Horní Kruty

Ves Horní Kruty byly pravděpodobně vybudována až se vznikem kostela svatého Václava.

Podle Palackého měly být Kruty, spolu s okolními vesničkami (Radlicemi a Přestavlkami), 11. května roku 1228 darovány panošem Přibyslavem Libenskému klášteru ve Slezsku. Ale v dějepisných zprávách jsou o Krutech zmínky až od 14.století, kdy byly pod správou sázavského kláštera.

Po obsazení sázavského kláštera, za husitských válek, se vlády nad jeho statky ujali Pražané a některé hned věnovali svým stoupencům. Horní Kruty a další přilehlé vesnice dostali moravští pánové Sezima z Kunštátu a jeho bratr Boček.

Když se stal Zikmund Lucemburský českým králem (1436), dosáhl Jan Zajímač z Kunštátu toho, že mu byly klášterní statky zapsány. V řadě zapsaných vsí byly také Horní Kruty. Po Janu Zajímačovi držely sázavské statky Jan a Prokop Zajímačové, patrně jeho synové. Posledním z rodu Zajímačů byl Janův syn Ludvík. Ten se poté stal dědicem sázavských statků. Ale byl špatný hospodář, tak mu bylo celé panství odebráno a rozděleno na dvě části.

Část panství, ke které náležely i Horní Kruty koupil roku 1567 mocný pán Jaroslav Smiřický ze Smiřic a tím se tyto a později další obce dostaly k panství kosteleckému, při němž zůstaly až do zrušení roboty.

Jaroslav Smiřický, kdysi horlivý katolík ve službách Habsburků, se stal stejně horlivým protestantem. Po něm se stali dědici panství: Zikmund Smiřický a jeho syn Jaroslav Smiřický. Roku 1614 se ujal všech rozsáhlých panstvích poslední mužský potomek rodu Smiřických, veliký vyznavač víry podobojí a vůdce českého povstání a odboje proti Ferdinandu II., Albrecht Jan Smiřický . Po porážce českých stavů na Bílé Hoře bylo celé jmění, které nashromáždil Albrecht Jan Smiřický, zabaveno.

Půlka statků propadla králi a druhé poloviny se ujal Albrecht z Valdštejna. Pro sebe si ponechal statky na Jičínsku a kostelecké panství prodal 21. ledna 1623 Karlovi z Liechtensteina. Teprve revoluční rok 1848 vymanil obyvatelstvo našeho kraje z rukou Liechtensteinů.

V letech 1633 a 1634 bylo kostelecké panství zaplaveno císařským vojskem, které ničilo, hubilo a rabovalo stejně jako nepřítel. Celé panství bylo ve velice špatném stavu. Nejhůř na tom byly Horní Kruty, které byly zle zpustošeny. Roku 1639 se císařská armáda přihnala do Čech znovu a opět to na kostelecké panství těžce dolehlo. Po této armádě přišli Švédové a dílo zkázy dokončili. Vítězství Ferdinanda na Bílé Hoře bylo i vítězstvím katolické církve. Proto místy prchali poddaní z gruntů za hranice.

Roku 1631, když do Čech vtrhli Sasové, vraceli se s nimi na své statky i vyhnaní šlechtici. To byl pro sedláky impuls k odmítnutí poslušnosti vrchnosti. Když ale byli Sasové z Čech vypuzeni, sjednalo vojsko v kraji zase klid. Roku 1680 byla další snaha o povstání potlačena a mnoho sedláků bylo krutě potrestáno.

Dlouhou válkou, hladem a morem ztratily Čechy ohromný počet lidí. Mnoho gruntů bylo opuštěných a vrchnost se je snažila znovu osídlit. Vracela pusté grunty původním majitelům, kteří se vrátili nebo je připojovali k panskému dvoru, ale to jen tehdy, šlo-li o usedlost ležící blíže dvora. Grunty na Hornokrutsku a okolí neměly pro panské hospodářství téměř žádnou cenu, protože byly ode dvorů odlehlé.

Z Berní rolle z roku 1654 se dozvídáme, že na Hornokrutsku bylo orné půdy méně než na ostatních místech Kostelecka.

Roku 1713 byla započata práce na novém, dokonalejším katastru, jímž měla být vystřídána rolle z roku 1654. Katastr byl nazýván revisitační, ale protože byla práce dokončena až v roce 1748, tedy za vlády Marie Terezie, ujal se název Tereziánský katastr.

S Tereziánským katastrem přišel pokrok, který spočíval v tom, že měla být popsána nejen pole, ale i ostatní plodná půda: louky, zahrady, pastviny, lesy a rybníky. Nový katastr se s berní rollí shodoval v tom, že zde sice byla zapsána i půda panská, ale dani stále podléhala jen půda poddanská. Sedláci udali sami výměru a kvalitu svých polí. Jejich přiznání byla nedokonalá. Sedlákům se podařilo utajit celkem velké množství půdy. Psali se sem i živnostníci, ale v tomto kraji byli jen kováři.

Na všech selských vzpourách proti bělohorským vítězům měl tento kraj živou účast. Násilné obracení na katolickou víru vedlo již roku 1626 k prvnímu selskému povstání. To bylo po výtržnostech sedláků pomocí vojáků potlačeno. O rok později se konalo povstání další.

Král dal vyšetřit poměry poddaných a poznal, že podmínky jejich práce jsou pro ně místy až nesnesitelné. Robotní patent vydaný v srpnu 1680 to měl napravit. Robota byla zakázána v neděli a ve svátek a robotní povinnost byla omezena na tři dny v týdnu. Toto ustanovení ale neplatilo po dobu žní a v době, kdy hrozilo nenadálé nebezpečí. Patent však zůstal pouze na papíře, byl úředníky obcházen a stará břemena obnovena. Po posledním zoufalém pokusu o úlevu nastalo u nás mrtvé ticho na sto let.

V letech 1770-1771 byla postižena skoro celá střední Evropa velikou neúrodou.

V tomto čase veliké bídy zemřela (20.2.1772) šlechetná majitelka kosteleckého panství, kněžna Marie Terezie Savojská. V závěti nařídila, aby byly poddaným odpuštěny všechny nedoplatky do panských důchodů. O žalostném stavu české země a neuvěřitelném útisku poddaných se přesvědčil i sám císař Josef II. Se svou matkou pomýšlel na ulehčení v robotě a kontribuci. Zpráva o tom, že vláda chce poddaným ulehčit, se donesla k selskému lidu. Šířila se domněnka, že císař už dávno robotu zrušil, ale že je patent zatajován. To vedlo k novému povstání, které v roce 1775 zachvátilo Kostelecko. Ohnisko povstání bylo v Újezdci, což je vesnice vzdálená 2 km od Horních Krut. Tam povstali sedláci nejdříve a táhli na Bohouňovice II., kde se k nim přidalo mnoho dalších. Potom se rozdělili: újezdečtí šli přes Hryzely (nedaleko Krut) a bohouňovští přes Horní Kruty do ostatních vesnic a panství, aby v nich roznítili vzpouru. Stále se k nim přidávalo více a více sedláků. V hojném počtu pak dne 21. července táhli na Kostelec, ozbrojeni většinou holemi. Před kouřimskou branou je zastavili vojáci. Když byla jejich žádost na ulehčení v robotě zamítnuta, odhodili hole, ulehli na zem a od Kostelce se nehnuli, ač byli vojáky násilně nuceni k odchodu. Konečně došlo k dohodě, že ve žních, kromě obyčejné roboty, budou posílat jen jednoho pěšího robotníka místo dvou. Potom se rozešli domů. Původci této vzpoury byli zatčeni a potrestáni (většinou k 15 ranám karabáčem buď při nástupu a skončení trestu nebo po každém půl roce výkonu trestu).

Ačkoli byla selská vzpoura v roce 1775 všude potlačena, bylo zřejmé, že úpravu poddanských poměrů nelze dále odkládat. Proto se císařovna Marie Terezie odhodlala k vydání nového robotního patentu (13.8.1775). Ale ani tento patent nezabránil dalším drobnějším vzpourám. Podstatnou úlevu poddaným přinesla teprve vláda císaře Josefa II.

Horní Kruty se staly vlivem kostela, hospody a školy (o té máme první zprávy z doby po třicetileté válce) kulturním střediskem celého kraje. V neděli se obvykle konali schůzky obyvatel. Na těchto schůzkách učitelé přednášeli o různých problémech (hospodářských, kulturních a později i politických). Z těch drobných přednášek, debat a hovorů vyrostly v Horních Krutech kulturně i hospodářsky důležité organizace a spolky. Díky učitelům a pokrokovým rolníkům byla roku 1893 založena Beseda „Vrchlický“, která se starala o to, aby se do rukou čtenářů dostala dobrá lidová četby a aby na ochotnické hlediště přišla jen slušná divadelní hra. Ve stejném roce jako vznikla Beseda byl založen i Sbor dobrovolných hasičů. Dále byl založen Včelařský spolek pro Horní Kruty a okolí. Potom se již zakládala družstva: „Hospodářské družstvo“ pro levný nákup krmiv a umělých hnojiv, „Mláticí družstvo“ obstarávalo parní mlátičku, „Lnářské družstvo“ pečovalo o zvýšení osevu lnu a na jeho zpracování postavilo v Krutech třelnu. Roku 1912 vznikl také tělovýchovný spolek „Sokol“, který si roku 1924 vystavěl ve vesnici vlastní budovu. V roce 1931 bylo již možné jet autobusem dvakrát denně z Krut do Prahy a do Kolín a zpět, V letech 1969 – 1971 bylo vybudováno veřejné osvětlení a obecní rozhlas.

Obec se domohla pošty a telefonu, policejní stanice a lékaře. Roku 1980 je uvedena do provozu mateřská škola, která, stejně jako základní škola pro 1. – 4. ročník, vychovává a vzdělává děti dodnes.