Kalek

Původně mělo území obce dva názvy - Langenhart a Kalch. Název "Langenhart" nejspíše označoval pouze několik domků mezi Kalkem a Boleboří. V 17. století byl nakonec druhým názvem vytlačen úplně. Název Kalch během let neprodělal žádné výraznější změny, objevují se tak pouze tvary jako Kalk či Kallich, český název Kalek je odvozen od vápenky, která zde byla dlouhou dobu v provozu (jemnozrnný vápenec, který se zde těžil, byl dodáván k hutnění železných rud).

V 16. století patřil Kalek k panství Červený Hrádek. Ves měla v této době školu, fungoval zde železný hamr a již zmíněná vápenka, obyvatelé obce byli protestantsky zaměření. Na konci 16. století zde byli již také 2 mlýny. Ves v této době prosperovala a těšila se poměrně velkému významu. Roku 1588 se stal majitelem červenohrádeckého panství Jiří Popel z Lobkovic, který v Kalku jakožto zarytý odpůrce protestantů okamžitě zavedl přísnou rekatolizaci. Kvůli ní se řada zdejších obyvatel raději odstěhovala do Saska, lidé co zůstali, se z donucení stali katolíky. Časem se do vsi začali přistěhovávat další katolíci, byla zde tedy postavena dřevěná kaple, ve které sloužil mše kněz z Boleboře.

Příchod třicetileté války pro Kalek znamenal pohromu. Roku 1619 ves poničilo procházející Mansfeldovo vojsko, o rok později ji vyplenily bavorské oddíly a dříve než se obec mohla z utrpěných ztrát vzpamatovat, jí další ránu zasadila vojska Švédská. Po skončení války byl v obci pouze jeden mlýn a mimo provoz byl také zdejší hamr. Časem se však zdejší život vrátil do starých kolejí a ves se ze všech útrap zotavila. O zlepšení situace svědčí i nová školní budova, postavena na počátku 50. let. V polovině 17. století se zdejší obyvatelé živili především chovem dobytka a výrobou šindele a sudů.

Roku 1702 byla v Kalku dokončena výstavba prvního kamenného kostela (sv. Václava). Ten nechal postavit tehdejší majitel panství hrabě Ferdinand Maxmilián Hrzán z Harasova. V roce 1748 byl v obci opět uveden do provozu hamr. Železo se již však nezískávalo ze zdejších ložisek, ale bylo kupováno odjinud. O rok později byla do Kalku přestěhována načetínská železárna. Roku 1753 nechal další majitel panství - Jindřich z Auersperku - v obci postavit faru. Jindřichův syn zde pak dal roku 1766 vybudovat lovecký zámek v barokním slohu.

Rok 1770 je v historii Kalku zapsán černým písmem. V tomto roce totiž Krušné hory postihla velká bída. Podniky v okolí neprosperovaly, v kraji zavládl hlad, ke kterému se navíc přidal tyfus. Na přelomu roku 1770-1771 ve vsi zemřela řada lidí hladem. Ještě roku 1771 však panství koupil Jan A. z Rottenhanu, kterému se podařilo bídu ukončit a jeho syn Jindřich F. Rottenhan pak v obci a nejenom v ní odstartoval období velkého rozvoje. Nejprve se ujal zdejší neprosperující železárny, kterou přebudoval na velký podnik, prodávající své výrobky až do Prahy. V Kalku i okolních obcích pak na železárnu navázala také výroba hřebíků. Díky Jindřichovi byla v kalku dále založena výroba hraček a dřevěného zboží, roku 1784 pak na jeho popud založil červenohrádecký lesmistr Josef Hein "dřevosoustružnickou" továrnu, která byla svými výrobky přímo proslavená. Po smrti zakladatele tento podnik koupil sám Rottenhan a hned jej rozšířil o další 3 soustruhy, zvýšil tak i počet jeho zaměstnanců. Na konci 18. století zažíval Kalek skutečný rozvoj. Nacházely se zde 2 vysoké pece, 3 válcovny tyčí, hamr na nářadí, roku 1818 pak nechal nový majitel zdejší továrny - Jan Ferdinand Enzmann - vybudovat náhon vody na mlýnská kola a postavil další 4 soustružny. Dále rozšiřovány byly také zdejší železárny, od roku 1832 jim byla také podřízena železárna v Kovářské, kterou koupila jako součást přísečnického panství další majitelka panství, dcera Jindřicha z Rottenhanu Gabriela, provdaná za hraběte Buquoye. Pro urychlení dopravy mezi oběma železárnami byla roku 1834 z Kovářské do Přísečnice a dále do Kalku vybudována silnice.

