Vápenná

Vápenná leží v kotlině (střední nadmořská výška 408 m), která se rozkládá severně od sedla Na Pomezí, při silnici a železnici z Dolní Lipové do Žulové a dále do Javorníku. Mimořádně veliký katastr této obce v rozloze 3703 hektarů (roku 1991 jen 3667 hektarů) je většinou pokryt lesy a rozkládá se v jihovýchodní části Rychlebských hor. Do katastru zasahují části Hornolipovské hornatiny, Sokolského hřbetu i Žulovské pahorkatiny. Od sedla Na Pomezí (576 m), kde je také hranice mezi katastrem Dolní Lipové a Vápenné, klesá terén k severu a západu do údolí říčky Vidnávky, kolem níž se pak táhne poměrně dlouhá zástavba Vápenné. Osada Polka vznikla v údolí Ztraceného potoka jižně od Vápenné, ale v posledních desetiletích ztratila na významu. O Nýznerově a zejména o zdejších vodopádech je pojednáno více u Skorošic; tato osada je také přístupná jenom po silnici ze severu od Žulové.

Zighartice patřily až do druhé světové války k mimořádně velkým obcím vesnického typu. Počet obyvatel zde od roku 1848 stále rostl, a sice z dvou až na více než tři tisíce osob v roce 1930. V roce 1900 měla obec celkem 2808 obyvatel a 391 domů, z toho v osadě Polka to bylo 266 lidí v 35 domech, v příslušné části Starého Kaltenštejna pět domů a 45 osob a v části Nýznerova S 1 domů a 292 osob. Ještě do první světové války to byla bez výjimky německá obec, teprve po roce 1918 se několik rodin přihlásilo k české národnosti, např. při sčítání lidu v roce 1930 tu bylo z 3240 obyvatel jenom 38 Čechů. Po vysídlení Němců počet obyvatel z řad nových českých usedlíků podstatně klesl, takže v roce 1950 tu bylo zjištěno celkem 415 domů a 1135 obyvatel; na osadu Polka připadlo z tohoto počtu již jenom 45 občanů a 26 domů. Situace se v následujících desetiletích poněkud zlepšila a při posledním sčítání v roce 1991 měla Vápenná 1360 obyvatel a 273 domů, ale na Polku připadalo již jenom 22 obyvatel a sedm domů; jen několik domů v obci bylo určeno pro více rodin.

Zighartice jsou zmiňovány v pramenech prvně až roku 1358, navíc jsou již o šedesát let později v seznamu majetku vratislavských biskupů uvedeny jako pusté. Teprve roku 1576 rozhodl vratislavský majitel ves obnovit a ta potom již poměrně rychle rostla. Počátkem 17. století se značná část poddaných zabývala těžbou dřeva a vedle pily zde byly již také dvě vápenné pece. Za třicetileté války byla ves poničena, ale po ní se brzy vzpamatovala. V letech 1771 až 1780 bylo v okolí založeno hned několik osad, zejména Polka a Nýznerov, ale také mnohem menší Zelená Hora (Grunberg), Vrbiska (Weidensümpfen) a Muhrova Paseka (Moorhau i Muhrhau). Zdejší fojtství bylo roku 1775 povýšeno na rytířský statek, ale jeho majetek byl poměrně malý; od roku 1839 byl v rukou rodiny Latzelů. Filiální kostel sv. Filipa i s farní budovou byl dostavěn v roce 1781, ale samostatná fara zde byla zřízena až roku 1845. V roce 1781 bylo ve vsi zahájeno vyučování; v roce 1801 se tak stalo také v Nýznerově, ale pravidelné vyučování ve školní budově bylo v této osadě zajištěno až v roce 1872. V Zigharticích se do popředí stále více dostávala výroba vápna, zejména od počátku 19. století. Poměrně primitivní tzv. polní pece začaly nahrazovat pece modernější, kterých bylo v Zigharticích v roce 1836 již sedmnáct. V téže době zde bylo již 250 domů a 1810 obyvatel, navíc v osadě Polka 36 domů a 281 osob a v Nýznerově 51 domů a 332 osob. Nýznerov se dělil na část zighartickou, která patřila k fojtství, a na menší biskupskou část u Frýdberka. V okolí Nýznerova se vedle pálení vápna dobývala tuha a byla zde potašovna. Část obyvatel se zabývala přadláctvím. V těžkých a neúrodných letech 1845 až 1849 postihl obyvatele hladomor. K největšímu rozmachu vápenictví a částečně i kamenictví došlo v Zigharticích v druhé polovině 19. století, kdy byla obec i s osadami začleněna do soudního okresu Vidnava a politického okresu Frývaldov. Zighartice se staly brzy nejvýznamnější lokalitou tohoto odvětví široko daleko. Vznikly zde první kruhové pece na vápno, první roku 1868, a tři velké firmy vápenického průmyslu: A. Latzel roku 1868, A. Rösner roku 1870 a S. Neugebauer roku 1871. Zároveň se v okolí začaly objevovat ve stále hojnějším počtu lomy na žulu a částečné i mramor - a také dílny na jejich zpracování, i když v tomto případě měly firmy většinou sídlo v jiné obci na Frývaldovsku.

Po roce 1918 začal kamenický i vápenický průmysl stagnovat, zejména v době velké hospodářské krize. Zdejší dělníci se aktivně podíleli na tzv. frývaldovské stávce a na místním hřbitově je pohřbeno několik obětí ze střetnutí s četníky na křižovatce v Dolní Lipové 25. listopadu 1931. Zighartice byly v té době centrem komunistů na celém Frývaldovsku, ale po prohrané stávce je i zde brzy překonala počtem příznivců Henleinova Sudetoněmecká strana. Za druhé světové války bylo v místě několik menších poboček zajateckých táborů. Po novém osídlení v důsledku druhé světové války byla Vápenná jedním z míst, kde se na Jesenicku udržel poměrně dlouho kamenický průmysl a vápenictví; poslední kruhová pec zde vyhasla v roce 1979. Lomy a kamenické závody byly znárodněny a jejich počet podstatně zredukován, jako poslední zanikl v roce 1969 tzv. Vycpálkův lom. Nakonec zde zůstal jako největší kamenický podnik Teramo s vlastním lomem na mramor na Smrčníku (na katastru Lipové-lázní). Zdejší JZD bylo v roce 1965 převzato Státním statkem v Žulové. Je zde lesní správa Lesního závodu Javorník. V roce 1990 byla ve Vápenné úplná základní škola, katolická fara, pošta, kino, železniční stanice, pět obchodů, restaurace, hostinec a v okolí několik rekreačních zařízení.