Hledat firmy v obci Oucmanice
Můžete zadat název firmy, IČ, nebo popis činnosti. Zkuste například restaurace
přidat firmu
Firmy v obci Oucmanice
Posledně opravené/vložené firmy:zobrazit více

OBEC Oucmanice - Oucmanice č. 60webFotografie u firmy

AGENTURA VIVAT - Oucmanice č. 21

NÁŘADÍ PROMÉTHEUS - Oucmanice č. 18

Historie obce Oucmanice celá historie

Okolí dnešní Chocně patří dle odborníků k oblastem pravěkého osídlení, kdebyla krajina poměrně hustě osídlena především v mladší a pozdní době bronzové (12. až 8. století před Kristem). Při povrchovém průzkumu hradiště Hrádníky na katastru Zářecké Lhoty byly nalezeny zlomky keramiky, která patří slezskoplatěnické kultuře. Na Hradišti byla později, ve 13. století po Kristu založena středověká tvrz, která zanikla už o století později. Z pravěkého opevnění se zachoval val na nejužší jihovýchodní části ostrožiny, která tvoří hranici katastru Zářecká Lhota – Oucmanice. Dle předního východočeského archeologa dr. Víta Vokolka bylo nejdříve narychlo v lužické kultuře vybudováno opevnění v jihovýchodní části, které bylo tvořeno jednoduchým hliněným valem, na jehož vrcholu byla palisáda z mohutných kmenů, z vnitřní části vzepřených šikmými vzpěrami.

Toto opevnění bylo v krátké době překryto mohutnou hradbou, kterou vybudoval slezskoplatěnický lid. Hradbu tvořila čelní a zadní kamenná zeď, prostor mezi nimi byl vyplněn hlínou bez další dřevěné konstrukce. Před hradbou byl příkop. Opevněné hradiště nemělo dlouhého trvání. Již před jeho zbudováním bylo osídlené a plocha sloužila jako pohřebiště. O stanici lovců ze starší a střední doby kamenné svědčí drobné nástroje z pazourku a rohovců. O osídlení kraje lidem popelnicových polí není pochyb.

Oucmanice se poprvé písemně zmiňují k roku 1292 jako „vi1la Valczmanni“. Jsou jednou ze sedmnácti vsí založených v rámci první fáze kolonizace našeho území o čemž svědčí i pojmenování vsi, kdy se jeho původ vysvětluje jako lidé Valcmanovi. Německé osobní jméno Walzmann má v prvním členu zdrobnělinu k osobnímu jménu Walther nebo Waldemar či Waldmann apod. Přestože to poukazuje na německý původ lokátora, z české přípony -ici (-ice) se odvozuje český původ osídlení nebo rychlé počeštění dříve německé vsi.

Tvar Valcmanice je v pramenech dochován po celou dobu do konce 16. století.Od druhé poloviny 17. století se objevuje Aucmanice (v různých grafických podobách apod.) Ve druhé polovině 19. století jsou to pak Úcmanice a Oucmanice. Jméno vsi odráželo vývoj češtiny a jeho hláskoslovné změny. Nejprve se začátek Valc – přeměnil tzv. obalováním tvrdého l ve Vauc-. Tím se název přiblížil ke skupině slov, u kterých se nacházelo protetické v- (vosel apod.). V písemné podobě se tato souhláska vynechávala, a tak se objevují Aucmanice, které se od poloviny 19. století mění na Oucmanice. Ve snaze o spisovnost se pomocí analogie se slovy jako ouřad – úřad užívají rovněž Úcmanice, které byly pokládány za původní a starší tvar. Jak již bylo uvedeno, v písemných pramenech se vi1la Walczmanni připomíná v roce 1292. Tento doposud první známý záznam je spjat se založením kláštera Aula Regia, který nařídil postavit ke chvále Boží a na počest blahoslavené Panny Marie český král Václav II. na svých královských statcích, zvaných Zbraslav. Jmenovanému klášteru byly dány věnem statky, trhová místa a obce, mezi nimiž se zmiňují i Oucmanice.

Oucmanice vznikly během kolonizace 13. století, kdy se české země široce otevřely také novinkám z pokročilejšího Západu. Do přemyslovských zemí se dostávalo zákupní právo, tzn. poddanské dědičné držení půdy, které bylo spojeno s povinností odvádět feudální rentu. Šířilo se městské zřízení, novinky v zemědělství a v řemeslné technologii. Usazování obyvatel zprostředkovateli, neboli lokátory, na doposud neobydlených místech se dělo buď z iniciativy panovníka, nebo se osídlování chopily bohatší církevní instituce, o něco později i mocnější páni. Osídlování bylo záležitostí velice náročnou a muselo splnit několik podmínek. K nejzákladnějším patří zajištění obživy osídlenců a vzájemná komunikace mezi jednotlivými místy. Některá literatura uvádí, že do míst dnešních Oucmanic přišel jakýsi německý kolonista Walczman, který se stal právě oním shora uvedeným lokátorem. Lze předpokládat, že byl pověřen panovníkem.

Zbraslavskému klášteru patřily Oucmanice asi do roku 1304. V roce 1307 byly

mezi jinými majetkem Vítka ze Śvábenic, jednoho z plenících rytířů nedalekéholanšperského panství. O rok později si Vítek založil v kostele Zderazského kláštera, jehož byl fundátorem, hrobku pro svůj rod a klášteru zapsal 100 hřiven grošů pražských na svých vsích tak, aby platila ta vesnice, která bude finančně schopná platit, a to buď Voděrady, nebo Oucmanice, nebo Zálší. K tomu přidal patronátní právo v Prostřední Lhotě u kostela sv. Jiří. Svědky nadání byli okolní vladykové Tvořimír z Louček a Havlík ze Džbánova.

Oucmanice zůstaly částí heřmanického panství až do počátku první poloviny 16. století, kdy Bohuněk z Aderšpachu prodal Heřmanice Janu Kostkovi z Postupic, který je již od roku 1506 držel k Litomyšli. Janův druhý nástupce Vilém Kostka z Postupic udělil v roce 1513 heřmanické tvrziště se sadem k stavení, louku pod dvorem s paloučkem a kusem popluží pod purkrechtní právo písaři Urbanovi. 6. října 1518 postoupil Vilém litomyšlské panství, tedy i Heřmanice, svým bratrům Zdenkovi, Janovi a Bohušovi. Ze zápisu v Deskách zemských ze dne 2. června 1543 víme o Bohuši Kostkovi z Postupic, že po svých předcích drží tvrz v Heřmanicích, poplužní dvůr, tedy městečko Heřmanice (Ves Heřmanice byla povýšena na městečko 20. září 1502 listem českého krále Vladislava II. Jagellonského. Dostala rovněž znak a městská práva.), poplužní dvůr ve Vračovicích a „Valcmanicích“, s podacím kostelním v Heřmanicích a Vračovicích, se sešlým mlýnem pod Bohuňovici a s tvrzištěm ve Vračovicích, řečeném Vorlov. Bohuš Kostka z Postupic byl horlivým přívržencem Jednoty bratrské. Účast ve stavovské bouři v roce 1547 mu přinesla pokutu. Kromě jiného musel bez náhrady postoupit své litomyšlské panství králi Ferdinandovi. Ponecháno mu bylo novohradské panství, k Brandýsu byla přiřazena některá menší zboží, které měl v okolí Litomyšle, a to Heřmanice, Oucmanice, Vračovice, Horky, Člupek, dvůr ve vsi Vlčkově, ves Přívraty, díl Morašic s kostelem, Újezdec, Pěšice a Sedlišťku. Bohuš se zřekl dědičného práva a Brandýs nad Orlicí s připojenými statky opět přijal z královských rukou jako manství se slibem, že bude vykonávat manskou službu s 10 koňmi zbrojnými. Ves Oucmanice od té doby sdílela osudy brandýského panství do poloviny 19. století.

Zajímavostí je, že Bohušovi byl Brandýs vykázán za obydlí a nesměl ho bezkrálovského dovolení opustit. Po jeho smrti asi v roce 1557 připadl jeho majetek králi. K brandýskému panství tehdy náležely:“zámek Brandýs s domem svobodným a nově vystaveným, tvrz pustá Heřmanice, tvrziště u Vračovic řečené Vorlov, tvrz Člupek, dvůr poplužní s poplužím, městečko Brandýs s podacím a podměstím řečeným Loukotí, městečko Heřmanice s podacím, vsi Perná, Sudislav, Loučky, Mostek, Sv. Jiří s podacím, Valcmanice, Kaliště, Dobrá Voda, Rviště, Luh, Vračovice s podacím, Horky, Přívrat, Vorlík, mlýny panský pod městečkem, Bezpráví, Nový Pelín, Starý Pelín, na Luhu, mlýn pustý Hrádek, mlýniště pod Bohuňovicí, Lhotka ves na Chocni a Kelhartice c.t.m., Němčí, Vlčkov c.t.m.“. Brandýské panství se změnilo z manského na dědičné.

Majitelka panství Libuše z Lomnice odkázala majetek svému synu Janovi ze Žerotína (syn z prvního manželství s Fridrichem ze Žerotína, druhé manželství s Bohušem Kostkou zůstalo bez “přirozených” dědiců). Brandýs opanovali páni ze Žerotína. Nejvýraznějším z majitelů byl Karel starší ze Žerotína, mimořádná politická a kulturní osobnost českých zemí předbělohorského období. Po jeho smrti držela Brandýs po krátký čas manželka Kateřina Žerotínská z Valdštejna. Po dohodě spravovala statek Marie Zárubovna z Hustířan, která Brandýs prodala s městečkem a 26 vesnicemi 5. dubna 1652 Janu Fridrichovi hraběti z Trautmansdorfu. Brandýs byl v této době po nějaký čas spojen s litomyšlským panstvím. Hrabě zemřel v roce 1696. Po sobě zanechal čtyři dcery a pět synů. O majetek se synové rozdělili o tři roky později 24. září. Brandýské panství dostal čtvrtý syn František Fridrich. Při této příležitosti byly “na věky” od Brandýsa odděleny jižní vsi a dány k Litomyšli, naopakk Brandýsu byly od Litomyšle přidány vsi Oucmanice, Sv. Jiří, Sudislav a Lhota Zářecká.

Různé záznamy, které se vztahují k oucmanickým osedlým lze najít v brandýských gruntovních knihách a v knize svatebních smluv. Z Register důchodů brandýského panství z roku 1632 (opis z roku 1741) lze zjistit, že dvanáct lidí osedlých – Pavel Samků, Mikolaš Havličků, Jan Truchů, VáclavAndrle, Pavel Krejčí, Mach Matoušů, Jan Taraba, Matěj Novák, Václav Klausek, Martin Hemský, Dušek, Jakub Švasta – odvádělo 12 kop 8 grošů 5 denárů svatojiřských a svatohavelských úroků a 1 šenk. Robotou byli Oucmaničtí povinováni k dvoru v Perné. Z Oucmanic byly do sladovny brandýského pivovaru odváděny 3 korce pšenice ročně.

Berní rula z roku 1654 (Chrudimský kraj), tedy v období po třicetileté válce, uvádí opět 12 usedlíků – sedláků. Je potřebné poznamenat, že třicetiletá válka nebyla pro Oucmanice v porovnání s ostatním českým venkovem tak zhoubná a zkázonosná. Žádný dům nebyl spálen, zbořen ani opuštěn či zpustošen a vydrancován. Jan Samků v roce 1668 vyhořel “do podvalů”, tzn. úplně.

Revizitace berní ruly ze dne 15. března 1677 zaznamenala stejný počet sedláků, jména se změnila u šesti z nich. Na místě Jana Samků je uveden Václav Samků, Václava Řadu nahradil Jan Novotnej, Pavla Zejdu Jakub Dostál, Jiříka Tarabu Martin Taraba, Matěje Pachtu Jan a Martina Horského Jan Michal. Zajímavostí je to, že klesl osev na zimu i na jaro. Dvanáct sedláků oselo na zimu 66 strychů, na jaro 72 strychy, úhorem leželo 79 strychů, ladem leželo 136 strychů, porostlé byly 103 strychy. Ubylo i dobytka. Koní je uváděno 22, vlastních krav 5, nájemních krav 20, jalového vlastního dobytka 11, ovcí 25, svině pouze 2. Luk u celé vsi po 11 vozech sena. U sedláka Jana Blažka je poznámka, že zemřel v roce 1673 a jeho stavení je “na upadení”. Grunt Václava Mlejnskýho vyhořel “do podvalů” v roce 1727. Značný majetkový pokles lze snad vysvětlit změnou majitele panství.

