Nučice

Ústním podáním a životopisy sv. Ivana se udržela v našem kraji víra, že po smrti sv. Ivana, kdy jeho poustevna byla proměněna v kapli, byli ustanoveni lidé z Nučic a Chrustenic za opatrovníky a hlídače této kaple. Mělo se tak stát v 9. stol. n. l. za panování knížete Bořivoje I., jehož manželkou byla lidem oblíbená kněžna Ludmila.

První písemná zpráva o Nučicích je z dob panování knížete Břetislava I.. Břetislav I., syn knížete Oldřicha a kněžny Boženy, udatný únosce kněžny Jitky, daroval kapli sv. Ivana i její ochránce - Nučice a Chrustenice - klášteru "Na ostrově" ve Skalách u Davle. Byl to tehdy teprve třetí klášter v Čechách v době raného křesťanství, založený Boleslavem II. či Pobožným, těsně před jeho smrtí v roce 999 na ostrově na řece Vltavě u Davle.

Blízkost Nučic ke Praze, jakožto přirozenému a mocenskému centru českého království a blízkost zemské stezce, vedoucí z Prahy do Plzně a odtud dále na západ a konečně i nedaleký královský hrad Karlštejn, spojuje historii této obce velmi úzce s historií Prahy a tím i do velké míry s historií celého českého národa. Zhusta přes nučickou krajinu a její okolí nastupovala četná vojska k rozhodným útokům do srdce Čech, na Prahu, zde se formovala a přes tento kraj mnohokrát postupovala česká vojska při pronásledování nepřítele.

Tak roku 1179 se naše okolí stalo svědkem a dějištěm kruté bitvy mezi Přemyslovci Bedřichem a Soběslavem, zvaným "selské kníže". V tuhé zimě dne 23. ledna 1179 přepadla vojska knížete Soběslava u loděnického potoka (Kačáku) přední stráže vojska Bedřicha, zahnala je na útěk a v nastalé bitvě zvítězila. Mezi padlými byl i pan Sezima, předák pánů z Gutštejna a mezi zajatými pan Vítek, slavný předek roku Vítkovců. Mnohým Němcům, kteří se na straně Bedřicha bitvy zúčastnili, byly potupně, jak píše F. Palacký v "Dějinách národu českého" ... uřezány nosy od prostopášného lidu. Neuvádí se však, zda těmito prostopášnými lidmi byli lidé z blízkého okolí.

K této bitvě se váže také stará pověst o vzniku kopce "Homole" v Dušníkách (nyní části obce Rudná. V roce 1951 byly sloučeny obce Hořelice a Dušníky v jednu obec nazvanou Rudná. Názvy sloučených obcí zůstaly úředními názvy částí nově zřízené obce. Pro lepší orientaci textu uvádíme názvy původních obcí.). Má být mohylou jakéhosi saského vojenského náčelníka, který byl v této bitvě Čechy zajat a raněný odváděn do Prahy. V místech dnešní Homole vypustil duši a Češi, ctíce hrdinství i u nepřítele, navršili na jeho hrob hlínu nošenou v helmicích . Podle jedněch nazýval se tento bojovník Heribert, dle druhých Herich z Úpice.

Dne 11. srpna 1295 daroval obce Nučice, Dušníky a Stodůlky král Václav II., syn velkého českého krále Přemysla Otakara II., kapitule sv. Víta v Praze. Zdá se, že tento dar byl v určité souvislosti s chystanou jeho korunovací za českého krále, která se několik let připravovala a uskutečnila 2. června 1297 v kostele sv. Víta v Praze.

Od dob panování krále Václava II., přesněji řečeno od r. 1295 až do válek husitských patřily Nučice proboštovi kapituly sv. Víta v Praze. Ve 14. století měl v Nučicích vladyčí statek roku 1357 vladyka Jan, roku 1373 vladyka Boček a roku 1434 vladyka Jindřich Ciglhein. Vladykové si stavěli opevněné tvrze, zpočátku jen z dřevěných kmenů a trámů, později z kamenných kvádrů. Byla to zpravidla věžovitá stavení, opevněná zdí a příkopem. Takovou tvrz měl jistě i vladyka Jindřich Ciglhein.

V roce 1394 byl v Královém Dvoře u Berouna zajat českými pány český král Václav IV. a v zemi se schylovalo k husitským bouřím, jejichž ohlas burácel Evropou. Ani naše krajina nezůstala stranou tohoto dění. Byla velmi často navštěvována jak vojsky Zikmundovými, tak husitskými. K tomuto období se pojí zajímavý zápis historika V. V. Tomka v "Dějinách Prahy", podle něhož byl v roce 1419 v klášteře Benediktínů v Břevnově řeholníkem jakýsi Petr z Nučic.

V předvečer husitské revoluce byl držitelem nučické tvrze vladyka Jan Ciglhein a tvrze tachlovické horlivý katolík Jan Student. Také v blízkém Berouně byla v té době Zikmundova posádka a z Berouna řídil při vypuknutí husitské revoluce roku 1420 sám císař Zikmund zásobování obleženého Vyšehradu. Ještě téhož roku uloupil a odvezl císař Zikmund z památného Karlštejna, založeného jeho otcem Karlem IV. "Otcem vlasti", poklady a cennosti a na hradě nechal sobě naprosto pevně oddanou posádku. Dne 1. dubna 1421 byl dobyt husitským vojskem Beroun a rok na to byl jimi marně obléhán i Karlštejn, v němž se Zikmundova posádka s vypětím všech sil udržela.

Když se v roce 1421 zmocnili husité Pražského hradu, velmi přísně zakročili proti duchovním i světským nepřátelům. Pokud nepřátelé neuprchli, museli se vystěhovat a jejich majetek byl konfiskován. Tímto způsobem byly konfiskovány rozsáhlé dvory hořelické, které patřily jeptiškám kláštera sv. Jiří a tamnímu katolickému faráři.

Dva měsíce před nešťastnou bitvou u Lipan dne 1. dubna 1434 byla svedena velmi tuhá šarvátka u Chrustenic. Pan Bedřich Kolovrat Libštejnský, původně horlivý stoupenec císaře Zikmunda, později, jak už to bývá, z prospěchu podporující tábority, vypravil se toho dne do Prahy. Doprovázelo ho na 50 jízdních a pěších zbrojnošů. Avšak ani tak četný průvod nezabránil tomu, aby nebyl přepaden. Část karlštejnské posádky si na něj počkala blízko loděnického potoka u Chrustenic a zde se strhla bitka. Pan Kolovrat raději prchal do lesů, ale jeho družina se udatně bránila. Šarvátku, při které bylo několik mrtvých, vyhráli karlštejnští.

Držitel tachlovské tvrze Jan Student byl v létech 1401 - 1424 také purkrabím na Hrádku (Křivoklátu). Stál pevně na straně katolické a byl také jedním z předních obránců Karlštejna proti husitům v roce 1422. Proto husité se na jeho tachlovickou tvrz obořili, tvrze dobyli a nechali v ní svoji 11ti člennou posádku, kterou vedl Odra ze Zhudovic, horlivý táborita. Když se část husitských vojsk stahovala od jihu a západu k místům své nešťastné porážky k Lipanům, následovala je zpovzdálí vojska katolických pánů Jana Švihovského z Rýzenberka, Jana ze Švanberka a Zdeňka z Drštky, nebo snad lid Oldřicha Rosenberka, Jana z Rosenberka, či Menharta z Hradce, k nimž se na Nučicku přidala karlštejnská posádka. Dne 25. května 1434, tedy jen o pět dní dříve, než husité vykrváceli u Lipan, byla tachlovická tvrz těmito vojsky dobyta a všech 11 členů posádky včetně velitele Odry ze Zhudovic bylo zajato. Přitom tachlovická tvrz byla zničena.

Je velmi pravděpodobné, že i vladyka Jindřich Ciglhein, držitel nučické tvrze, stál na straně katolické. Vždyť celé okolí v tehdejší době - Karlštejn, Beroun i tachlovická tvrz - k této straně patřily. Vše nasvědčuje tomu, že i nučická tvrz byla v té době zničena.

V souvislosti s Nučicemi nalézáme zajímavý zápis z té doby, na nějž upozorňuje Tomek v "Základech Prahy". Roku 1476 koupil jakýsi Blažej Nučický dům v ulici Strahovské na Malé Straně od Jana Sekery a Vávry Unhošťského, syna Václava Unhošťského za 26 kop.

Po husitských válkách připadly Nučice pánům Kladenským. Když si nechal asi okolo roku 1540 vložit Zdeněk Kladenský dědictví po svých předcích do Zemských desek, uvádějí se mezi jeho majetkem i nučická tvrz pustá, dvůr poplužní pustý a ves s dvory kmecími. Je pravděpodobné, že od dob husitských nebyla již nučická tvrz ze sutin vyzdvižena, neboť roku 1544 se již zmínka o ní nevyskytuje a v urburní knize z roku 1662 je uvedeno, že po tvrzi "jen nějaké znamení se spatřuje". Kde nučická tvrz stála, není tedy přesně známo. Jistě to bylo vyvýšené místo uvnitř nebo v blízkosti obce, u rybníka, který vytvářel tvrzím přirozenou ochranu. Při dobývání tvrze byl rybník patrně vypuštěn a obranné postavení tvrze bylo tím narušeno. Obléhatelé použili ulovených ryb ke svému stravování. To byl tehdy běžný způsob dobývání tvrzí.

Zdeněk Kladenský odkázal roku 1542 Tachlovice a Nučice synovi své sestry Oldřichu Žďárskému ze Žďáru, protože neměl dětí a tím obě obce přešly z majetku pánů Kladenských do majetku pánů Žďárských. Při dělení dědictví po Oldřichu ze Žďáru v roce 1544 byly Nučice přidány k dílu tachlovickému a od těch dob měly stejné panstvo jako Tachlovice.

V té době se připomínají v Nučicích tito usedlíci: 1. Pavel Havlas, 2. Bárta, který dával plat také ze sadu "Psovského", 3. Vávra Ouporský, 4. Jíra Buzek, krčmář, 5. Šimon Janoušek, 6. Vávra Pitruše, 7. Bohuslav, 8. Vaněk Fousek, 9. Jan Treta, 10. Jan Zavadil, 11. Jíra Janoušků, 12. Pavel, rychtář, 134. Truhlář, 14. Jan Bečka, 15. Jan Žák, 16. Vaněk Bitivej, 17. Vaněk Staněk, 18. Petr Lisej, 19. Vávra Štícha, 20. Mareš, 21. Mikuláš.

Celkový počet 21 usedlíků dokazuje, že Nučice nebyly v té době obcí malou, neboť v téže době bylo v blízkých Tachlovicích jen 9 usedlíků. Kromě shora uvedených gruntů byly k Nučicům připsány louky, náležející "dvořišti" nučickému a u toho dvořiště sad. Dále se uváděly lesy, rybníček pod Mezouní a ve vsi vodní příkop, v němž byly dvě kopy rybí násady. Krčmy byly dvě, ale o tvrzi již zmínka uvedena není.

V létech 1544-1547, po smrti Oldřicha Žďárského ze Žďáru a jeho syna Stanislava, vládli společně nad oběma obcemi jeho zbylí synové Jan, Jiří a Zdeněk, z nichž Janovi připadlo panství samostatně v létech 1547-1570. Ten je opět předal svému prvorozenému synovi Albínovi, který je držel do 7. července 1580, kdy svobodný zemřel. Majetku se pak chopil jeho nejmladší bratr Petr Vok bez ohledu na přednostní právo svých starších bratrů Gotharda Floriana a Tiburce. V důsledku tohoto porušení práva došlo samozřejmě ke sporu mezi ním a jeho staršími bratry, který byl ukončen tím, že Petr byl smlouvou z 9. září 1580 finančně odškodněn. Musel však obě obce odstoupit svým dvěma starším bratrům. Bratr Tiburec se pak svého podílu vzdal ve prospěch svého bratra Gotharda. Ten potom obě obce připojil ke svému statku v Červeném Újezdci.

Ještě před svou smrtí předal Gothard Florian obě obce Nučice a Tachlovice i svůj statek v Červeném Újezdci synovi Janovi, který však již roku 1598 zemřel nepřečkav svého otce. Statků se znovu ujal Gothard Florian, protože sirotek po jeho synovi Janovi, malý Florián Jetřich, byl v té době sotva rok stár. Když v roce 1604 Gothard Florian zemřel, spravovala panství bába dítěte a po její smrti roku 1606 poručník mladého Jetřicha, jeho strýc Ctibor Tiburec, bratr Gotharda. Posledním poručníkem malého Jetřicha a správcem jeho statků se stal po smrti Ctibora Žďárského od roku 1616 jeho syn Jan Jiří, který pak toto panství předla již roku 1618 právoplatnému majiteli, dospělému již Floriánu Jetřichovi.

Když byla dne 6. listopadu 1620 dobojována nešťastná bitva na Bílé hoře, přislíbil vévoda Maxmilián, vrchní velitel vítězného císařského vojska jménem císaře a krále Ferdinanda II. všemu lidu, který ho požádá o milost a složí ve dnech 10. a 12. listopadu 1620 "slib člověčenství", ochranu a bezpečnost jeho života. Přitom však již za hranicemi v císařské radě ve Vídni konal Ferdinand II. přípravy k potrestání českých povstalců a odbojníků, jejichž jediným proviněním bylo, že měli rádi svoji vlast. Podle dobrozdání císařské rady měli být všichni vůdcové povstání potrestáni na hrdle i na statcích. Ostatní, kteří se vzpoury jen zúčastnili, měli být zbaveni buď plně nebo jen částečně svých statků. Výtěžků konfiskace použil pak císař Ferdinand II. k zaplacení svých válečných výdajů. Správcem české země ustanovil knížete Lichtensteina, který stál také v čele konfiskační komise, s jejíž činností bylo započato neprodleně, a to ještě v roce 1620.

V našem nejbližším okolí byly pokutovány konfiskační komisí zejména tyto statky: V Pticích a Unhošti majetek Tiburci Čejky 583 zl. 30 kr., v Chýni majetek Joh. Žďárské 11 757 zl., v Dušníkách majetek Alb. Hrzka 4 966 zl. 30 kr. a v Hořelici majetek Jana st. Straky 10 500 zl.

Velmi zle bylo v našem kraji zejména ke konci roku 1631 a na počátku roku 1632, kdy saský kurfiřt Jan Jiří, pomáhaje nekatolickému táboru, vtáhl se svým vojskem do Čech. V sobotu 15. listopadu 1631 přitáhla jeho vojska na úsvitě na Bílou horu a o páté hodině večerní vtrhla vítězně do Prahy. Se saským vojskem se vrátilo mnoho českých protestantů, kteří se musili po bitvě na Bílé hoře vystěhovat. K nim se přidávali všichni ti, kteří jen na oko přijali katolickou víru vítězů. Docházelo k četným vzbouřením proti katolickým utiskovatelům v Praze a jejím okolí, zejména v okolí Karlštejna, kde velmi intenzívně odboj podporoval český exulant hrabě Matyáš z Thurnu. V těchto dobách byly zle postiženy především Tachlovice, kde lehla popelem fara, kostel a většina gruntů a Hořelice, které roku 1633 byly pusté. V Nučicích a snad i v Dušníkách tolik škody patrně způsobeno nebylo, jak je zřejmé z dále uvedeného seznamu gruntů. V roce 1639 ležely v našem kraji obě armády, švédská i císařská, a obě bez rozdílu decimovaly naše dědiny. O dva roky později táhly naším okolím regimenty generálvachmeistra Cracaua, které zle řádily v Unhošti, Kyšicích a Braškově. V roce 1647 navštívila Unhošťsko jiná armáda, tentokrát generála Holzapfela, která dříve započatou škodu už jen dokončila. při obléhání Prahy v roce 1648 zajížděli švédští ozbrojenci hluboko do okolí, aby sehnali potraviny pro sebe a píci pro koně. Také v našich krajích se také často objevovali. jakmile se roznesla po kraji truchlivá zvěst, že se Švédové blíží, prchalo obyvatelstvo do lesů. Obydlí osiřela, obilí a majetek byl ponechán Švédům na pospas, kteří pak zle hospodařili. Před válkou třicetiletou a v jejím průběhu byly v Nučicích tyto grunty:

1. Grunt Petra Petříčka, který koupil roku 1604 Jiří Koza za 220 kop. Roku 1623 ujal se tohoto gruntu po smrti otcově syn Tomáš ve 300 kopách, ale utekl a tak v něm hospodařila jen jeho matka Anna, která grunt prodala za 300 kop Matěji Frejčkovi. Tento rod, který grunt získal těsně po bitvě bělohorské, zůstal mu věrný až do nedávné doby.

2. Grunt Matouše Havlového koupil roku 1608 Pavel Šteffan za 30 kop.

3. Grunt Březkovský koupil roku 1600 Vít Slavíček za 600 kop. Roku 1621 se přiženil ke vdově po Vítu Slavíčkovi s povolením milostivé vrchnosti Bartoloměj Tomeš Kozák.

4. Na gruntě Žákovském hospodařila Anna, vdova po Petru Žákovi. K ní se přiženil Jakub Žák ve 300 kopách. Roku 1623 jej vlastnil Jiří Žák ve 450 kopách a roku 1637 koupil tento grunt od něho Vondřej Frejček za 208 kop. Roku 1652 koupil spálený grunt "tak, že toliko místo jest" podle uznání rychtáře za 100 kop Krištof Šafránek.

5. Grunt Doroty Staňkové koupil roku 1610 Jan Boháček "od máteře své manželky" za 200 kop. Po smrti manžela měla tu ve jménu dětí hospodařit vdova Kateřina s nejstarším synem Janem. Roku 1625 získal od bratra Jana tento grunt Václav Boháček za 350 kop.

6. Grunt Jíry Kučery držel Vít Franta. Roku 1612 ho získal Jan Kroupa a od něho jej koupil roku 1623 Jiří Vejstrkovský za 150 kop. Ten ho zase prodal Václavu Hynkovi roku 1630 za 150 kop.

7. Grunt Víta Žáka koupil roku 1604 Jíra Zedník za 100 kop a od vdovy po něm, Doroty Zedníkové, ho koupil v roce 1625 Jiří Brouček za 170 kop. Ten ho v roce 1630 prodal Václavu Svobodovi z Litomyšle. Spálenou chalupu po Svobodovi koupil v roce 1652 Martin Matouš podle rychtářova uznání za 80 kop.

8. Grunt Jana Juna měl roku 1590 v držení Havle za 300 kop. Po jeho smrti se gruntu ujal v roce 1614 jeho syn Jan v 500 kopách. Janu Havlovi říkali také Jan Treta a vdova po něm se roku 1622 provdala za Adama Koudelu, který pak na gruntě hospodařil.

9. Chalupa Petr Makovce patřila roku 1600 Bartoni Bahenskému za 28 kop. Roku 1621 ji prodal Kristiánu Šedivému, svému zeti za 40 kop.

10. Grunt Vondry Kroupy koupil roku 1608 Matouš Havlů za 180 kop. Od jeho vdovy Markéty jej roku 1620 koupil za 195 kop Jiřík Lounskej, který jí zase postoupil svojí chalupu Kakasovskou. Jiřík Lounskej prodal svůj grunt roku 1614 Vavřinci Štipákovi za 195 kop.

11. Chalupa Kakasovská patřila roku 1610 Pavlu Kakasovi, který ji prodal roku 1614 Jiříkovi Lounskému za 45 kop. Roku 1620 se jí ujala vdova po Matoušovi Havlů Markéta v 65 kopách, ale roku 1625 patřila tato chalupa již opět Jiříkovi Lounskému. Roku 1628 na ní hospodařil Macek a roku 1630 postoupil ji Říha Novák novému majiteli Janu Bahenskému v 50 kopách.

12. Chalupu Lučky měl roku 1610 zakoupenou za 20 kop Valenta.

13. Roku 1600 koupil krčmu Václav Švec od Macha, kováře, za 170 kop. Od něho ji koupil roku 1627 Jan Forejt za 70 kop.

14. Roku 1604 koupil Jan Janoušek grunt od svého otce Ludvíka za plných 890 kop. Současně získal i krčmu v Červeném Újezdci v 500 kopách, na níž však mohl dát již jen závdavek. V roce 1650, když už nemohl pro stáří a sešlost věkem pracovat, postoupil grunt v Nučicích Jiřímu Janouškovi v původních 890 kopách.

15. Když Bartoň Pitruše v roce 1610 vyplatil podíl svým bratřím "jak se ve starejch lejstrách zapsáno najde" získal grunt. Tohoto gruntu se ve 250 kopách ujal roku 1622 jeho syn Jan Pitruše. Roku 1625 jej pak získal od něho Jan Boháček.

16. Jan Jiří Morgin koupil roku 1604 grunt od Václava Hraběte za 170 kop a od něho jej koupil roku 1610 Řehoř Bašta za 300 kop.

17. Ke vdově po Prokopu Tretovi se roku 1610 přiženil Jan Pitruše a se vdovou získal i grunt. Roku 1612 tu hospodařil již Václav Pitruše a od něho koupil grunt roku 1621 Matouš Zedník za 400 kop.

18. Roku 1610 zaplatil Matouš Zavadil svůj grunt a v roce 1624 na něm hospodařila jeho vdova se synem Václavem. Ke vdově Ludmile po Václavovi Zavadilovi se roku 1622 přiženil Bartoloměj Křížek v roce 1626 vlastnil grunt ve 100 kopách Martin Novák.

19. Roku 1597 postoupil Jan Štíchů pro sešlost věkem svoji živnost synu Martinovi,, který tu ještě roku 1612 hospodařil.

20. Grunt Jana Plzeňského, zetě zemřelého Vávry Šráma, koupil za 150 kop Jan Červenka a po jeho smrti roku 1621 jej získal za 250 kop opět rod Plzeňských - Brož Plzeňský. O 4 roky později však získal tento grunt v téže ceně Jan, jinak Hanzl.

21. Grunt Šimona Macka "prošacován" po jeho smrti roku 1612 a odevzdán jeho synu Bartoloměji ve 210 kopách.

22. V neznámé době koupil krčmu od sirotků Kynšovských kovář Mach. Po jeho smrti tu hospodařila do roku 1615 vdova Alžběta, která se následujícího roku provdala za Vavřince Štipáka "poněvadž to vůle Boží byla a s přivolením J.M.H p. Tiburce Ctibora Žďárského jej za mocného hospodáře učinila." Tenkrát bylo možno se ženit a vdávat jen z vůle Boží a s přivolením milostivé vrchnosti.

V té době nebylo ještě popisných čísel, která byla povinně zavedena až za císařovny Marie Terezie kolem roku 1770, takže nelze z místních pramenů přesně určit místa tehdejších gruntů a usedlostí před tímto datem.

Shora uvedený seznam gruntů z období třicetileté války dává hodně látky k zamyšlení. Lze z něho například vyčísti, že hodnota gruntů před a za třicetileté války se v Nučicích podstatně nelišila. To je však v rozporu se situací v okolních vesnicích, u nichž hodnoty gruntů během války velmi prudce klesaly pod úroveň hodnot před touto válkou, což jest pochopitelné. Jako jeden z mnoha případů uvádíme živnost v Tachlovicích, kterou v roce 1601 získal Jan Čert ve 400 kopách a za války třicetileté byla tato nepoškozená živnost prodána v roce 1620 jen za 125 kop.

Jedna z domněnek, proč právě v některých místech nedocházelo k poklesu hodnot gruntů v třicetileté válce je ta, že patrně v těchto místech dlely delší čas hlavní vojenské síly, u nichž byla tvrději prosazována vojenská disciplína a vojsku nebylo dovoleno loupit a pálit přímo v místě. Za potravinami a spíží i za lupem vyjížděla tato vojska mimo místo hlavních sil do okolních obcí.

K zajímavým závěrům mohou vést i zápisy o gruntě uvedeném pod číslem 1. Tomáš Koza získal grunt po smrti svého otce pouhé tři roky po bitvě bělohorské. Hned na to utekl, neznámo kam a za rok potom prodala grunt jeho matka Matěji Frejčkovi. Vše se tedy událo v rozmezí tří, čtyř let po bitvě bělohorské. Souvisí útěk Tomáše Kozy nějak s odbojem českých stavů proti Ferdinandovi II., či s odchodem českých exulantů do ciziny? Nebo byl snad Tomáš zlákán pochybným válečným dobrodružstvím, pro které opustil i svoji maminku, vdovu, o níž mohl předpokládat, že po jeho útěku sama v době nejisté, válečné, velmi těžko grunt udrží? A kdo byl a ke které straně patři další majitel gruntu Matěj Frejček, který čtyři roky po bělohorské bitvě za časů nejistých vložil poměrně velký náklad 300 kop do gruntu, který mohl velmi brzo lehnout popelem? A není snad dokonce nějaká souvislost mezi Matějem Frejčkem a skutečností, že v období třicetileté války vyhořelo v Nučicích poměrně málo gruntů proti okolním obcím? Na tyto otázky odpověď bohužel neznáme.

Když v roce 1648 třicetiletá války v samém srdci Čech - Praze - konečně dozněla, těžce zkoušená a zdeptaná zem se pomalu vzpamatovávala. Za válkou následoval hrozný mor, který vyvrcholil v roce 1680. Mrtví z našeho okolí byli pohřbíváni na starém tachlovickém hřbitově v místech, kde byla v létech 1744-1745 postavena okrouhlá kaple, která tam stojí dodnes. Tehdy jen v Tachlovicích zemřelo na 100 osadníků. z dřívějších rozvíjejících se gruntů zůstaly mnohde jen rozvaliny, pole zpustlá a zarostlá býlím a mnohý drobný řemeslník a chalupník, kterého válka přivedla na mizinu, smutně putoval mrtvým krajem a s mošnou obcházel o něco více zámožné lidi, než byl sám, prose o almužnu. Národ nejen zchudl, ale i duševně poklesl a je téměř zázrakem, že nezanikl. Dlouho, velmi dlouho trvalo, než se pracovité obyvatelstvo z války vzpamatovalo. Ze třímilionového národa zůstalo tehdy jen asi 800 tisíc obyvatel, kterým vládl habsburský rod.

Tehdejší majitel panství Florián Jetřich, který se jeho správy ujal v roce 1618, měl za manželku Alžbětu Koronu, vlastní dceru Jaroslava Bořity Martinice, onoho pověstného místodržícího, kterého protestantští páni v roce 1618 vyhodili z okna české kanceláře. Vedle panství červenooujezdského, do něhož patřily i Nučice, zdědil po svém strýci i panství kladenské a byl proto velmi zámožný. Když 7. května 1653 zemřel, stal se jeho mocným dědicem syn František Adam Eusebio, který však zůstal svobodný. Po jeho smrti 5. dubna 1670 byl majetek rozdělen mezi jeho pět sester, z nichž Terezii Eleonoře, hraběnce z Ugarde připadlo červenooujezdské panství, která ho však dne 24. dubna 1690 prodala své sestře Johaně Barboře z Millesimů, paní na Tachlovicích a Hostivici. Ta však po sedmiletém držení své panství prodala za 180 tisíc zlatých a 1 500 klíčného Karlovi Jáchymovi, hraběti Bredovi, jenž položil základ panství tachlovického. Hrabě Breda nebyl zvlášť milovanou vrchností, neboť ho lid vítal s povzdechem "běda nám, běda, koupil nás Breda!"

Od hraběte Bredy koupila panství tachlovické dne 25. června 1732 velkovévodkyně Toskánská Anna Marie za 954 166 zl 40 kr., v roce 1741 zde vládla její dcera Marie Anna Karolína, ovdovělá vévodkyně bavorská. V této době (okolo roku 1700) byly v Nučicích tyto grunty:

1. Tomáše Frejčka, 2. Jana Kozáka, 3. Ondřeje Hynka, 4. Pavla Slámy či Koudelky, 5. Adama Kozáka, 6. Jiřího Trety, 7. Jiřího Macka, 8. Tomáše Krátkého, 9. Jiřího Boušky, 10. chalupa Pavla Macka, 11. druhá chalupa Pavla Macka, 12. Pavla Linharta, 13. Jana Vlčka, 14. Jana Váchy, 15. Václava Eliáše, 16. Pavla Vystrkovského, 17. Jakuba Macka, 18. Jana Macka, 19. Tomáše Mareše, 20. Václava Dvorského, 21. krčma, kdo však byl tehdy krčmářem, nevíme.

Poslední přímý mužský potomek habsburského rodu císař Karel VI., aby zajistil klidnou vládu své dceři Marii Terezii, uzavřel řadu smluv se svými jednotlivými korunními zeměmi i se státy evropskými. Ale ukázalo se, jako již mnohokrát v našich dějinách, že nakonec takové smlouvy se staly cárem papíru.

Sotva nastoupila vládu Marie Terezie, povstala proti ní polovina Evropy, která se chtěla o Rakousko rozdělit. Úhlavními nepřáteli Marie Terezie byli bavorský kurfiřt Karel Albert, pruský král Bedřich II. a jejich spojenci Sasové a Francouzi. Jejich vojska vnikla do Čech, kde se v létech 1741 až 1796 odehrála další válka, tzv. válka o dědictví rakouské.

Nepřátelská vojska vtrhla do Čech počátkem listopadu 1741 ze tří stran. Dne 17. listopadu 1741 přitáhla do Hořelic celá francouzská a bavorská armáda, která v okolí zle hospodařila. Přes Nučice byly přepadeny Tachlovice, kde jenom faráři byla způsobena škoda ve špýcharu za 400 zlatých. Do tachlovické fary se však vojáci nedostali, protože farář zatarasil vchod dvěma poraženými urostlými lipami.

Po dobytí Prahy dne 26. listopadu 1741 vyjížděli z Prahy Francouzi do jejího okolí pro spíži. Již 26. listopadu 1741 přitáhlo k Tachlovicím 5 setnin francouzských jezdců, kteří tu zůstali až do 27. prosince 1741, kdy je odtud vyhnal hlad. V té době byl Francouzi obsazen i Beroun. Podobně byla navštívena Francouzi i jiná místa v okolí, nejtíživěji mlýn Jiřího Kalouse v Chrbinách, v němž byl mlynář zabit a jeho syn velmi těžce poraněn. Teprve 13. června 1742 přitáhla císařská armáda, aby Francouze vypudila. Dne 23. června 1742 dlela tato armáda v Hořelici i se svým velitelem arcivévodou Karlem Lotinským a knížetem Lobkovicem. Část této armády ležela po dva následující dny u farního lesíka mezi Nučicemi a Tachlovicemi a na tachlovické faře bydlel velitel generál Brettluck, zatím co hlavní velitel celé armády arcivévoda Karel Lotrinský bydlel na faře v Úhonicích. Z obklíčené Prahy učinili Francouzi dne 23. září 1742 výpad až k Sobínu, který vyplenili a o pět dní později pronásledovali císařské dragouny až k Dobříči, který také vyrabovali. V zimních měsících roku 1742 počali konečně Francouzi opouštět Prahu, poněvadž jim nedocházela pomoc a množily se nemoci. Dne 17. prosince 1742 byl jeden oddíl ustupujících Francouzů přepaden severně od Unhoště Kristiánem Lobkovicem, který se přitáhl od Hořelic. Francouzský maršál Beliste byl v této seči ochuzen o 700 vojáků. Další ústupy Francouzů se děly 26. prosince 1742 a 1. ledna 1743 přes Hořelice a Nučice. Francouzi byli sice z Prahy i Čech konečně vypuzeni, ale naše zem na dlouho klidu nenabyla.

Ve dnech 13. až 19. srpna 1744 ležela v našem okolí rakouská armáda, která měla zabránit pruskému králi Bedřichu II. v jeho útoku na Prahu. Široký proud vojska pruského krále Bedřicha II. však rychlými pochody obsadil Beroun a 17. září 1744 se zmocnil i Prahy. Rakouští husaři se s Prušáky vítězně střetli u Berouna již 6. září a den na to vtáhli do Tachlovic, kde se asi na 10 dní utábořili..Protože se však dopouštěli četných krádeží a násilností, museli se utábořit mezi Tachlovicemi a Dobříčí. Počátkem listopadu 1744 se uskutečnila v Unhošti vzájemná výměna zajatců mezi pruským a rakouským vojskem a tak po určitou dobu bylo toto město obsazeno oběma vojsky. Konečně dne 26. listopadu 1744 byli Prusové přinuceni Prahu opustit. Pruský král však ani po tomto výpadu neustal ve svém snažení o získání podílu z dědictví rakouského a tak roku 1756 byla zahájena válka sedmiletá. Pruští husaři zle rabovali ve dnech 4. až 6. května 1757 zejména na faře tachlovické, v Dobříči, Jinočanech apod. Dne 7. května 1757 okolo 3. hod. odpolední přitáhly k Tachlovicům tři proudy pruského vojska od Ořecha a zle drancovali znovu tachlovickou faru. Hledaly mešní roucha a nádoby i jiné cennosti, které však tehdejší farář Karel Čížek s nasazením svého života včas uschoval v Mezouni. Přitom se mu ještě podařilo získat od Prušáků cenný ochranný list "salva quardia", který mu měl do budoucna zajistit ochranu.

Dne 13. června 1758 bylo do Tachlovic přivezeno 230 raněných císařských vojáků, kteří zde zůstali asi po dobu devíti neděl. Ti, kteří zemřeli, byli zde také pochováni: Katolíci na hřbitově, evangelíci za farskou stodolou, jakoby nepoložili také oni svůj život, vše co bylo pro ně nejcennější, za svého císaře, jako katolíci.

S vojsky pruského krále Bedřicha II. se v naší krajině setkáváme opět v roce 1762, kdy táhlo přes Buštěhrad, Unhošť a Háje, a v roce 1778 v souvislosti s řešením sporu o dědictví tentokrát bavorské.

Za válek napoleonských byli obyvatelé naší krajiny rovněž postihováni pochody různých armád. Tak roku 1799 táhlo zdejší krajinou ruské vojsko v síle 35 tis. mužů. V březnu 1814 sídlila v Unhošti celá ruská divize a na staré dušnické poště přenocoval 19. října 1799 sám slavný ruský vojevůdce Suvorov.

Když v roce 1800 bylo rakouské vojsko tísněno Napoleonem, ustavila se legie dobrovolníků, která měla střežit naše hranice od Krumlova pod Tachov. Mezi těmito dobrovolníky pobýval také nučický občan Václav Šroubek.

Pokud jde o majitele tachlovického panství, jehož součástí byly i Nučice, zůstali jsme u bavorské vévodkyně Anny Marie, která zde vládla do roku 1751. Po její smrti zde hospodařili její synové Klement František a Maxmilián Josef, bavorští kurfiřtové. Poslední zemřel bez dědiců v roce 1777 a panství přešlo na Karla Augustu, vévodu Zweibrükenského, který je však již roku 1784 předal Kristiánu Augustovi, knížeti Valdeckému. Roku 1790 připadlo panství Maxmilianu Josefovi, potomnímu kurfiřtovi bavorskému. Když pak se tento stal v roce 1805 bavorským králem, odstoupil všechna svá panství v Čechách Ferdinandovi, tehdy kurfiřtovi salcburskému a od roku 1814 velkovévodovi toskánskému. od něho je zdědil v roce 1824 jeho syn Leopold, arcivévoda rakouský a kníže toskánský. Roku 1848 připadly statky jako soukromé císařské jmění císaři Fedrinandovi VI. "Dobrotivému" a po jeho smrti dne 29. června 1875 císaři Františku Josefovi I. Po prvé světové válce při vzniku samostatné Československé republiky bylo panství jako soukromý majetek zrušeno.

Prudkého rozvoje se dočkaly Nučice po roce 1845, kdy se ve zdejších dolech začala průmyslově těžit železná ruda. Nastupující kapitalistický řád sílil. Obec pozvolna ztrácela svůj původní vyhraněně zemědělský charakter. V létech 1843-1910 stoupl počet obyvatel v Nučicích více jak čtyřnásobně. Dne 20 srpna 1911 složila v klášteře Milosrdných sester v Praze řeholní slib ctihodná sestra Maria Vilibalda Arnoltová z Nučic.

To se již schylovalo k 1. světové válce. Hned v prvním roce války "poslušni hlasu panovníka" nastoupilo do zbraně z Nučic 97 mužů, z Tachlovic 61, Dobříče 45, z Vysokého Újezda 67 mužů. Z celé tachlovické farnosti 354 mužů. Na vojenskou přípřež dodaly Nučice 4, Tachlovice, Dobříč a Chýnice po 10 koních - celkem za farnost 45 koní. Mimo to bylo dodáno z Nučic 7, Vysokého Újezda 13, z Kuchaře 18, celkem tedy 57 koní na běžné vojenské použití. Současně byly pro jednotlivé obce rozepsány obecní kontingenty v naturáliích, které pro Nučice činily 10 q ječmene a 50 q ovsa, pro Tachlovice 60 q pšenice, 10 q ječmene a 50 q ovsa. Pro celou farnost činil odvod 234 q pšenice, 47 q žita, 242 q ovsa a 60 q ječmene. V Nučicích bylo ihned v roce 1914 ubytováno 62 a v Tachlovicích 52 uprchlíků z Haliče. mezi prvními mrtvými byli v Nučicích občané Karel Arnold, rolnický syn a Jan Talůžek, dozorce. Počátkem roku 1915 - při dalším odvodu bylo povoláno do zbraně z Nučic 46, z Tachlovic 20, z Dobříče 15 a z celé farnosti celkem 108 nových domobranců. Ve II. čtvrtletí téhož roku nastoupilo z Nučic vojenskou službu dalších 7, z Tachlovic 10, z Dobříče 17, celkem z farnosti 48 domobranců. Množily se smutné zprávy o těžkých bojích a dalších mrtvých, zajatých a nezvěstných. Iluze o tom, že válka brzy skončí, se rozplývaly. Mezi první hlášené zajatce na ruské frontě patřili z Nučic Josef a František Vlasák, Karel a Antonín Novotný, Karel Stýblo, Antonín Chvoj, Josef Plesnivý, na frontě srbské Antonín Dušek, Josef Jirát, a Jan Havelka, na frontě italské Josef Kincl. V říjnu 1916 byl při tachlovickém kostele ustaven spolek "Bílého kříže", který měl podněcovat udatenství rakouského vojska "a být ke prospěchu duší zejména duší vojáků ze světové války". Během roku 1917 byly konfiskovány v tachlovickém kostele a v nučické kapli památné zvony, jejichž zvonoviny bylo použito na výrobu děl. Ceny základních životních potřeb proti roku 1914 nepředstavitelně stouply a v roce 1917 se pohybovaly na této výši: 1 l mléka se zvýšil z 10 na 44 hal., vajíčko z 10 na 50 hal., 1 kg rýže ze 48 hal. na 8 K, cívka nití ze 48 hal. na 4 K a 1 m látky stál v průměru asi tolik, co dříve stál celý oblek. Projevoval se citelný nedostatek potravin, uhlí, petroleje i jiných potřeb, přičemž zima v roce 1917 byla velmi zlá.

V roce 1918 vojenská vřava konečně utichla a mladý národ počal budovat svoji svobodnou republiku. Těžce se však vzpamatovával ze svých ztrát. Také nučičtí občané s ulehčením vítali své spoluobčany, kteří se vraceli z války a s hrdostí ty, kteří přicházeli v uniformách ruských, francouzských a italských legií. S pietou pak vzpomínali těch občanů, kteří se z bitev nevrátili, jejichž těla zůstala na bojištích 1. světové války. Na nučickém památníku padlých z 1. světové války je jich v abecedním pořadí celkem 25.

Z války se vrátili jako ruští legionáři Antonín Veverka, Josef Vlasák, Antonín Vejvoda, Václav Veselý - hrdina od Zborova i z jiných bojů, Jaroslav Malý a jako italští legionáři Alois Svačina, Josef Kincl, Josef Kafka a Josef Kozák. Z bydlících spoluobčanů pak italský legionář Václav Šiška a ruský legionář generál František Kolařík, technický inženýr, zajatý v Krakové.