Hledat firmy v obci Lučina
Můžete zadat název firmy, IČ, nebo popis činnosti. Zkuste například restaurace
přidat firmu
Firmy v obci Lučina
Posledně opravené/vložené firmy:zobrazit více

ZELENÝ PAVEL - Lučina č. 216

SVATEBNIDOPLNKYONLINE.EU - Lučina č. 218

KONTEJNERY VANĚK - Lučina č. 211

Historie obce Lučina celá historie

Obec Lučina se řadí mezi nejmladší obce bývalého Československa. Název obce je odvozen od názvu řeky „Luciny“, která se takto původně jmenovala a která zpětně dostala název podle názvu vesnice Lučina. Volba názvu obce má svoji historii a vyjadřoval se k němu i básník Petr Bezruč, který navrhoval název „LUCINA“. Občané v čele s ředitelem školy panem Stanislavem Lenertem a panem Josefem Nogolem prosadili jako konečný název „LUČINA“.

Katastrální území obce Lučina se skládá ze dvou částí a to Lučina a Kocurovice, další místní část obce je nazvána Frančesky. Obec Lučina vznikla oficiálně 8. ledna v roce 1956, po volbách zastupitelů obce, kde prvním předsedou MNV se stal Jan Volek. Vznikla na původních katastrech obcí Soběšovice, Dolní a Horní Domaslavice, po dostavbě Žermanické přehrady, na jejím levém břehu. Obec Lučina zaujímá rozlohu 744 ha, včetně vodní plochy jezera, která činí 248 ha. V obci žije více než jedenáct set trvale přihlášených obyvatel.

Investor přehrady Ingstav Brno postavil 45 dvojdomků jako náhradu za zbourané a zatopené domky a zemědělské usedlosti. V těchto 90 bytových jednotkách bydlelo 27 majitelů, kteří tyto domky koupili náhradou za zatopené usedlosti. Zbývající 63 byty byly obsazeny nájemníky ze zátopového pásma a dělníky ze stavby přehrady, kteří ve zdejší obci na přechodnou dobu bydleli a někteří se pak usadili natrvalo. V uvedených 63 bytech však bydlelo 92 rodin a na dalších 20 bytových jednotek byly vzneseny požadavky od mladých rodin.

Když Ingstav Brno dokončil stavbu dvojdomků, hospodaření s nimi převzala Krajská vodohospodářská rozvojová a investiční správa (KVRIS). Ta měla za úkol dokončit úpravu okolí přehrady a předat nově vybudovanou obec do užívání. Již koncem 60. let 20. století na schůzi zástupců KNV a KVRIS se rozhodlo, že všichni obyvatelé pozdější obce Lučiny, jimž byly dány náhradou nově vystavěné půldomky, nemusí doplácet rozdíl peněz z odhadní ceny za zatopená obydlí, která byla v některých případech nižší. Tato zpráva popudila některé občany. Kdyby to prý věděli, tak by raději nestavěli svoje nové domky a vyjadřovali nespokojenost.

V Lučině se tehdy všude hodně stavělo, bylo zapotřebí co nejrychleji ve výstavbě postupovat, aby lidé měli možnost se co nejrychleji ubytovat v nových domovech. Práce bylo všude hodně, vše bylo rozestavěné. K urychlení výstavby se proto využívalo všeho. V jednom případě i rvačky a trestů za ní. Jako kdysi ve zcela rozbité poválečné Varšavě. Pamětník z Lučiny vypravuje, že lučinští mládenci navštěvovali po okolních vesnicích taneční zábavy a na jedné z nich, v Dolních Domaslavicích v hospodě u „Bártků, si nějak nerozuměli s místními chasníky, kteří na svá děvčata žárlili. O facky tedy určitě nebyla nouze. Veřejná bezpečnost, dnes bychom řekli policie, která z počátku stála stranou, později všechno sepsala a předala na MNV příslušných vesnic, přestupkovým komisím. Všichni dostali výchovný trest, jak zněla tehdejší terminologie. Protože jsme se dnes již dostali do Evropy a přiblížili se světovosti, tak dnes to nesrozumitelněji nazýváme alternativní trest. Takovému trestu se nevyhnuli ani ostří hoši z Lučiny. Tam, kde dnes stojí prodejna potravin „Goczol“si tento svůj trestík odpykávali, a to velice užitečně. Museli vykopat a vybetonovat základy čekárny a sběrny obuvi. Brali to ale s humorem, ale přitom velice zodpovědně. Říkali, že kdyby takových rvaček, jako byla jejich, bylo více, Lučina by již byla zcela postavena, a to ještě zdarma.

I přes určité nedostatky ve vybavenosti obce, patřila k vysoce moderním obcím té doby. Vždyť kdo měl z okolních vesnic v té době vybudovaný vodovod, centrální kanalizaci splaškových i povrchových vod, první toho druhu v kraji, obecní prádelnu, kino, kryt CO? Škola, služby, obchod i požární zbrojnice byly nové. Dlouho v Lučině pak žili z podstaty až ji mnohé obce předběhly ve vybavenosti inženýrskými sítěmi v okrajových částech obce.

