Rovensko

I když se nám tato doba zdá velmi vzdálená a vzhledem k nedostatku historických pramenů velmi mlhavá, je třeba mít na paměti, že z širšího historického pohledu to přece jen není tak příliš dlouhá doba. Představíme-li si, že za jednoho století se vystřídají asi tři lidské pokolení, potom nás od této doby dělí přibližně třicet generací.

Zábřežsko totiž nebylo liduprázdné již před deseti tisíci i více lety. V celé oblasti jsou prokázány nálezy pozůstatků lidské činnosti dokonce i ze starší doby kamenné, hlavně však z mladší doby kamenné (asi 5. tisíciletí před novým letopočtem), např. osada u Postřelmova, a potom i doby bronzové a železné. Je ovšem pravda, že souvislé a trvalé osídlení tohoto kraje nastalo až po příchodu Slovanů a postupovalo zřejmě proti toku řeky Moravy. Nejdříve zasáhlo Mohelnicko (9. stol.) a odtud se rozšiřovalo na sever k Zábřehu. V podhůří Jeseníků nastala intenzívní kolonizace asi až v polovině 13. století a zvláště v době vrcholného feudalismu ve 14. století.

První zmínka o Rovensku neznamená rok založení této vsi, i když je pravděpodobné, že se tak stalo ne příliš dlouho před rokem 1373, někdy v druhé polovině 14. století. V té době existoval nejen Zábřeh (prvně se připomíná roku 1254), který byl městem u hradu asi již před rokem 1278, ale i Krumpach (první zmínka roku 1320), Postřelmov (1349), Svébohov (1358), Postřelmůvek (1361) a celá řada dalších obcí. V prostoru mezi Zábřehem, Postřelmovem a Lesnicí byla ves Závořice (1351) i s tvrzí, o jejíž lokaci nemáme přesnějších zpráv, ves poději zanikla. Pokud jde o Rovensko, je možné, jak zachycuje lidová tradice, že bylo původně založeno více v rovině a teprve později, vzhledem k nepříznivým vodním a půdním podmínkám, byla ves přesunuta těsně do podhůří. Tomu by napovídal i název obce. Podle terénu a starých katastrálních map lze soudit, že původně byly obdělány jenom role na sever a na jih od obce, t.j. lány za jednotlivými zemědělskými usedlostmi.

Po první zmínce se nám Rovensko znovu objevuje v historických pramenech roku 1397. Tehdy, po vymření rodu Šternberků, dosavadních držitelů Zábřeha a Rudy, byly tyto statky moravských markrabím přiřčeny Petrovi I. z Kravař. V dalších letech se Rovensko objevuje v písemných pramenech již častěji (rok 1407, 1409, 1412, 1413), avšak kromě jména zde nenajdeme žádné bližší údaje o vsi, snad jen to, že od poddaných z Rovenska brali tehdy platy i jiní feudálové, hlavně okolní nižší šlechta, např. ze Zvole a z Kolšova. Podle listiny pro Zábřeh z roku 1411 podléhalo Rovensko spolu s jinými obcemi městskému soudu v Zábřeze, zde také odebíralo pivo a nesmělo provozovat žádné řemeslo, s výjimkou kovářství.

Málo toho víme i o osudech vsi v době husitské. Jeden z pánů Zábřeha, Jindřich z Kravař, padl sice v bitvě pod Vyšehradem v táboře protihusitském, avšak jeho následovníci se postavili na stranu husitů. Nic však nevíme o tehdejším smýšlení poddaných. Roku 1431 poplenil Zábřežsko rakouský vévoda Albrecht, ale celý kraj byl zpustošen hlavně za pozdějších válek uherských, kdy pánové Zábřeha stáli za Jiřím z Poděbrad.

Tehdy získal zábřežské panství (mezi roky 1437-1442) rod Tunklů, který postupem doby ovládl všemi možnými způsoby prakticky celou severní Moravu. Vystavěl také nově zábřežský zámek, když byl zničen brníčský hrad.

Tunklové také zahájili novou etapu v hospodářském životě kraje. Založili v povodí Moravy celou řadu rybníků, z nichž největší byl Závořický v prostoru severně od dnešní silnice Zábřeh – Lesnice (jde po staré hrázi), tehdy zanikla i ves Závořice. Do sítě rybníků byla z Moravy od Kláštěrce vedena strouha, jejíž jedno rameno teklo i kolem Rovenska (na cestě k Postřelmovu) a dodnes do něj ústí potok Rakovec. Tunklové se stále potýkali s katolickými pány ze Zvole, jimž patřil i Posřelmov. Kolem roku 1464 vpadl Znata ze Zvole do Rovenska a vyloupil zde nějakého člověka, za což byl Janem Tunklem z Brníčka a ze Zábřeha žalován před soudem. Protože po zániku Závořic ušly odsud postřelmovskému faráři desátky, byly mu podle smlouvy z roku 1489 přiřčeny desátky z Rovenska, které do té doby platili rovenští podaní faráři do Zábřeha. Tunklové sice patřili ke straně Jiřího z Poděbrad, hlavně když jim z toho plynul prospěch, vcelku to však byli lidé zcela bezohlední vůči svým sousedům i vůči svým poddaným. Poddaným byla při stavbě rybníků zabírána půda a zvyšována robota, až se asi roku 1491 či 1493 vzbouřili, napadli a zranili svého pána Jiřího Tunkla tak, že následkem toho zemřel. Pověst o této události se mezi lidem v kraji udržuje dodnes.

O zpustošení kraje v minulých válkách svědčí nejlépe to, že roku 1516 bylo v Rovensku jen 6 usedlých, kteří platili jen 16 grošů berně. Byla to tehdy velmi malá a chudá ves. Fojtem (rychtářem) zde tehdy byl jakýsi Štěpán a konšelem Matěj.

V té době, od roku 1512 bylo zábřežské panství již v majetku pánů z Boskovic, za nichž došlo v kraji i v Rovensku k dalším velkým proměnám. Roku 1568 koupili Boskovicové od Žerotínů Postřelmov, který pak zůstal již trvale u Zábřeha. Poslední z nich velmi přáli českobratrskému náboženství a českému jazyku. Fara v Postřelmově, kam bylo tehdy (až do roku 1753 přifařeno i Rovensko, byla v té době v rukou nekatolického duchovenstva. Boskovicové dále rozšiřovali hospodářství ve vlastní režii, vedle rybníků se soustředili na pěstování ovcí. Dokonce i k podaným nebyli Boskovicové tak krutí jako jejich předchůdci, což vyplývá i z prvního urbáře zábřežského panství z roku 1585.

Podle urbáře z roku 1585 bylo v Rovensku již opět 32 usedlých, z toho 26 sedláků, 4 zahradníci a 2 domkaři (přístavníci). Největší hospodářství (5/4 lánu = asi 22 ha) měli Matěj Šafář a Pavel Drlík, po nich (1 lán) Valouch a Pavlík. Také jména ostatních usedlých (9 mělo ¾ lánu, 13 mělo ½ lánu) byla česká. Protože jde o první jmenovitý seznam obyvatel vsi uveďme i jejich jména: Jíra Jedelský, Matěj Neplach, Jan Knakár, Jíra Smejkal, Bartoň Hlynků, Bláha Doležel, Mach Melíšků, Mikuláš Knaur, Jíra Dědků, Jan Motovidlo, Jan Vrabec, Pavel Holušků, Vávra Řoutil, Jíra Rosypal, Jan Nesvadba, Václav Urbanů, Jan Vávrů, Matěj Dědků, Pavel Vítků, Bláha Neplach, Beneš Vrzal, Blažek, Martin Krejčí, Řehák Kovář, Vávra Bonytů, Vávra Bednář, Matěj Kroupa a Tomáš Janyšků.

Z lánu se platilo průměrně 40 grošů dávek vrchnosti, celá ves platila ročně ve dvou lhůtách (o sv. Jiří a sv. Václavu) 30 kop grošů. Z naturálních dávek odváděli poddaní vrchnosti každý rok oves (30 korců) a slepice (117 kusů) , z nichž část byla tzv. „slepice odúmrtní“. Z toho je zřejmé, že Rovensko bylo v té době již osvobozeno odúmrtí, tj. práva pána převzít majetek poddaného, jestliže zemřel bezdětný. V urbáři se sice hovoří o koňské a pěší polní robotě, avšak není nijak přesněji vymezena („podle příkazu“ ) , asi nebyla veliká. Rovenští však museli každý rok pro vrchnost příst len a v případě potřeby konat robotu při hláskách a honech.

Není jisté, zda r. 1585 vedle panského dvora v Zábřeze a Klášterci, kde se pěstovaly hlavně ovce, byl již dvůr i v Rovensku; je však výslovně uváděn roku 1592. I dvůr v Rovensku sloužil zřejmě především k pěstování ovcí, byl zde zvláštní ovčák. Pěstování ovcí se asi rozšířilo i mezi poddanými, protože Rovenští platili podle urbáře z r. 1885 vrchnosti 1 kopu grošů za společné užívání části pastvin a lesa, zvané Ovčárna, kterou jim vyměřil Jan z Boskovic. V Rovensku byl tehdy také mlýn, avšak ve všech dalších pramenech již o něm není žádných zpráv; místní tratě směrem k Postřelmovu se jmenují ještě dnes U mléna a Za mlénem, není však zcela jisté, zda nejde o záměnu s tzv. Hraničním mlýnem, který stál těsně u hranic katastru směrem k Postřelmůvku.

Z uvedeného urbáře z roku 1585 vysvítá, že rovenský fojt či rychtář byl již tehdy volen z řad ve vsi usedlých poddaných i když byl zřejmě potvrzován ve funkci vrchností. To také vysvětluje, proč v Rovensku nebyla a není rychta, jak je tomu ve vsích s dědičným rychtářstvím (např. i v Postřelmůvku) .

Roku 1589 získal zábřežské panství tehdy desetiletý Ladislav Velen ze Žerotína, jehož majetek spravovali do roku 1599 poručníci. Ladislav Velen byl jedním z nejvýznačnějších představitelů stavovského odboje proti císaři a po porážce na Bílé hoře v listopadu 1620 musel opustit zemi, protože mu hrozil trest smrti. Jeho statky byly konfiskovány a přiděleny roku 1622 knížeti Karlovi z Lichtenštejna, jehož rod se tehdy stal na dlouhá léta pánem celé severní Moravy.

Z té doby (r. 1623) máme dochovánu první mapu Zábřežska, kterou zhotovil známý Pavel Aretinus na mapě je zakresleno i Rovensko s okolím, např. Ovčáry, Homole, Hraniční mlýn, celá ves je oplocena a domky jsou vyznačeny otisky typizovaných dřevěných razítek. Potok od Rovenska teče do jakéhosi močálu a potom ústí do strouhy, která napájí rybníky mezi Zábřehem a Postřelmovem (po levé straně dnešní silnice ze Zábřeha do Postřelmova.) Není ovšem jisté, jak dalece odpovídá mapa tehdejší skutečné situaci.

Období po Bílé hoře je vyplněno těžkými a krutými léty třicetileté války, kdy i Zábřežsko bylo vystaveno nestálému plenění a kořistění jedněch i druhých vojsk. Tak roku 1626 byl v rovenském dvoře stržen s koně zábřežský zámecký hejtman, když chtěl zakročit proti řádícímu císařskému vojsku. Po období poměrného klidu od roku 1635 Švédové, kteří na severní Moravě zle řádili a odtáhli ze zpustošeného kraje až roku 1650.

V roce 1635 bylo v Rovensku 31 usedlostí, z toho 25 selských, 3 malorolnické (zahradníci) a 3 domkařské (přístavníci). Byla to jedna z největších vsí v okolí Zábřeha, více usedlostí bylo jen v Postřelmově (51), Dubicku (38) a Jedlí (34); v Leštině bylo 26, Lesnice 10, Svébohově 23 a Postřelmůvku 17 usedlostí. Avšak podle pozemkových knih, které jsou pro Rovensko vedeny a dochovány právě od roku 1635, zpustlo v průběhu třicetileté války 19 usedlostí; z některých poddaní zběhli, protože se obávali násilného naverbování do vojska, nebo snad svému náboženskému přesvědčení chtěli zůstat věrni, u jiných byly dokonce domy zbořeny nebo spáleny. Ještě po skončení války bylo z 30 usedlostí 5 zcela pustých a 6 nově osedlých.

Lichtenštejnové hned po převzetí panství zahájili násilnou rekatolizaci poddaných, která však postupovala pro odpor evangelíků velmi pomalu. Ještě roku 1633 patřilo Rovensko k těm obcím, kde měli evangelíci naprostou převahu. O pět let později sice již zábřežský hejtman hlásil, že celé panství je katolické, avšak tomu lze stěží věřit. Ještě roku 1667 bludovský farář zpoličkoval do krve jednoho starého sedláka z Rovenska jenom proto, že při podávání hostie otevřel málo ústa a do hostie kousl. Postupně však přece jen katolictví zcela zvítězilo – a konkrétně Rovensko zůstalo baštou katolictví až do moderní doby.

Lichtenštejnové plně podporovali zavádění němčiny, která se stala jednací řečí i na zábřežském zámku. Také mezi novými osadníky Rovenska se tehdy objevilo prvních 5 Němců, avšak ti se v čistě českém prostředí postupně počeštili (Löhr-Léhar); některé další části zábřežského panství však byly v této době poněmčeny.

V celém kraji zavládl nepořádek a úpadek mravů, který se projevil i v rozšíření násilí, loupežení, krádeží a rvaček; svědčí o tom i krvavá rvačka mezi krumpašskými a rovenskými chasníky v hospodě fojta Matěje Štencla v Rovensku roku 1669. Nejhorší však bylo tmářství, které vyvrcholilo na severní Moravě v hrůzných honech na čarodějnice.

Poddaní byli sužováni robotami a kontribucemi – a není divu, že mezi nimi našlo odezvu selské povstání v Čechách v roce 1680. Zábřežská vrchnost tehdy „uklidnila“ poddané povoláním vojenské asistence. V dalším období (1707) se obrátili poddaní s žádostí o nápravu až k panovníkovi do Vídně, ale příliš jim pomoženo nebylo. Poddaní si stěžovali hlavně na to, že musí pro vrchnost příst velké množství lnu a odebírat od ní nuceně v nadměrném počtu ryby, kořalku, špatné obilí, nejhorší ovce a drahý sýr – a že musí těžce robotovat u rybníků i dvorů.

Rovenský dvůr byl ještě za třicetileté války rozšířen, byly vystavěny nové budovy a převzaty i některé pozemky pustých usedlostí. Hlavní pozornost byla věnována chovu ovcí. Vedle dosavadních zaměstnanců dvora, ovčáka, ovčačky, pasáka krav, prasat a tří děveček, sem byl vrchností přidělen i zvláštní ovčácký mistr. Většinu prací ovšem vykonávali robotníci.

Poddaní byli zcela, i v osobním jednání, závislí na rozhodnutí vrchnosti, stali se z nich opravdoví nevolníci. Zároveň byli sužováni i dalšími metlami, hlavně živelnými pohromami, morovými nákazami (1713-1715) a zhoubnými požáry; roku 1793 např. vypukl v Zábřeze a Krumpachu takový požár, že zničil téměř polovinu města i s radnicí. Za prusko-rakouských válek (v letech 1741-1745 a znovu roku 1758) opět kraj vykořisťovala vojska obou válčících stran; v té době byl v Rovensku rychtář (Jan Bezděk), purkmistr a pět konšelů. Obec měla svého pastýře, hlídače polí, písaře, a také obecní vězení. Byla zde i hospoda.

Podle vrchnostenského popisu panství z roku 1764 (na základě tzv. tereziánského katastru) patřilo k Rovensku 47 domů. Bylo zde 24 sedláků (4 velcí, 13 středních a 7 malých), 3 zahradníci a 18 domkařů, což svědčí o rostoucím třídním rozvrstvení na vsi. Celkem 21 usedlých sedláků bylo povinno vrchnosti koňskou robotou od 1 ½ do 3 dnů týdně a 18 usedlých vykonávalo pěší robotu od 1 do 3 dnů týdně; celá vesnice musela takto odpracovat týdně 53 dnů koňské a 28 dnů pěší roboty. U panského dvora bylo 623 měřic polí, 36 měřic pastvin a 43 měřic leželo ladem; bylo zde pěstováno hlavně žito a oves, méně již pšenice a len. Dvůr se zřejmě stále ještě soustřeďoval hlavně na chov dobytka, bylo zde kolem 500 ovcí a beranů a přes 100 kusů hovězího dobytka.

Určité ulehčení pro poddané znamenalo zrušení nevolnictví císařem Josefem II. Roku 1781; od té doby se poddaní mohli svobodně stěhovat, učit se řemeslu a ženit a vdávat, avšak robota a ostatní povinnosti vůči vrchnosti zůstaly zachovány. Podle josefinského katastru z roku 1789 vzrostl počet domů v Rovensku již na 65, tedy o 18 domů za 25 let – a roku 1793 měla ves 498 obyvatel. Rolníci zde obhospodařovali 890 jiter (1 jitro= 0,58 ha) polí, 130 jiter luk a 117 jiter lesů, vrchnost 160 jiter polí, 45 jiter luk a 7 jiter lesů; obec vlastnila 74 jiter půdy celkem. Z toho je zřejmé, že tehdy již si vesničané zůrodnili a rozdělili dříve společná pastviska na svazích v západní části katastru. Na polích bylo vyprodukováno nejvíc ovsa, žita, pšenice a ječmene, velmi málo lnu a jiných plodin. Na rozdíl od hornatých vesnic zábřežského panství se v Rovensku nerozvinulo zpracování lnu, přadláctví a tkalcovství.