Obyvatelé Kalku se téměř vůbec nezabývali zemědělstvím. Chod celé obce byl podřízen provozu železárny, ve které pracovala více jak polovina zdejších obyvatel. Potřebné potraviny obci dodávala vrchnost, obilí se mlelo v panském mlýně a u železárny v Kalku byla zřízena pekárna. Roku 1841 byl ukončen provoz místní výrobny hraček, což bylo důsledkem dlouhodobého poklesu odbytu zboží, který byl způsoben rozvojem řady podobných soustružen v okolí.

V polovině 19. století žilo v Kalku na 840 obyvatel. O velkém rozvoji a prosperitě obce v této době svědčí její růst - za posledních 60 let se rozrostla téměř o jednu třetinu, k roku 1846 zde tedy bylo již 92 domů. Sommerova topografie uvádí, že zde byl kostel, fara, zámek, zájezdní hostinec a další 2 hospody, hájovna, 4 mlýny, vápencový lom a železárny. Nacházela se zde také c.k. hraniční celnice. Obec měla i svého lékaře. V této době začala být prováděna umělá obnova lesa - v obci byla zřízena luštírna semen a zakládaly se školky.

Druhá polovina 19. století přinesla Kalku řadu změn a novinek. V roce 1846 zde byla otevřena nová školní budova, později (v roce 1874) byla škola rozšířena na trojtřídku. V roce 1850 nastala pro ves významná správní změna - v tomto roce se Kalek totiž stal samostatnou obcí. V roce 1866 zde byl otevřen poštovní úřad, o čtyři roky později byla v obci zřízena také samostatná četnická stanice. Změny, které Kalek v druhé polovině 19. století zažíval, však nebyly pouze dobré. Od 50. let se začaly zdejší železárny potýkat se závažnými problémy, jejich situace byla stále horší až byl roku 1874 zastaven provoz. Většina podniku pak byla demontována a v jeho zbývající části byla zavedena výroba smaltového a hliníkového nádobí, železných pokojových kamen a dalšího zboží. Bývalí zaměstnanci železáren se tak museli zacvičit na novou práci, k tomuto účelu sem byli pozváni cizí dělníci z Čech a Polska. Podniku se však příliš nedařilo a roku 1914 byl jeho provoz opět zastaven. I přes nepříznivou situaci železáren se zde však podnikání a výroba přeci jenom rozvíjela - v roce 1885 byla v Kalku založena výrobna dřevěných hraček, mimo ní se v obci také vyráběla dřevitá vlna, lidé se živili i domáckou výrobou dřevěného zboží a hřebíků. V roce 1897 byl do obce zaveden telegraf a telefon. V této době v obci také fungovala řada spolků - např. sbor dobrovolných hasičů, podpůrný nemocenský a pohřební spolek, mužský pěvecký spolek, zemědělský spolek, družstvo Collectiv či spolek veteránů.

První světová válka se v Kalku nijak dramaticky neprojevila - zužovaly ho stejné problémy jako všechny okolní obce. Obyvatelé strádali nedostatkem jídla, byly zavedeny potravinové lístky a příděly se stále zmenšovaly, zásobování vázlo a mnoho zboží se stávalo nedostupným, podobně tak bylo i s oblečením apod. V průběhu války byl také velký útlum zdejší výroby. Po skončení války a po vyřešení národnostních problémů mezi Čechy a Němci, které v Čechách a převážně v pohraničí po válce vznikly, se život v obci poměrně rychle vrátil do starých kolejí. Již v roce 1922 zde začala fungovat firma Ebupik, vyrábějící kartáče a štětce, o dva roky později zde byla zřízena také továrna na dřevěné výrobky. Koncem 20. let pak zdejší výrobna hraček změnila své výrobní zaměření na výrobu domácího a kuchyňského nářadí a takto prosperovala až do roku 1960, kdy se opět vrátila k výrobě hraček. V roce 1931 byla do celé vsi konečně zavedena elektřina. Před tímto rokem zde bylo pouze 10 generátorů, vyrábějících elektřinu pro podniky a několik obytných domů.

