Sedlec-Prčice

Ve 14. století náležel Sedlec tehdy mocnému rodu pánů z Janovic. Krom svého původního sídla ve Vrchotových Janovicích tito páni vystavěli také hrad Vysoký Chlumec na druhém konci sedlecké kotliny a připojili k němu i panství sedlecké. Páni z Janovic zřejmě založili v Sedlci také kostel svatého Jeronýma. V roce 1350 se v popisu diecéze Pražské objevuje sedlecký kostel mezi farními kostely Vltavského dekanátu.

Purkhart, řečený Strnad z Janovic byl velmi důstojný a vážený muž. Král Václav IV. mu svěřil vysoké státní úřady, s nimi získal i značný majetek. V letech 1390 až 1395 byl zemským sudím, posléze se stal nejvyšším purkrabím království českého. Roku 1397 byl však s dalšími přívrženci krále Václava nalákán na Karlštejn, zde byl zajat a poté popraven. Jeho synové Jan a Petr pak společně vládli na Chlumci, Petr se dožil husitských bouří a horlivě se jich účastnil. Není divu. Když Mistr Jan Hus na žádost krále opustil Prahu a jal se pobývat na českém venkově, jedním z jeho útočišť stal se také hrdý hrad Zvěřinec pouhých pár kilometrů vzdálený od Sedlce. Kdo mohl zakázat lidu, aby kázání Mistra Jana poslouchal? Dlouhé pobývání Husa v okolí Tábora i na Zvěřinci zapříčinilo, že zde vznikla ohniska husismu a Mistrovo učení se zde rychle ujalo. Po upálení Mistra Jana se Husův přítel a hostitel, pan Václav ze Zveřince a na Zvěřinci, připojil k těm členům české šlechty, kteří zaslali koncilu kostnickému stížný dopis, své jméno k dopisu připojil i Petr z Janovic, pán na Chlumci. Později se však Petr stal odpůrcem husitského hnutí a byl to on, kdo se v bitvě u Lipan jako jeden z prvních vetřel do otevřených vozů táborských.

Petrův syn pan Dětřich z Janovic a na Chlumci byl za panování krále Jiřího z Poděbrad přísedícím zemského soudu. Roku 1459 se stal ministrem královské komory a roku 1465 mu byl svěřen úřad nejvyššího sudího království. Posledním držitelem Vysokého Chlumce z rodu Janovických byl pan Jenec z Janovic, nejvyšší purkrabí pražský. Po něm na krátký čas panství přejali páni z Očedělic a od nich pak panství převzali Lobkovicové. Stalo se tak roku 1474, kdy Fridrich Ojíř z Očedělic prodal své dědictví Chlumec a Sedlec a vesnice k hradu příslušející za 4000 kop grošů českých paní Anně Švihovské z Risenberka, vdově po Janu Popelu z Lobkovic a jeho potomkům.

Lobkovicové

Ladislav Popel z Lobkovic na Chlumci byl maršálkem u dvora krále Ferdinanda I. a roku 1548 se stal prvním presidentem nově zřízeného apelačního úřadu, roku 1570 pak i nejvyšším hofmistrem zemským. Na jeho žádost propůjčil král městečku Sedlec pečeť, na níž je znázorněn bílý štít, v něm červená otevřená brána se zdí a nad bránou sedí černý orel s rozevřenými křídly. Touto pečetí - zeleným voskem - mohli sedlečtí pečetit městské listiny . V té době byl Sedlec kvetoucím městečkem, kde panoval mír, kvetla řemesla a obchod. Tak tomu bylo až do smrti pan Jana Popela dne 18. prosince 1584 (zemřel ve věku neuvěřitelných 82 let). Své statky Chlumec, Jistebnici, Krásnou Horu, Brotín, Rybníky a Kamenici rozdělil v závěti svým synům.