Na popisu zábřežského panství z roku 1787 je u Rovenska vytlačena i obecní pečeť, na níž je zobrazena vlevo hledící orlice a uveden nápis: Dědina Rowensk. Rychtářem byl Karel Bezděk. Ve vesnici bylo v té době nejvíc rodin se jménem Léhar (Leghar – celkem 12), Bezděk(8), Hajtmar (4), Janů (3), Matějíček (Matějček – 3), Rozsypal (Rosypal – 3), po dvou rodinách se jménem Čulík, Dajčat, Fojt, Jedelský, Jurný a Lindermann; dále zde sídlili: Adámek, Adamů, Berka, Blaháček, Daněk, Hroch, Hrubý, Krmela, Kunert, Maixner, Novotný a Reichl. Vzhledem k velkému počtu stejných jmen bylo často k rozlišení používáno přezdívek, které se udržely až do nedávné doby.

I když po vládě Josefa II. Směřovalo Rakousko ke starým pořádkům, přece jen se pokrok nedal zastavit. Ničivá síla napoleonských válek sice tentokrát severní Moravu přímo nezasáhla, avšak o francouzské revoluci se začalo mluvit i mezi prostým lidem.

Rovensko se v této době dále rozrůstalo a roku 1839 zde bylo již 96 domů se 709 obyvateli (384 mužů a 325 žen), t.j. téměř tolik jako v Postřelmově (755 obyvatel); větší byl Krumpach (1001 obyvatel), naopak mnohem menší Postřelmůvek (363 obyvatel). V samostatném Zábřeze i s koloniemi Levenov a Knížecí Grunt bylo tehdy 2016 obyvatel. Rovensko bylo od Zábřeha vzdáleno jen kousek cesty – a tak vesničané hledali potřebné řemeslníky a obchodníky raději ve městě, kam se chodilo i na trhy. V Rovenku byla roku 1823 postavena nová panská kovárna a byl zde hostinec.

I v zemědělské výrobě se v této době začaly projevovat některé prvky. Velmi se rozšířilo pěstování brambor a později i jetele, zvláště když byl chov dobytka stále více soustřeďován přímo do zemědělských usedlostí a pastvin a jiné plochy byly přeměňovány na pole. V okolí Rovenska bylo tehdy započato i s vysušováním rybníků, avšak z toho měla prospěch především vrchnost, která také mohla na svých dvorech rychleji zintezivňovat výrobu. Avšak i v zemědělských usedlostech se začalo stále hojněji používat železného nářadí místo dosavadního dřevěného. V Rovensku bylo tehdy značně rozšířeno pěstování ovoce, hlavně hrušek a jablek.

Na vesnici se dále rozšířila sociální diferenciace. V Rovensku bylo v roce 1826 sice již jenom 15 chalup ze dřeva, avšak to především proto, že v celém katastru bylo dostatek cihlářské hlíny. Za vesnicí, po levé straně cesty do Svébohova, se ve značném rozsahu těžila také hrnčířská hlína a snad i z ní se vyráběly tím nejprimitivnějším způsobem cihly. Svědčí o tom i katastrální mapa obce z roku 1835. Není známo, zde se zdejší hrnčířská hlína dopravovala do jiných míst, jak tomu bylo později. V celém kraji se v této době rozšířilo dolování železné rudy. Ruda byla nalezena i na rovenském katastru a těžila se zde pro železárny v Aloisově, Sobotíně, Mariánském Údolí i Blansku, avšak pro malé zásoby bylo od těžby upuštěno. Rovensko zůstalo i nadále zemědělskou obcí.

Zlepšila se doprava a spojení se světem. Roku 1830 byla postavena tzv. císařská silnice z Mohelnice přes Zábřeh a Rudu do Slezska a roku 1842 ze Šumperka přes Klášterec a Červenou Vodu do Čech. Novou etapu v rozvoji celého kraje znamenala výstavba železniční tratě Olomouc-Zábřeh-Praha, která byla dokončena v roce 1845. Chudší lidé z Rovenska nebyli již tak závislí jen na místní panském dvoře a větších sedlácích, začali hledat práci i výdělek také v jiných místech.

Rovensko patří k jedněm z mála obcí v okolí Zábřeha, které měly hned na počátku 19. století vlastního učitele i školu. Do té doby chodily děti do školy v Zábřeze, ovšem jen v malém počtu. I když byla školní docházka již povinná, navštěvovala zábřežskou školu z okolních obcí jen asi třetina školou povinných dětí, kdežto většina musela pomáhat v zemědělství a v domácnosti. Rovenská škola byla původně v obecní kovárně (č.p.87) a vyučoval zde místní rodák A. Hrubý. Roku 1823 byla postavena škola, na které učil jistý Hlásný z Bludova (1822-1837), po něm F. Pavlík z Václavova (1837-1839) a Š. Navrátil z Brníčka (1839-1864). Když tato škola (č.p.105) později nevyhovovala, byla postavena nová budova (č.p.106), avšak to bylo již po roce 1848.

K dalším podstatným změnám v Rovensku došlo až roku 1848.

Za rakouské monarchie

I když revoluce roku 1848 byla poražena, přinesla venkovu přece jen značné ulehčení tím, že bylo zrušeno poddanství a robota. Dosavadní poddaní se však museli z roboty vykoupit, což je na dlouhou dobu finančně zatížilo. Vzhledem k tomu a v důsledku postupné kapitalizace zemědělství dále rostla třídní diferenciace na vesnici.

Feudální vrchnost na zábřežském zámku vystřídala státní správa, konkrétně okresní hejtmanství a okresní soud; vedle toho byla v Zábřeze zřízena i četnická stanice. Podle nových obecních zákonů v r. 1849 a 1862 byl v každé obci zvolen obecní výbor (po r. 1918 zastupitelstvo), který ze svého středu vybíral představenstvo (radu) a starostu. Hlavní slovo v obci měli nejbohatší sedláci. V Rovensku se ve funkci starostů vystřídali do roku 1918 tito občané: Martin Janíček (1848-1868), Antonín Vepřek (1885-1903), Florian Léhar (1903-1906), Antonín Bezděk (1906-1908), Adolf Léhar (1909-1914) a Alois Bezděk (1914-1918); posledního v době války zastupoval Antonín Janíček. Pokud jde o volby do vídeňského parlamentu, získali muži všeobecné volební právo až roku 1907. Po roce 1848 používalo již Rovensko pečeti a razítka se znakem raka.

Počet obyvatel a domů se v Rovensku v této době příliš neměnil, i když pomalu přece jen rostl. V roce 1869 zde bylo 106 domů a 617 obyvatel, z toho 284 mužů a 334 žen. Do roku 1880 vzrostl počet obyvatel na 685 a roku 1899 klesl na 677, přibyly však jenom dva domy. Roku 1900 bylo v Rovensku 115 domů a 744 obyvatel a do roku 1910 vzrostl počet domů na 121 a obyvatel na 764; z toho bylo 348 mužů a 416 žen. Tímto počtem patřilo Rovensko ke středně velikým, mezi čistě zemědělskými vesnicemi na okrese pak dokonce k větším obcím.

Po zrušení poddanství se správa lichtenštejnského majetku usídlila jen v jednom křídle zábřežského zámku a soustředila se na lesní hospodářství, kdežto dvory začaly postupně pronajímat. V roce 1885 měl zábřežský lichtenštejnský velkostatek celkem 7211 ha půdy, z toho 6078 lesů a 549 ha polí při čtyřech dvorech. Také rovenský dvůr, který obhospodařoval téměř 200 ha půdy, byl pronajímán, v posledních čtyřech desetiletích do r. 1918 jej měla v nájmu firma A.S. Fröholich ze Zábřeha, kde již od počátku 19. stol. vlastnila lihovar a palírnu. Na dvoře byly pěstovány hlavně tržní obiloviny, brambory a později také řepa, naopak zcela zanikalo již dříve omezované pěstování ovcí. Na panských pozemcích bylo již před první světovou válkou provedeno odvodnění.

