Šumice

Šumice leží na významné historické obchodní cestě, která spojovala velkomoravská střediska se zásobárnou železa mezi Bojkovicemi a Slavičínem.

Je možné, že i Šumice postihla uherská okupace krajů mezi řekou Moravou, Karpaty a říčkou Olšavou, tzv.Lucká provincie. Navíc tehdy zdejší kraj plenili Tataři a v 50.letech 13.století Kumáni. Tataři vpadli na Moravu v roce 1241 Moravskou branou a postupovali jihovýchodním směrem přes Uherský Brod, Bánov a Starý Hrozenkov do Uher.

Moment uherské okupace byl asi příčinou toho, že Šumice, pokud existovaly, nebyly jmenovány ve Zdíkově listině z roku 1131. V této listině nebyly jmenovány žádné lokality mezi řekou Olšavou a dnešní hranicí Slovenska.

Tato lokalita tzv. Lucká provincie (latinsky Provincia Lucensis), vznikla v severní části hraničního nárazníkového pásma (tzv. confinium) na pomezí Moravy a Uher, zvaného Lucké pole, Lucko (latinsky campus Lucsko), či provincie Váh, o něž od 11. do 13. století vedli Přemyslovci spory s Uherským královstvím. Po odchodu Kumánů nastoupila důmyslná přemyslovská kolonizace kraje, která vtiskla kraji strukturu, jak ji známe dodnes.

Šumice byly zeměpanským majetkem. Ve 14. století docházelo k jeho drobení a obec Šumice často měnila svého držitele. Markrabě Jošt, synovec Karla IV daroval v roce 1380 v léno ves Šumice loajálnímu členovi moravského feudálního rodu Hynkovi z Valdštejna. V roce 1389 prodal Hynek z Valdštejna ves Šumice Janovi z Meziříčí. Šumice se následně staly dědičným majetkem. Jindřich z Meziříčí prodal ves v roce 1397 Alšovi z Cimburka, pánu na Sehradicích. Šumice zdědil syn Jan Baláš. Ten získal po husitských válkách zástavou i město Uherský Brod. Jan Baláš byl loupeživý rytíř a podnikal vpády i do Uher. Je téměř pravděpodobné, že na své loupeživé výpravy do Uher brával své podané, tedy i šumické muže. Dalšími držiteli Šumic byli bratři Dobeš a Beneš z mocného rodu Boskoviců a jejich bratr Taso, olomoucký biskup. Tito držitelé v roce 1480 právně převedli Šumice na Klementa z Bílkova a Bránek. Ten postoupil Šumice již v roce 1481 zástavnímu pánu města Uherský Brod, stoupenci Matyáše Korvína, Janu Planknarovi z Kynšperka. V Šumicích byl v této době dvůr a vrchnostenský mlýn a existovala zde fara. Po Planknarově smrti zdědila Šumice jeho manželka Anna a její bratr Jan ze Zvole. V té době se ves Šumice stala fakticky dominiem města Uherského Brodu. Nadále už platilo, že ten, kdo držel Uherský Brod, držel i Šumice. Tak se stalo, že Šumice spolu s Uherským Brodem držela řada uherských feudálů. Postupně Uherský Brod spolu se Šumicemi drželi opavský kníže Jan Korvín (levoboček Matyáše Korvína), Emerich Czobor a Štefan, hrabě ze Zápolí. Následuje Jan z Lomnice. Roku 1506 bylo předáno město Uherský Brod spolu se Šumicemi Janu z Kunovic. Součástí uherskobrodského panství zůstaly Šumice následujících 350 let. Roku 1615 bylo uherskobrodské panství spolu se Šumicemi převedeno z rodu Kunoviců na rod Kauniců. Kaunicové drželi Šumice až do územní reformy v roce 1849, kdy obec získala samosprávu.

17. století bylo kruté pro celou uherskobrodskou oblast včetně obce Šumice. V roce 1605 vypálili Šumice Bočkajovci. Za třicetileté války plundrovaly Šumice vojska stavovská i císařská, která obcí procházela a také v Šumicích mnohdy ložírovala. Přes karpatské průsmyky pronikala na Moravu vojska z Uher vedená Bethlenem Gáborem. Všechna vojska se k obyvatelům Moravy chovala krutě. V roce 1643 se zmocnila města Uherského Brodu a celého okolí včetně Šumic švédská vojska. Šumice poplenila vojska plukovníka Petera Andersona. Těm v roce 1645 přispěchala na pomoc z Uher vojska Rákócziho. Aby utrpení obyvatel a útisku od Švédů a Uhrů nebylo málo, přitáhli spolu s vojsky Rákózciho k Uherskému Brodu Valaši ze vsetínského panství. Také Valaši na celém brodském okolí krutě řádili. Uherskobrodský zámek vypálili. V 50. letech 17.století byla celá pětina domů v Šumicích zpustošená a neobydlená.

Ukončení třicetileté války vestfálským mírem v roce 1648 nekončilo utrpení obyvatel v moravském pohraničí. V roce 1663 pronikly karpatskými průsmyky na jihovýchodní Moravu tatarské a turecké hordy sedmihradského knížete Imricha Tökelyho. V Šumicích bylo Tatary zabito 48 osob, uloupeno 38 koní,138 ks hovězího dobytka a 1167 ovcí. Samozřejmostí při vpádech tatarských a tureckých hord bylo znásilňování žen a odvlečení mladých obyvatel. Šumice byly tak zničeny, že ještě v roce 1671 bylo opuštěno 16 gruntů. Další vpády vzbouřenců z vojsk Imricha Tökelyho následovaly v roce 1680, nejhorší byl vpád 11.července 1683. Jak uvádí kronikář Letocha, bylo v Brodě zabito 168 osob a 200 Židů. Ani Šumice nezůstaly ušetřené. Roku 1703 vpadla do kraje vojska sedmihradského knížete Ference II. Rákózcyho, tzv. kuruci (křižáci) a opět hořely na jihovýchodní Moravě města a vesnice. Podobné hrůzy se opakovaly ještě v příštích letech. Byla to krutá léta nesmírných zkoušek a je s podivem, že obec Šumice tyto krutosti přežila a nezanikla.

V obecní kronice se můžeme o složení obyvatelstva v roce 1911 dočíst: obyvatelstvo obce je vesměs národnosti české-moravští Slováci. Podle sčítání lidu v lednu 1911 žilo v obci 1490 obyvatel, z toho 707 mužů a 783 žen. Podle náboženství bylo 1481 římských katolíků a 9 židů. Pouze

2 cikáni. Podle povolání žilo v obci 216 zedníků, 130 nádeníků, 98 rolníků,

6 mlynářů , 5 kovářů a zámečníků, 5 hostinských a obchodníků, 4 perleťáři, 3 tesaři, 2 stolaři, 2 miškáři, 2 obuvníci a 1 řezník. Ženy nosí vesměs kroj, muži jen velice málo, pouze někteří rolníci. Tolik obecní kronika.

Z výčtu povolání je zřejmé, že Šumice byly na přelomu 19. a 20. století téměř výlučně řemeslnickou obcí. Šumičtí zedníci a pomocníci vyjížděli za prací do měst celého Rakouska-Uherska na celou sezonu. Od Josefa po Kateřinu. To znamená od března do konce listopadu. Některé rodiny vyjížděly za prací i s dětmi. Mladé dívky chodily do Vídně do služby a mnohé se v cizině provdaly a už zde zůstaly.

V roce 1930 koupila Obec Šumice za 185 000,-Kč v rámci státní pozemkové reformy 130 ha lesů bývalého kaunického panství. Tato koupě byla základem vlastnictví obecního lesa o současné výměře 247 ha.