Do 60. let 20. století obec Lučina vstupovala s 228 rodinnými domky. Postaveno bylo 20 chat, které ještě nebyly kolaudovány. Zanedlouho bylo v obci 234 domků.

Postavení přehrady s údolní nádrží byly obce Soběšovice a Dolní Domaslavice rozpůleny, jak je o tom již psáno v části o jejich historii. Takže bylo nutné provést výrazné změny na mapách katastrálního úřadu. Původní návrh investora přehrady, aby na pravém břehu vodního díla zůstaly staré obce Soběšovice a Dolní Domaslavice, ale levý břeh s jejich katastrálním územím byl rozdělen mezi sousední obce Horní Domaslavice, Pazdernou a Žermanice, byl obyvatelstvem na levém břehu rozhořčeně odmítnut. Nadřízené okresní a krajské úřady nakonec uznaly návrh samotných občanů, aby z bezprizorných částí Soběšovic a Domaslavic vznikla zcela nová obec. Byl přijat návrh důchodce a hasiče Josefa Nogola z Kocurovic, které jsou dnes součástí obce, aby se nová vesnice jmenovala Lučina. S podobným návrhem rovněž přišel tehdejší ředitel soběšovické školy Stanislav Lenert. Široká veřejnost tento návrh s uspokojením přijala. Pojmenování nové obce ale začal komplikovat na Těšínsku velice populární básník Petr Bezruč, čestný člen mnoha obcí a hasičských sborů v našem regionu. Společně s autorem mnoha krásných knih a fotografií o přírodě dr. Martínkem a tehdejším ředitelem Lašského muzea ve Frýdku p. Vachalou žádali malou změnu názvu, odstranění háčku, čili Lucina, jak mnohdy je zapsáno ve starých mapách a ve starých archiváliích a jak dodnes zdejší řece starší generace a mnohdy i lidé ze střední generace říkají. Této řece v místech, kde vytéká z „Bílého „ a „Černého“ pramene na hoře Prašivá dodnes lidé takto říkají. Obyvatelé Lučiny ale již další změnu v názvu odmítli.

První televizní obrazovka se objevila v kulturní místnosti na staveništi přehrady v roce 1955. Velice malá obrazovka 19 x15 cm byla zabudována do nějakého radia, které stálo na vyvýšeném podstavci. Byla umístěna v malé místnosti, kde na ne příliš pestrý televizní pořad se dívalo na 20 namačkaných diváků. Vysílalo se jen dvakrát týdně a jen čtyři hodiny denně.

Po udělení pasportu z plavební společností v Bratislavě byla zřízena půjčovna loděk pod biologickým rybníkem. Později byla zřízena půjčovna pramiček, kterou provozovala místní skupina svazarmovců pod autokempem. Postupem doby se loďky pro rekreaci začaly vyrábět z umělých hmot, které měly malou životnost, takže neúměrně stoupaly náklady na jejich údržbu a tím i provoz. Proto se postupně od tohoto druhu podnikání upustilo. Jak vznikala nová rekreační střediska začaly se vybavovat různými vodními šlapadly, plachetnicemi a vinsurfingy. V oblasti turistického ruchu si obec ponechala areál CAMP Lučina spol. s r.o., kde je obec majoritním vlastníkem Po roce 1990 slibně se rozvíjející tábořiště „U slejše“ bylo pro nepochopení místních občanů a námitek hygieny nakonec zrušeno.

Na lučinské straně přehrady byl zřízen v roce 1966 „Poříční oddíl VB“, tzv. poříční stráž, pětičlenná skupina, vybavená motorovým člunem, která měla v letních měsících dohlížet na pořádek kolem přehrady a na její vodní hladině. Pro nedostatek finančních prostředků bylo postupně od této služby upuštěno. V tomtéž roce byla stanice SNB (Sboru národní bezpečnosti) přemístěna z Lučiny do Dobré.

Po určitou dobu se cest nedalo využívat. Jednou tam bylo hrozné bláto nebo tam byly stavební stroje, štětovací mechanismy, parní válce, lehčí válce na asfalt, buldozery, různá rýpadla. což vzbuzovalo zcela přirozený zájem tehdejších kluků. Pro občany nově vzniklé obce Lučiny bylo velice důležité, že začalo asfaltování hlavní silnice přes obec. Cestáři hloubili zeminu a odváželi ji, zpevňovali podloží cesty štětem. Rubem této akce, která odstranila chození blátivými cestami, byla velká prašnost, takže lidé raději ani neotvírali okna. Začalo se též s budováním silnice z Lučiny přes biologický rybník do Dolních Domaslavic. V roce 1964 z finančních rezerv MNV se upravovala cesta pod Vachtařem k Farníkům a zpevňovala se komunikace Bruzovské hranice od p. Skotnice a budovala se nová cesta za sídlištěm, kde se stavěly domky.

Od 15 června 1956 začal jezdit ze sídliště Lučina – střed do Ostravy na Smetanovo náměstí linkový autobus. Jízdné stálo 8 Kčs tehdy hodnotnějších peněz a při všeobecně mnohem menších platech. Předtím, v roce 1955 začal pravidelně jezdit autobus do Frýdku – Místku za 3,8 Kčs.

Když hráz přehrady konečně stála, začala se nádrž pomalu napouštět. Voda začala pomalu stoupat, musely být ve velkém rozsahu káceny stromy, sloupy elektrického vedení, dokončovaly se demolice rodinných domů a stodol, zasypávaly se studny. Zvětšující se vodní hladinu nádrže bylo možné příležitostně využívat nejen k prvním průkopnickým plavbám kluků na vorech ale i k dopravě. Takto Sláva Dámek vozil cihly ze svého zbouraného domu na soběšovické straně a jiný stavební materiál ke svému nově stavěnému domu na Lučině na voru, aby nemusel objíždět přes Žermanice. Poslední fází výstavby přehrady Ingstavem Brno byla úprava břehů osazováním užitkových dřevin kolem přehrady a osazování cest ovocnými stromy. Vegetační porost byl osazován podél zátopy mezi kótou maximální zásobní hladiny 291,5 m pro zlepšení stability svahových břehů. Stávající porosty byly potřebnými zásahy upraveny do žádoucího typu. Počátkem 60. let 20. století se měnil vnější vzhled přehrady. Porost, osázený před několika lety, se začínal zelenat. Přehrada stále více dostávala vzhled takový, jaký jej známe dnes. Výsadba ke zpevnění břehů měla tedy i význam estetický s ohledem na příznivější zapojení vodní hladiny do přilehlé krajiny Těšínské pahorkatiny. V roce 1958, 12. září, poprvé hladina přehrady dosáhla plného stavu a 15. září došlo k první dodávce užitkové vody Nové Huti v Ostravě Kunčicích.

Vodní nádrž kromě užitku a rekreace přinesla i řadu tragedií utonutím. Jako absolutně první obětí přehrady se stal na počátku prázdnin roku 1958 14-ti letý chlapec Josef Guziur z Dolních Domaslavic Odpoledne 15. srpna 1958 se na přehradě jako první člověk z Lučiny utopil Rudolf Kozubek, přestože byl dobrým plavcem. Po celodenním kosení obilí byl totiž přehřátý, takže ve vodě při plavání dostal křeč. Během prvních 10 let trvání přehrady utonulo 26 lidí, pak se tento trend snižoval a za 25 let trvání přehrady byla bilance 30 utonulých. Mezi tím byly ale také sebevraždy.

Začátky kultury v budoucí Lučině začaly vlastně na staveništi přehrady v barácích pro dělníky. V roce 1956 se všechna kultura přestěhovala odsud do nově formálně vyhlášené obce Lučiny, která ale fakticky existovala dříve. Kultura se rozvíjela celkem dosti rychle. Asi proto, že lidé, kteří sem přišli za prací ze všech koutu republiky, přivezli sebou spoustu nápadu a v době volna po práci se chtěli nějak realizovat. Nápadů bylo tolik, že se někdy nevědělo čím začít . Založit divadelní ochotnický spolek, kapelu, fotbalové mužstvo či začít pravidelně s promítáním kina ? Všechny tyto aktivity se zastřešily pod Osvětovou besedu. Když v roce 1954 dokončil Ingstav Brno stavbu Domu služeb, všichni si oddechli,že se bude hrát divadlo, pořádat zábavy a promítat kino, vzpomíná pamětník Sikora.

Kultuře skutečně byla tato budova poskytnuta. V prvním poschodí nebyli ještě lékaři a ve velké místnosti se promítalo kino. Promítače dělal Oldřich Válek, který se zaučoval na nových maďarských promítačkách zn. Tert. Tehdy byl životní styl odlišný než je dnes, takže kino bylo vždy plné dospělých i dětí. To bylo z počátku, kdy vnitřek ještě nedoznal patřičných úprav pro jednotlivé činnosti. V přízemí později začal působit lékař zubní, dětský a ženský. Naproti přes chodbu byl zřízen obchod se smíšeným zbožím.V prvním patře byla zřízena kancelář MNV, kulturní místnost a zároveň kinosál asi pro 100 diváků.Ve druhém křídle se nacházel praktický lékař, pánský holič a tam kde je dnes dámská kadeřnice byla zřízena již v roce 1954 třída pro prvňáčky. Ta zde byla jen jeden rok.

V roce 1958 mnohé obyvatele Lučiny stejně jako v okolních obcích dojala smrt ve Slezsku tehdy velice oblíbeného básníka P. Bezruče, neboť o jejich vesnicích ve svých Slezských písních pěl. Vůbec mu neměli za zlé, že Lučině odpíral háček v jejím jménu.

OBEC Lučina

Sídlo úřadu

Lučina č. 1, 73939, Lučina

Osoby

  • Ing. Veselá Dagmar, starostka

Kontakty

1 části obce: