Lukov

Počátky hradu

Hrad byl založen na dominantním kopci, který odpradávna lákal k osídlení (Keltové, pravěké osídlení, …). Jeho počátky jsou zahaleny tajemstvím minulých věků. Asi se už nedovíme na čí popud byla zahájena stavba, ale jisté je, že jeho vznik je spojen se zájmy zeměpána – krále. Lukov se stal nedílnou součástí pevné sítě hradů, které tvořily ochranu východní hranice Českého království.

První, byť jen nepřímá zmínka o existenci hradu, pochází z roku 1219, kdy na listině krále Přemysla Otakara I. vystupuje Buň z Lukova, pravděpodobně purkrabí na hradě Lukově. O tom, že hrad už existoval, svědčí kamenné architektonické fragmenty (nalezené při archeologickém výzkumu) zdobené motivem perlovce s drápkem. Pocházející z bohatě zdobeného portálu. Obdobnou kamenickou výzdobu je možné zhlédnout v nedalekém velehradském klášteře.

Na počátku 14. století hrad drží jeden z nejmocnějších českých rodů Šternberkové. Svědčí o tom zmínka z roku 1332. Za jakých okolností k tomu došlo, není známo, ale už v roce 1334 se hrad Lukov vrací pod správu královské koruny, o čemž se zmiňuje ve svém životopise císař Karel IV. „…Tehdy jsme znovu nabyli s velkými náklady a úsilím hrady Křivoklát, Týřov, Světlík, … v Čechách, na Moravě pak Lukov, Telč, Veveří, hrad olomoucký, brněnský a mnoho jiných statků, zastavených nebo zcizených koruně.“

Ovšem v královské moci nezůstal hrad dlouho. Už někdy po roce 1342 náleží opět Šternberkům, v jejichž držení zůstal takřka po dobu dvě stě let. Pozoruhodná zpráva se váže k roku 1392. Papež Bonifác IX. se výslovně zmiňuje o hradním kostele sv. Jana, ve kterém se chovají ostatky sv. Kříže. Hmotným dokladem tohoto ojedinělého prvku v hradní architektuře jsou nálezy bohatě zdobených fragmentů gotických fiál.

V době uherských válek je hrad dobyt a vypálen vojsky Matyáše Korvína. Pravděpodobně rozsáhlé poškození hradního opevnění se stalo podnětem k rozsáhlé přestavbě a rozšíření hradu, po jehož dokončení vznikl jeden z nejrozsáhlejších hradních komplexů své doby na Moravě. V této době pravděpodobně vzniká tzv. Dolní hrad s baštou Svatojánkou (Johankou).

16. století

V roce 1511 lukovské panství odkupují Kunštátové. Nejvýznamnějším držitelem hradu z tohoto rodu byl Jan Kuna z Kunštátu, moravský zemský hejtman. Jeho potomci byli ve finanční tísni a postupně odprodávali rodový majetek. Lukov prodali ze všeho nejdříve. Ke smlouvě došlo v roce 1547.

17. století

Novými vlastníky lukovského hradu a panství se stali Nekšové z Landeka, za jejichž držení dochází k rozsáhlé renesanční přestavbě hradu a jeho přizpůsobení tehdejším požadavkům na pohodlný život. Podle nalezených kamenných fragmentů je možné konstatovat, že každá generace Nekšů se významně podílela na stavebních úpravách hradu. V té době vznikají rozsáhlé trakty jižního, západního i jihozápadního paláce a pravděpodobně zaniká hradní kaple. Nekšové byli dobrými hospodáři, a tak se jejich panství významně rozrostlo a zbohatlo. Není proto divu, že poslední dědička rodu Lukrecie byla středem zájmu mnoha urozených kavalírů. Jejím druhým manželem se stal o něco málo mladší, neobyčejně ctižádostivý šlechtic Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, který po její smrti v roce 1614 zdědil rozsáhlý majetek.