Třicátá léta přinesla světovou hospodářskou krizi, která dolehla i do Kalku. Navíc se zde v této době začaly horšit česko-německé vztahy mezi obyvateli obce, stále častější konflikty podněcovala především Henleinova nacistická strana. Situace nakonec došla až tak daleko, že v obci začalo docházet k ozbrojeným provokacím ordnerů. Vypuknutí druhé světové války na sebe nenechalo dlouho čekat. V roce 1944 byl v Kalku vybudován pracovní tábor pro české muže, kteří se provinili proti nacistickým zákonům sňatkem s Židovkou. 60 mužů, kteří zde pracovali, bylo umístěno v dřevěných domcích za kostelem. Po skončení války vyvstal velký problém - výrazný pokles počtu obyvatel způsobený odsunem německého obyvatelstva. Kvůli němu byla málem zrušena zdejší pila, na jejíž provoz zde zkrátka nebyl dostatek pracovní síly. Po odsunu Němců sice proběhlo znovuosídlení obce přistěhovalci z vnitrozemí, Kalek však již nikdy nebyl plně dosídlen. Pila byla nakonec zachráněna - pracovníci začali dojíždět odjinud.

Obec se z válečných útrap pomalu vzpamatovávala a lidé se vraceli ke svým každodenním povinnostem. V roce 1957 bylo v Kalku opět otevřeno zdravotnické středisko, do něhož dvakrát týdně dojížděl lékař z Hory Sv. Šebestiána. Pro vytrvalý úbytek obyvatel byl Kalek při územní reorganizaci v roce 1960 sloučen se sousedním Načetínem a Jindřichovou vsí. V roce 1965 byla zrušena zdejší výrobna hraček a závod převzaly Sč. Státní lesy Teplice, v Kalku pak vznikla přidružená dřevařská výroba. O dva roky později byl v obci dokončen veřejný vodovod. V roce 1968 proběhla přestavba zámečku nad kostelem, která jej však slohově znehodnotila. Budova po této rekonstrukci sloužila jako byty zaměstnanců státních lesů, dnes je soukromým majetkem.

90. léta byla v Kalku ve znamení oprav a řady vylepšení. V roce 1994 byla opět otevřena škola, dříve uzavřená pro nedostatek žáků, v květnu roku 1996 byly zahájeny práce na opravě kostela, opravám dnes podléhá také ohradní zeď hřbitova i sám hřbitov. K roku 1999 bylo v Kalku 20 trvale obydlených domů. Dnes je obec mimo jiné také místem vyhledávaným pro svou možnost příjemně strávené rekreace.

Jindřichova ves

Jindřichova ves je jednou z nejmladších osad okresu. Byla založena až roku 1775, u jejího zrodu stál tehdejší majitel panství Červený Hrádek hrabě Jindřich z Rottenhanu, podle nějž ves také dostala své jméno. Původně byla osadou uhlířů a lesních dělníků. Hned po svém založení se osada začala velice rychle rozrůstat -v roce 1787 zde bylo 26 domů a žilo zde více jak 200 obyvatel. V polovině 19. století zde bylo již 42 domů se 413 obyvateli. Lidé se zde živili především lámáním kamene, dřevorubectvím, prací v cihelnách, které však byly brzy pro nedostatek materiálu uzavřeny, významným bylo také kování hřebíků - téměř u každého druhého domu stávala kovárna na hřebíky, kovaly se zde snad všechny typy hřebíků, od podkovářských a stavebních až po hřebíky lodní či kolejnicové. K jejich výrobě se na konci 19. století začalo hojně využívat strojů, většina z 28 zdejších kovářů hřebíků tak za prací dojížděla do Rauscherovy továrny v Načetíně. Zbylí kováři se pak kvůli strojové výrobě, která vytlačovala jejich ruční kování, spojili do prodejního družstva.

