Johann Gottfried: "Das Königreich Böhmen, statistisch-topographisch dargestellt", XV.Band Böhmen - Elbogner Kreis" J.G.Calve´sche Buchhandlung, Prag 1847

ŠVANDRLÍK Richard: "Tři Sekery - Z historie obcí" Kulturní přehled Kulturní a společenské středisko Mariánské Lázně - červenec a srpen 1984

ŠVANDRLÍK Richard: "Hutě u Tří Seker - Z historie obcí" Kulturní přehled Kulturní a společenské středisko Mariánské Lázně - září 1984

ŠVANDRLÍK Richard: "Krásné - Z historie obcí" Kulturní přehled Kulturní a společenské středisko Mariánské Lázně - listopad 1984

VONDRÁČEK Pavel: "I dřevěné domy v Čechách umírají" Respekt 1999