Po roce 1848 se začaly postupně uplatňovat pokrokovější metody zemědělské výroby i u rolníků. Hospodáři začali přecházet k střídavému hospodářství na více honech, vedle dosavadních plodin se rozšiřovalo pěstování krmných a průmyslových plodin a později se na většině událostech začala pěstovat i cukrovka; ta však byla v Rovensku vzhledem k nepříznivým původním a vodním podmínkám sázena málo. Pole byla více hnojena chlévskou mrvou i močůvkou, větší péče byla věnována také chovu dobytka, který již byl většinou trvale ustájen v chlévech a maštalích; koncem století se začalo používat i umělých hnojiv. Většina zemědělských prací se však musela stále ještě vykonávat ručně. Byly sice zdokonalovány pluhy, srpy byly nahrazovány kosami, dřevěné brány železnými, avšak selo se ručně a mlátilo cepy; teprve koncem století se začaly objevovat první secí stroje, hojněji byly používány šrotovníky, sečkovice (k řezání slámy), fukary (k čištění obilí) a mlátičky (žentourové, později i parní a benzinové); značný obrat v tomto směru nastal po zavedení elektřiny do Rovenska v roce 1913. Vcelku však většina zemědělců vyráběla stále pro vlastní potřebu, jen větší sedláci a statek dodávali většinu produkce na trh.

V Rovensku bylo v roce 1900 obhospodařováno (z celkového katastru 750 ha) 727 ha hospodářské, z toho 570 ha polí, 87 ha lesů, 31 ha luk, 26 ha pastvin a 13 ha zahrad. V roce 1910 bylo v obci chováno 59 koní, 490 kusů hovězího dobytka, 216 vepřů, 81 koz, 1 645 kusů drůbeže, 50 holubů a 20 včelstev; nebyla zde chována ani jedna ovce.

V té době podstatně vzrostla diferenciace vesnice a závislost malých rolníků a chudých bezzemků na velkých sedlácích, kteří měli potřebné potahy, nářadí a stroje. Vedle dvora to byla právě větší zemědělská hospodářství, kde nacházely zaměstnání zdejší chudé vrstvy, ovšem zaměstnání velmi těžké a špatně placené. Také malí rolníci museli za půjčení potahů a strojů odpracovávat u sedláků často nadměrný počet hodin. Třídní rozdíly se projevovali výrazně i ve společenském rozvrstvení a celém životě vesnice. Přitom vesnický způsob života byl tradičně konzervativnější než v průmyslovějších a vyspělejších oblastech.

Rovensko zůstávalo i nadále téměř čistě zemědělskou obcí. Průmysl se rozvíjel hlavně v Zářeze, Sudkově a Postřelmově. V Zábřeze se po roce 1856 stala největším podnikem barvírna a později i přádelna rodiny Brassů, která ovšem výrazně prosazovala germanizaci města i celého okolí. Později zde vznikla i strojírna (1883), hedvábnická továrna (1900) a další podniky. V r. 1864 byla založena velká přádelna v Sudkově. Na počátku století pak vznikla strojírna (1900) a továrna na zápalky (1909) v sousedním Postřelmově. V těchto továrnách našli zaměstnání i někteří obyvatelé z Rovenska. Když byla v roce 1871 postavena železniční trať ze Zábřeha přes Postřelmov do Šumperka a Sobotína, zvýšila se možnost hledat zaměstnání i v jiných místech kraje.

Pokusy vybudovat nějaký průmyslový závod přímo v obci skončily neúspěšně. V roce 1899 zahájil v obci (u silnice k Zábřehu) Petr Adámek výrobu krycí lepenky. Byl to malý závod, který měl nejvýše 20 zaměstnanců, a za první světové války zanikl. Při kopání studně u této dílny v roce 1906 došlo k neštěstí, když zde byli zasypání a usmrcení dva dělníci. Cihlářská hlína byla těžena na několika místech katastru jen pro okamžité využití při stavbách v místě a vzhledem ke konstrukci skutečných cihelen v okolí pomalu ztrácela na významu. Jen hrnčířská hlína byla dopravována koňskými povozy i do jiných míst, hlavně do šamotárny ve Frankštátě (Novém Malíně) u Šumperka, avšak i tento zdroj obživy a výdělku se přestal vyplácet a do první světové války zanikl. Vzhledem k celkovému vývoji se v obci v této době přece jen zvyšoval počet řemeslníků, avšak ti sloužili jen místním potřebám.

O celkovém hospodářském a sociálním charakteru obce svědčí údaje ze sčítání lidu v roce 1910. Tehdy pracovalo v Rovensku v zemědělství celkem 156 živitelů rodin, z toho 30 sedláků, 4 malí rolníci, 85 domkařů a 17 podruhů. Dále zde bylo 15 řemeslníků a živnostníků, 4 úředníci a 20 dělníků, kteří pracovali v Zářeze, Postřelmově a Sudkově. V obci byl kovář, stolář, pekař, krejčí, pokrývač, dva hostince, obchod se smíšeným zbožím, dalších pět obchodníků (ovocem, zemáky, koňmi a popelem) a dvě porodní babičky; lékař byl v Zábřeze.

Na přelomu století se začalo i obyvatelstvo Rovenska sdružovat k úsilí o rozšíření a zvelebení svého hospodářství. Již roku 1897 zde byla založena družstevní mlékárna, jedna z prvních na celé severní Moravě, která byla umístěna v budově staré školy. V roce 1901 vznikl spořitelní a záloženský spolek a v roce 1903 potravní spolek (konsum) Vlastimír, který si v roce 1912 zakoupil vlastní domek. Podstatně se zlepšilo i spojení obce s okolím. V letech 1890 – 1900 byla postavena nová silnice do Zábřeha a v roce 1906 do Svébohova; do Postřelmova byla vystavěna řádná silnice až po roce 1918.

Roku 1913 bylo v Rovensku založeno družstvo pro zužitkování a vedení elektrické síly – a 1. prosince téhož roku se ve vsi poprvé rozsvítily elektrické žárovky; elektřina byla dodávána z Háje u Třeštiny. Téhož roku byla ze staré pazderny za dědinou zřízena společná sušírna ovoce. V celém období byly v katastru obce vysazovány další ovocné stromy, třešně, hrušně, jabloně a švestky. Ze zemědělských produktů byly zemáky dodávány do rolnických lihovarů v Postřelmově (od r. 1900) a v Krumpachu (od r. 1914), ječmen do sladovny v Zábřeze (od roku 1871).

Koncem minulého století se obyvatelstvo Rovenska začalo probouzet i k politickému a kulturnímu životu. Již v roce 1882 zde by vytvořen sbor dobrovolných hasičů, v roce 1904 byl založen odbor Národní jednoty pro východní Moravu, který navázal na činnost staršího vzdělávacího a zábavního spolku Havelka, a v roce 1910 Sdružení katolické omladiny. Další spolky vznikly až po první světové válce.

Obyvatelstvo zde bylo téměř čistě české, i když v sousedním Zábřeze měli v té době již rozhodující převahu Němci. Pokud se při sčítání obyvatelstva přihlásilo několik osob k německé národnosti, byli to většinou zaměstnanci dvora; v roce 1880 to byly jen dvě a v roce 1910 dvanáct osob.

V obci mělo mimořádně silný vliv katolictví. Až do první světové války se všichni obyvatelé hlásili ke katolickému vyznání, jedinou výjimkou je rok 1900, kdy zde bylo 8 evangelíků a 3 jiného vyznání (asi jde opět o pracovníky státu). Katolická církev ovládala i společenský a soukromý život občanů, intenzivně působila i ve škole. V roce 1856 byla na návsi postavena na náklady obce a z darů občanů kaple, v které se měly šestkrát ročně konat i mše. Jinak se chodilo do kostela v Zábřeze, případně v Postřelmově. V roce 1872 byly do kaple pořízeny varhany a v roce 1875 druhý zvon (oba zvony byly za války rekvírovány). Když bylo rozhodnuto zrušit u zábřežského horního kostela hřbitov a přenést jej na vzdálené místo za město, rozhodili se Rovenští vybudovat u cesty do Postřelmova hřbitov vlastní; došlo k tomu v roce 1910 a v roce 1912 byl vysvěcen.

Po roce 1848 se postupně zvyšovalo i školní vzdělání občanů, aspoň v tom, že většina dětí již vcelku pravidelně navštěvovala obecnou školu. Po Š. Navrátilovi učil v Rovensku v letech 1864 – 1867 E. Šenk z Plumlova, po něm do roku 1871 Jan Kopeček z Lesnice a do roku 1891 J. Kaška z Jestřebí. V roce 1876 zde bylo již 109 žáků, takže musela být zřízena druhá třída s dalším učitelem. V dalších letech počet žáků dále vzrostl a tak když do Rovenska v roce 1891 přišel jako třídní učitel Josef Doležal (rodák z Odrlic), začal hned usilovat o postavení nové školy. Obecní představenstvo za tím účelem koupilo v roce 1893 chalupu č.p. 45 a postavilo zde novou dvoutřídní školu. Starou budovu koupila mlékárna, dnes je to samoobsluha Jednoty.