Po bezdětné smrti svých bratří však nakonec celý majetek zpět získal prostřední z nich Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic na Chlumci a Jistebnici. Byl věrným stoupencem Habsburků, spolu s Martinicem a Slavatou byl hlavním odpůrcem protestantských stavů. Po Bílé Hoře se stal nejvyšším kancléřem království českého a za věrné služby byl císařem Fridrichem II. povýšen do knížecího stavu. Pro Sedlec však vymohl od císaře Rudolfa II. výsadu krom tradičních dvou jarmarků pořádat ještě třetí - pro koně, vlnu a dobytek. Jarmark se konal na sv. Michala archanděla. Za jeho panování se také Sedlec z tradičně kališnického městečka stalo centrum katolické víry. On i jeho manželka paní Polyxena z Pernštejna byli horliví katolíci, avšak v kraji, kde kdysi kázal Mistr Jan Hus a přijímání pod obojí bylo silně zakořeněné, se katolická víra jen ztěží prosazovala. To je patrné i ze stížnosti, kterou zaslal povolaný katolický kněz Šimon z Městce arcibiskupu pražskému: „...stavení farní má shnilé a spustošené, do světnice a komor všudy jako řešetem zatéká, včas deště že musí hledati kouty, aby se skryl a suchý zůstal. Osadníci že mu desátek odváděti nechtějí, k přijímání že bez zpovědi chodí a první rok, kdy jim svátek Mistra Jana Husa neoznámil nadali mu do mnichů a jiných slov dosti hanlivých. Zvláště rytíř Mikuláš starší Měděnec z Ratibořic na Kvasejovicích že mu desátky ze dvou dvorů zadržuje a sobě sjednal si kněze luteránského a hrozí, že se od záduší Sedleckého jinam obrátí..." Co se po tomto listu stalo, nevíme, pravdou však je, že záhy na to se osadníci podrobili vůli svého pána a přiklonili se ke katolické víře. Zdeněk Vojtěch z Lobkovic zemřel 20. června 1626.

Doba pobělohorská a třicetiletá válka

Po smrti Zdeňka Vojtěcha Lobkovice jeho vdova, paní Polyxena - zdatná obchodnice - využila konfiskace majetků odbojných pánů po Bílé Hoře (na Sedlecku byly konfiskace jedny z největších, samotný Sedlec se však vzpoury nezúčastnil a byl konfiskací ušetřen) a lobkovický majetek mnohonásobně rozšířila. Majetek spravovali hejtmani a měli nad poddanými téměř neomezenou moc. Zvláště pak hejtman Pavel Drahnětický, který měl v době pobělohorské zavádět mezi poddanými nové řády, spolu s nimi však i tužší porobu.

Během třicetileté války (1618 - 1648) Sedlec a místní lid mnoho trpěl. Vojáci drancovali vesnice, loupili, bořili stavení. Navíc byl lid vysáván neustálými kontribucemi. Hejtman Pavel Drahnětický to popsal svému pánu Zdeňku Lobkovicovi v dopise takto: „...Vsí pustých už je několik a lidé z Počepic i při samém zámku pryč ucházeti chtějí... Císařští svlékli sedláky, robotující u dvora klimětického, potahy jim pobrali, též jednu klisnu, ke dvoru patřící..."

Morové rány

O nic lépe se však lidem vedlo i po jejím skončení. V čas největšího úpadu roku 1651 čítaly osady Sedlec a Jesenice 1307 „duší". Ve hladem a bídou zkoušené zemi se po válce několikrát rozšířil mor. Roku 1640 se rozšířila epidemie, která postihovala zvláště děti do 10 let. Další epidemie moru se rozšířila roku 1649, v Sedlci během jediného měsíce zahubila 90 lidí. Mnohem zhoubnější však byl mor, který postihl zem roku 1680. V Sedlci začala epidemie ve škole a skončila na faře. Dne 13. září zemřel Tomáš Bělský - učitelský pomocník. Škola byla ihned zapečetěna a učitel s rodinou ji museli ihned opustit. Při sedleckém kostele bylo pohřbeno 137 osob, nejvíce v listopadu, jako poslední zemřel farář Václav Klaviger.

Městské knihy, které byli městským syndikusem (písařem) Janem Františkem Šmerlou založeny roku 1748, popisují zvláště obšírně o hrůzyplných výjevech, které se mezi lidem ve městě a okolí odehrávaly v letech 1771 - 1773. Tehdy byla velká neúroda, z které vzešel velký hlad a hladomor - poslední v Čechách. Roku 1770 po svatém Josefu napadlo tolik sněhu, že obyvatelé nemohli ani ze stavení vyjet. Sníh pak zůstal ležet přes čtyři neděle, čímž se téměř veškeré osení zničilo. Na podzim pak nebylo čím zasít.

Příští rok pak na květnou neděli napadl opět sníh, který zůstal ležet celý měsíc. Při tom panovala tak velká zima, že i zpěvné ptactvo se stěhovalo k stavením. Tam je hladoví lidé vychytávali. Z jara pak již vyhládlí lidé jedli vše, co se dalo semlít. Mouka podražila, dováželo se obilí, proso, kroupy, prodávalo se za šatstvo, domácí potřeby. Nařízením Marie Terezie byla stanovena taxa obilní, 1 míra žita, pšenice, hrachu nesměla být dražší než 2 zl. a 40 kr.

V čase jarního setí pak opět nastala velká bída, chybělo zdravé zrno, které by se mohlo dát do země. Na konci května navíc napadly stromy i veškerou úrodu housenky a vše pohubily. A na den sv. Antonína přišla veliká bouře s krupobitím a veškeré ozimy byly zničeny. Prudký déšť protrhl hráze několika rybníků. Po tak velkých mokrech se zdrželo jarní setí a když pak hlad a nouze týraly kraj, začali lidé sklízet nezralé obilí a hrách. V polích se rozmnožila „steklice", tu když lidé s obilím semleli, třásli se zimnicí a malé děti umíraly. Hladem se začalo krást. Brzy začali lidé ve velkém umírat, takovému náporu mrtých však nestačil hřbitov, mnohdy bylo proto uloženo i 20 těl do jedné jámy. Záhy se musel založit nový hřbitov.

Konečně nadešly žně v roce 1772 a urodilo se krásné obilí. „Bůh letošního roku obec dvojí milostí obdařil. Mor od ní odvrátil a chlebíčkem ji opatřil."

Svítání na lepší časy

V posledních letech panování Marie Terezie svitly lepší časy. Národ pookřál, rány se rychle hojily, lidí přibývalo. I v Sedlci se projevil čerstvý závan vzduchu. Když se císařským nařízením roku 1771 sčítaly domy, v Sedlci bylo zaznamenáno 84 domů, roku 1788 již 96 a roku 1800 103 domů.

Knížecí městečko Sedlec mělo své výsady - privilegia. František I. dvorským dekretem 30. května 1777 přeměnil dosavadní osmidenní jarmark na svátek sv. Michala (konec září) na jednodenní, přidal však ještě jarmark 19. listopadu.

V čele měšťanstva stála obecní rada počtem 12 členů včele s primátorem. Rada se scházela ve vlastním radním domě, nyní č.p. 61 a členové rady zastávali střídavě úřad purkmistra. Sedlec měla své gruntovní knihy, které vedl městský písař. V čas žní museli sedlečtí občané pro vrchnost vykonat na měšetickém dvoře 350 dní pěší a 45 dní potažní roboty, to bylo roku 1770 změněno na peníze. Obec vlastnila krom již zmíněné radnice také pole, louky, dvorec v Janovicích, čtyři obecní rybníky. Dle nejvyššího nařízení však bylo přikázáno veškerý nemovitý majetek odprodat. Zakoupili ho různí měšťané, peníze z prodeje byly uloženy a úroky z nich pak rozmnožily obecní pokladnu. Roku 1811 byl však vydán nejvyšší finanční patent, kterým byly změněny kurzy měny, tím se obecní důchod výrazně zmenšil.

Dne 2. srpna 1845 postihl Sedlec velký požár. Zničil 11 domů, mezi nimi lehla popelem i radnice.

Nový věk

Přišel rok 1848, který v celé zemi i v Sedlci odstartoval nový věk. Díky snaze purkmistra Václava Blažka a podpoře JUDr. Jana Kaňky, pána na Jetřichovicích, byl v Sedlci zřízen c. k. okresní soudní úřad. Budovu k tomu účelu nabídl Leopold Černický. Nový c. k. okresní soud začal úřadovat 1. července roku 1850, berní úřad dokonce 1. března téhož roku. Soudní okres sedlecký spadal pod politické hejtmanství milevské.

Od té doby nastal v Sedlci čilý ruch, město vzkvétalo, stavily se zde nové budovy s ozdobnými, nákladnými fasádami a kvetoucími zahradami, zřizovaly se blahočinné ústavy. 1. března 1851 zahájila v Sedlci své působení c. k. pošta, nejprve pěší, od 1. ledna 1862 i jízdní. 1. června otevřel c. k. notář Jindřich Rieger svou notářskou kancelář v domě č.p. 9, roku 1855 byl zřízen nový hřbitov cestou na Měšetice a roku 1856 byla o jedno poschodí zvýšena zdejší škola. Roku 1862 byla na náměstí vybudována pumpa, roku 1862 počala svou činnost okresní záložna.

Roku 1866 se Sedlci nevyhnuly pluky pruského vojska (Prajzů), které táhly krajem. Ti měli pověst velkých jedlíků a šťastná byla rodina, která byla jejich návštěvy ušetřena. V Malkovicích u Sedlce měli výborný nápad, jak se Prusů zbavit - předstírali nemoc. Skoro v každé chalupě měli maroda, který „margýroval" choleru. Jelikož bylo v pruském vojsku mnoho starších mužů - otců od rodin - kteří se chtěli ve zdraví vrátit domů, raději vesničku rychle opustili.

Krátce na to byla na hranicích okresu stavěna železniční dráha. Zastupitelstvo sedlecké se zasadilo, aby v nedalekých Heřmaničkách byla zřízena osobní i nákladní stanice, čemuž pověřená komise 26. února 1869 dala svolení. O Božím těle roku 1870 byl položen základní kámen a 3. září 1871 byla stanice slavnostně předána k užívání.

Roku 1872 byly odstraněny zdi kolem hřbitova u kostela sv. Jeronýma a roku 1873 prodělal úpravy kostel. Hořejší část věže byla nově vystavěna a zvýšena, rok na to byla opatřena hodinami a na podzim téhož roku přibyly nové svítilny.

20. století

28. a 29. června oslavoval své padesáté trvání hospodářský spolek sedlčanský, před ukončením slavnosti došla zpráva, že byl zavražděn následník trůnu Ferdinad ď Este se svou drahou manželkou. Tehdy prohlásil řečník, říšský poslanec Zahradník, že tato událost bude mít hluboké následky a přirovnal ji k černému mraku. Nemýlil se. 26. července vypovědělo Rakousko-Uhersko Srbsku válku, která se brzy rozšířila po celém světě. Rakousko se na tuto válku však již několik let připravovalo, po několik let se konaly vojenské manévry, roku 1913 se konaly i v Prčici. Těžko bylo během časů válečných. Mnoho mužů odešlo do války, domnívajíce se, že se za krátký čas vrátí zpět. Hrůzy bojišť však ty, co přežili, poznamenaly navždy. Vraceli se jako zlomení muži. Noční vlaky odváželi na frontu stále více mužů, doma zůstávali jen ženy a malé děti. Úroda na polích začala klesat, ač to byly jinak na hospodaření roky příznivé. Následky se brzy dostavily v nedostatku potravin. Úřady zabavovaly dobytek, lidé mrzli z nedostatku paliv, stoupla drahota. Kdo si vlastní pílí doplňoval nedostatečný příděl, riskoval potrestání.

Nadešel však 28. říjen 1918 a s ním i svoboda. Skončila nejen nejstrašnější válka v dosavadních dějinách lidstva, ale byla vyhlášena i samostatná Československá republika.

PRČICE - Uprostřed půvabné kotliny sedlecké, všeobecně zvané "Český Merán", leží dvě starobylá města, Sedlec a Prčice. Vždy nám připadala jako bratr a sestra. Splývají dohromady tak, že se zdají býti jedinou osadou. Jen potok je dělí a pěkný kamenný most spojuje. Ačkoliv Sedlec a Prčice jsou v těsném sousedství, přece mají zcela odlišné a na sobě nezávislé dějiny. Sedlec nikdy nebyl sídlem vrchnosti. Patříval pánům z Janovic a tedy poddanstvím k Janovicům, později již stále - až do zrušení roboty - ke Chlumci. Prčice se honosí, že byla původištěm nejmocnějšího rodu panského - Vítkovců - a že mívala právo hrdelní...

Tolik Čeněk Habart, autor díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko.

Jak již bylo řečeno, historie Prčice je ve svých počátcích spjata s mocným rodem Vítkovců. První historicky dochovaný člen rodu je Vítek I. z Prčice, pravděpodobně zakladatel prčického sídla a panství. Jeho nejbližšími sousedy byli za potokem páni z Janovic (ve znaku měli orlici), kterým patřil Sedlec a západněji pak benediktini břevnovského kláštera, jimž kníže Břetislav I. věnoval roku 1045 Kvasejovice s okolím. Kvasejovice se tak vlastně stávají první historicky doloženou osadou v katastru Sedlce-Prčice.

Prčické náměstí na konci 19. století.

První dům v pravo od kostela stojí na místě dvorce a 1. tvrze praotce Vítkovců, Vítka I. z Prčice. Na kostelní věži první portálek zdola na západní straně je původní vstup z vítkovské tvrze přímo na kostelní tribunu.

Historický střed městečka Prčice je typickou ukázkou sídliště postupně se vyvíjejícího kolem panského sídla od jeho založení Vítkovci v 11. století jako sídelní vsi s tvrzí a s dvorem a od 16. do 19. století jako panského městečka. V půdorysu Prčice je patrné, že v té době sídlem procházela ranně feudální obchodní stezka mezi Prahou a jižními Čechy. V Prčici pokračovala vesnická, později městská zástavba současně s architektonickým vývojem panského sídla. Jako panská sídla byly v Prčici postupně vybudovány tři tvrze na různých místech a nakonec zámek.

První tvrz

První tvrz v Prčici byla dle dosavadních průzkumů postavena spolu s kostelem na terénním ostrohu, v nejvyšším místě Prčice. Vlastní tvrz se nacházela na konci tohoto ostrohu, na západní straně u kostela. Předpokládá se, že byla postavena ve slohu románském, obvyklém pro tehdejší dobu, tedy nejméně ve spodní části z kamene a vrchní patro (patra) roubené. O této tvrzi se nedochovaly žádné zprávy. První tvrz v Prčici byla bez jakýchkoli pochyb postavena Vítkem I. z Prčice a nepochybně stála již v roce 1179.

Druhá tvrz

Při odborném architektonickém průzkumu zámeckého areálu v roce 1995 bylo zjištěno, že budova barokních koníren v sobě obsahuje ve sklepení a přízemní části těleso bývalé vítkovské střdověké tvrze, v dokumentech z roku 1553 uváděné jako "pustá tvrz". Je to mírně obdélníková budova uvitř dělená na čtyři prostory. Směrem k zámku stával rovnoběžně s obdélníkovou budovou tvrze její východní trakt, který byl později přeměněn na pivovar a asi využíval i rozsáhlé sklepy, které jsou pod ním. Tato budova byla zbourána až koncem 18. stol. Pivo se na "panském vařilo ještě v dobách Karla Burky, to však byl již pivovar odstěhován do poplužního dvora v Uhřicích.

Z původně ranně gotické tvrze zbyla do dnešních dnů nejen obdélníková budova, ale také zbytky zdí z ohradní tvrze.

První písemná zmínka o nějaké tvrzi v Prčici je až z první třetiny 16. století. To nepochybně již nemohla být tvrz Vítka I. Pravděpodobně ji mohli postavit tito šlechtici:

Vítek mladší (nyní označován jako Vítek III.) syn Vítka I., je doložen léty 1194 - 1244.

Vok I., syn Vítka III., doložený v letech 1220 - +3. 6. 1262

Jindřich I. z Rožmberka, syn Voka I., žil v letech 1262 - +4. 7. 1310

Petr I. z Rožmberka, syn Jindřicha z Rožmberka, od roku 1309 se vyskytuje vedle svého otce, po němž také převzal úřad nejvyššího komorníka království. Byl věrně oddaný králi Janu Lucemburskému. V roce 1322 koupil hrad Choustník výměnou za jiné majetky, mezi nimiž byla i Prčice. Tím končí Prčice jako majetek rodu Vítkovců.

Nejpravděpodobněji však druhou tvrz postavil Vítek III. (mladší) z Prčice, je však možné, že stavbu zahájil již Vítek I.

Po Rožmbercích následovalo na Prčici 50 let, o nichž máme jen kusé zprávy.

Dalšími majiteli postupně byli:

Beneš a Jan z Choustníka - převzali Prčici od Rožmberků, poslední zprávy o jejich držení Prčice jsou datovány rokem 1362.

Páni z Landštejna a Borotína - jak se k prčickému majetku dostali, není známo. Jako přívrženci učení Mistra Jana Husa a poté i Tábora (Mikuláš z Landštejna byl jedním z hejtmanů táborského vojska) neměli zájem o stavbu a správu nákladné tvrze. Vlivem husitských bouří nemáme ani žádné zprávy, jak dlouho Landštějnové Prčici drželi. Asi od roku 1420 vedli duchovní správu v Prčici kněží podobojí.

Po roce 1445 získal Jan Malovec z Pacova Borotín. Není však známo, zda s tímto panstvím získal také Prčici.