Od 1. ledna 1700 byly Oucmanice v rámci celého brandýského panství přeloženy z Chrudimského do Hradeckého kraje. Jakoby biblických dvanáct – avšak hospodářů – je pro Oucmanice uváděno v přiznávací tabele poddaných rustikálního katastru ze dne 31. října 1713. Místní pojmenování se udrželo v mnoha případech do současnosti. Půda na panství je charakterizována jako špatná. Pole se obdělávala hákem, úhory a jiná místa se ozvláčela hákem jednou po několika letech včetně osetí.Pustiny byly porostlé křovím, plné kamení a používaly se k pastvě. Veškeré sklizené obilí se spotřebovalo na panství. Nejvýnosnější plodinou byl len a konopí. Předivo bylo na panství zpracováno od domácích tkalců a ostatní prodáno po jarmarcích.

Jediným farním kostelem byl v té době brandýský. Oucmanice měly 82 duší, tzn. najeden selský grúnt připadalo přibližně 7 duší. Podle tereziánského katastru českého – rustikálu (1756 čistopis katastrů, konečný katastrální elaborát z roku 1757) patřily Oucmanice Hradeckému kraji, panství Brandýs nad Orlicí, jehož držitelem byl hrabě František Norbert Trautmansdorf.

Ve vsi bylo celkem 12 hospodářů, z toho 2 ve skupině s rozlohou 15.1 až 30 strychů a 10 ve skupině 30.1 až 60 strychů. Bonita polí 5 – stanoveno podle toho, kolikanásobně převýšila úroda množství vysetého obilí – 5. třída čtyřikrát. Možnosti hospodaření byly charakterizovány dobytkářstvím, předením a komerčními možnostmi. V Oucmanicích patřil každému domu kromě stavebního místa další pozemek.

A jaká byla pro Oucmanické robota? Čtyři poddaní s dvouspřežním koňským potahem pracovali 3 dny týdně, 5 potažníků s volským dvouspřežím 3 dny týdně, 3 potažníci s volským dvouspřežím 2 dny týdně a 3 poddaní robotovali ručně I den v týdnu.

Z josefského katastru ze dne 23. dubna 1788 vysvítá zajímavá informace, která udává, že Oucmanice byly připojeny k Sudislavi. Domy byly v té době už očíslovány. Grunty z roku 1722 byly již děleny, proto se počet obytných domů zvýšil na 29 popisných čísel. Václav Paltys č. 1, Jakub Michal č. 2, Matěj Bartoň č. 3, Jan Doležal č. 4, Jan Dostál č. 5, Matěj Bartoň č. 6, Martin Jeništa č. 7, Tomáš Michal č. 8, Jiří Petráněk č. 9, Pavel Zeman č. 10, Vojtěch Dostál č. 11, Tomáš Hemský č. 12, Matěj Šebetka č. 13, Václav Tomáš č. 14, Pranc Zeman č. 15, Jan Harapát č. 16, Václav Hanzl č. 17, Jan Párník č. 18, Josef Brožek č. 19, Tomáš Hanzl č. 20, Pranc Brožek č. 21, Václav Brožek č. 22, Mikuláš Harapát č. 23, Václav Dvořák č. 24, Pranc Harapát č. 25, JakubŠebetka č. 26, Jan Harapát č. 27, Václav Tomáš č. 28, obecní pastouška č. 29. Charakteristika katastru se děla podle jednotlivých tratí.

