Nezabylice

První známá písemná zmínka o existenci Nezabylic je z roku 1378: " in Nezabilicz". Tehdy již bylo ve vsi několik statků. Na jednom je uváděn Odolen (+ r. 1383), na druhém Přibík (+ 1384), na třetím Štěpán a čtvrtý koupil Zvěst Mlynec. Zdejší tvrz se dvěma statky bývala panstvím pánů ze Šumburka, sídlících na hradě Perštejn. Po rozdělení panství mezi bratrance Alše a Viléma v roce 1431 získal Nezabylice s dalším majetkem Vilém, který si postavil nedaleko Perštejna vlastní hrad a nazval jej Nový Šumburk. Roku 1445 prodal Nezabylice Jiříkovi z Mašťova. Po něm se v držení vsi vystřídalo několik majitelů - např. Jan Jiskra z Plotiště, jehož syn roku 1488 Nezabylice zase prodal, nebo kolem roku 1540 Borňové.

Roku 1551 jsou zde uváděni již němečtí poddaní. Později měl "Nezaběhlice" Petr Borňa ze Lhotky, zavražděný roku 1560 na silnici mezi Kláštercem a Šumperkem. Zůstaly po něm dvě dcery Markéta a Benigna. Markéta získala mimo jiné Okounov, Benigna Nezabylice. Roku 1577 je postoupila svému manželovi Ferdinandovi z Renšperka. Rok nato Nezabylice od něho koupil Bohuslav Felix z Lobkovic a připojil je k chomutovskému panství. Od roku 1588 byla ale ves spravována z Červeného Hrádku, který chomutovskému panství tehdy také patřil. Bohuslav Felix, potomek Mikuláše Chudého, vynikal nejen svým rodem a osobními vlastnostmi, ale i vysokými úřady. Jeho první žena, rozená Plavna, jej získala pro protestantismus. Díky jeho vlivu získalo nové náboženství převahu na celém panství.

Po smrti Bohuslava Felixe vyměnil syn Jáchym chomutovské panství s Jiřím Popelem z Lobkovic za Mladou Boleslav a další majetek. Popel byl fanatickým katolíkem a považoval za svoji prvořadou povinnost vrátit co nejdříve všechny své poddané katolické církvi. Měli mu v tom pomáhat jezuité, které do Chomutova povolal a daroval jim značný majetek i roční rentu, na kterou mělo přispívat téměř celé panství. Nezabylice jim tak musely v půlročních splátkách poukazovat 37 kop a 39 grošů míšenských. Když však Popel upadl u císaře v nemilost a roku 1594 mu byl majetek zabaven, přešly Nezabylice s celým panstvím do správy královské komory.

Tvrz je v Nezabylicích zmiňována prvně roku 1574, i když se její existence dá předpokládat mnohem dříve. Poslední zmínka o ní je až při prodeji roku 1605.

V roce 1605 žilo v Nezabylicích 12 poddaných a podle taxace chomutovského panství, pořízené v souvislosti s jeho prodejem, byly Nezabylice ohodnoceny na 12.575 kop a 50 grošů, což je ve srovnání s jinými zdejšími vesnicemi nadprůměrná cena. Při následném prodeji byly Nezabylice v té části bývalého panství Jiřího Popela z Lobkovic, které s Červeným Hrádkem, Jirkovem a řadou vesnic, mezi kterými byly i Nezabylice, koupil roku 1605 Adam Hrzán z Harasova, pán na skalce a Lanškrouně.

Za třicetileté války zpustla část vesnice i tvrz. Její zbytky jsou dodnes skryty ve zdivu dvora, pozdějšího státního statku na levém břehu Chomutovky. Berní rula v roce 1654 uvádí v Nezabylicích čtyři sedláky, sedm chalupníků a na obci další čtyři poddané. V poznámce sice říká, že " tato ves má stavení dobrý...", ale ještě v letech 1650 - 1655 byly některé zdejší statky prodávány jako pusté. Dobytku bylo ve vsi poměrně dost - celkem 15 potahů, 17 krav, 16 jalovic, 46 ovcí, 33 prasat a 8 koz.

Okolo roku 1651 se Nezabylice staly krátce opět samostatným statkem, ale později byly připojeny k panství Líčkov. K 1.1. 1690 se spolu s Hořencem od statku Líčov odpojily a staly se znovu samostatným statkem, ke kterému byl roku 1712 připojen i statek Všehrdy a ves Zeleč. Roku 1714 koupila Nezabylice kněžna z Lichtenštejna a připojila je ke svému panství Červaný Hrádek.

Schiller v nich roku 1787 uvádí 21 domů a zámek. Zřejmě nazývá zdejší panský dvůr zámkem. Podle chomutovské Heimatskunde z roku 1898 se většina zdejších obyvatel živila zemědělstvím a chovem dobytka. Vedla obilí a běžných produktů pěstovali hlavně cukrovou řepu, kterou dodávali ke zpracování do Údlic. V blízkosti Nezabylic byly i bohaté vrstvy cihlářské hlíny, zpracovávané ve dvou cihlářských pecích. V obci byl dále uváděn panský statek s ovčínem a asi 1 km vzdálená myslivna. Z 230 zdejších obyvatel byla tehdy 2% Židů.

Heimatskunde se také zmiňuje o velkém požáru z 2. října 1780, kdy vyhořelo devět statků a dva židovské domky a o epidemii cholery, která se roku 1866 přenesla ze sousedního Hořence i sem.

Roku 1850 se Nezabylice staly samostatnou obcí s osadou Hořenice (od roku 1992 nazývanou již Hořenec) a řadu vrchnostenských rychtářů vystřídal první volený starosta.

Dnem 1.1.1875 zde byla zavedena přespolní pošta, spojující Údlice se sedmi vesnicemi, k nimž patřily také Nezabylice i Hořenec. Zásilky roznášel denně poštovní posel.

Za 1. republiky nebyly Nezabylice ryze německou obcí, jak tomu bylo u mnoha zdejších vesnic. V roce 1921 tvořili Češi sice jen 5,27% všech obyvatel obce, ale do roku 1930 stoupl jejich počet na téměř 28%. České děti navštěvovaly českou školu v Údlicích.

Za druhé světové války byl hned v říjnu 1939 zřízen v bývalé panské hájovně pracovní a zajatecký tábor pro 50 polských válečných zajatců. Později zde bylo 80 francouzských dělníků a ke konci války 41 dělníků z Východu, z nichž 15 byly ženy.

První český poválečný správní orgán zde vznikl 7. 5. 1945. Velký úbytek obyvatelstva v obci nastal po odsunu Němců, byl ale poměrně brzy nahrazen novými obyvateli. Po roce 1980 se ale počet opět začal snižovat.

Nezabylice s Hořencem tvořily společnou obec až do roku 1960, pak se staly osadami Údlic a od 24. 11. 1990 se opět osamostatnily.

Škola byla v Nezabylicích uzavřena ve školním roce 1973 - 4, mateřská škola v roce 1990, nyní je opět otevřená a chodí do ní i přespolní děti. V roce 2001 dostala budova mateřské školy novou fasádu a nátěr oken. Školáci ale docházejí do Údlic.

Jednota měla v obci restauraci se sálem a prodejnu. Restauraci, stojící na katastru Hořence, ale poblíž budovy obecního úřadu, nakonec ji koupila obec a pronajímá ji. V roce 2001 zřídil obecní úřad v prostorách bývalého skladu prodejnu se smíšeným zbožím, kterou provozuje soukromník. Soukromému podnikání se docela daří, nejznámější je snad Motorest Seník a Motel Žako.

Po roce 1990 stoupl také zájem o výstavbu rodinných domků nejen u místních, ale i u lidí z Chomutova, které láká spojení venkovského prostředí s blízkostí okresního města. V roce 2001 registrovala radnice 10 žádostí o přidělení bytů. Ty by se mohly zčásti uspokojit, kdyby pozemkový fond předal obci bezúplatně své dva panelové domy, na kterých by obec vybudovala střešní nástavby. Umělecké památky v obci nejsou, jen na okraji vesnice stojí vpravo u silnice železný kříž na omítnutém soklu.