V roce 1905 chodilo do dvou tříd rovenské školy již 123 chlapců a děvčat. Docházka byla v celku dobrá, neúčast ve škole, jak poznamenával každoročně řídící školy, byla zaviňována hlavně chudobou a používání dětí při polních pracích a při ošetřování sourozenců – a konečně nedbalostí některých rodin, které byly přechodně zaměstnávány ve dvoře. Když v roce 1909 se zvýšil počet žáků ve škole již na 156, byla zřízena paralelka při druhé třídě (vlastně třetí třída), pro níž byla z bytů mladšího učitele a učitelky ručních prací upravena nová učebna. Kolem školy se soustřeďovala v té době i většina kulturního života obce.

O dalším, vyšším vzdělání u rovenských dětí se téměř až do konce minulého století nedá vůbec mluvit. Situace se poněkud změnila roku 1896, když bylo v Zábřeze založené české gymnázium. Hned mezi prvními abiturienty r. 1904 najdeme jednoho studenta z Rovenska, avšak vcelku, i přes blízkost Zábřeha, mohly tuto školu navštěvovat mladí lidé jen zcela výjimečně, pokud si to rodiče mohli a chtěli finančně dovolit. Ještě horší však bylo to, že v Zábřeze byla až do r. 1918 jenom německá měšťanská škola, a tak jedna žačka musela jezdit do měšťanské školy až do Loštic. Bohužel se situace příliš nezměnila ani po r. 1912, kdy byla v Krumpachu zřízena česká dívčí měšťanská škola; z Rovenska do ní chodily před válkou jenom dvě dívky. Většina dětí zůstávala po škole při zemědělství, u větších rolníků vypomáhali děti doma, děti z chudých rodin musely jít do služby jako pacholci a děvečky, nebo pracovat v sousedních továrnách; jen málo z nich se mohlo vyučit nějakému řemeslu, i to bylo příliš nákladné.

Roku 1855 zde řádila cholera, na níž zemřelo v Rovensku přes padesát lidí. Znovu a naposledy postihla obec cholera v roce 1866, v souvislosti s prusko-rakouskou válkou. Tehdy protáhlo krajem dvakrát rakouské vojsko, podruhé utíkalo od Hradce Králové – a potom se zde na měsíc usadilo vítězné pruské vojsko („Prajzi“).

Počet zhoubných požárů se v této době snížil, protože dřevěné domy byly nahrazeny zděnými a slaměné došky nehořlavou krytinou (také stodoly se začaly vyzdívat), avšak proti živelním pohromám byli zemědělci bezmocní. I když katastr je poněkud od západu chráněn kopci a vrchy, zničily někdy bouřky podstatnou část úrody. Roku 1906 postihlo Rovensko takové krupobití, že zničilo polovinu úrody; podle kronikáře padaly kroupy velikosti slepičino vejce.

Největší pohroma ovšem přišla v roce 1914, když vypukla první světová válka. Hned po vyhlášení mobilizace musela řada mužů nastoupit k vojsku, napřed ve stáří do 42 let, ale potom další a další, od 18 až do 50 let. Hned první měsíc padl na východní frontě rolník Bohumil Vepřek – a potom přicházely zprávy o dalších a dalších. Celkem se z války domů do Rovenska nevrátilo 21 zdejších občanů (někteří z nich zůstali nezvěstní); v roce 1921 jim byl postaven na návsi pomník.

I když byly zpočátku oficiálně oslavovány úspěchy rakouské armády, na lid doléhala stále více tíže a bída války. Nejvíce trpěly chudší vrstvy, které se nemohly zásobovat z vlastních zdrojů. Zemědělci, i když byli vůči ostatním ve výhodě, byli nuceni odevzdávat všechny přebytky pro válečné zásobování, byly jim sepisovány pozemky i dobytek, zabavovány zásoby, a to často i za vojenské a četnické asistence. Byly zabaveny i oba zvony na rovenské kapli.

Většina zboží byla na přídělové lístky, zboží bylo velmi špatné kvality a často se vůbec nedostávalo. Ceny stále stoupaly, zvláště na černém trhu; jeden metrický cent pšenice se např. prodával úředně za 55 korun, avšak na černém trhu až za 500 korun. To si chudší lidé nemohli dovolit a hladověli, kdežto někteří keťasové vydělávali lehko peníze.

Ve škole byla zrušena druhá třída, nebylo topiva, děti neměly oblečení, obuv, musely pomáhat doma a na poli, a proto do školy moc nechodily. Politický a kulturní život byl umrtven.

V roce 1918 dospěla situace tak daleko, že obecní kronikář napsal: „Nebylo ničeho.“ A v srpnu 1918 k tomu dodal: „Tak to dále dlouho jití nemůže.“ A opravdu to dlouho netrvalo přišel 28. říjen 1918.

Za první republiky

Zpráva o vyhlášení samostatného československého státu přišla ze Zábřeha do Rovenska ještě v noci 28. října. Brzy ráno 29. října byla tato zvěst oznámena občanům obecním poslem a hasičským trubačem, kteří vytrubovali po vesnici a z věže kaple tak, jako by někde hořelo. Přesnější zprávy se Rovenští dověděli až v půl osmé ráno, kdy je obecní bubeník vyzval k účasti na manifestaci v Zábřeze, kam se také většina obyvatel odebrala.

Vznik republiky vyvolal u většiny lidí značné naděje. Také v Rovensku byly vysazeny dvě Lípy svobody ( u horního a dolního rybníčku), které dodnes stojí u pomníku padlých. Starostou obce byl zvolen Adolf Léhar, který nahradil zastupujícího „válečného“ starosty Antonína Janíčka (A . Bezděk musel za války narukovat). V obecních volbách (poprvé volily i ženy) roku 1919 získali v patnáctičlenném obecním zastupitelství zástupci lidové strany 6 míst, malorolníci a dělníci 5 míst a agrárníci 4 místa. I když proti předválečnému stavu se zde přece jen prosadili více zástupci chudších vrstev, přece jen rozhodující vliv bohatších rolníků zlomen nebyl. A vůbec se stále zjevněji ukazovalo, že naděje v opravdovou svobodu a sociální spravedlnost nebudou splněny, protože v nové republice rozhoduje a vládne buržoasie.

Při sčítání lidu v roce 1921 bylo v Rovensku 126 domů a 752 obyvatel, z toho 733 Čechů, 10 Němců a 6 cizinců. Obec byla česká, k německé národnosti se hlásili jen někteří zaměstnanci dvora. Svědčí o tom údaje ze sčítání lidu v roce 1930, kdy v Rovensku žilo ve 147 domech 742 Čechů, jenom 2 Němci a 2 cizinci, tedy celkem 746 obyvatel.

Také poválečná protikatolická vlna měla v Rovensku jen malý úspěch. V roce 1921 zde bylo 7 evangelíků, 1 příslušník Československé církve a 7 osob bez vyznání. V roce 1930 stoupl počet evangelíků na 16, československého vyznání na 6 osob a bez vyznání na 12 (3 občané tehdy jiného vyznání). Drtivá většina obyvatel tedy zůstala v katolické církvi a tvořila široké zázemí pro činnost lidové strany, která byla v Rovensku po celou dobu první republiky nejsilnější stranou.

Vzhledem k zemědělskému charakteru obce a místnímu dvoru se Rovenska nejvíce dotýkala pozemková reforma. Protože se živilo zdejší obyvatelstvo téměř výhradně rolnictvím a nebylo zde jiného závodu, který by odčerpával pracovní síly, byl v obci hlad po půdě mimořádně velký. Když se provádění reformy protahovalo, vynutili si obyvatelé v roce 1921, aby nájemce dvora J. Fröhlich pronajal asi 20 hektarů půdy drobným pachtýřům. Přede žněmi dokonce Rovenští bez souhlasu odešli v houfu k lánu ječmene a donesenými kolíky si jej rozpracovali; na žádost nájemce však zakročily úřady a „parceláři“ tak ušli trestnímu stíhání.

