Noviny pod Ralskem

Pod dnešním strážským zámkem (Vartenberk) se napojovala důležitá obchodní cesta postupující od Mnichova Hradiště. Význam obchodního spojení na sever zřetelně stoupl v době panování císaře a krále Karla IV. Procházeli tu kupci z Vratislavi ubírající se přes Prahu do jižního Německa, Horního Rakouska nebo až do Benátek. Převáděli koně, osly, krávy, ovce a vepře. Vozili kožešiny, uzené maso, vosk, tuk, kůže a také solené ryby od Baltu. Šla tudy sůl z Halle, která sloužila i jako celní platidlo. Z horní Lužice pocházelo sukno a ze Žitavy pivo, v době předhusitské jedno z nejvyhlášenějších. Z Čech se vyváželo hlavně obilí, rovněž víno a různé výrobky, jako zbroj, těžké kované zámky nebo příkladně také závoje. Různé údaje o zboží uvádí mimo jiné prameny též celní rejstříky mimoňské. Živý ruch na cestě před válkami husitskými dává tušit, že území pod Ralskem mohlo být částečně zásobovací základnou pro putující kolony a jejich zvířata.

Hrad Ralsko poskytoval ochranu obchodní stezce. Dříve se usuzovalo, že vznikl již ve 12. století a byl by tudíž jedním z nejstarších v severních Čechách. Tradice se opírala jednak o románský charakter některých architektonických prvků a dále o údaj o Heřmanu z Ralska z rodu Markvarticů, který v 16. století uvedl polský šlechtic Bartoloměj Poprocký z Hlahol (1540 - 1614) žijící na Moravě. Zmiňuje se o něm v knize Posloupnost knížat a králů českých, biskupů a arcibiskupů pražských a všech tří stavů, vydané v roce 1602. Žel v listinách se toto jméno nedochovalo a také přímé zprávy o hradě pocházejí až ze 14. století. Bezpečně až po roce 1389, pravděpodobně postaven Janem z Vartenberka. Podrobné posouzení půdorysu stavby ukázalo, že použité způsoby utváření budov a opevnění odpovídají postupům obvyklým ve 14. století. Kontroloval území od Falkenburku, při vstupu do Čech až po Mimoň. V posledním desetiletí 14. století připadl příslušníkovi rodu Vartenberků při dělení rodové državy.

Jedním z nejvýznamnějších magnátů první poloviny 15. století v Čechách byl Jan Chudoba z Ralska. V době sporů o Dekret kutnohorský, jímž se posílila česká svrchovanost nad Karlovou universitou, stál na straně Jana Husa. Naproti tomu v roce 1415 se postavil mezi vlivnou menšinu českých pánů, kteří odmítli iniciativu části české šlechty protestující proti upálení Jana Husa v Kostnici. Po pražských bouřích v roce 1419 se zpočátku podílel na zabírání statků okolních klášterů a posléze se spolčil s císařem Zikmundem. Spolu s dalšími severočeskými pány byl spojencem lužických měst, která shromažďovala zprávy o pohybu husitských vojsk. Při vpádu husitů na Českolipsko v roce 1426 hlásil do Zhořelce, že pokus o dobytí hradu byl odražen, ale o rok později byly již husitské posádky na Ralsku i na Stráži. Jan sám hledal záchranu ve spolupráci s husity. Poměr ke spolku lužických měst se zakalil, když jeho syn - Jan z Vartenberka, kterého jeho současníci nazývali také Janem z Ralska, či také Jan Ralsko, byl v roce 1433 v Žitavě popraven.