Na místním place se nacházela pole, pastviště, skrze které cesty a strže byly a tudy jenom užitečné pole. Druhé položení Ke Skalám začínalo od jehnědské cesty vpravo ležících sudislavských hranic až ke skalám, vlevo od vsi a cesty k Pelinu a skončilo na brandýských a pelinských hranicích. Třetí položení Hankruty začínalo od cesty k Pelinu vpravo pelinských hranic, vlevo loučecká cesta a končilo u loučeckých hranic. Čtvrté položení K Ostrovům začínalo od vsi vpravo ležící loučecké cesty a vlevo od jehnědské cesty, končilo na hranicích. Pojmenování jednotlivých pozemkových tratí se používá ještě mnohdy i v současnosti. Kromě shora uvedených názvů se používá pojmenování Na Hradišti, Na Popluží, U Studně, Nad Studní, U Močidla, Na Člupku, U Louček, Na Mládi, Na Lánech, Ve Třech prutech atd. Stabilní katastr ze dne 7. dubna 1840 již uvádí celkem 43 popisných čísel a obecní pastoušku. Zhruba 12 hospodářských stavení bylo zděných, ostatní byly zařazeny mezi stavby dřevěné. Zajímavostí je zakreslení 12 vodních nádržek.

Z původních 12 selských gruntů zůstali jen 2 sedláci, ale statistika uvádí 16 půlsedláků, 2 čtvrtsedláky a 23 chalupníků a domkářů. Důvodem je samozřejmě rozdělování majetku mezi potomky. Bylo-li ve statku více dětí a nemohli-li rodiče tyto z nedostatku peněz řádně vyplatit, rozdělili dosud celistvý grunt na dva i více dílů. Zůstal-li celý grunt, pak odešly ostatní děti z domu pouze se skromným vybavením.Rodný grunt si ponechal syn hospodář, který dával rodičům výměnek. Mnohdy se syn ani gruntu ujmout nechtěl a raději se přiženil do chalupy, která neměla robotu nebo jen tzv. “pěší”.

V roce 1847 majitel panství Antonín Waldštejn poručil, aby bylo sedlákům vráceno výkupné, aby buď opět robotovali, nebo se vykoupili částkou 24 krejcarů konvenční měny za 1 den práce potahem. Sedláci si s nevolí vrácené peníze vzali. Někteří jezdili na robotu, jiní se rozhodli raději zaplatit. O rok později byla robota státním výnosem zrušena a reptání se obrátilo v radostnou spokojenost. Svobodní sedláci a chalupníci vykoupili své poddanské závazky stanovenou peněžní částkou.Práce na velkostatku vyžadovala nový způsob hospodářství. Zatíženost svobodného sedláka novým dluhem, který vzešel z výkupu jeho závazků vůči někdejší vrchnosti, byla ve formě úročených splátek.

Zrušením poddanství pozbyl své opodstatnění dosavadní správní systém. Oucmanice byly přiděleny do obvodu Okresního hejtmanství ve Vysokém Mýtě, kde bylo kromě politického také sídlo soudního okresu. Obyvatelé si zvolna zvykali na veškeré novoty, zejména na obecní samosprávu a na to, že nejsou poddanými, ale svobodnými občany státu, žijícími v obci spravované voleným starostou a obecními zastupiteli. Posledním rychtářem v roce 1849 byl Tobiáš Kroulík čp. 6. Představitelé obce spravovali obecní záležitosti i majetek (pastoušku), vybírali činži z pronajatých domků a pozemků, starali se o údržbu cest, mostů a kanálů. Jen pro zajímavost, silnice z Brandýsa nad Orlicí přes Oucmanice, Svatý Jiří do Vysokého Mýta byla postavena už v roce 1835 za hraběte Antonína Waldštejna.

Obec se rovněž starala o vodu a do vzniku hasičského sboru i o protipožární opatření. V obci se postupem doby objevil obecní sluha i ponocný, strážce vesnice v nočním čase. Zákon představitelům ukládal rovněž zabezpečit školní docházku nebo školu. Přispívali rovněž na chudé školáky. Od roku 1859 bylo zavedeno domovské právo, z kterého mimo jiné vyplýval nárok na sociálně zdravotní zabezpečení. Zabezpečení občana pro případ jeho tíživé situace musela zajistit obec, ve které měl zchudlý nebo nemocný člověk právě zmíněné domovské právo. Obec byla povinna zaopatřit chudé jen potud, pokud k tomu nebyly zavázány jiné osoby dle zákona. Domovské právo se nabývalo narozením, tj. po otci (tzn. nebylo automaticky dle místa narození), tzv. znárodněním (osoba zakoupila v obci pozemek, nastoupila službu, úřad nebo stálé zaměstnání a pobývala 10 let), přijetím do obecního svazku a přivdáním. Nalezenci byli například příslušníky té obce, ve které byli nalezeni, bezdomovci a sirotci se přikázali té obci, ve které přebývali po smrti svých rodičů. Domovské právo ztratilo platnost od 1. ledna 1949.Příjem do chudinské kasy byl získáván zejména z každoročně povolených muzik, například v roce 1892 od Jana Doležala čp. 34 za pět muzik 2 zlaté 50 krejcarů.

Přínosem byly i pokuty, třeba za ponocování v roce 1898 museli Václav Štěpán a Jindřich Hemský zaplatit 3 zlaté, majitel uteklých hus v roce 1904 pak 4 koruny. Pokladna získala 30 haléřů i z dražby pařezu v Klopotech od brandýského velkostatku. Obec pomáhala svým příspěvkem nejen na dopravu do nemocnice, na výživu, dítě a léky (v roce 1892 objednala Lisol a Karbulku proti obávané choleře), ale také věnovala dary Milosrdným sestrám nebo pražskému Mariánskému ústavu. Historie obce Oucmanice ve druhé polovině 19. století je zatím stále ještě utajená, neboť se nedochoval téměř žádný archivní materiál. Střípkem je zpráva z války Rakouska proti Prusku v roce 1866. Jan Diviš z čp. 27 vzpomínal, jak lehávali na přelomu června a července na zem a poslouchali dunění výstřelů z děl od Hradce Králové. Do Oucmanic za ubytováním přišla část c. k. pěšího pluku č. 14 velkovévody z Hessen 15. června. Ve vesnici nepobyli dlouho, neboť o čtyři dny později časně ráno odešli, dle pamětníka Jana Bartoně, tehdejšího starosty Svatého Jiří čp. 21, přes Brandýs nad Orlicí ke Kyšperku, dnešnímu Letohradu, směrem na Králíky.

V okolí se rakouské vojsko střídalo až do 6. července. O den později se po osmé hodině ranní setkali u Chocně a Zálší husaři s Prusy. 9. července bylo prý celé okolí přeplněné 30 tisíci vítězných Prušáků. V pamětním spise, který je uložen ve schránce v kapličce se uvádí: “přišlo jich sem dne 9. (července) na noc ještě 4 tisíce, tak že stodoly, stáje a vůbec celý stavení ním a naplněno bylo, tak že domácí ani kam se postavit neměli, načež to již bylo mírnější však ale přes tu chvíli se zde okazovali buď na rekvizice neb pro přípřeže a konečně na ležení až do konce srpna 1866, tak že již ani koně v obci nebyli a dobytek hovězí se zaved do lesů, škody však přišly, když se vše utišilo od vlády částečně k zaplacení, dle toho, jak si kdo udal.”

Během srpnových pražských mírových jednání se v Oucmanicích, ve Svatém Jiří a Loučkách ubytovala 3. setnina 52. pěšího braniborského pluku. Během války byli téměř všichni sedláci na „foršponě“, tj. na vojenské přípřeži. Lze říci, že válka prošla okolním krajem bez těžkých následků. Pro druhou polovinu 19. století je nejen pro Oucmanice zajímavá problematikavystěhovalectví. Z obce odešli: v roce 1859 Wenzl Lenoch s rodinou a Josef Šebetka s rodinou, o tři roky později Matěj Lenoch čp. 18, v roce 1864 Josef Beneš, v roce 1867 Josef Diviš čp. 20, v roce 1870 Jan Maixner čp. 26, v roce 1871 Franc Šebetka čp. 6, v roce 1873 Hemský čp. 32, po roce 1880 Diviš čp. 2, dále odešli (rok není znám) Trkal čp. 11 a Harapát čp. 23, v roce 1907 Jan Pavlíček. Oucmaničtí odcházeli ponejvíce do USA. Do Ruska v roce 1860 emigrovali Jan Harapát a Franz Michal s rodinou. Další obyvatelé odcházeli za prací do Vídně, Pešti, druzí se stali vlastníky pasu, který jim umožňoval pohyb po celém mocnářství.

Jak již bylo zmíněno, o oucmanickém životě druhé poloviny 19. století toho moc nevíme. Příjem do obecní pokladny se koncem století získával poplatky z obecních luk a polí, nájmem z obecního domu, prodejem hrušek u kapličky, slív i kamene. Pazdernu si pronajímali Hanzlovi od 7 do 12 zlatých. Příjem byl mnohdy navýšen třeba i prodejem již nepotřebného šindele, stropnic, třísek a mazanice. Výlohy byly spojené samozřejmě s úřadem i s údržbou obecního majetku. Služné starosty se pohybovalo ve výši 60 zlatých (1893) i 130 korun (1901). Dva radní dostávali 9 zlatých (1893). Roční služné ponocného bylo ve výši 19 zlatých 90 krejcarů, „pořádníky“ 9 zlatých (1892 – 1900). Obecní představitelé platili poslům (do Svatého Jiří či Brandýsa nad Orlicí), ať obecnímu, tak i poštovnímu a okresnímu. Tabulka s nápisem „Obecní úřad“ stála u klempíře Bartoně v roce 1894 1 zlatý 80 krejcarů.

Tabulky skrz žebrotu stály obec v roce 1896 3 zlaté. Občas se z obecních peněz platila i kořalka k práci. Obecním výdajem byl i výkup chroustů. Například v roce 1892 bylo za 361 litrů chroustů vyplaceno 7 zlatých 22 krejcary (1 litr = 2 krejcary). Atmosféru té které doby snad nejlépe vyvolají střípky z každodenního života. Ve středu 27. července 1960 se začalo s bouráním pazderny, od nepaměti příbytkem těch nejubožejších občanů, kteří zpravidla pocházeli ze selského rodu a přišli, někdy i ne vlastním přičiněním, jak se tehdy říkalo, „na obec“. Domek čp. 46 byl původně postaven na tření lnu, odtud pojmenování “pazderna”. Byla obklopená loukou, pastviskem a rolí. Nejstarší zatím známá písemná zmínka pochází z roku 1788, původně snad čp. 29 s označením obecní pastouška.

V 90. letech 19. století byla jedna obytná místnost opravena a zřízena druhá světnice pro nemocné, obec za opravu v roce 1893 zaplatila 252 zlatých 91 krejcar. Z příslušenství měl domek pouze sklípek. Během první světové války bydlelo v pazderně ve velké světnici 10 polských židovských uprchlíků z Haliče. Právě pro uprchlíky byla dle nařízení c. k. Okresního hejtmanství ve Vysokém Mýtě vyměněnapodlaha a místnost znovu opravena. Po válce se celá rodina odstěhovala do Ameriky. Jako poslední v domku bydlel František Michal s rodinou a matkou, který se po válce v roce 1945 odstěhoval do pohraničí. Od roku 1946 sloužila místnost ke kulturním účelům, kde Jiří Dostál z čp. 35 pořádalo nedělích dětská loutková představení. Naposledy fungovala jako skladiště.

Oucmanické statky, chalupy a domy byly z převážné většiny v druhé polovině 19. století roubené a ze dřeva. Štít končil kabřincem – nejvyšší části lomenice se říkalo „kukla“ nebo „vobálka“. Na chráněném prkénku bývaly nápisy a letopočty, které ještě ve 20. letech 20. století informovaly o druhé polovině 18. století. Nejčastější nápisy byly: “Bože požehnej domu tomu, postavil jsem, nevím komu”, „Kdo sem za šera přijde, darmo jíst a pít bude“. Za nápisem následoval letopočet a někdy i jméno stavitele. Takto zdobené lomenice, kukly, se nejdéle udržely na čp. 15, 16, 18, 19, 20, 26, 27, 30 a 44. Roubené „seknice“ (světnice) se připomínaly v roce 1955 v čp. 16, 21, 26, 29, 41 a 42. U každého stavení býval sroubek pro šatstvo a výbavu. Přístup ke stavením uzavírala většinou branka, odkud se přicházelo na záprseň, násep neboli zápraží, které obklopovalo na jedné straně i chlévy. Na druhé straně byla stodola a kolny, nad nimiž se nacházely komory či sruby s pěkně vyřezávanou pavlačí. Ze zápraží se vkročilo přímo do síně, kde byla v pozadí černá kuchyně s otevřeným ohništěm, často i k vytápění obývané seknice. Ze síně vedly po straně dveře do seknice, kde se soustředil veškerý rodinný život. Stěny a strop byly roubené a z povalů. Nejstarší bývaly ve skulinách ucpány mazanicí, která byla natřena nabílo. Proto stavení působilo pruhovaně a černobíle. Strop byl černý nebo lesklý hnědý. Později stěny i strop omítli hliněnou mazanicí a obílili, jak zevnitř, tak zvenčí.

V seknici bývalo zpravidla bidlo, kolem kterého se předlo. Kamna byla tmavá, většinou černá, vedle nich pec neboli chlebovka, nad nimi menší tmavá bidélka k rozvěšování prádla a peřin. Podlahu tvořila udusaná červenicová hlína. Před svátky se udusaná podlaha umývala a posypávala bílým pískem. Ze síně se šlo i na strop, část nad seknicí se nazývala na mazanici, později na hoře nebo na půdě. Dveře do maštale a někdy i do chléva vedly přímo ze světnice, později ze síně. S hlavním stavením souvisela chaloupka pro výměnkáře. Nebyl-li výměnek, nahrazovala ho seknička přístupná ze síně. Výměnky v zahradách se stavěly později.

Zařízení bylo z dnešního pohledu skromné, ale účelné. Už v síni stávalamalovaná jarmara, v seknici, kde spávali rodiče a menší děti, byl postýlek, jak se tehdy říkalo posteli, kolem kamen byla lajce, druhá v rohu, kde před ní stál na trnožích nebo zkřížených nohách stůl, jehož deska byla zpravidla intarzována hvězdou, květy nebo ovocem. Před stolem stály lenošky s lenochem vyřezávaným do srdíčka nebo v podobě hlav dvojité orlice. V rohu za stolem bývala někde rohová skříň zvaná koutnice. Po stěnách viselo v řadách několik obrazů různých svatých malovaných na skle. Mezi okénky byla upevněna lišta, která tvořila jakousi polici na nádobí, v níž byly šikmo opřeny toufarové talíře, na dně police bývaly džbány a sklenice a na dřevěných kolících pověšeny šaty. Na menší římse bývala sem tam kniha, modlitební knížky a nějaký kalendář. Nádobí ke každodennímu používání bylo kolem kamen nebo ve zvláštním mísniku. U dveří býval troudník a železné svícny na louče. Malovaná truhla byla nejen ozdobou sroubku nebo komory. Okno zdobil muškát a měsíční růže, nesměla chybět vodnička ani mořská cibule, které se připisovala léčebná moc.

Poslední stará došková střecha v Oucmanicích shořela v roce 1950 na čp. 15. Kámen byl jako stavební materiál používán mezi zámožnějšími sedláky, a to zejména na stavbu sklepení. K většímu rozšíření došlo až v průběhu 19. století. V jeho 2. polovině a zejména ke konci 19. století se začala zvyšovat také poptávka po vápnu. Z tohoto důvodu se rozšířili tzv. formanští vápeníci, kteří surovinu do našeho kraje dováželi z prachovické vápenky přes Pardubice, Choceň a Ústí nad Orlicí. Formanský vápeník byl již považován za “pana obchodníka”, protože jen za pořízení furberků, vozu, koně a postroje, musel zaplatit kolem 150 až 200 zlatých. Zámožnější jezdili s párem koní, kde na postrojích bývalo mnoho lesklého kování z mosazi. Korbu vzadu uzavírala košatina z vrbového proutí, vpředu čelo a na klanicích na řetízku šajstrok,jak se tehdy říkalo sedadlu. Na vrchním prkně korby, bedňáku, byly připevněny skoby pro dřevěné obruče na plachtu, která zakrývala vápno před deštěm, aby se nehasilo. Vápno se třídilo na kusové, drobné a šrot, přičemž kusové bylo nejdražší. Až později se začal prodávat odpad – prach, kterým se posypávaly zahrady a pole.

OBEC Oucmanice

Oucmanice č. 60, 56201, Ústí nad Orlicí 1

Osoby

  • p. Pavlíček Josef, starosta

Kontakty

1 části obce: