Myslív

První Cisterciácký klášter v českých zemích byl založen v letech 1142 – 1143 v Sedlci u Kutné Hory. Následovala pak opatství v Nepomuku, v Plasech a do konce 13. století vznikly ještě další kláštery.

Během stavby nepomuckého kláštera, dobytého a vypáleného v roce 1420 husity, vznikla pravděpodobně také i víska Myslívo, Myslevo či Myslív. Ta je však na svahu Mílové hory doložena až v roce 1352 farou. Kdy však ve vsi zvnikla farnost, není přesně známo.

Stará farní ves Myslív náležela v minulých staletích spolu s nedalekou Plánicí nepomuckému klášteru, jehož panství mělo ve 14. století velkou rozlohu. Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie je připomínán již v roce 1384. Původně románský kostel (jádro lodi a věže) byl goticky přestavěn a kolem roku 1730 barokně upraven. Jádro lodi a věže má ještě románské kvádříkové zdivo s tympanonem se zbytky románských oken a gotický presbytář s freskami ze 2. čtvrtiny 15. století. Kostel byl později barokně přestaven – loď kolem roku 1730.

Kolem kostela vznikla náves trojúhelníkovitého tvaru a severně pod svahem ještě druhá nepravidelného tvaru. Není však jasné, která z nich je starší. Kostel mohl být původně osamocenou stavbou a ves se mohla rozkládat kousek od něj. Poloha vstupního portálu na jižní straně lodi však umožňuje vyslovit domněnku, že původní osídlení mohlo být spíše na jihovýchodním svahu zastavěném pak poměrně početnou neuspořádanou zástavbou. Teprve asi na počátku 18. století byla směrem na sever založena nová od vsi izolovaná domkařská osada Draha.

Cisterciáci otevřeli také doly na zlato v blízké „Vráži“, kde jsou ještě dnes vidět vchody do podzemí. Zkázou jejich kláštera roku 1420 však vše zaniklo.

Poslední odpočinek nacházeli obyvatelé Myslíva na hřbitově u kostela. Dnes už neexistující hřbitov se rozkládal na prostoru „Podvrškojc“ a na západ až za dnešní novou školu. Podle nařízení císaře Josefa II. byl hřbitov zrušen a založen „Pod Jandečkojc“ v roce 1785, kdy byl i posvěcen tehdejším farářem Ondřejem Krškou. Pro nedostatek místa se pohříbalo opět až ke kostelu, a to až do roku 1868, kdy byl hřbitov u kostela proměněn v parčík a hřbitov „Pod Janděčkojc“ rozšířen.

Sedláci a jejich usedlosti

Od roku 1420 patřil Myslív k Zelené Hoře, ale roku 1630 byl připojen k Plánici.

Na počátku 17. století byl majitelem plánické části zelenohorského panství Adam ze Štemberka a v jeho polovině pak Maxmilián z Martinic. Po třicetileté válce bylo nezbytné pořídit soupis všech poddanských usedlostí, z nichž se platila berně či kontribuce. Vznikl tak první katastr, zvaný berní rula, která evidovala podle krajů, panství a lokalit všechny poddanské usedlosti.

V Myslívě se nám k roku 1654 uvádí celkem 9 sedláků z nejstarších myslívských selských rodů, a to Matěj Čabaka, Šimon Ratha (Rada), Matěj Žežulka, Jíří Bolufka (později Polívka), Jiřík Marek, Ondřej Berbolek, Jan Stubla, Jiřík Nohačka a Jiřík Král, s jejichž jmény se setkáváme až na výjimky (Berbolek a Stubla) i v dalších staletích.

Každý sedlák odváděl vrchnosti od pradávna poplatek 3 zlaté a 49 krejcarů, dále 3 čtvrtě žita, 3 věrte ječmene a 3 věrte ovsa. Chalupníci odváděli jen 28 krejcarů a měli povinnost každý rok 13 dní pěší roboty včetně platu z pastvy dobytka. Dále ještě odevzdávali určitě množství klubek tlusté příze.

Gruntovní knihy byly opravdovým talismanem venkovského lidu. Zachycovaly hlavně nemovitý poddanský majetek a jména držitelů gruntů (usedlostí). Nalezneme v nich jména manželek a sourozenců, svatební smlouvy, testamenty, stav majetku i polností, nemovitý majetek, dobytek, povozy a další inventář, dluhy váznoucí na jednotlivých usedlostech, rozsah závazků držitele gruntu i přehled o splácení úroků povinným osobám.

Všeobecně bylo v českých vsích zvykem říkat „po dvoře“ či po chalupě a jméno se pak vztahovalo na všechny osoby žijící ve stavení. Tento starý zvyk předávat starý přídomek i novým majitelům usedlostí se dědil z pokolení na pokolení. Jména prvních majitelů se tak pevně spojila s usedlostí, na níž hospodařili, a je tak dobrým vodítkem pro místní rodopisce.

Většina názvů chalup vznikala z příjmení hospodářů. Byli např. vedle sebe dvojí Posavádové, oba Josefové, jedněm se říkalo „u Noháčka“ a na souseda se nikdo jinak nezeptal než na Votavovy. V malé chaloupce „V rochli“ bydlel zase starý Rochlák, lesní cestář, na jehož upravené lesní cesty se bylo radost podívat. Po chalupě se říkalo i Podvršákovi, jehož chalupa stála pod svahem školní budovy, a žena porybného byla pro všechny sousedy po chalupě teta Boudskejch. Rybářství se dědilo ostatně v rodině Štípků po sedm pokolení a ti, kteří přebírali žezlo porybného byli všichni Janové.

Hospodářům se tehdy ještě říkalo jako ostatně jinde na venkově „strejčku“ a hospodyním „teta“.

Společenský život se odehrával jak všude na venkově v hospodách, kde se pilo, vyprávělo a veselilo, aby se tak na chvíli zapomnělo na nám jíž naprosto neznámý život plný tvrdé práce a dřiny od slunka do slunka. Nejeden soused se tam zdržel až do ranního kuropění a doma na prahu si pak vyslechl nekonečné lamentace své manželky. Myslívské babičky zase chodily pravidelně ráno do kostela na roráty a večer draly po chalupách peří. Draní peří pak uzavíraly doderky, kdy se po vsích zpívalo, hodovalo a tancovalo. V masopustním čase zase pobíhaly po vsích maškary, přestrojení sousedé, kteří představovali tradičního střapatého laufra, maskovanou figuru, kráčející v čele průvodu a pobíhajícího Žida s rancem na zádech, fotografa nebo kobylu.

To všechno se dělo ale už hodně dávno, v době, kdy se ještě střídmost, šetrnost a pokora ocitaly na předních místech hodnotového žebříčku. Dosud se věřilo na boží trest za plýtvání potravin, ale ani bohatý člověk nesměl lehkomyslně utrácet své peníze, aby nebyl všeobecně odsuzován za rozhazovačnost. Lidé na vesnici i ve městě počítali každý vydaný krejcar. Tak se i z poražených stromů v době mízy loupala např. kůra pro koželužny a oloupané polání se skládalo u hranic pro papírny. Klest a skolky pak zužitkovali dřevaři doma tak, že je rozsekali na drobnější kusy a povříslem svázaly do otýpek. Ty pak byly po celé léto vyrovnány po zídkách. Otýpky, soušky a pařízky posloužily jako (dnes bychom řekli vynikající ekologické) palivo po celou zimu. V zimě, kdy pak praštěl mráz a z okolních komínů kolmo stoupal k obloze dým vonící po smolných pařezech a suchém chvojí, bylo opravdu idylou posedět ve vytopených sednicích.

Panství pod nadvládou Wallisů

V roce 1790 získali panství Wallisové a v jejich držení pak zůstalo až do dvacátých let 20. století, kdy po pozemkové reformě získali velkostatek Schaffgotschové.

Pro ves Myslív se dochovaly pouze dvě objemné gruntovní knihy z let 1799 – 1879. Jejich podrobným a časově nesmírně náročným studiem včetně využití mapy stabilního katastru by se nám z dávno zavátých stop času vynořila historie nejedné vesnice.

Ze starých stavení se v Myslívě dochovalo jen několik objektů. Jde zejména o dům čp. 20 postavený v ulici severně od kostela. Světnice částečně v kožichu je sroubená z nehraněných kuláčů, zadní část domu je zděná. Dráha, dříve Dolní Myslív se jmenoval Drahov.

V roce 1839, za majitelů plánického panství hrabat Wallisů, měl Myslív celkem 53 stavení krytých vesměs došky. Většinu tvořila drobná domkářská hospodářství založená v minulosti na obecní, dominikální i rustikální půdě.

Do roku 1850 byl Myslív součástí plánického panství, k němuž patřilo městečko Plánice a řada dalších vsí jako je Vracov, Kvasetice, Kratice, Němčice, Újezd, Mlynářovice, Zbyslav, Mlýnské Struhadlo, Neurazy, Bližanovy, Vojovice, Klikařov, Maňovice, Kramolín, Polánka, Nový Dvůr, Kovčín, Milčice, Loužná, Nehodiv, Štipoklasy, Chlum, Zborovy, Hnačov, Lovčice, Pohoří, Skránčice, Plánička, Křížovice a Nicov. Na celém panství tehdy žilo 7 149 obyvatel.

Ve farní kronice Myslíva farář Mittner píše toto:

„Hned počátkem roku 1856 vypukla v našem kraji nakažlivá nemoc – epidemický tyfus, který na osadě Myslív strašně zuřil. Postiženo bylo přibližně 200 pacientů, z nichž 24 osob na tuto nemoc zemřelo. Nakaženo bylo velké množství lidí. Nemocní obyčejně v domech všichni leželi a ani jíst nemohli. Lidé se z daleka těmto domům vyhýbali. Jídlo a vodu pro nemocné jen někteří ze zmužilejších sousedů na okna jim kladli. Nejvíce tyfová epidemie řádila v Myslívě a Kozčíně (Kovčíně). Místní duchovní farář Mittner i kaplan Bělohlávek se při návštěvě nemocných touto strašnou nemocí nakazili a kaplan pak na následky nemoci zemřel 20. února 1857. Bacilonosičem této strašné nemoci byla prý jedna žebračka. Kamkoliv na nocleh přišla a u milosrdných lidí pomoc nalezla a ve kterém domu si šat prala, nemoc tato prý pak vypukla.“