Napoleonské války se vsi nijak zvlášť nedotkly - pouze roku 1813 tudy táhlo ruské vojsko do bitvy u Lipska, které si od Jindřichovy vsi koupilo množství různého zboží a sena pro koně. Od roku 1850 Jindřichova ves patřila k Načetínu, se kterým se pak roku 1868 stala osadou Kalku. V roce 1889, tedy rok po osamostatnění Načetína se pak od Kalku opět odtrhla a stala se znovu osadou Načetína. Koncem 19. století byli ve vsi také 3 výrobci hraček, 2 kupecké krámy, 3 hostince, 2 řezníci, pekař, krejčí, 2 ševci a truhlář. Jindřichova ves patřila k faře v Kalku, roku 1892 zde byla postavena vlastní kaple, zasvěcená Matce Boží, do níž byl zavěšen zvon, který ves vlastnila již od roku 1815. Tento zvon musel být za první světové války odevzdán na válečné účely, po válce ale byla uspořádána sbírka a byl tak koupen zvon nový.

První světová válka se na chodu vsi příliš nepodepsala, po jejím skončení však začal klesat počet obyvatel. V meziválečném období zde byly 3 hostince spojené s řeznictvím, 2 obchody, trafika, svou živnost zde provozovali také švec, pekař, krejčí, zedník, tesař a klempíř, mnoho zdejších mužů stále pracovalo v lese a výrobě hřebíků se věnovalo ještě 15 hřebíkářů. V této době měla Jindřichova ves také malé lázničky s venkovním bazénkem.

Třicátá léta ve vsi probíhala podobně jako v Kalku. Množily se konflikty vyvolávané německým obyvatelstvem, situace byla stále napjatější. Za války byly nad Jindřichovou vsí postaveny dřevěné baráky, sloužící pro rekonvalescenci raněných vojáků. Později byla i zde umístěna část mužů z pracovního tábora. Po poválečném odsunu německého obyvatelstva byla ves téměř vysídlena, noví osadníci z vnitrozemí pak představovali prakticky pouze jednu čtvrtinu předválečného stavu obyvatel. I tito osadníci však postupem času začali odcházet a ves tak dále vylidňovala. Zlepšení situace přišlo až v 90. letech, kdy se počet obyvatel opět začal zvyšovat.

V roce 1960 byla Jindřichova ves spolu s Načetínem připojena ke Kalku, u něhož je dodnes. O sedm let později bylo území v blízkosti vsi vyhlášeno národní přírodní rezervací, aby tak bylo uchráněno zdejší rozvodnicové vrchoviště s mohutnými podzemními prameny a typickou faunou a flórou, tvořící nejrozsáhlejší komplex rašelinišť v Krušných horách.

Od 90. let obec zažívá opětovný rozvoj. Od roku 1991 stoupl počet zdejších obydlených domů ze sedmi na 23, 12 dalších slouží rekreačním účelům, což svědčí o oblíbenosti tohoto místa mezi obyvateli měst. Také počet obyvatel vsi se od roku 1991 více jak zdvojnásobil - k roku 1999 zde žilo 38 lidí. V roce 1995 proběhla oprava zdejší kaple, o dva roky později pak byla jirkovským děkanem zasvěcena sv. Anně. Jindřichova ves je dnes poklidnou obcí, obklopenou krásnou přírodou, jejíž vývoj v posledních letech ukazuje, že se zde blýská na lepší časy.

Načetín

Určit první zmínku o vsi Načetín je poměrně komplikované, neboť její původní název "Wnaczka" náležel také potoku, u kterého ves vznikla. U starých zápisů pak není zcela zřejmé, mluví-li se již o vsi nebo pouze o potoku. Načetín vznikl pravděpodobně již někdy v 15. století. První jistá zmínka o něm pochází až ze století šestnáctého - konkrétně z roku 1549, v této době ves patřila k chomutovskému panství, jejím majitelem byl Jan z Veitmile. Původ názvu "Wnaczka" je nejasným. Existuje o něm několik teorií - podle jedné je tento název odvozen z německého slova Netzung (bažina), pravděpodobnější je však souvislost se slovem ňacki (necky). To dříve znamenalo i dolinu a Načetín leží v údolní muldě. Jisté je, že název patřil nejprve potoku, od něhož byl přenesen také na mlýn, který zde stál a nakonec se rozšířil na celou ves. Postupem času pak prodělal řadu změn, existují tak tvary jako např. Naczka, Natschung či Natzschkau.

V polovině 16. století již v Načetíně stály zemědělské usedlosti a pila. Roku 1588 získal chomutovské panství Jiří Popel z Lobkovic, který zde vládl pevnou rukou. Roku 1593 však na zemském sněmu veřejně zkritizoval císaře pro jeho neplnění slibů, za což se dostal do císařovy nevole a následně byl odsouzen ke ztrátě majetku i života. Jiří Popel byl tedy uvězněn a jeho majetek předán do správy císařských úředníků, kteří jej roku 1605 po částech rozprodali. Načetín se tak dostal k červenohrádeckému panství, které získal Adam Hrzán z Harasova.

V tomto období v okolí probíhal značný rozvoj hornictví. V Načetíně se dobývalo zlato, stříbro, cín a měď, tento slibný rozvoj ukončila až třicetiletá válka. Ta pro Načetín znamenala bídu a strádání, v jejím průběhu krajem prošla řada vojsk, která se na životě zdejších vesnic velice podepsala. Ani Načetín nebyl výjimkou. V roce 1632 museli jeho obyvatelé i s dobytkem dokonce uprchnout do lesů, roku 1640 byla ves úplně vypleněna a zničena švédským vojskem, které se pak utábořilo na blízkém Lauschhübel - Čihadle. Po skončení války pak trvalo ještě řadu let, než se ves z válečných útrap zcela vzpamatovala.

Roku 1695 byla v Načetíně postavena vysoká pec se zkujňovací výhní a hamrem, ruda ke zpracování sem byla dovážena z Mezilesí, krevelové žíly se však těžily také přímo v Načetíně, ve zdejším dole Jindřich. Ve druhé polovině 17. století se ve vsi také značně rozšířila výroba dřevěného zboží, jako např. šindelů, domácího a kuchyňského náčiní, hraček, prken a latí či špiček na cigárka. Roku 1749 byla zdejší železárna zrušena a výroba byla přenesena do Kalku. Na konci století se ve vsi začala rozvíjet výroba hřebíků. Načetín byl prosperující a rozvíjející se vsí, o tom svědčí a jeho růst - na konci 18. století měl 42 domů, o půl století zde bylo již 53 domů a žilo zde na 540 obyvatel. Ve vsi byly také tři mlýny a hostinec, lidé se zde živili především jako živnostníci a lesní dělníci. Byli zde 2 pekaři, řezník, 2 podkováři, 2 kupci, uhlíř, mlynář, krejčí, truhlář, kolář, 2 ševci, tkadlec, 4 hostinští, tesař a 2 mistři hřebíkáři. V roce 1874 byla ve vsi založena Rauscherova továrna na hřebíky, ve které pracovalo mnoho hřebíkářů, řada z nich sem dojížděla i z Jindřichovy vsi. Zemědělství se zde příliš nedařilo, poměrně rozšířeným však byl chov dobytka. Jak je patrné, Načetínu se opravdu dařilo a v tomto období zažíval svůj "zlatý věk". Ten nedokázaly ukončit ani napoleonské války, a to i přes značné útrapy, které vsi připravila ruská a rakouská vojska .

