Ivanovice na Hané

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1183. Prvními historicky doloženými majiteli ivanovického panství byli johanité. Johanité si Ivanovice velmi oblíbili a jejich velkopřevor Jindřich z Neuhauzu jim dal v roce 1302 mnohé privilegia. Vláda johanitů byla pro Ivanovice obdobím velkého rozkvětu. Městečko v tuto dobu mělo vlastní soud včetně práva hrdelního. Tehdejší purkmistr rychtář, mladší purkmistr a čtyři konšelé rozhodovali nezávisle na panské vrchnosti. Na ivanovickém náměstí prý stával pranýř a za mostem přes Hanou šibenice (poslední poprava byla provedena v roce 1747).

V roce 1425 císař Zikmund Lucemburský veškerý majetek johanitů zastavil ve prospěch Haška z Valdštýna, a ten jej obratem prodal Mikuláši z Vojslavic. Od něho jej odkoupili opět johanité. Avšak již v roce 1446 ivanovické panství johanité zastavili brněnskému měšťanovi Michalovi Kunigsfelderovi, který pak začal užívat přídomek z Ivanovic.

Po smrti Michala Kunigsfeldera v roce 1450 se ujali jeho majetku vdova Markéta a zeť Štěpán Lang. Po Langově smrti se jeho žena Kateřina znovu provdala, tentokrát za zámožného měšťana Hanuše Ryšana, na kterého bylo ivanovické panství zastaveno do 21. srpna 1456.

V roce 1480 byl majetek opět v držení johanitů, kteří jej v roce 1490 prodali varadínskému biskupovi a správci olomoucké diecéze Janu Filipcovi. Tím skončilo téměř třísetleté vlastnění Ivanovic na Hané johanity.

V roce 1492 dal biskup Jan Filipec Ivanovice a Orlovice Janu z Kunovic, který tu roku 1496 založil nový špitál s nadací (tato nadace zanikla za třicetileté války).

Roku 1503 se panství dostalo do rukou Jindřichu Kropáči z Nevědomí. Ivanovice si poté stěžovaly u zemského soudu, protože Jindřich Kropáč začal zvyšovat platy a roboty. Soud rozhodl roku 1513, že platy a roboty nemají být zvyšovány.

Po smrti Bohuše Kropáče roku 1536 se panství rozdělilo mezi dědice. Panství znovu spojil až Beneš z Pražma roku 1565. V první polovině 16. století byl rozšířen počet trhů v městečku. Vladislav Jagellonský dal roku 1507 Ivanovicím výroční trh s frejunkem a roku 1547 Ferdinand I. povolil konání třetího výročního trhu v úterý po svatém Duchu.

Po Beneši z Pražma zdědil panství jeho syn Petr, který veškerý majetek úplně zadlužil a roku 1591 beze stopy zmizel. V následujících letech panství skoupil zemský hejtman hrabě Hynek z Vrbna.

Po roce 1596 majetek převzal rod Bukůvků z Bukůvky, kteří zde roku 1608 začali stavět v renesančním slohu zámek. Tuto stavbu provedl mistr Antonín Pariz z Brna s pomocí kamenického mistra Jana Foncuna. Páni z Bukůvky panství drželi až do roku 1623, kdy jej Bernard Bukůvka z Bukůvky prodal Jindřichu Šlikovi z Pasauna a Lokte. Rok na to zachvátil Ivanovice veliký požár, který zničil skoro celé městečko, radnici i s pozemkovými knihami a listinami. V roce 1635 Šlik prodal vše zpět Bernardovi z Bukůvky, který tu zůstal až do své smrti v roce 1643. Poté bylo panství v držení hrabat Martiniců.

Během třicetileté války bylo městečko několikrát po sobě vypleněno vojáky. Naposledy vpadli do městečka Švédové, kterým odolal jen zámek. Z tohoto útoku zbyla v zámecké zdi dělová koule, kterou je tam možné vidět i dnes. Městečko z třicetileté války vyšlo velmi zuboženě. Tehdy byli obyvatelé pod nátlakem nuceni prodávat své majetky (polnosti a domky) panstvu z velkostatku.

Nástupcem hrabat Martiniců se stal v roce 1662 Mikuláš Pazman z Panasu (zakladatel hřbitova Za branou, na kterém se pohřbívalo až do roku 1941).

Mikuláš Pazman z Panasu ivanovický statek prodal Karlu Jindřichu ze Žerotína, který držel panství rodu do roku 1702. Tehdy Ivanovice koupil hrabě Jan Zikmund z Rottalu, jenž se zasloužil opravou zámecké věže. V té době patřilo k ivanovickému hrdelnímu právu 26 obcí.

Pánové ze Žerotína prodali v roce 1719 Ivanovice rodu Přepyských z Rychemberka, za nichž bylo na náměstí postaveno sousoší svatého Floriána. V roce 1765 byl Jan Václav Přepyský z Rychemberka na ivanovickém zámku zavražděn, jeho dědicem se stal hrabě z Pražma, jenž záhy zemřel, a tak přešlo celé panství zpět do rukou baronského rodu z Bukůvky.

V letech 1788 a 1791 zachvátily Ivanovice dva velké požáry, při nichž shořelo 81 domů i s radnicí a významnými listinami. Dalším majitelem se stala hraběnka Jana z Auerspergu, která se po ovdovění v roce 1795 provdala za markýze Františka Josefa z Lusignan. Oba jsou pohřbeni ve hřbitovní kapli Za branou, kterou k tomuto účelu nechali roku 1824 postavit.

Po smrti markýze Františka Josefa z Lusignan bylo celé panství prodáno arcivévodovi Ferdinandu Österreich-d'Este, který nechal kolem zámku v roce 1840 zbudovat zámecký park. Za jeho držení panství byla v dubnu roku 1848 zrušena robota a byly sjednány smlouvy o výkupu roboty.

Po roce 1848 začal v městečku čilejší hospodářský ruch a v roce 1850 povolila vláda Ivanovicím čtvrtý výroční trh, zavedla při týdenních trzích trhy dobytčí a povolila trhy na koně.

Dne 19. ledna 1909 byly dekretem císaře Františka Josefa I. Ivanovice povýšeny na město a dne 22. 10. 1909 c.k. ministerstvo vnitra povolilo změnu názvu města z Ivanovic na Ivanovice na Hané. Stalo se tak za starostování Františka Hanáka, jenž spravoval obec od roku 1899 až do roku 1919.

Posledním majitelem byl bavorský král Ludvík III. se svou manželkou Marií Terezií d´Este, a to až do konce první světové války.

Koncem roku 1919 byly provedeny obecní volby podle nově vydaného československého zákona a starostou byl zvolen Rudolf Havlík. Nacistická okupace během druhé světové války si vyžádala 50 obětí, z čehož bylo 44 Židů. Ivanovice byly osvobozeny 29. dubna 1945. Po nástupu komunismu k moci v roce 1948 proběhlo několik neúspěšných pokusů o založení JZD. Založeno bylo až v roce 1950 a obhospodařovalo 624 hektarů půdy.

Po roce 1989 docházelo k rozvoji města podobně jako u jiných obcí a měst v regionu. Než se Ivanovice staly městem, byly převážně obcí zemědělsko-řemeslnickou. Prvním velkým průmyslovým podnikem byla sladovna firmy Milschpeiser a Katscher založená v roce 1871. Zaměstnávala 120 dělníků a řadila se mezi největší v zemi. Dalším významným podnikem byla továrna zemědělských strojů Jana Šmída, jež vznikla ze zámečnické dílny v roce 1859 a roku 1928 již měla 80 zaměstnanců. Před druhou světovou válkou byly ve městě dvě cihelny, závod na výrobu perleti, textilní závod Egrova (později přebudován na OP Prostějov pobočka Ivanovice), dva mlýny (již zaniklé), továrna na výrobu elektrických motorů a Státní diagnostický a seroterapeutický ústav na výrobu očkovacích látek proti zvířecím nákazám (dnešní Bioveta, a. s.).