Po bitvě u Lipan se v držení hradu vystřídali Jan Čapek ze Sán, Kuneš Rozkoš z Dubé a Vilém z Illburka. V roce 1454 se mezi majiteli hradu objevuje Jan z Vartenberka (+1464). Naposledy byl hrad dobyt v roce 1468. Stalo se tak za vleklé války mezi lužickým Šestiměstím ve spojenectví s částí českých pánů a uherského krále Matyáše Korvína proti Jiřímu z Poděbrad a jeho spojencům. Hrad měl být obsazen lstí. Pověst k tomu se vážící hovoří o odvážných bojovnících, kteří se dostali dovnitř přitištěni na rouno ovcí vracejících se z pastvy. Motiv je obměnou námětu z Odysseje dle Homéra a dokazuje, že po celé Evropě migrovaly zlomky řeckých pověstí a bájí a mísily se s prvky domácími. Koncem 15. století se ralské panství za rychle se střídajících majitelů rozpadlo. Držitelé hradu dávali přednost jiným sídlům. Opuštěný hrad skýtal příležitosti pro nekalé živly, snad též i loupeživé rytíře, kteří se na vlastní pěst snažili uchytit na panstvích s nepevnou správou, daleko od soudobých center a přitom blízko důležitých obchodních cest. Podobně se na hradě usadili také mincíři z Lužice, kteří zde razili falešné mince.

Historiky byl vysloven předpoklad, že vsi Pertoltice, Postřelná, Grunov, Brniště a Lilant (Noviny pod Ralskem) patřily k nejstaršímu příslušenství hradu Vartenberk již v době, kdy jeho držitelem byl Jan I. z Vartenberka (+1316). Při prodeji panství Bartoloměji Hyršpergárovi z Königsheimu v roce 1504 byl proveden jeho podrobný popis a díky němu máme první zprávu o obci Noviny pod Ralskem. Zápis byl přenesen v roce 1543 do obnovených zemských desek. Písař zaznamenal: "Lilant, vesnice celá...". V kanceláři na pražském hradě uvedli vesnici zkomoleně podle názvu hory Limberg (Limperk), česky Lipka (473,1 m n.m.). Ves byla patrně v té době nového založení a byla situována pod Limperkem, tedy v "Limperkenthalu" (údolí pod Lipkou). Úředně byl název zanesen, ale nejspíše nebyl v místě užíván. V registrech zemských desek bylo v návaznosti na starší zápis jméno obce v předešlé podobě přepsáno ještě v roce 1633. Při prvním celozemském daňovém soupisu, berní rule, v roce 1654 procházeli sčítací komisaři většinu míst, aby ověřili počty poddaných, polností a dobytka. Úzce spolupracovali s vrchnostenskými úředníky. Název obce třeba považovat za věrohodný. Zněl: "Nowina". Na mapě Müllerově z roku 1720 je označení "Neuland", což je jen německý překlad předešlého. Další názvy obce byly také: "Nayland" (1544) nebo "Neylendt" (1654).

Jména obcí tohoto druhu spojujeme s představami o "nové zemi", totiž pozemcích, které byly, a jistě s nemalým úsilím, upraveny na ornou půdu nebo louky. Novinami se také nazývala ta pole, která byla ve středověkém trojpolním způsobu obdělávání půdy znovu obnovena po úhoru. V Čechách se setkáváme s dvěma variantami názvu významově shodného: Novina x Noviny. Dvě obce jménem Novina jsou ve vnitrozemí, jedna u Třebenic, druhá na Křivoklátsku. Další tři se nalézají v severočeském pohraničí, přičemž Novina u Dolního Polubného se německy nazývala Neustück (česky "Nový Kus", rozuměj opět zúrodněné země). Novina na planině nad údolím Ploučnice poblíže Jezvé na Českolipsku a další na břehu téže řeky a na úpatí hory Ostrý při dnešním okraji Benešova nad Ploučnicí a obec v Kryštofově údolí byly v němčině pojmenovány Neuland, shodně s Novinami pod Ralskem, přičemž širší název byl zaveden až po roce 1945 patrně k rozlišení od dalších čtyř obcí shodného znění a to v jihozápadních a jižních Čechách. Troje Noviny jsou také na Slovensku. Dále můžeme zaznamenat čtvero obcí Novina s rozlišovacím přídavným jménem, přičemž v severních Čechách se nalézá Černá Novina u Osečné. Černá Novina u Osečné již neexistuje kvůli vojenskému prostoru, který byl později také zrušen. Vojenský prostor si vyžádal zánik několika desítek obcí, po kterých zůstaly jen především zjara patrné rozvaliny staveb a sklepů v pískovcových skalách, domácí stromy a květena (třešně, bledule, sněženky, angrešt, ...). Zvláštním tvarem je Novinsko na Pardubicku.