V roce 1619, v době stavovského povstání, byl hrad Lukov s majetkem Albrechtu zkonfiskován moravskou direktorskou vládou, protože vystupoval jako oddaný stoupenec Ferdinanda II.

Lukovské panství přešlo na Jana Adama z Víckova jako náhrada za škody, které utrpěl od císařského vojska na svých jihomoravských statcích Čejkovicích a Boleradicích. Hrad Lukov v tehdejší neklidné době zaujímal strategické místo a byl také náležitě vyzbrojen.

Po Bílé hoře se na Lukov vrací Albrecht z Valdštejna, který panství spravuje prostřednictvím svého úředníka. Jan Adam z Víckova se významně za stavovského povstání angažoval jako činitel vlády Fridricha Falckého, proto musel ze země uprchnout. V emigraci však nesložil ruce do klína a zapojil se do odboje podporovaného zahraničím. Doma se mezitím radikalizovalo obyvatelstvo jeho bývalých panství Lukova a Vsetína, zejména jeho valašská složka. Je pochopitelné, že hybnou silou byli valašští svobodníci, kteří byli zvyklí na volnost a uměli dobře zacházet se zbraní.

Už na přelomu let 1620 a 1621 obsadili Valaši hrad Lukov, kde pobili mnoho vojáků. Postupně obsadili Vizovice, Zlín, Malenovice, Meziříčí.

Další vlna odboje se zvedla při podzimním tažení krnovského knížete Jiřího Braniborského přes Moravu. Padly Hranice, Helfštýn, Příbor, Holešov, Kelč. Bojové akce se zastavily, když úsilí povstalců nepodpořil sedmihradský vévoda Betlem Gabor. Jan Adam z Víckova odchází opět do ciziny, povstání je potlačeno a vůdcové popraveni.

Nepokoje se však znovu rozhořely v létě 1626 po vpádu dánského vojska na Moravu. S ním přišel i Jan Adam z Víckova a ihned se k němu přidávali Valaši z širokého okolí. 30. září 1626 obsadil společně s Valachy hrad Lukov, když mu purkrabí nového lukovského pána Štěpána Šmída z Freihofen otevřel brány hradu bez boje. Na hradě se povstalci udrželi až do poloviny října příštího roku, kdy hrad dobylo císařské vojsko vedené Baltasarem Marradasem. Ve víru těchto událostí mizí stopa po J. A. z Víckova, který pravděpodobně padl. Valachům nezbylo než se podrobit.

Slibný průběh pacifikace odporu na Valašsku zvrátil švédský vpád na Moravu na jaře 1642 a obsazení Olomouce. Švédové bez boje získali i hrad Lukov, měsíc zde měli posádku a když ho 1. zaří 1643 opouštěli, vyrabovali ho a zapálili. Chtěli tak zamezit císařské armádě, aby hradu využila jako opěrného bodu.

18. století

V této době drží hrad Minkvicové z Minkvicburku, kteří se však léta potýkali s obrovskými dluhy a exekucemi postupně přicházeli o části svého panství. Marně se snažili o vyrovnání narůstajících dluhů, až konečně roku 1710 dochází k dohodě a Jan Fridrich III. Minkvic prodává lukovské panství i s jeho dluhy Janu Josefu z Rotalu.

Jan Josef z Rotalu se na Lukově neudržel dlouho. Po celou dobu svého lukovského působení vedl spory s poddanými o výši odváděných daní a veřejných povinností. Vleklé tahanice a finanční potíže ho v roce 1724 přiměly prodat Lukov vysokému dvorskému úředníkovi Janu Fridrichovi hr. ze Seilern-Aspang.

Seilernové se jako vídeňská dvorská šlechta na lukovském panství moc nezdržovali. Hrad ztrácel na významu a postupně z něho byly vrchnostenské kanceláře přemístěny dolů do vesnice, aniž byl na konci 18. století opuštěn úplně a stal se zdrojem levného stavebního materiálu. (O hradu více na www.hradlukov.cz)