Městys leží na naplaveninách řeky Jizery, která tudy kdysi protékala směrem na Lysou nad Labem. Katastr se skládá z místních částí Loučeň, Patřín, Studce a Studečky. Historickou dominantu tady tvoří především zámek, postavený v roce 1704.

Hledat firmy v obci Loučeň, ulice Ke Škole
Můžete zadat název firmy, IČ, nebo popis činnosti. Zkuste například restaurace
přidat firmu
Historie obce Loučeň celá historie

Rovinatá krajina Polabí byla již v době kamenné osídlena člověkem. Zemědělská kolonizace, která nastala po příchodu prvních zemědělců do zdejšího kraje, měla velký vliv na změnu dosavadního způsobu života lidí. Člověk přešel postupně od lovce k hospodaření. Archeologické nálezy v prostoru Loučeň – Studce – Mcely svědčí o osídlení krajiny asi před 2000 lety před naším letopočtem. Byl to lid s keramikou nálevkovitých pohárů a s hroby skrčenců, lid s keramikou zvoncovitých pohárů a lid se šňůrovou keramikou. (V roce 1969 při kopání jímky u domu čp. 43 v Loučeni byly v hloubce 120 cm nalezeny tři neporušené nádoby – amfory. Jednalo se o eneolitickou kulturu nálevkovitých pohárů).

V době bronzové se usadil v okolí lid lužických popelnicových polí. Stopy po tomto období byly nalezeny v roce 1966 u Mcel při provádění melioračních prací – kostrový hrob muže v jámě s keramikou z mladšího období únětické kultury. Po druhé světové válce zjistil Archeologický ústav ČSAV nad Studcemi hradiště lužické kultury popelnicových polí z let 1000 – 600 před naším letopočtem.

Lužická kultura přešla ve starší dobu železnou-halštatskou (700 – 200 let před naším letopočtem). Železo postupně vytlačilo bronz. V roce 1965 byla na Loučeni „Na skalce“ při melioračních pracích nalezena osada ze starší doby železné z počátku 1. tisíciletí našeho letopočtu. Kultura laténská (500 – 100 let př. n. l.) je dokladována četnými nálezy hrobů u Křince. Osídlení Slovany je potvrzeno četnými nálezy keramiky ve Studcích, Jíkvi, Bošíně a u Křince.

O pravěké osídlení zdejšího kraje se zajímal Antonín Stiffter, křinecký lékárník a regionální pracovník (1855 – 1910). Jeho bohaté archeologické sbírky jsou uloženy v Polabském muzeu v Poděbradech.

Loučeň patří k velmi starým osadám a ve Starých listinách se píše Lúczen, Lúcín, Loučím nebo Lovczín. Na vyvýšenině v místě dnešního zámku stávala ve středověku tvrz. První zmínka o majiteli tvrze je na vysvědčení pražského biskupa Peregrina z roku 1223, kde se připomíná, vedle jiných pánů šlechtického rodu, také Předslav de Luczen (Předslav z Loučeně). Potom se na tvrzi vystřídalo několik vladyků a zemanů. Již ve 14. století zde stál kostel a Loučeň bývala vesnicí farní.

Za vlády Karla IV., roku 1376, držel celou ves Loučeň Zdeněk z Nadslavě a po něm jeho syn Jan z Nadslavě. Ve znaku měli kozí hlavu. Do roku 1510 náležela ves s tvrzí a poplužním dvorem pánům z Loučeně. Poslední z nich byl Zdeněk Loučeňský z Kopidlna. Od roku 1510 patřila Loučeň ke hradu Kunstberku u Křin ce, pánům Křineckým z Ronova. Jindřich Křinecký a Zdislav Křinecký obnovili loučeňskou tvrz.

V roce 1612 se dostala tvrz, dvůr, ves Loučeň, dvůr a ves Studečky, vsi Patřín, Jizbice a Jíkev do vlastnictví Václava staršího Berky z Dubé a Lipého na Bezdězi. Tento velmi bohatý český šlechtic patřil k českým stavům a byl odpůrcem císaře Ferdinanda II. Po bělohorské bitvě r. 1620 odjel ze země. Jeho zabavené statky výhodně koupil v roce 1622 Adam hrabě z Valdštejna. Směnou různých statků vzniklo velké panství dobrovicko-loučeňské (a udrželo se jako jeden celek až do roku 1939). Adam z Valdštejna se těšil velké přízni u císaře Ferdinanda II. Sám byl ve věcech náboženských velmi snášenlivý a na svých statcích poddaným pro víru neubližoval. Když zemřel, byly jeho statky rozděleny mezi jeho syny na čtyři bratrské díly. Do třetího dílu patřilo panství dobrovickou-loučeňské a připadlo Maxmiliánu hraběti z Valdštejna.

Hrůzy třicetilé války se převalily přes Loučeň a okolní vesnice tak jako přes většinu osad na Nymbursku a zanechaly po sobě nesmírné škody. Celý nymburský okres byl stálým vojenským táborem. Místa se dobývala, obsazovala a pustošila všemi vojsky. Hlavní nepřátelské vpády byly od Sasů, kteří vydrancovali města Nymburk a Mladou Boleslav. O několik let později sem přišli Švédové, mnoho lidí pobili a neušetřili ani těch, kteří se ukryli v nymburském kostele. Po Švédech přišli zase císařští, pak opět Sasové a po roce zase Švédové. Válka skončila až mírem vestfálským roku 1648. A po válkách došlo k utužení poddanství, roboty a pronásledování nekatolíků. V roce 1654 došlo v Čechách k prvnímu soupisu poddaných a jejich půdy, dobytka i provozovaných živností. Soupis dostal název „Berní rula“. Po válečných hrůzách zbyl na Loučeni pouze 1 sedlák a 11 chalupníků, na Patříně zbylo 14 pustých usedlostí, ve Studečkách 1 sedlák, 2 chalupníci a 1 pustá chalupa a ve Studcích zůstaly 4 osedlé a 4 pusté statky a 6 chalup. Většina poddaných odešla ze země pro své evangelické vyznání.

18. století – doba baroka

Na místě zchátralé středověké tvrze začal v letech 1704 – 1713 Karel Arnošt hrabě z Valdštejna stavět barokní zámek. Při zámku byla postavena zámecká kaple, přebudovaná na kostel Nanebevzetí Panny Marie. Karel Arnošt byl komořím císaře Leopolda a zastával řadu dalších významných úřadů. Zemřel těsně před dokončením stavby zámku v roce 1713 a panství převzala jeho dcera Eleonora hraběnka z Valdštejna. Eleonora odevzdala statky své jediné dceři Marii Anně z Valdštejna. Ta se provdala za Josefa knížete z Fürstenberka a tím přešlo panství dobrovicko-loučeňské na rod Fürstenberků. Marie Anna byla žena energická, přísná a báli se jí nejen poddaní, ale i úředníci. Za jejího panování zavládl pořádek v úřadech i ve věcech obecních. V roce 1756 převzal po matce panství Karel Egon kníže z Fürstenberka.

V 18. století byly všechny školy v moci církve a pod patronátem vrchnosti. V Loučeni byla škola od roku 1765. Loučeňský kníže Karel Egon měl pochopení pro rozvoj školství a všemožně ho podporoval a zlepšoval. Stát začal o školy pečovat až od roku 1775, kdy byl vydán školní řád a zavedena povinná školní docházka.

Život poddaných na loučenském panství za vlády Karla Egona knížete z Fürstenberka nebyl přehnaně krutý, jako na jiných panstvích a tak se na zdejším panství neprojevila v roce 1775 nevolnická povstání. Kníže Karel Egon navíc napsal památný spis o postavení českého nevolníka, rozšířil panství o statek Vlkavu, který koupil od hraběte Harracha, opravil vlkavský zámek a dal při něm postavit pivovar. Josefínskými patenty bylo v roce 1781 zrušeno nevolnictví a dána náboženská svoboda. Život na Loučeni v době josefínských dekretů líčí spisovatel V. B. Třebízský ve své povídce „Farář loučeňský“ v I. díle povídek „Pod doškovými střechami“.

Konec 18. století byl poznamenán napoleonskými válkami. V jedné z bitev padl bratr loučeňského knížete Karla Egona generál Karel Boromeus kníže z Fürstenberka. Jeho vojenskou činnost připomíná v lese pomníček Helma z roku 1796 a jeho úmrtí pomníček Anděl smrti u Boží vody, který dala postavit vdova Eliška z Fürstenberka, rozená Thurn Taxisová.

Demografické údaje

Soubory cookies umožňují správné a úplné používání webových stránek

Web používá nezbytné cookies pro jejich fungování. Se souhlasem jsou zpracovávané preferenční a statistické cookies, které slouží pro zapamatování nastavení a měření návštěvnosti. Další informace zobrazíte kliknutím na Informace o cookies. Podrobnou úpravu můžete provést kliknutím na “Vlastní nastavení”. Své preference můžete kdykoliv změnit a souhlas odvolat kliknutím na “Cookies” v zápatí stránky. Volba pouze nezbytných cookies může mít vliv na funkčnost a výkon stránek.