Tachov

Všestranný rozvoj prodělal Tachov za vlády Přemysla Otakara II., který zde nechal vystavět nový, již kamenný hrad s mohutnou válcovou věží. V jeho blízkosti založil patrně v 70tých letech 13. století královské město obehnané hradbami, které je písemnými prameny uvedeno prvně k r. 1285.

Již od 13. století vznikaly v okolí Tachova manské statky, které vlastnili jako léno drobní feudálové. Jejich uživatelé podléhali tachovskému purkrabímu a měli vojenské povinnosti při ochraně zemské hranice a prosazování královské moci. Centrem tachovské manské správy byl tachovský hrad, kde byl také manský soud. Tento zvláštní správní útvar zanikl teprve počátkem 17. století.

Od doby svého založení bylo královské město s hradem často zastavováno různým šlechtickým rodům. V r. 1323 vykoupil město pro královskou komoru Jan Lucemburský, ale již o 10 let později musí město znovu vykoupit jeho syn císař Karel IV. Lucemburkové byli velkými příznivci města. Za nich získal Tachov své pozoruhodné městské opevnění, které se z velké části uchovalo dodnes. Sám Karel IV. zde velmi často pobýval a po svém druhém sňatku s Annou Falckou přišel na myšlenku vytvořit sloučením Tachova a okolních vsí (asi 30ti) a věna své manželky, které obsahovalo značnou část hornofalckého území tzv. Nové Čechy. Velkolepý plán však nebyl nakonec realizován a Tachov přešel opět do rukou západočeské šlechty - Švamberků.

V neklidném 15. století se Tachov stal po třikrát místem střetů mezi husity a jejich odpůrci. V r. 1421 dobyli husité tachovské předměstí, ale zpráva o blížícím se Zikmundově vojsku je od dalšího obléhání odradila. Zcela jiná situace nastala v r. 1427, kdy husité stíhali směrem k Tachovu prchající zbytky IV. Křížové výpravy. Tehdy se město kališníkům vzdalo, tachovský hrad, obsazený údajně 1400 obránci, kapituloval až po několika dnech. Významnou úlohu sehrál Tachov také při V. křížové výpravě v r. 1431, kdy odolal čtrnáctidennímu obléhání křižáckých vojsk.

O tři roky později náležel však Tachov opět katolickému šlechtici Jindřichovi z Metelska král Zikmund potvrzoval měšťanům jejich stará privilégia. Ve druhé polovině 15.století vlastnili Tachov Gutštejnové, za jejich vlády postihly město čtyři ničivé požáry. V 16. století se jako zástavní držitelé města připomínají Pluhové z Rabštejna a Lobkovicové.

Na počátku 17. století žilo ve městě téměř 400 rodin, z nichž bylo 15 židovských. V roce 1848 měl Tachov 287 židovských obyvatel. Židé měli ve městě vlastní čtvrť, školu, synagogu a hřbitov.

Průběh 17. století se v dějinách města projevuje velice nepříznivě. V r. 1623 bylo poničené město, které se ještě nevzpamatovalo z velkého požáru v r. 1616, prodáno Janu Filipovi Husmannovi z Namédy. Tímto způsobem byl Tachov potrestán císařem Ferdinandem II. za účast v protihabsburském povstání. Od té doby se stal poddanským městem s omezenými právy a přišel o statky, které mu byly zastaveny. Za Husmanna, se kterým mělo město velké spory, probíhala násilná rekatolizace a pozvolná germanizace Tachova. Tachovské měšťany navíc sužovaly útrapy třicetileté války. V r. 1641, 1642, 1647 a 1648 bylo město z části nebo zcela vypáleno a poničeno švédskými vojsky.

Od r. 1664 přechází Tachov na Jana Antonína Losyho z Losimthalu, jehož potomci prodávají panství v r. 1784 Windischgrätzům. Losyové zahájili přestavbu starého tachovského hradu v prostorný barokní zámek, který byl za Winischgrätzů znovu nákladně přestavěn a klasicistně upraven. Členové obou rodů se věnovali hospodaření na panství jeho stálému rozšiřování.

Za Windischgrätzů dosáhl tachovský velkostatek úctyhodné rozlohy, obsahoval mimo vlastního města téměř 50 vsí a řadu dvorů.

Světecký kostel byl v té době upraven na zámek a nedaleko od něho vystavěna známá jízdárna.

V r.1869 měl Tachov 3857 obyvatel, kteří žili v 505 domech. Roku 1930 dosáhl počet obyvatel téměř 7000. Po výměně obyvatelstva a odsunu sudetských Němců v r. 1945 počet poklesl a v r. 1950 měl Tachov pouze 4073 obyvatel. Nyní zde žije asi 13 000 občanů.