Vysoké nad Jizerou

První známou vrchností jsou páni z Waldsteina, kterým město snad sloužilo jako hospodářské středisko zboží hradu zvaného Nístějka. Přes vysocké návrší nad řekou Jizerou vedly podle předpokladů turnovského archeologa PhDr. Jana Prostředníka, PhD. již stezky lidí mladší doby kamenné, což zakládá na časovém určení původu nálezů ze Staré Vsi. Důležité spojení přes Krkonoše dokládá i nález pokladu pražských grošů v Horní Tříči i zanesení cest v některých starých mapách Čech.

Výhoda polohy města tak přirozeně souvisela s procházejícím obchodem, jenž se prováděl i na vysockých trzích. Jejich počet během staletí stoupal z přízně vrchností a panovníků, kteří město obdarovávali i dalšími právy. Svoji důležitost při zajištění větší bezpečnosti cest mělo zřejmě i vysocké hrdelní právo. To však bylo podle dochovaných pramenů užito naposledy v sedmnáctém století, nežli bylo Vysokému i většině ostatních českých měst odebráno ve století osmnáctém.

Městský znak město získalo na počátku šestnáctého století snad jako odkaz na čin měšťana a kostelníka Havlasa Pavlaty, který prý při pálení dřeva na uhlí v milíři v rokytnických lesích ochočil medvěda a poté jej odvedl na pražský panovnický dvůr, aby později roku 1503 po pronesení proroctví o budoucích osudech české země zemřel ve Vysokém v požehnaném věku sto patnácti let.

Město však pouze netylo v poklidu každodennosti z obchodu, především s plátnem a kdysi i vlnou, ale zažívalo i děsivé pohromy. Snad do válek dvou českých králů, tedy Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína, spadá doba zániku hradu Nístějky, nyní ležícího ve zříceninách, rovněž i dočasný pokles Vysokého z města na městečko stejně jako zkáza vysockého sklářství. Výroba skla, která se uvádí ve městě ve čtrnáctém století, přešla asi ve století patnáctém na přilehlé území nynějších Sklenařic, aby poté náhle zanikla a objevila se s novou vlnou sklářských podnikatelů až ve století šestnáctém v nedalekých Rejdicích. Dalším neštěstím pro město byla třicetiletá válka a zvláště dočasné obsazení nedalekého hradu Navarova švédskými vojáky.

Tenkrát asi zanikla řada vysockých písemných památek. Množství knih a archiválií pak vzalo za své i při ničivém požáru 29. července 1834, kdy vyhořela valná většina tehdy ještě ze dřeva vystavěného města.

Ze všech těchto nepříznivých situací, ba i z hladomoru let 1771 a 1772 se však Vysocko vždy znovu vzpamatovalo. Postupně se rozrůstala i městská zástavba a sílil počet obyvatel, ale pro vysocké řemeslníky a potažmo i pro městské hospodářství byl výraznější ranou rozvoj továren v okolních údolních obcích, který se horskému sídlu vyhnul. To však asi naopak přispělo k uchování vysoké kvality kulturního svérázu města, který ukázal svoje silné kořeny i přes krutou nepřízeň obou levicových totalitních režimů dvacátého století. Nejprve si národní socialismus vzal mnoho obětí z řad obyvatel někdejšího vysockého okresu, rozděleného dočasně státní hranicí.

Snahou o vykořenění Vysockých proslul i neméně zákeřný režim socialismu v režii komunistů, jehož následky však v plnosti nejsou překonány dosud.

Během staletí se měnily vrchnosti, nístějské zboží vplynulo do panství navarovského a z toho do panství semilského, střídala se střediska krajů, do nichž Vysoké spadalo, ať šlo o Hradec Králové, Mladou Boleslav či Liberec, obdobně jako u okresů o Jilemnici či Semily. Tyto vnější vlivy sice do jednotlivých lidských osudů zasahovaly, přesto mělo Vysoké vždy svoji důležitost na poli české kultury a vzdělanosti obecně. Vždyť zdejší školu navštěvovali mimo jiné osobnosti i oba někdejší političtí vůdci národa, tedy staročech František Ladislav Rieger, rodák ze semilského mlýna, a mladočech Karel Kramář, rodák z vysockého domu čp. 10.

Michal L. Jakl