Nejstarší zmínky o obci nic neříkají o jejím vzhledu a velikosti. Název sám má kolonizační charakter, ale nelze ho přímo spojovat s osidlováním dosud nehostinných končin ve století třináctém a čtrnáctém. Již ve srovnání s názvy dalších dvou shodně pojmenovaných vesnic v údolí Ploučnice jedná se o novou další, dodatečnou kolonizaci. Vesnice byly vysazeny v horších přírodních podmínkách patrně přebytkem obyvatel z některé blízké obce. Dělo se tak od konce 15. století a hlavně ve století 16. Obcím v polohách údolních nebo na drsné planině nebyla dopřána přílišná prosperita v zemědělské výrobě a obyvatelé hledali další zdroje obživy.

II

Stopy po těžbě na Lipce náleží nejspíše do 16. století a prozrazují, že zde byl hledán a nalézán limonit (hnědel), který je hydroxidem, případně kysličníkem (oxidem) železa a byl tudíž železnou rudou, chudou, ale přece žádanou. V zápisu Desek zemských z roku 1644 se uvádí, že v obci Lilanthu se nacházel hamr. Přitom je pravděpodobné, že zpráva o existenci hamru u Mimoně z roku 1511 by se již mohla také vztahovat na toto zařízení u Novin. Železářství tradičně spojovalo těžbu rudy, její zpracování, tavení i slévání surového železa. Zpracovatelské místo se vázalo ke zdrojům rudy a dřeva, k pálení dřevěného uhlí. Vodní tok umožnil zavedení pohonu měchů a kladiv. V katastru Novin byly předpoklady pro zdárný rozvoj podnikání. Mlýnský náhon (Mühlgraben), známý z pozdější doby, mohl vzniknout již v 16. století. Železářské podniky bez výjimky zůstávaly malé a rozptýlené. Kolem nich se netvořily aglomerace městského typu jako jsou horní města (těžba zlata a stříbra). Tvořily základ nevelkých osad uprostřed lesů při potocích a řekách.

Vrchnost udělovala podnikatelům - hamerním mistrům - určité výsady. Nebyli, včetně svých pomocníků, v přímém poddanském vztahu vůči vlastníkovi půdy. Majitel panství jim uděloval výsady vlastního svobodného mlýna a právo vařit vlastní pivo pro potřebu svou a dělníků. Mistr byl povinnen odvádět pevně stanovenou rentu v penězích nebo naturáliích (železo) nebo v přiměřeném poměru obojí.

Železná ruda vytěžená v okolí huti se nejprve drtila stoupou, obvykle na vodní pohon. Drť byla smísena s dřevěným uhlím a nasypala se horním otvorem do šachtovité pece postavené z kamene až na dolní část přední stěny, jíž tvořila místěj a ta se po čas tavby vyplňovala jílem. Tavba trvala 8 - 12 hodin při teplotě v místěji asi 1300°C. Vzduch byl zpravidla vháněn dvěma měchy poháněnými vodním kolem. Po tavbě se hliněná část vylamovala železným sochorem a otvorem se vytáhla houbovitá železná hrouda ve váze asi 120 - 200 kg. Po vychladnutí se otloukala struska dřevěnými palicemi a kováním. Železo se pomocí obřích kladiv (hamrů) poháněných vodním kolem tvarovalo buď na ploché kusy (šíny) nebo tyče (štáfy). Takto upravené zboží bylo určeno pro trh, pro městské a venkovské kováře.

Při hamru pracovali uhlíři dodávající dřevěné uhlí pro pece. Vedlejším produktem byla výroba dehtu doložená v Novinách počátkem 17. století. Při suché destilaci dřeva se v milířích získaný dehet dodával pro kožedělnou výrobu ve městech a sloužil k impregnaci. Ze směsi dehtu a loje vznikala kolomaz určená k mazání ložisek.

Panství strážské, do něhož v 16. století náležely Noviny, bylo až do roku 1622 v držení Hyršpergárů. Jejich majetek byl částečně konfiskován, ač se vůbec neúčastnili stavovského povstání. Snad to bylo následkem zákulisních intrik, jejichž pomocí rozšiřoval své dominium Albrecht z Valdštejna. V následujících letech uděloval některé jeho části v léno svým důstojníkům. V roce 1633 se dostalo do držení Krištofa Pavla z Lichtenštejnu a v moci jeho rodu se udržovalo až do roku 1714.