Třetí tvrz a zámek

Objevení třetí prčické tvrze bylo velkým překvapením. Zmíněný důkladný architektonický průzkum komplexu zámeckých budov provedený v roce 1995 týmem odborníků objevil jedinečnou stavební památku, která se skrývá pod pláštěm ne zvláště hodnotných fasád budovy prčického zámku. V tělese dnešní zámecké budovy se nachází velmi zachovalá pozdně gotická, dokonce dvoupodlažní, tvrz obestavěná pozdějšími přístavbami. Tato tvrz zaplňuje v půdoryse celý jižní trakt zámecké budovy. O konstrukci celé budovy svědčí velmi dobře zachovalý původní stav v prvním poschodí.

Vstup do tvrze byl v přízemí ze severní strany situovaný do střední místnosti - síně. Průzkum prokázal, že dle charakteru kleneb lze stavbu datovat do pozdní gotiky, někdy před rok 1550.

Třetí prčickou tvrz postavil Vilém Mracký z Dubé (někdy v letech 1508 až 1530), stavba však byla natolik nákladná, že se musel zadlužit. Byl to velmi nepokojný a bouřlivý rytíř, který vedl neustálé spory se svými sousedy. Tvrz sice dokončil, špatná úroda ale prohloubila jeho dluhy. A když se dostavily i zdravotní potíže, nabídl polovinu Prčice, ke které patřily ještě vsi Matějov, Jíví a díl Bonkovic, za 750 kop grošů Janu Voračickému z Paběnic na Voračicích.

Jan Voračický byl vyznavačem bratrské víry, což mělo velký vliv na náboženské poměry v Prčici. Na prčickém statku hospodařil společně s vdovou po Vilému Mrackém Apolenou z Nové Vsi a jejími dětmi. Společné hodpodaření však nedělalo dobrotu. Požádal proto, aby mu byla jeho polovice oddělena. Dostal v tvrzi menší dům vedle předních vrat, parkán, kuchyni, domek vedle kuchyně, komoru nad vraty a polovici dvoru, kostela i městečka. Hádky však mezi oběma majiteli trvaly nadále a brzy se přenesly i na čeleď a poddané.

Tehdy se Prčice ujala Jednota bratrská, k níž se hlásila převážná většina obyvatelstva i sám Jan Voračický. Bratři měli modlitebnu v jednom z prčických domů a kazatelem zde působil jakýsi Kříž, který prý kázal tak horlivě, až "lid jen hořel".

Apolena spravovala polovinu statku do roku 1548, pak nastoupili její děti a vnuci. Téhož roku přikupuje Jan Voračický Heřmaničky, Dědkov, Božkovice a díly v Měšeticích, Mrákoticích a Heřmanicích.

V roce 1553 Jan Voračický z Paběnic umírá a nechává před svou smrtí zapsat do Desek zemských, jak rozdělit své dědictví svým čtyřem synům. V zápise se uvádí, že jim předává mimo jiné "... polovici tvrze pusté..." Když pak v roce 1591 umírá i jeho syn Adam - velmi bohatý renesanční rytíř, dobrý hospodář, navíc muž veřejně činný (v letech 1571 - 1576 na jeho přímluvu povýšil císař Rudolf II., Prčici na ves trhovou, stává se městečkem a navíc získává znak Voračických), v té době majitel již celé Prčice, postupuje své jmění svým synům a manželce Anně ze Sulevic. Dědictví čítalo kupříkladu i vladycký dvůr na Kvašťově a také již v podstatě postavený a keramickou krytinou zastřešený dvoupodlažní renesanční zámek. Dědici stavbu během krátké doby dokončili. Vdova po Adamu Voračickém těsně před svou smrtí roku 1605 zámek prodala svému zeti Humprechtu Černínovi z Chudenic.

Ten spolu se zámkem zakoupil také polovinu Prčice od Doroty Hodějovské a druhou polovinu od Zdeňka Voračického - dědiců Adamových.

Hrabě Černín z Chudenic byl r. 1606 hejtmanem kraje vltavského spolu s Janem z Talmberka, pánem na Smilkově a Chotěticích. Jemu a jeho manželce Kunce z Říčan prodal r. 1612 Prčici, to znamená nově vystavěnou tvrz s pivovarem a poplužním dvorem, městečko s kostelem, farou a školou, dvůr v Malkovicích, ves Matějov a díly v Bolešíně, Dobrošovicích a Bolechovicích.