Teprve začátkem roku 1922 zabral a později převzal Lichtenštejnský pozemkový majetek na Zábřežsku Státní pozemkový úřad – a sním i dvůr v Rovensku se 196 ha půdy, z toho 146 ha polí, 37 ha luk a 8 ha pastvin. Podle přihlášek bylo o půdu tolik uchazečů, že by nestačila ani dvojnásobná výměra dvora. Nakonec došlo k velkému zklamání. Někteří žadatelé nedostali vůbec nic, jiní malé příděly ,většinou kolem 1 hektaru (největší příděl byl 2 ha) a bylo rozhodnuto vytvořit zbytkový statek. Zbytkový statek i s budovami, v celkové rozloze 82 ha, byl přidělen dosavadnímu nájemci dvora v Kolšově Bohumilu Ošťádalovi. Lesy zůstaly původnímu majiteli, část pastvin a stavební plochy dostala obec, vody, příkopy a odvodňovací zařízení bylo svěřeno nově zřízenému vodnímu družstvu a teprve zbytek byl prodán vybraným zájemcům (cena asi 6000 Kčs za 1 ha) z Rovenska, částečně i z Postřelmůvka a Svébohova. Pozemky přídělců byly dány novým hospodářům po žních roku 1922, zbytkový statek (v ceně 620.000 Kčs) novému majiteli v lednu roku 1923.

I když si řada přídělců musela na koupi pozemků vypůjčit, přece jen získali dobrou půdu. Zemědělská výroba vůbec pokročila kupředu. Ve dvacátých letech se také v obci zvýšil počet domů a byla přestavěna a rozšířena celá řada hospodářských stavení. V roce 1924 byla započata výstavba nové silnice do Postřelmova. V zimě roku 1928 – 1929 přišla velká pohroma v podobě tak silných mrazů (až -30°C), že pomrzlo téměř všechno ovocné stromoví a zahynula značná část zvěře, zvláště zajíců a koroptví.

I po první světové válce zůstalo Rovensko téměř výhradně zemědělskou obcí, i když se pomalu zvyšoval počet těch, kteří docházeli a později dojížděli do práce v jiných místech; vedle stavebních pracovníků to byli hlavně tovární dělníci, pracující převážně v Postřelmově, kde se od třicátých let začal vedle Vítkovy strojírenské továrny rozvíjet elektrotechnický podnik Wagnerův (dnešní MEP). Přímo v Rovenku působila po celou dobu malá družstevní mlékárna, elektrifikační a později též vodní družstvo, konsum, spořitelní a záloženský spolek a několik řemeslníků a živnostníků. V roce 1924 zde byli 2 hostince, 2 kováři, 2 koláři, 3 obuvníci, krejčí, stolař, pekař, obchod se smíšeným zbožím, obchodník s ovocem, 2 pokrývači střech lepenkou a porodní asistentka; do roku 1935 přibyla švadlena, trafika, 2 obchodníci s máslem i vejci a 3 stolaři, ubyl obuvník, obchodník s ovocem a oba pokrývači.

Další velký pokrok v rozvoji zemědělství v Rovensku zaznamenalo odvodnění rolnických pozemků, jehož projekt byl vypracován již před světovou válkou, ale tehdy se nerealizoval. Po přípravách z roku 1928 bylo v roce 1929 ustaveno v obci vodní (meliorační) družstvo a v letech 1931 – 1933 byly provedeny v celém katastru rozsáhlé meliorační práce v hodnotě přes 700.000 Kčs, které částečně subvencoval stát a země. Intensita zemědělské výroby v důsledku toho značně vzrostla.

Zatím však vypukla hluboká hospodářská krize, která zasáhla i zemědělství – a především chudé vrstvy; drobní rolníci trpěli snížením výkupních cen, bezzemci a dělníci nízkými mzdami a nezaměstnaností. I když v důsledku melioračních prací a vůbec vzhledem k venkovskému charakteru, nebylo zde v Rovensku tolik nezaměstnaných jako jinde, přece jen to znamenalo bídu a hlad desítek lidí. Jen v roce 1934 muselo být v Rovensku vydáno za 9.440 Kčs deseti a dvacetikorunových stravovacích lístků, tzv. žebračenek. Buržoazní republika zde ukázala svou pravou tvář.

Velkou novotou v Rovensku bylo betonové koupaliště, které bylo vybudováno v roce 1935. Obec zde ovšem využila i laciné síly nezaměstnaných, kteří museli pracovat za stravovací lístky (s příplatkem 4 koruny na každý lístek ). Snahy po regulaci potoka nevedly k žádnému cíli, protože nebyl dostatek finančních prostředků.

Vcelku bylo vidět, že i Rovensko se pomalu probouzí ze starého venkovského konzervatizmu. Třídní a majetkové rozdíly však byly stále rozhodující ve všech oblastech života na vesnici, i když se je buržoazní strany snažily zakrýt voláním, že venkov je prý vlastně jedna rodina. Tyto majetkové rozdíly určovaly i postavení, osudy a osobní život každého jednotlivce.

V roce 1930 bylo Rovensko poprvé spojeno s okolím i autobusovou dopravou, kterou obstarával F. Hoplíček ze Zábřeha; jedna linka vedla ze Zábřeha přes Bludov do Šumperka, druhá ze Zábřeha přes Bohumín do Šilperka (Štítů). V třicátých letech se ve vesnici pomalu začaly objevovat i radiové příjmače a také motocykly, ovšem to si mohli dovolit jen bohatí. V roce 1938 bylo v Rovensku 6 motocyklů a 55 rozhlasových přijímačů.

Vznik samostatné republiky i další vývoje a události ovlivnily podstatně i politický život obce. Vzhledem k pozemkové reformě se v Rovensku po válce rozšířil vliv agrární strany. I když ve zmíněných obecních volbách roku 1919 získali nejvíce hlasů lidovci, starostou byl zvolen Antonín Rozsypal za agrární stranu (který však později vstoupil znovu do lidové strany); to proto, že jej podporovali i malorolníci a domkaři, kteří se sdružili v agrární stranou ovlivňované Domovině. Agrární strana také založila v obci vlastní politickou organizaci (v roce 1924 zde byla i organizace národních socialistů) a střetávali se často s lidovci. Nebylo bez významu, že k agrárníkům patřil i majitel zbytkového statku.

Určité rozladění z pozemkové reformy zřejmě způsobilo, že v obecních volbách roku 1923 získala lidová strana již opět 8 míst, zástupci agrárníků a domovinám 5 míst a pokroková strana 2 místa. Starostou byl zvolen Antonín Bezděk za lidovou stranu. Lidová strana zvítězila i v parlamentních volbách roku 1925, kdy získala od voličů 192 hlasů: na druhém místě byla strana agrární (90 hlasů) a za ní následovali sociální demokraté (32 hlasů), živnostníci (25 hlasů) a národní socialisté (15 hlasů). V tomto roce poprvé kandidovala i v Rovensku komunistická strana, která získala 15 hlasů; byl to první úspěch této strany v obci.

Celkové politické rozvrstvení se v příštích letech příliš nezměnilo. V obecních volbách roku 1928 byl zvolen starostou opět Antonín Rozsypal, ale tentokrát za lidovou stranu, která získala v obecním zastupitelství 7 míst (agrárníci 2, domovináři 2, dělníci 3 a samostatní 1 místo). Téměř stejně dopadly obecní volby v roce 1932, kde lidovci opět obsadili v zastupitelstvu 7 míst a všechny ostatní strany 1 – 2 místa; starostou byl znovu zvolen Antonín Rozsypal, který vykonával tuto funkci až do roku 1938.

V parlamentních volbách roku 1929 zvítězil i stejně jako v ostatních případech lidovci s 206 hlasy, druzí byli agrárníci (74 hlasy), třetí sociální demokraté (54 hlasy) a čtvrtí komunisté, pro které hlasovalo 45 občanů.

Tento úspěch podnítil několik soudruhů, kteří se scházeli již na politických besedách u Josefa Fojta k tomu, že v roce 1930 založili v Rovensku vlastní stranickou organizaci. Organizaci tvořilo jen devět soudruhů: Josef Fojt, Josef Hroch, Rudolf Kunert, Antonín Němec, Václav Bojko, Jaroslav Budina, Ferdinand Budina, Karel Hůlka a František Krobot.

Tato hrstka komunistů měla v Rovensku opravdu těžké postavení, ale přesto se nezalekla a prováděla agitaci ve vesnici i okolí. V roce 1932 získala v obecních volbách 47 hlasů a třetí místo, dostala však jenom jeden mandát, protože ostatní strany se proti ní spojily. Z její iniciativy byl v roce 1932 založen v Rovensku i akční výbor nezaměstnaných, ale ten byl brzy úřady zakázán. Později v roce 1934 si komunisté z Rovenska, Postřelmůvka a Vyšehoří zakoupili vlastní rudý prapor, s kterým chodili manifestovat na 1. máje i při jiných příležitostech do Zábřeha. Tak tomu bylo až do roku 1938, zvláště v období boje proti fašismu.

Parlamentní volby v roce 1935 ukázaly, že v Rovensku přece jen poněkud poklesl vliv lidové strany, získala 173 hlasy z celkového počtu 455 a vzrostl počet přívrženců agrární strany, kterou volilo 138 občanů. Na třetím místě byla s 58 hlasy KSČ, na čtvrtém živnostenská strana se 49 hlasy a teprve za nimi sociální demokracie (25 hlasů) a národní socialisté (8 hlasů); čeští fašisté zde získali jenom 3 hlasy. Byly to poslední volby v buržoasní republice.

