Soběšovice

Nynější obec Soběšovice se v minulosti rozprostírala po obou březích řeky Luciny a náležela do bývalého okresu Český Těšín. Jeden z prvních záznamů o obci se datuje rokem 1227. Z té doby se připomíná dvůr Dolno-Soběšovický, na němž hospodařil Soběk, řečený Střela, který je pokládán za prvního kolonizátora a uspořadatele Soběšovic, od něhož údajně pochází pojmenování obce. Ve výčtu desátků z vratislavského biskupství se však nachází údaj o obci až z roku 1305.

V letech 1580 – 1598 se poprvé rozlišují vždy Horní a Dolní Soběšovice. Dolní Soběšovice vlastnil roku 1602 Jiří Bibrštejn z Bojišova a Horní Soběšovice roku 1598 Eremiáš Šobišovský ze Šinovic. Do soběšovické farnosti až do 16. stol. patřily i Žermanice. Po roce 1654 byly Soběšovice začleněny k farnosti v Domaslavicích. První zpráva o kostele pochází z roku 1447. Z roku 1681 pochází dřevěný kostel, který k nám byl přenesen z obce Dobrá u Frýdku a stál v obci až do roku 1788. Pro širokou křesťanskou veřejnost však kapacita kostela nestačila a proto se uvažovalo o stavbě nového, zděného kostela. 24. února 1788 se pak s jeho stavbou začalo.

Školní budova byla postavena roku 1864 a o její stavbu se zasloužil tehdejší starosta obce Jan Majer, který sám daroval na stavbu školy 100 zlatých. Prvním učitelem byl František Drzskovský, po něm nastoupil učitel Karel Halfar. V noci 16. srpna 1936 škola vyhořela. Po opravách důsledku ohně byla znovu otevřena 1. února 1937 a od toho data v ní začal vyučovat pan Antonín Vybíral.

14. února 1926 byl založen Svaz dobrovolných hasičů. Prvním starostou se stal Karel Slanina. První požár, který naši hasiči likvidovali, byl dne 28. června 1926, kdy hořel hostinec „Kamenec“.

Dne 5. července 1930 získala naše obec jedinečnou "trofej", a to vlastnoruční podpis prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Prezident nám podepsal pamětní knihu, když projížděl z Frýdku do Hnojníka.

V roce 1935 měla obec 196 domovních čísel a rozlohu 777 ha. Dělila se na části: Dolní Soběšovice /Zálesí/ dvůr Dolní Soběšovice – poslední majitelé až do znárodnění v 50-tých letech byli Jan Rabin a Michal Kurowský. Předtím náležely tyto usedlosti postupně rodinám Lipovského, Ovčarovského, Leo Kašpara, Prymusům, Janu Chadrabovi a Ostravské bance. Dvůr Horní Soběšovice vlastnili Šobišovští, tři potomci Křidlovského, Skulina, Josef a Václav Chadrabovi, Kateřina Chadrabová a Václav Vaníček. Dvůr Pitrov náležel jistému Tšamerovi a od něj ho později koupil baron Ignác Daniel Špens. Po únoru roku 1948 byl pozemkovým úřadem rozparcelován. Zbytkový fond statku byl přidělen Antonínu a Aloisi Pavlokovým z Řepišť.

Ještě před 2. sv. válkou v obci působily určité síly na polonizování Soběšovic (Dolních Domaslavic a dalších přilehlých obcí) a byly pokusy o postavení polské školy. Největším agitátorem pro tuto akci byl rolník Jan Slanina, tehdejší starosta obce. Zásluhou učitelů z okolních vesnic, faráře Skotnice z Domaslavic, kováře Jana Nytry ze Soběšovic a velkostatkářů Chadrabových se však tento záměr neuskutečnil.

Obyvatelstvo v létech světové krize mezi oběma válkami se živilo skromně, a to převážně z výtěžku půdy a jen malá část pracovala v průmyslu. V obci byly tyto živnosti: tři mlýny, tři ševci, tři stolaři, tři krejčí, jeden kovář, jeden sedlář, tři obchodníci se smíšeným zbožím a jeden řezník-uzenář. V obci bylo dále pět hostinců a dvě kapely. Dva mlýny byly na řece Lucina, mlynářů Schöbra a Tvardka a jeden mlynáře Žůrka na potoku Řonsník.

Do řeky Luciny se vlévaly dva potoky; z levé strany katastru Dolních Domaslavic „Řonsník“ a směrem po toku řeky Luciny blíže k Žermanicím „Zimník“, který byl proslulý velmi dobrou vodou. Zemědělská půda zde byla velmi úrodná. V místech, kde dnes stojí hráz přehrady, se v minulém století těžila lomovým způsobem železná ruda a vápenec. Lomy byly na pozemcích Kaděry a Damka.

V letech 1945 – 1949 příslušely Soběšovice pod tehdejší okres Český Těšín a od 1. dubna 1949 pod okres Frýdek-Místek. Obnova těžkého průmyslu po 2. sv. válce si vyžádala mj. i vysoké nároky na zásobení vodou. Zejména budovaná NHKG (NH a.s.) v Ostravě neměla možnost krýt své potřeby vody bez vybudování nového vodního zdroje. Proto bylo v krátké době připraveno a realizováno společností Ingstav Brno (původně Čs. stavební závody) vodní dílo Žermanice celkovým nákladem 179,5 mil. Kč. Práce byly zahájeny v březnu roku 1951, kterým předcházel rozsáhlý geologický průzkum. Zkušební provoz byl zahájen 8. listopadu 1956 a vlastní napouštění přehrady bylo zahájeno ještě v době její výstavby na jaře roku 1957. Během nezvykle dlouhého zkušebního provozu v letech 1956 až 1967 byly prověřeny všechny objekty, technologická zařízení, funkce i parametry vodního díla, a tak mohla odborná komise uvést 29. června 1957 přehradu do trvalého provozu.

Výstavbou přehrady došlo k zásadním změnám v územním plánu naší obce. Obec se původně rozkládala po obou březích řeky Lučiny. V zátopovém pásmu vznikající přehrady bylo zlikvidováno historické centrum obce s desítkami domů včetně kostela, školy, tří vodních mlýnů a zemědělských statků. Nyní se obec rozkládá už jen na pravém břehu přehrady. Na levém břehu vznikla nová obec Lučina.