Berní rula z roku 1654 zaznamenává v Novinách 36 selských gruntů, z nichž šest bylo opuštěno. Škody způsobené třicetiletou válkou byly patrné a viditelné, nicméně nebyly tragické. Největší strádání přinesly vpády Švédů v letech čtyřicátých. Po válce upadlo železářské podnikání, protože ložiska rudy se vyčerpala. Mezi soupisy berní ruly a tereziánského katastru v 18. století není patrný vzestup obce, spíše naopak. Sečteno bylo jen 28 selských gruntů.

Vzrušené události selských bouří v roce 1680 se soustřeďovaly do bezprostřední blízkosti, na zákupské panství, kolem Cvikova. Na panství nelítostného vykořisťovatele Krištofa Rudolfa Bredy - Lemberk - byli poddaní mezi prvními, kteří vznesli své stížnosti císaři a vyslali k němu 7. ledna 1680 deputaci. Do víru událostí byli vtaženi i rolníci z Novin. Také strážská vrchnost si totiž povolala ke své ochraně vojsko a trestala vzpurné poddané. Zajímavé je, že na panstvích zde jmenovaných a zvláště bredovském, kde se dalo hovořit o aspiraci na centra velkého lidového povstání nebyly vykonány žádné rozsudky smrti.

Zatížení poddaných robotními povinnostmi bylo značné. K roku 1760 bylo v Novinách ustanoveno žádat od velkého sedláka 3 dny roboty v týdnu, od prostředního 2,5 dne, menšího 2 dny a nejmenšího hospodáře 1,5 dne. Větší nároky na sedláky byly dány tím, že měli na gruntech více nářadí a tažného dobytka a jejich práce byla proto více žádána. Na druhé straně jim jejich postavení umožňovalo nechat se zastupovat částečně pacholkem a věnovat se vlastnímu majetku. Nicméně opotřebování inventáře a nedostatečné možnosti jeho využití ve svém hospodářství těžce nesli a přinášelo jim to značné ztráty. Sedláci byli vždy aktivními organizátory odporu proti vrchnosti, avšak zpravidla nebyli schopni zvládnout živelnost chudiny sahající k drancování a pustošení. Za selského povstání v roce 1775 obléhali strážský zámek. Ani zásah vojska je nepřiměl k obnovení starých robot.

V roce 1714 koupil strážské panství Josef svobodný pán Hartig. Po stránce vrchnostenské správy byly Noviny až do konce feudální éry připoutány k Mimoni. Pozemkový majetek udržel rod ve větší míře až do roku 1918. Přes úbytky, které mu způsobila pozemková reforma uchoval rod Ralsko ve svých rukách až do okupace.

III

Pohnutý čas vojenských vpádů a válek doby Marie Terezie nešel mimo obec, dotýkal se jí přechody armád a drsnými výjevy válečnického života v okolí. Doba našla své kronikáře v učiteli z Novin Antonínu Lehmannovi. Jeho dlouhý život obsáhl nejen války tereziánské, nýbrž ještě celý čas vojny napoleonské.

Narodil se jako syn domkáře a nádeníka 8. září 1743 v Brništi. V chlapeckém věku byl pacholkem u dobytka na dvorci Sedliště. Pro svou bystrost a inteligenci si troufl přijmout místo učitele v Novinách a to sotva překročil 16 let věku. Lehmann si během života osvojil slušné vědomosti, přesto je jeho vstup do školské služby důkazem o tom, jak málo se dbalo na úroveň školy, kam přicházeli lidé buď zcela nezralí nebo naopak staří ostří vysloužilci bez talentu někoho vychovávat. Škola v obci byla zřízena až v roce 1750, předtím docházely děti do Stráže. Vyučovalo se v bytě učitele v podmínkách nouzových a nebylo vůbec divu, že o takové místo nestál žádný městský vzdělanec. Lehmann si vylepšoval příjmy tím, že opisoval modlitební knížky, předl, vyřezával a soustružil. Dle ujednání dostával od sedláků šest sáhů dřeva ročně, dále 14 bochníků selského a 10 bochníků chleba chalupnického a navrch 4 zlaté na penězích. Čtyři týdny se učil u poustevníka na Stohánku knihvazačem a zaplatil mu za to 8 zlatých. Zajisté byl člověkem učenlivým, kterému se podařilo nejen do mnoha vědomostí prodniknout, nýbrž jít i vlastní cestou a dobře zhodnotit vše, co viděl, s čím se setkal. Bouřlivé doby mu poskytly nejednu příležitost. Podezřívali ho z náboženských úchylek, byl obviňován ze zednářství. Za svou péči o školu byl nadřízeným školským úřadem oceněn, což se neobešlo bez projevů záště jeho nepřátel. Teprve na samém konci života v roce 1814 se dočkal vlastní školní budovy. Dal ji vybudovat místní rodák, bohatý obchodník ve Lvově Antonín Tischer a vydal na ni 900 zlatých.

Antonín Lehmann zanechal po sobě rozsáhlý rukopis nazvaný "Moje dějiny, aneb co jsem na světě učinil" a můžeme ještě dodat, co jsem viděl a zažil. Přes třista stran není deníkem, ale také to není naráz sepsaný životopis. Pracoval na něm řadu let a několik posledních desítek stran je napsáno již roztřeseným málo čitelným rukopisem. Nejmladší vzpomínky náleží pruskému vpádu do Čech v roce 1757 a dramatickému třídennímu obléhání Jablonného. Lidsky bolestně působí stránky o naprosto nedostatečném ošetřování vojáků zraněných při bojích a o něco později i v bitvě u Hochkirchu v Lužici, kdy na selských vozech byli zranění nešťastníci dopravováni na Lemberk a na zámek ve Velkém Valtinově. Také strážský zámek se stal lazaretem. Zaznamenává pobyt císařských vojáků v Novinách. 7. května 1778 projížděl obcí císař Josef II s generály Laudonem a Lascym ve směru na Brniště. Pohnutě píše o válkách napoleonských, kdy se setkal s vojáky různých zemí. Uviděl "smrtihlavy" vévody brunšvického v roce 1809 a roku 1813 dokonce 1400 Rusů tábořilo přes noc v Novinách. Jeho postřehy o kozácích, o mravech a stravě Rusů a několik ruských slov náleží k cenným poznatkům o lidovém názoru na účastníky války proti Napoleonovi. Lehmann zemřel až po skončení válek v roce 1820.

Prvně byl vydán výtah z jeho kroniky již roku 1840 v časopise vedeném strážským rodákem Kakschem, který byl určen pro učitele, vychovatele a rodiče. Ve dvacátých letech 20. století vydával Lehmannův rukopis na pokračování ve zkráceném znění Antonín Wiechowsky v časopise českolipského vlastivědného spolku. Originál spisu se po roce 1945 ztratil. Moderní vydání v českém překladu s potřebným komentářem by bylo záslužným činem.

IV

Při sestavování tereziánského katastru bylo v obci zjištěno 28 hospodářů. Zapsán byl tkadlec, kovář, zednický tovaryš a obchodník s přízí. Domácké přadláctví bylo rozšířeno již v 17. století a likvidoval ho až tovární průmysl v průběhu 19. století. Tabulka o počtu obyvatelstva naznačuje, že až do roku 1900 byl pokles počtu obyvatel vcelku mírný a shodná, ale trvalá tendence, pokračovala až do okupace:

Rok 1843 568 obyvatel

1869 538 -

1880 571 +

1890 507 -

1900 507 =

1910 495 -

1921 476 -

1930 502 +

1939 457 -

Křty a pohřby bylo možné odbývat od roku 1786 ve filiálním kostele Nejsvětější Trojice v obci. Předtím byla obec přifařena ke Stráži. Ve dvou sčítáních zaznamenáváme určitý vzestup počtu obyvatel, který neměl trvalejší charakter. K roku 1880 šlo zřejmě o pokus o jistou industrializaci obce, o níž bude řeč. Stav počtu obyvatel při sčítání lidu 1930 byl ovlivněn nejspíše nárůstem počtu zemědělských dělníků na dvorcích, mezi nimiž byli také Češi. Národnostně vyhlížely Noviny až do roku 1918 naprosto německy.

V roce 1850 byla na místě vrchnostenské správy zavedena obecní samospráva ve vazbě na státní správu v soudním a politickém okrese. Obecní zastupitelstvo se skládalo ze starosty, dvou radních a deseti členů. Noviny náležely do soudního okresu Mimoň a politického okresu Česká Lípa.

Z obecních dokladů se prakticky nic nedochovalo. V archivu okresního úřadu v České Lípě se zachovaly některé archy z předkládaného rozpočtu obce ve třicátých letech. Vezme-li se za příklad rok 1935, zjistíme, že starosta dostával za výkon svého úřadu ročně 600 Kč. Tytéž peníze bral obecní sekretář, který vykonával veškerou kancelářskou práci. Obecnímu pokladníkovi byla přiznána odměna ve výši 500 Kč. Jednou ročně se dělala účetní uzávěrka a revize účtu, za což dostal angažovaný účetní 200 Kč. Obecní posel, který přinášel poštu, chodil na úřad do Mimoně a zajišťoval všechny obsílky, byl odměněn 600 korunami. Pro něj, na rozdíl od starosty to byla převážná část příjmů, jinak nějaké domácí hospodářství nebo příležitostné řemeslo. Za písařské práce dávala obec roční odměnu 550 Kč.

Kancelářské výdaje pohltily ročně přibližně 2500Kč, z čehož polovina přišla na poštovné a za telefon, který byl na obecní úřad zaveden. Pozemková daň obcí placená převyšovala 1000 Kč. Vysoké bylo také pojištění proti požáru (1400 Kč). Ostatní poplatky byly vcelku nízké. Základem příjmů byly obecní daně a to v pořadí výše: domovní, z nápojů, ze psů. Významným příjmem bylo pachtovné z luk, zahrad a sadů v držení obce. Obecní pokladna přispívala na nočního hlídače v obci. Platila mu 600 Kč ročně, dále 200 Kč na uniformu a zbraň. Subvencovala hasiče 500 Kč a na výstroj jim přispívala asi 1000 Kč. Dále přispívala na místní porodní asistentku částkou 300 Kč. K základním povinnostem náleželo dbát o chudinský fond, protože tradiční pozornost patřila péči o zabezpečení vlastních chudých. V roce 1935 plánovala obec vložit 2000 Kč. Přibližně dvě třetiny toho příspěvku byly určeny na vydržování chudobince. Nebylo snad obce v našem kraji, která by nebyla po celá desetiletí zatížena dluhy. Do největších dluhů se dostaly díky upisování válečných půjček za 1. světové války. Každý rok je v dochovaných rozpočtech uváděna roční splátka starého dluhu. Zvažovat nové půjčky na veřejně prospěšné akce nebylo jednoduché. Právě k roku 1935 byla uváděna půjčka 20000 Kč od spořitelny v Mimoni na stavbu silnice z Novin do Vranova.

Torza dochovaných archiválií dávají jen neurčitý obraz o rozvoji obce v 19. a 20. století, především o podnikatelských aktivitách. Obec je známá v širém kraji "průrvou Ploučnice", nebo-li mohutným náhonem vysekaným do skály, kterým se v 16. století přiváděla voda k hamru. 10 metrů hluboký kaňon se svislými stěnami a dvěma tunely, krátkým třinácti metrovým a dlouhým čtyřicetjedna metrovým. O stavbě časem upravované se již v 17. století zmiňoval Bohuslav Balbín ve svých vlastivědných popisech Čech.

Někdy po roce 1700 byla v obci zřízena vrchnostenská pila. Společně s mlýnem vybudovaným v roce 1786 Josefem Jakschem udržela se ve vlastnictví rodu Hartigů až do 20. století. V roce 1868 založili bratři Kirschnerové továrnu na sukna. Její vlastnictví přešlo v roce 1894 na větev cvikovského podnikatelského rodu Niessnerů a majitelem se stal Gustav Niesnner. Továrnu opatřil elektrickým osvětlením zásobovaným proudem z vlastní turbíny na mlýnském náhonu. Podnik měl vlastní telefonickou linku do mateřského závodu ve Cvikově. Po pádu Niessnerovského průmyslového komplexu byla továrna prodána Ignaci Gürlichovi, který zde měl mechanickou tkalcovnu a výrobnu prádla. Za velké hospodářské krize byla práce zastavena a o fabriku se v roce 1936 ucházel Alois Fliegert, aby zde zřídil úpravnu a barvírnu koží. Svou žádost později stáhl a továrna zůstala bez provozu.

Přes pokus o vytvoření středně velkého průmyslového podniku v místě neproměnila se ves v industrializovanou obec. Po celou druhou polovinu 19. století mělo zemědělství rozhodující podíl v obživě obyvatelstva. V polovině století bylo v Novinách 15 sedláků a 11 drobných rolníků. Vedle nich tu bylo 54 domkářů. Do osmdesátých let se většina selských gruntů rozpadla na menší hospodářství. Drobní kravičkáři i držitelé většího počtu dobytka využívali zdejších pěstitelských možností (louky) a od roku 1902 nalézali možnost pro odbyt mléka ve strážské mlékárně, která vznikla jako družstevní podnik sdružující množství zdejších chovatelů. Část obyvatel odcházela za prací do mimoňských továren a do soukenické fabriky ve Velkém Grunově. Místní zedníci a tesaři nalézali možnosti výdělku od jara do podzimu na stavbách v dalekém okolí.

Zvláštní skupinu obyvatelstva tvořili zemědělští dělníci na zdejším dvorci a na dvorech v širším okolí. Lidé, jejichž odměna spočívala především v tom, že dostávali naturální odměnu a byt, tzv. deputát. Mezi nimi se v době první republiky objevilo několik Čechů. V troskách místních archiválií se nachází hřbitovní kniha, která je jediným zdrojem poznatků o místních Češích. Sčítání lidu v roce 1921 jich uvádí jen 13, o 10 let později jich bylo o několik více. Ze hřbitovní knihy se dovídáme jména a data těch, kteří zde zemřeli. Vesměs nádeníci ze statku a jejich děti:

Jméno Datum úmrtí Stáří Příslušnost

Jaroslav Šimůnek + 2.2.1923 5 měsíců Libošovice (u Sobotky)

Josef Jakubec + 2.8.1923 65 let Libunec (u Sobotky)

Marie Strnadová + 10.4.1929 70 let Roprachtice (u Jilemnice)

Jaroslav Faceka + 2.5.1930 6 měsíců Krasok na Slovensku (zaniklá po stavbě vodní nádrže Zemplínská Šírava)

Zdeněk Wenzhöfer + 10.12.1936 2 roky Kámen (u Havlíčkova Brodu), syn strážce na dráze

František Kolář + 11.12.1936 68 let Nepříveč (u Sobotky)

Gisela Dvořáková + 7.2.1938 16 let Břevniště (u Osečné)

Obec Noviny pod Ralskem míjela císařská silnice z Mimoně do Jablonného. U okraje ji křížila okresní silnice Velký Grunov - Stráž pod Ralskem, která byla postavena v roce 1908. Umožňovala přístup k železnici, dráze Ústecko-teplické, spojující Liberec s Řetenicemi, která byla v celém rozsahu otevřena v září roku 1900. Přes Noviny začal jezdit autobus náležející ještě dopravní společnosti otevírající spojení na nádraží do Mimoně na straně jedné a Křižan na straně druhé.

Vesnice byla záhy elektrifikována a zdrojem proudu byla i turbína místní továrny. V roce 1910 zahájilo místní vodovodní družstvo stavbu vodojemu a rozvodu vodovodní sítě. Práce byly zahájeny krátce před vánočními svátky. Například v týdnu od 19. - 24. prosince pracovalo celkem 9 dělníků denně 6 - 7 hodin. Jak práce postupovala, přibývalo i dělníků. V dubnu 1911 pracovalo 22 dělníků denně 9 - 10 hodin a dílo bylo ukončeno v červnu. Prameny byly podchyceny již v roce 1909.

O vývoji obce v letech 1933 - 1945 se nepodařilo objevit nic podstatného. Snad po prozkoumání stovek čísel těžko přístupných novin a časopisů nebo v centrálních archivech ministerstva vnitra a německých výzvědných služeb by se objevily zprávy o růstu nacistické strany a jejím vlivu na místní život. Noviny náležely od roku 1939 pod státní správu landrátu Jablonné v Podještědí. V roce 1945 byly německé archivy nesmyslně ničeny a tím byly téměř vymazány všechny podstatné zprávy.

Podle svědeckých výpovědí byla v květnu 1945 na vrcholku Ralska posádka vojsk SS, která byla postupující Sovětskou armádou zlikvidována 10. května. Z doby těsně po válce se zachoval vzácný historický pramen svědčící o aktivitě prvních Čechů, kteří přišli po osvobození do pohraničí. 27. listopadu 1946 byl v obci založen Sokol a v okresním archivu je zlomek jeho kroniky. Ustavující schůzi svolal přípravný výbor ve složení Ludmila Hálová, František Konvalina a Jaroslav Chmelař. V úvodním projevu vystoupil Bohumil Chalupný, starosta Sokola z Mimoně. Hovořil o významu Sokola na vesnici. Řekl mimo jiné:"...nesmíme hledět u jaké politické strany jsme, ale především býti správnými a uvědomělými Čechy...". Seznam 22 místních Sokolů stojí za zaznamenání:

Fiala Rudolf místostarosta

Urban Stanislav člen výboru

Hlaváč Josef člen výboru

Čabelka Josef

Bajchle Karel

Vyhnálek Jaroslav

Kulich Karel

Hlaváč Jaroslav člen výboru

Konvalina František náčelník

Ještová Věra člen výboru

Konvalinová Dáša

Chmelař Jaroslav jednatel

Hrdlička Josef ml. pokladník

Hrdlička Jaroslav

Konvalina František ml.

Jeriová Josefa

Lupínková Miluše

Lupínek Ladislav

Hálová Ludmila náčelnice

Ješeta Jaroslav

Volšička Oldřich

Polák Jaroslav starosta

Bohužel dále již je zachován jen jeden zápis a to ze 3. prosince 1946 hovořící o špatném stavu nářadí. Přesto byl učiněn návrh na rozložení pravidelného cvičení.

V České Lípě 20.11.1992 Ladislav Smejkal

Bibliografie A Prameny

Okresní archiv Česká Lípa

Obecní úřad Noviny pod Ralskem

- Hřbitovní kniha 1892 - 1939

- Pozemnostní archy zachycující držby majetku 1900 - 1940 (doplněno 1946 - 1947)

Okresní úřad Česká Lípa

- Mechanická tkalcovna Ignáce Gürlicha, kart. 79

- Mlýn a pila Karla Tischera, 1867, kart. 79

- Vodovodní družstvo v Novinách pod Ralskem 1909 - 1926, kart. 79

- Zřízení úpravny a barvírny koží v bývalé továrně Ignáce Gürlicha, 1936, kart. 92

- Rozpočty obce, 1935, kart. 31 V

- TJ Sokol Noviny pod Ralskem, 1946, spolky, kart. 93

Okresní vlastivědné muzeum Česká Lípa

- Pozůstalost Josefa Hanuše (1890 - 1971), učitele v České Lípě, doklady o jeho matce Marii Hanušové, šafářce na Novém dvoře (1868 - 1948)

B Literatura

- Dějiny hmotné kultury, sv. 2, Praha 1985

- Deutschgabel in thausendjährichen Vergangenheit, Feistner Wilhelm, Geschichte der Stadt Wartenberk, Liberec 1927

- Hantschel Franz, Heimatkunde des politischen Bezirk Böhm. Leipa, Česká Lípa 1910

- Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a Slezsku, sv. III, Severní Čechy, Praha 1984

- Noviny pod Ralskem, úvod k inventáři archivu obce

- Osídlená českolipského okresu ve světle archivních dokladů, Okresní archiv Česká Lípa 1978

- Tille Josef, Geschichte der Stadt Niemes, Mimoň 1905

- Wiechowsky Antonín, Aus den Aufzeichnungen des Lehrers Anton Lehmann. Vycházelo od roku 1931 v časopise Mitteilungen des Nordböhmischen Vereins für Heimatforschung und Wanderpflege