V politickém a kulturním životě obce měly významnou roli i spolky. Hned v roce 1919 vznikla v Rovensku katolická tělocvičná jednota Orel, která měla v roce 1924 asi 25 členů, ale její vliv byl větší. Vedle něj ve vsi dále působila katolická Omladina, která měla asi 35 členů. V letech 1923 – 1925 pak byla postavena téměř na konci vsi budova orlovny, kde se soustředil život všech katolicky organizovaných spolků, a to tělocvičný, kulturní (divadelní hry) i společenský (plesy a zábavy).

Velmi aktivní byl v Rovensku Sokol, který založili přece jen pokrokovější občané vesnice hned po vzniku Orla v roce 1919. Rovenský Sokol byl zpočátku společný i pro Postřelmůvek a působil jako pobočka zábřežské jednoty, později se však osamostatnil. Napřed se jeho příslušníci scházeli v hostinci a v mlékárně, v roce 1922 pak získali část stáje s malým pozemkem ve dvoře, který v roce 1923 upravili na tělocvičnu. Bohužel došlo při těchto úpravách i k neštěstí, když se sesunulo klenutí a několik dobrovolných pomocníků bylo zraněno. Rovenský Sokol měl v roce 1924 asi 35 členů a věnoval se vedle cvičení i kulturním a zábavním akcím, zvláště divadelnímu ochotnictví a pořádáni zábav a oslav. Blízko k Sokolu měl i odbor Národní jednoty, který měl v Rovensku v roce 1924 asi 40 členů, a ovšem i agrární a další strany, které vytvářely opozici proti straně lidové. Jinak se kulturní život občanů orientoval spíše na Postřelmov, kam se později chodilo i do kina.

Hned po vzniku republiky byla rovenská obecná škola znovu rozšířena na trojtřídní. V roce 1919 zemřel po dlouhé chorobě řídící učitel Josef Doležel, který učil v Rovensku téměř 30 let a zasloužil se i o hospodářský a kulturní rozvoj obce; byl uznávaným odborníkem v ovocnářství. Správa školy byla prozatím svěřena učiteli Josefu Boháčkovi, který působil v Rovensku od r. 1912 a v roce 1920 zde byl ustanoven řídícím učitelem Josef Bednář. Ve školní výchově zavládl přece jen demokratičtější duch a byl omezen vliv katolické církve (už se povinně nechodilo do kostela a ke zpovědi), avšak třídní rozdíly zůstaly. Učitelé ve školní kronice museli stále konstatovat nedostatečnou návštěvu školy, protože v létě musí děti pomáhat v hospodářství a při výchově mladších sourozenců, v zimě pak nemají dostatek obuvi a oděvů.

Úroveň výuky a vzdělávání se přesto pomalu zvyšovala; především tím, že stále více dětí bylo po páté třídě obecné školy posíláno do školy měšťanské, umožnilo to i otevření nových český měšťanských škol v Zábřeze a hlavně v Postřelmově. Tak v roce 1920 – 1921 navštěvovalo rovenskou obecnou školu 145 dětí, kdežto do měšťanské školy chodilo již 9 a do středních škol 4 chlapci a dívky; většina posledních navštěvovala zábřežské gymnázium. V dalších letech se tento stav ještě zlepšil, takže v roce 1929 chodilo do měšťanských škol 16 žáků a do gymnázia 3 žáci, což byla většina dětí příslušného věku; do obecné školy v Rovensku ovšem chodilo tehdy již jenom 78 dětí. Vzhledem k této situaci byla v roce 1932 změněna dosavadní trojtřídní obecní škola na dvojtřídní.

Škole nebyla ze strany obce věnována dostatečná pozornost, jen r. 1929 odešel řídící učitel J. Bednář do důchodu, zastoupil jej na krátkou dobu J. Boháček, avšak ještě téhož roku přišel do Rovenska nový řídící učitel, bývalý legionář František Pelcl. Ten zde učil až do roku 1938, kdy byl na vlastní žádost přeložen do Předmostí u Přerova; bylo to těsně před okupací pohraničí nacistickým Německem.

Na základě zákona o obecních knihovnách byla po válce zřízena taková knihovna i v Rovensku. Její základ tvořila knihovnička při odboru Národní jednoty. Další malou knihovnu měla škola a také Orel. V roce 1926 bylo rozhodnuto zavést i obecní kroniku; kronikářem se stal na dlouhá léta učitel J. Boháček, který se v obci usadil, i když po roce 1929 učil v sousedních obcích.

Když v druhé polovině třicátých let zahájil čs. stát na severní Moravě u Králík výstavbu hraničního opevnění (v Zábřeze byla zřízena vojenská posádka) a v německých obcích získávali stále větší vliv nacisté, začala se nad krajem stahovat mračna. V tomto ovzduší probíhal celý rok 1938, zvláště květnová a potom zářijová mobilizace.

Pohroma začala začátkem října 1938 po konferenci v Mnichově, kde bylo fašistickými státy a západními mocnostmi rozhodnuto odevzdat československé pohraničí Hitlerovi. Do Rovenska se tehdy vrátilo kolem 50ti mužů, kteří odešli bránit hranice za zářijové mobilizace a nyní museli bez boje ustoupit. Rovenský kronikář o tom později napsal: „Vojáci – ač neporaženi – vracejí se domů jako poraženi s pocitem hanby, proklínajíce zrádné západní mocnosti, v čemž bylo civilní obyvatelstvo s nimi zajedno.

Okupace a osvobození

Mnichovské rozhodnutí o postoupení čs.pohraničí Německu nerozhodlo o všech územních otázkách a tak teprve až 6. října se české obyvatelstvo na Zábřežsku dozvědělo, že i jeho obce spadají do tzv. pátého okupačního pásma. Tato zpráva vyvolala zděšení i útěk některých do vnitrozemí, avšak v Rovensku, kde byla většina obyvatel spojena s půdou a místem, nebylo kam utíkat.

Německé vojsko přišlo do Rovenska v neděli dne 9. října 1938 odpoledne. Prošlo s hudbou vesnicí, zanechalo zde hlídky a vrátilo se do Zábřeha. Ještě předtím vyvěsili henleinovci ze Zábřeha v obci plakáty s nápisem: Recht fahren ! (Jezdit vpravo!) Rovenští se s obavami za okny dívali, co se bude dít. Němce žádný nevítal.

V průběhu krátké doby se všechno změnilo. Obecní zastupitelstvo bylo rozpuštěno, dosavadní starosta byl odvolán a místo něj jmenován (podobně jako za první světové války) hostinský Antonín Janíček, kterého v dubnu 1939 vystřídal rolník Ladislav Dajčar, a to jenom proto, že v obci nebyl pro tuto funkci žádný vhodný Němec. Vedle starosty (Bürgermeister) byl jmenován i vůdce rolníků (Bauernführer), hlavní slovo však měl vedoucí tzv. úředního okrsku (Amtsleitr) v Postřelmově. Zde byla také (později v Zábřeze) zřízena i německá četnická stanice. V Zábřeze se usídlil v budově okresního úřadu Landrát. Zde se úřadovalo již jenom německy. Rovensko bylo úředně přejmenováno Rowenz, české názvy musely postupně zmizet i na všech tabulích, veřejných budovách a živnostenských firmách.

Zklamání, obavy, demagogie i hrozby nacistů způsobily, že při tzv. volbách do říšského sněmu 4. prosince 1938 volilo v Rovensku, podobně jako v jiných českých obcích, 90 % obyvatel Ja (ano), tj. pro nacistické říšské poslance. Opravdové smýšlení obyvatelstva však bylo zcela opačné.

Všechny české organizace a spolky byly zrušeny, byl ponechán jen hasičský sbor, ale i ten byl reorganizován a zavedeno zde německé vedení. Sokolovna a orlovna byly zabrány a předány do správy obce. Obecní knihovna byla podrobena revizi, ale naštěstí se již předem podařilo některé knihy ukrýt. Divadelní hry, zábavy, plesy a všechny ostatní české veřejné akce byly v průběhu války zakázány.

V prvních letech se nacisté snažili především o germanizaci ve škole. Všechny české vyšší školy v pohraničí byly zrušeny, gymnásium v Zábřeze ihned a měšťanská škola v Postřelmově postupně, a obecná škola v Rovensku se stala pro děti opět jediným zdrojem vzdělání. Správou školy byla po okupaci dočasně pověřena učitelka O. Slánská. Po usilovné agitaci byla v lednu 1939 zřízena v Rovensku i německá třída s 36 žáky a přišel sem německý učitel O. Felkel, který se stal zároveň ředitelem celé školy. Po odchodu na frontu v září 1939 jej nahradil F. Kretschmer.

Brzy se však ukázalo, že na takový postup nemají Němci dost sil a Češi dost chuti, takže po odchodu Kretschmera na vojnu začátkem roku 1941 německá třída zanikla. Do Rovenska přišel jako řídící učitel Rudolf Petřík ze Zvole a od školního roku 1941 – 1942 byla opět zřízena třetí třída, protože počet žáků se po zrušení měšťanských škol zvýšil a dosáhla ve školním roce 1942-1943 počtu 116 žáků. Rudolf Petřík byl zapojen do odboje a v květnu 1944 byl zastřelen. Pro nedostatek českých učitelů bylo potom vyučováno opět jen ve dvou třídách a řízením školy byla až do osvobození pověřena učitelka Růžena Tunysová. Koncem války bylo ve škole ubytováno německé vojsko a neučilo se.

I když tedy v Rovensku zůstala „škola s českým vyučovacím jazykem“, musela být i zde podstatná část hodin věnována výuce němčiny, později byla zcela zrušena výuka dějepisu a ostatní předměty vymezeny tak, aby sloužily jen k výchově poslušných a nekvalifikovaných pracovníků, především pomocných dělníků, pacholků a děveček. České mládeži nebylo povoleno ani učit se některým odbornějším řemeslům.

Nacisté zahájili brzy po okupaci i germanizaci v hospodářské oblasti. Na jaře roku 1941 byl s okamžitou platností zabaven zbytkový statek, majitel se musel vystěhovat a místo něj přišel německý správce dvora. V roce 1942 byl zabrán a pod správu dvora přidělen i statek J. Bezděka (č.p. 3) a rolníkům byla odebrána veškerá půda, která jim byla rozparcelována za pozemkové reformy. Práci ve dvoře museli nuceně vykonávat místní obyvatelé a dovezení polští a ukrajinští dělníci. Byli sem přivezeni i bulharští pracovníci pro pěstování zeleniny.

Dalším opatřením nacistů bylo zrušení místní mlékárny. Stroje byly odvezeny a v budově byl umístěn obecní úřad a knihovna. Spořitelní spolek byl přičleněn k záložně v Postřelmově a konzum byl prodán soukromníkovi. Byla připravena ještě další protičeská opatření, ale po vypuknutí války v září 1939 a zvláště potom po porážkách německé armády u Stalingradu v zimě 1942-1943 neměli nacisté dost sil, aby všechny uskutečnili.

Válka však dolehla na obyvatele Rovenska v jiném směru, hlavně v oblasti hospodářské a zásobovací. Byly zavedeny povinné dodávky všech zemědělských produktů a přídělové lístky téměř na všechny druhy zboží, hlavně na potraviny, ale i oděvy, obuv a jiné potřeby. Stavební ruch zcela ustal, v některých případech byl zabrán majitelům již připravený stavební materiál. bylo přikázáno zatemnění a pod hrozbou trestu smrti zakázán poslech zahraničního rozhlasu. Měsíc od měsíce rostl všeobecný nedostatek, zvláště u těch, kteří neměli vlastní zdroje základních potravin a dostatek prostředků pro nákup na černém trhu, který byl navíc velmi stíhán. Nacisté se stali všemocnými pány a vyvolávali na každém kroku strach a hrůzu, zvláště když se objevil ve vši četník a potom i gestapo.

Práce byla nucená, o zařazení do práce rozhodoval pracovní úřad v Zábřeze, který také ve stále hojnějším počtu posílal dělníky do jiných míst a továren, hlavně do zbrojního průmyslu v Německu. Z Rovenska bylo na nucené práce posláno podle neúplných údajů 16 občanů, jeden z nich se z totálního nasazení již nevrátil, a další byli přiděleni do továren v okolí, hlavně do elektrotechnické továrny Metzenauer a Jung v Postřelmově (dříve firma Wagner). Vedle toho bylo 5 dalších občanů přiděleno v roce 1942 k tzv. Todtově organizaci, s kterou byli posláni jako dělníci na východní frontu.

I když nacisté slibovali, že při řádném výkonu všech povinností se nikomu nic nestane a někteří obyvatelé se o to v plnění dodávek a v pracovním výkonu snažili, bylo stále jasnější, že v případě vítězství Německa čeká Čechy velmi zlý osud. Proto se rozhodující většina obyvatel Rovenska nikdy s okupací nesmířila, i když jenom někteří se odhodlali k aktivnímu odboji.

V prvních letech války posiloval obyvatelstvo zahraniční rozhlas londýnský a později moskevský, poslouchaný i pod hrozbou smrti. V roce 1941, po napadení Sovětského svazu, se na severní Moravě začala vytvářet odbojová organizace Národní sdružení československých vlastenců, do které se zapojila i ilegální skupina z Rovenska. Byl to především předválečný komunista Josef Fojt, který byl již krátce vězněn hned po příchodu okupantů. Ten poskytl okresnímu vedení odboje v Zábřeze i ukrytý cyklostyl, který byl majetkem komunistické strany. Ilegální skupinu tvořili dále S. Bezděk (r. 1944 před zatčením zemřel), M. Krňávek, J. Hošek, F. Krobot, A. Matýs, později též V. Bojko a A. Skřivánek. Skupina se zaměřila hlavně na rozšiřování letáků, organizování sbírek pro postižené rodiny nacisty a na pomoc zajatcům, kteří pracovali v rovenském dvoře, nebo utekli ze zajateckých táborů v okolí, hlavně z Chromče a z Králík.

V srpnu 1943 vyhořela v rovenském dvoře velká kůlna i s uloženým obilím. Gestapo tehdy zatklo v Rovensku šest rukojmí, ale příčinu a pachatele nezjistilo a muselo uvězněné po měsíci propustit. Počátkem roku 1944 byla však celá odbojová organizace na severní Moravě prozrazena a vlna zatýkání zasáhla i Rovensko. První byl v dubnu 1944 zatčen J. Fojt a za dva měsíce po něm i J. Hošek, F. Krobot a A. Matýs. V. Bojko a E. Dajčar před zatčením utekli a zapojili se do zábřežské partyzánské skupiny, která potom působila v okolních lesích a byla zásobována i z Rovenska. Zbývající členové M. Krňávek a A. Skřivánek přibrali k ilegální činnosti další občany (V. Jedelského, J. Vágnera) a jejich výbor existoval ilegálně až do konce okupace.

Do zahraničí odešli na počátku okupace dva rovenští rodáci. Ve Francii a Anglii bojoval letec – kapitán Miroslav Diviš. Po strastiplné cestě se nakonec dostal do Anglie i Ladislav Léhar, který v zahraničí onemocněl a musel se až do konce války léčit.

S přicházejícím jarem roku 1945 se již nezvratně blížil den, kdy nacistická hrůzovláda skončí. Rovensko bylo osvobozeno Rudou armádou 8. května 1945.

Již 7. května ustupovaly vesnicí německé jednotky směrem ke Svébohovu. U Strouhy odhodili velké množství munice, kterou začali místní mladíci sbírat. Byli však zpozorování, zatčeni a málem na rozkaz německého velitele zastřeleni. Teprve po zákroku rovenského starosty byli propuštěni.

V úterý 8. května dopoledne rozmístila německá vojska po obci děla a začala pálit proti Rudé armádě, která postupovala od Lesnice a Zábřeha k Rovensku. Rudá armáda střelbu opětovala. Obyvatelstvo se většinou skrylo do sklepů. Když z jednoho sklepa vyšli nepředloženě čtyři občané ven, zasáhl je jeden dělostřelecký granát a byli na místě usmrceni. Bylo smutné, že se tak stalo právě na prahu svobody.

Po poledni německá vojska zapálila u hřbitova jednu stodolu a začalo se stahovat za ves ke Svébohovu a asi v půl druhé se ve vesnici objevili první bojovníci Rudé armády. Potom přijely od Zábřeha i sovětské tanky, které však hned pokračovaly v pronásledování německých jednotek. Boj ještě neskončil, nyní byla obec zase ostřelována německými děly od Zborova. Občané Rovenska vyšli z úkrytů a nadšeně vítali osvoboditele, i když nebezpečí ještě stále hrozilo. Německé granáty usmrtily další tři lidské životy. Byl mezi nimi příslušník Rudé armády a rovenský občan V.Hampl. Smrtící střela je zasáhla právě ve chvíli, kdy si tiskli ruce na přivítanou.

Teprve večer dne 8. května nastal v obci klid. Skončila doba poroby, nadšení ze svobody nebralo konce. Po šesti letech se znovu rozsvítila všechna světla, skončilo zatemnění.