Roku 1850 se stal Načetín samostatnou obcí, zároveň k němu byla připojena Jindřichova ves. V roce 1851 byla ve vsi otevřena tzv. zimní škola, aby zdejší děti nemusely podstupovat v zimě opravdu náročnou cestu až do Kalku. O rok později se zde již vyučovalo celoročně. žáků však neustále přibývalo, a tak se původní jednotřídka brzy rozrostla na trojtřídku, které však již stará školní budova nestačila - muselo se tak dokonce vyučovat odděleně po půldnech. Roku 1874 tedy začala výstavba nové školní budovy, ta byla dokončena v roce 1878, o tři roky později se pak rozrostla dokonce již na 4 třídy. V roce 1868 začala ve vsi výstavba kapličky, zasvěcené Matce Boží, která si však na své dokončení musela počkat až do roku 1891. Ve stejném roce ves postihla také přírodní katastrofa v podobě potopy, kterou způsobil od průtrží mračen rozvodněný potok. V letech 1868 - 1888 byl Načetín osadou Kalku, poté se však osamostatnil a stal se opět samostatnou obcí s osadou Jindřichova ves.

Za první světové války se v Načetíně nic mimořádného nestalo. Válka zde probíhala prakticky stejně jako v ostatních vsích, po jejím skončení pak následoval poměrně rychlý návrat k normálnímu životu. V meziválečném období byly v Načetíně 3 hostince, obchod se smíšeným zbožím a obchod se zeleninou, 3 pekaři, 2 řeznictví, 2 truhláři, 3 zámečníci, 2 výrobny dřevěného zboží, kolář, klempíř, krejčí, kovář, 3 uhlíři a v provozu byla stále Rauscherova továrna na hřebíky, mimo ní zde bylo ještě 5 dalších hřebíkářů. Jak vidno, Načetín byl stále prosperující vsí v rozkvětu, žijící spokojeným životem. Přestože zde žilo pouze 5 českých rodin, byla tu roku 1927 otevřena i česká menšinová škola, do které chodily také děti z Jindřichovy vsi, Kalku a Kienhaidy. Česko-německé vztahy tedy byly poměrně přátelské a nebylo nic, co by mohlo narušit zdejší poklidný život.

Pak ale přišla třicátá léta a s nimi i nástup nacistické strany k moci v sousedním Německu. Vztahy mezi Čechy a Němci se rychle zhoršily a stále častěji docházelo k různým incidentům. Kvůli narůstajícímu napětí sem byli v polovině roku 1938 přesunuti příslušníci praporu Stráže obrany státu z Kadaně. Následovala však mnichovská zrada a po ní pak obsazení sudet německou armádou. Za druhé světové války bylo v Načetíně velitelství již několikrát zmiňovaného pracovního tábora pro české muže ze smíšených manželství. Na konci války ustoupili němečtí vojáci z oblasti bez boje a 5. 5. 1945 byl Načetín osvobozen ruskými vojáky, kteří tudy jenom projeli. V srpnu sem pak přišli také čeští vojáci a četníci. Po válce byla většina německého obyvatelstva odsunuta, čímž se ves prakticky vylidnila. Stejně jako okolní vsi také Načetín již nikdy nebyl dosídlen a postupem času začali odcházet i noví osadníci.

V roce 1959 byla provedena regulace potoka, aby se zabránilo jeho vylévání z břehů při silnějších deštích. O rok později byl ve vsi vybudován vodovod. Elektřina zde byla zavedena niž v roce 1940. Při územní reorganizaci v roce 1960 byl Načetín i s Jindřichovou vsí připojen ke Kalku.

Zdejší kaplička byla po opravě zasvěcena sv. Hubertovi a v roce 1997 byla vysvěcena jirkovským děkanem. Pro neustálý úbytek obyvatelstva získal Načetín ráz rekreační obce. V posledních letech však počet obyvatel přestal klesat a naopak zde dochází k jeho poměrně výraznému zvýšení. I tak bylo ve vsi k roku 1999 na 42 rekreačních objektů.

Použitá literatura: Bernau, B. Čechy - Krušné hory a Poohří. Praha 1846

Bílek, J., Jangl, L., Urban, J. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov 1976

Binterová Z. Od Kalku po Boleboř a Blatno. Chomutov 2000

Kořan, J. Vývoj železářství v Krušných horách. Praha 1969

Pachner, J. Urbanistická studie Kalku, Načetína a Jindř. Vsi. Chomutov 1995

Sommer, J. Das Königreich Böhmen - Saaser Kreis. P. 1846

- Chytilův Místopis Československé republiky. Praha 1930

- Údaje OÚ Kalek