Pohled

V roce 1267 Smil z Lichtenburka potvrzuje, že Uta (uváděná jako z Chovan) získává od bratrů Bodizlava a Bartoloměje a jejich švagrové Osanny ves Pohled, v roce 1269 potvrzuje založení kláštera samotný Přemysl II. Otakar (cca 1233-1278) se svou manželkou Kunhutou, která ho bere pod svou ochranu, v roce 1271 totéž učinil přažský biskup Jan III. z Dražic a v roce 1972 i papež Řehoř X[3].

Po smrti krále Přemysla II. Otakara byl podle záznamů Stohandlovy kroniky[4] klášter vypálen a obnoven až po 22 letech, zajisté zejména díky péči otcovského kláštera v Sedlci. Jmění kláštera postupně narůstalo především díky „věnům“ a darům lén, které dávali pohledským cisterciačkám zámožnější šlechtici a zemané za umístění svých dcer do kláštera. Podle urbáře nejspíše z roku 1328[5] patřily do majetku kláštera Údolí Panny Marie obce Samotín, Šicendorf, Ždírec, Jilemník, Simtany, Bartoušov, Pohled, Haderburk, Rouštany, Dorfleins[6], Krátká Ves a Cibotín. Do roku 1366 klášter získal ještě obce Macourov a Pravnov[7].

Po obnově však klášter zasáhla další pohroma. Historické prameny totiž uvádějí půjčku 20 kop grošů od vyšehradského kustoda Meinharta jako pomoc při obnově kláštera zničeného požárem roku 1329[8]. V první polovině 14. století se majetkové poměry pohledských cisterciaček velmi zlepšily, především díky výpomoci sedleckého kláštera a dále díky tzv. platům, finanční pomoci měšťanů a šlechticů, kterou buď klášteru odkázali v závětích, nebo ji pravidelně zasílali svým dcerám žijícím v konventu. V polovině 14. století, kdy sedlecký klášter ekonomicky upadá, se tato tendence přenesla i na klášter pohledský.

Stohandl pak uvádí další útrapy klášternic spojené s husitskými válkami a vpádem vojsk do českomoravského pohraničí. Roku 1422 byly při obléhání Německého Brodu z kláštera pouze vyhnány, roku 1424 pak bylo sídlo cisterciaček vypleněno do základů. Následky pro klášter to byly nebývalé. Na více než 50 let nejsou o činnosti cisterciaček v Pohledu žádné zprávy, víme jen, že bývalé statky patřící klášteru připadly novým vlastníkům (např. Dlouhá Ves, Jilemník, Macourov, Cibotín a Osralov[9]). Nové zápisy o pohledském klášteru pokračují až rokem 1471, k znovuobnovení privilegií kláštera dochází až v říjnu 1486 králem Vladislavem Jagellonským, v roce 1522 královnou Marií a r. 1528 králem Ferdinandem I. V této době, kdy mělo silný vliv reformační hnutí, jež se snažilo o nápravu zhýralé a všemocné církve, jejíž autorita tak značně utrpěla, a o návrat k původním kořenům, byly evidovány poklesky i v cisterciáckém konventu. Jihlavská kronika zaznamenala sňatek duchovního Hannße a jeptišky pohledského kláštera[10], na konci 16. stol se pak hovoří o románku abatyše Markéty Žďárské a klášterního sloužícího Jiříka Jirky řeč. Petenlaytnera. Milenec skončil na šibenici a Markéta byla sesazena[11].

Třicetiletá válka započatá pražskou defenestrací r. 1619 neutěšené poměry ještě prohloubila. V roce 1623 měl být klášter téměř prázdný a bez abatyše[12], k tomu byl v 30. letech zadlužený a na konci války tudy dvakrát prošli Švédové, v roce 1639 a 1645. Při druhém nájezdu 7. března 1645 se dle Stohandlových zápisků jeptišky rozutekly do okolních lesů a klášter dále fungoval ve složení 6 jeptišek s proboštem.

Po tomto zplundrování však následuje éra obrození. Po splacení dluhu klášter začíná obnovovat i stavět nové rybníky, k pohledskému majetku byla začleněna ves Termesivy a dvory v Rouštanech a na Rýdlově. Kolem roku 1670 je dle Stohandlových zápisků opravován kostel, je vystavěna krypta, probíhají opravy oltářů.

Činorodou pohledskou abatyší byla Konstancie Marie Marquartová, vykonávající svou funkci v letech 1690-1716. Za jejího působení byly roku 1694 pořízeny nové kostelní hodiny, roku 1698 přistavěna ke konventnímu kostelu kaple Všech svatých, roku 1700 byl položen základní kámen barokní sýpky (u které je uváděn následný požár v roce 1702), v roce 1710 bylo započato s výstavbou nového proboštství podle návrhu G. Santiniho (dokončeného 1714), pohledskému klášteru byl poskytnut z plasského kláštera obraz Nanebevzetí Panny Marie Petra Brandla[13] a v roce 1711 byla na obecní náves umístěna socha sv. Jana Nepomuckého. Bezpochyby z Konstanciina přičinění byly také věže konventního kostela osazeny dvěma zvony vyrobenými v letech 1698 a 1700.

Další energickou abatyší byla Kandida Marešová (1751-1766), jejíž jméno a jméno tehdejšího probošta Gottharda (Bohuslava) Turečka (1747-1761) je spojeno s výstavbou poutního areálu u Svaté Anny v roce 1760. Toto poutní místo se váže k příběhu zázračného zachránění písaře Jakuba Čermáka před utonutí v bahnech v místě dnešního poutního místa. Tato událost se odehrála v roce 1730 a v témže roce zde byla vystavěna kaple, u které byl objeven léčivý pramen přitahující poutníky a nemocné ze širokého okolí. Zmiňovaná abatyše nechala u kaple s léčivým pramenem vystavět roku 1752 poustevnu a povolaný mnich František Augustin Hertwig měl za úkol sepisovat zázraky, které se u studánky udály. Počet sahal k třem desítkám.

Pouhých 9 let před zrušením kláštera byla za poslední pohledské abatyše Kandidy Adlerové (1766-1782, †1796) v roce 1773 postavena prelatura přiléhající ke klášternímu konventu a byly sem také dovezeny ostatky sv. Faustina a sv. Kandida, které jsou dosud uchovány v bočních oltářích kostela sv. Ondřeje.

Jak uvádí M. M. Feyfar, ke zrušení kláštera došlo fyzicky 20. března roku 1782 v 11 hodin dopoledne, kdy byl v tehdejší konventní jídelně vyhlášen dekret o zrušení[14]. Pohledský klášter neuchránila před zrušením ani dívčí škola provozovaná sestrami cca od roku 1750. Z cisterciáckých klášterů v Čechách přežily rušení pouze dva, Osek a Vyšší Brod, i když i tam byl počet mnichů snížen na méně než polovinu. V době zrušení v pohledském klášteře pobývalo 35 jeptišek, probošt a 3 kaplani. Dle výnosu měly novicky bez možnosti složení slavných slibů odejít do 4 týdnů, ostatní měli na odchod vyměřeno 5 měsíců. Výnosy pohledských cisterciaček byly odhadnuty na 125 949 zlatých a 20 krejcarů.

Již v září 1782 přišly do pohledského kláštera karmelitky od sv. Josefa (19 jeptišek) a dominikánky od sv. Anny (6 jeptišek). Vesměs šlo o starší nebo nemocné sestry, po desetiletém pobytu v bývalém cisterciáckém konventu se jich v roce 1792 vrátilo do Prahy všehovšudy šestnáct. 10. května 1793 je bývalý konvent nabídnut do dražby za odhadní cenu 14 000 zlatých a historie ženského cisterciáckého kláštera se tak definitivně uzavírá.