Jan z Talmberka přikoupil k Prčici Chotětice a spojil celý statek se statkem smilkovským. Toto spojení trvalo celých 85 let. Roku 1618 se Jan zúčastnil povstání českých stavů proti králi Ferdinandovi. Zastával na sněmu svobodnou volbu krále českého, a když se nově zvolený král Bedřich Falcký blížil ku Praze, vítal jej česky. Stal se nejvyšším komořím království českého. Avšak po bitvě bělohorské byl 10. února 1621 zajat a uvězněn. Měl být jako další odbojní páni souzen a zbaven veškerých majetků, na přímluvu mocných přátel byl však obžaloby sproštěn a statky mu byly ponechány.

Třicetiletá válka zle poznamenala celou českou zem i zdejší kraj. Hned v prvních třech letech způsobili vojáci Prčickým i okolním lidem mnoho škod. Smutné poměry postihly nejen lid poddaný, ale i pány.

Po smrti Jana z Talmberka roku 1640 nastupuje jeho syn Vilém Václav František z Talmberka, který rozmnožil majetek o další statky. Před svou smrtí odkázal Prčici své manželce Evě Malovce z Chýnova a statky dostal jeho syn Jan Maxmililán z Talmberka.

V té době (r. 1680) zuřil v Čechách mor, který si vyžádal přes 100 000 obětí. I v Prčici zemřelo na morovou ránu mnoho lidí. Byli pochováváni za městem při silnici směrem k Mitrovicům. Později zde byla vystavěna "morová" kaplička, která zde stojí až dodnes.

Dědicem po něm se stal jeho syn Václav Vilém Antonín.

Vdova po něm Eleonora se záhy provdala za Františka Leopolda Voračického z Paběnic. Za jejich vlády 21. září 1701 postihl Prčici velký požár, jemuž podlehlo téměř celé městečko. Shořely i střechy a krovy na kostele, popelem lehla také radnice a v ní všechny městské listiny a památeční věci. V gruntovní knize při okres. soudu sedleckém bylo poznamenáno: "21. září 1701 skrze jednoho Raysbergra jeho kuchařku, který u Jana Pištěka v kvartýru zůstával, když traktáty strojila a máslo zapálila, takový hrozný oheň způsobila, jsouce hrozný vítr, takže celé město i s chrámem sv. Vavřince v prach a popel obráceno bylo..."

Přestavba vyhořelého kostela trvala dva roky. Před požárem byla Prčice městečkem čítajícím 347 obyvatel. Na náměstí stálo 5 - 6 domů s hospodářskými staveními, se dvory a zahradami, a ty tvořily širokou ulici, která ústila v prostranství před kostelem. Nařízením císaře Leopolda I. se měla ve městech zřizovat prostorná náměstí. V Prčici bylo tedy odstraněno spáleniště a na něm se začalo budovat. Jižně u kostela byly postaveny 3 domy, na západní straně stála radnice o jednom poschodí s mansardou, podloubím a masnými krámy. Vedle ní pak byla škola a hostinec zvaný "panský dům". Všechny domy měly vysoké štíty v průčelích. Tak vzniklo nynější rozlehlé náměstí, v jehož středu byla zasazena lípa a umístěny sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Isidora. Lípa tu stála od roku 1705 do roku 1840, sochy tu stojí podnes.

4 roky po požáru, 18. září roku 1705, zakoupila Prčici, k níž patřily ještě dvorce ve Vršovicích a Mrákoticích a vsi Divišovice, Mrákotice a Matějov Karolina Valdštejnová ze Žerotína. Hospodařila na Prčici se svým manželem do roku 1715, kdy se musela pro velké dluhy prčického statku vzdát ve prospěch věřitelů.

Prčici tak získal Václav Norbert Vchynský ze Vchynic a po něm jeho syn Václav. Od něj zakoupil v roce 1725 prčické panství velmi bohatý rytíř Jan Vít Malovec z Malovic na Vojkově a Prosečnici. K panství přikoupil i uhřický statek, a protože mu patřily mimo jiné také Zahrádka, Březina a Vojkov, nazýval se "Vítem Malovcem bohatým".

A právem. V té době byla Prčice bohatou osadou. Kvetla zde řemesla, pozemky užívalo měšťanstvo a nalézalo se zde i několik svobodných dvorů. Prčičtí trávili život téměř patriachální, tvoříce dohromady občanskou rodinu. Chudých tu bývalo jen velmi málo. V čele měšťanstva stála městská rada, která se skládala z 12 členů - konšelů. Z nich střídavě jeden zastával úřad purkmistra, nad kterým stál primas, čili primátor. Rada měla právo hrdelní a ortele vykonávala na vrchu Pabiánku (nedaleko židovského hřbitova). Šibenice, či jak se tehdy říkalo "spravedlnost" zde stávala až do roku 1764.

Do těchto poměrů neblaze zasáhl Jan Vít Malovec. Kromě zakoupené Prčice, vsí s poplužními dvory Vršovice a Mrákotice, vesnic Divišovice a Matějov, statků Březiny a Zahrádky vlastnil také velká panství Proseč, Pošnu a Vojkov. Pak přikoupil i Uhřice. Avšak na svém panství se choval jako pravý barokní despota - bezohledný v počínání. Nejrůznějšími způsoby si nejprve naklonil purkmistra a konšele, pro sebe zabral úrodné městské dvorce, získal i dvorce svobodných pánů, bez rozpaku přemisťoval hraniční kameny na pozemcích a připojil si i polnosti farní.

Snad aby ulevil svědomí, dal opravit kostel, v roce 1730 nechal zvýšit jeho věž a ozdobit ji barokní bání. Návazně na tyto práce zahájil přestavbu zámku a za cestou do Bolechovic zřídil francouzský park. Přestavba zámku se usuzuje na roky 1740 až 1750 a je připisována Františku Ignáci Préeovi. Rodinná tragédie však zabránila přestavbu dokončit. Velké jmění nepřineslo členům rodu mnoho štěstí. Poslední dědic zemřel ve věku 21 let, když při cvičení v parku spadl na železnou tyč a probodl se.

Klasicistní úpravy prčického zámku, především kompletní rekonstrukce schodiště, byly provedeny až ve druhé čtvrti 19. století, průčelí zámku včetně předsunutého schodiště ve druhé polovině 19. století. Zásluhu na tom má další majitel panství, jímž se stal bohatý pražský měšťan Karel Burka - manžel dědičky majetku Malovců Johany rozené Olivové. Karel Burka prováděl rozsáhlé stavební úpravy (sloh francouzského parku změnil na anglický a park rozšířil až k novému mostu), a to nejen zámku, ale v celé Prčici. Mezi jeho největšími počiny byla satvba mostu mezi Sedlcem a Prčicí nebo zřízení městského vodovodu a kašny na náměstí. Bohužel, tyto aktivity ho uvedly do dluhů a poté i k nucené správě celého majetku Malovců. Burka a jeho manželka skončili v chudobě.

Spojené statky Prčice a Uhřice pak zakoupil hospodářský rada Antonín Jan Oppelt, záhy (roku 1835) je však postoupil bohatému doktoru práv a zemskému advokátovi Václavu Ignáci rytíři Eisner z Eisensteina.

Panství zakoupil jako rodinné sídlo a užíval ho téměř jedno století. Na zámku provedl rozsáhlé klasicistní úpravy, a to v letech 1835 - 1850, poslední úpravy pak dokončili jeho dědici.

V roce 1924 kupuje zámek a zadlužené panství Ing. Jaroslav Hásek.

V roce 1948 je však zámek znárodněn, movitý inventář rozkraden a za 40 let podivného provozu nemovitý majetek zničen. V kdysi krásném anglickém parku se staletými dřevinami byl postaven panelák. Parkety v reprezentačních prostorách byly zality betonem, v historických prostorách se pěstovaly houby a obdobně se nakládalo i s celým zámeckým majetkem.

Až po roce 1989 svitla prčickému zámku nová naděje. Vlastníci, kteří jsou potomci Ing. Háska, věnují značné úsilí k zachování a obnovení majetku. Odborníky byla vypracovaná kompletní studie. V současné době je budova zámku staticky zpevněna, opraveny krovy, krytiny, několik místností gotického trakru bylo zrestaurováno. Je také kompletně opravena budova středověké vítkovské tvrze - dnešní barokní konírny, pracuje se na obnově hospodářských budov.

Čerpáno z článku autora Jiřího Kofroně, který byl pod názvem "Prčický zámek, prčické tvrze" otištěn ve sborníku Český Merán roku 2000 a souborného díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, díl IV., autora Čeňka Habarta.