Moravská Nová Ves

Na místě, kde se dnes nachází Moravská Nová Ves, stávala osada Walterstoph (podle první písemné zmínky z roku 1261), později Waltersdorf (od roku 1265). Vznikla jako kolonizační ves založená velehradským klášterem, kterému také i s farním kostelem sv. Jakuba patřila. Velehradský klášter dával tuto osadu často do zástavy a jako zboží patřící klášteru ji potvrdil v roce 1261 papež Alexandr a v roce 1270 také král Otakar II. jako majitel velehradského kláštera.

Waltersdorf i celá řada dalších osad doplácely na svou pohraniční polohu (především pak nedalekou vzdálenost uherské hranice) - byly často poničeny a pustošeny nejen domácími, ale především cizími válkami a nájezdy. Dluhonice, Doublý, Steklice a Soběkury jsou pouze malým výběrem ze seznamu jmen tehdy zaniklých osad.

Již koncem 13. století byl Waltersdorf zpustlý, ale hned počátkem 14. století (roku 1317) byla osada obnovena Ottou z Parce, který ji odkoupil od velehradského kláštera. Záhy však byla vesnice opět zpustošena - patrně vpádem a nájezdy Matúše Čáka Trenčanského. Později převzal klášter ves opět do svého vlastnictví a bylo rozhodnuto o jejím novém osazení. Byly postaveny nové grunty podél cesty vedoucí z uherských Kopčan přes řeku Moravu do vnitrozemí, takže ves ve svém půdorysu zachovává tvar typické ulicovky s rozšířením v místě uvažované návsi, kde osovou komunikaci křižuje cesta od Hodonína do Břeclavi. Tam také byla postavena zřejmě svobodná rychta a posléze i kostel. Klášter měl v nově vysazené vsi svůj dvůr. Kromě nových osadníků - zemědělců zde tehdy žilo také 7 rybářů, kteří lovili v nedaleké Kyjovce a v řece Moravě. Pravděpodobně v souvislosti s novou lokací došlo někdy v této době i k přejmenování starého Waltersdorfu, neboť v roce 1384 se o vsi píše jako o "Noveville", tedy Nové Vsi. Přívlastek Moravská dostala až v roce 1911.

Na počátku 14. století se na území jižní Moravy vystřídalo několik českých a německých pánů a v této neklidné době tak jižní Morava trpěla vpády Rakušanů a Uhrů, kteří nejednou vyplenili a vypálili řadu vesnic (přechodně opanovali i Podivín (1309) a Břeclav (1336)). Následně se začal výrazněji projevovat vliv husitů.

Počátkem 15. století byl Waltersdorf znovu zpustlý, protože celé území bylo v roce 1404 pleněno uherským vojskem vedeným králem Zikmundem Lucemburským. Samotná vesnice byla vypálena a v roce 1410 ji velehradský klášter odevzdal zcela pustou olomouckému kanovnictví za účelem nového osídlení. Toto osídlení již bylo nepochybně provedeno českými osadníky - jako rychtář se zde připomíná české jméno Štěpána Chvalibora. Od této doby zůstal osadě název Nová Ves, který se ale objevoval již od roku 1384.

V průběhu 15. a počátkem 16. století Nová Ves několikrát změnila svého majitele. V roce 1528 ves získal majitel břeclavského panství Jan starší ze Žerotína, čímž se její osudy spojily s tímto statkem až do roku 1620.

Historikové označují přelom 15. a 16. století za rozhraní mezi středověkem a novověkem. Přibližně od poloviny 16. století dochází v evropských zemích - a také na Moravě - k výrazným změnám jak v hospodářském systému, tak ve společenské oblasti. Prohlubuje se zbožní charakter ekonomiky, rozvíjí se obchod, šíří se nové myšlenkové proudy a nový životní styl (humanismus, renesance). K důležité změně došlo v tomto období i v systému školství (snaha vymanit školy z úzké závislosti na církvi). Od ukončení evropských válek v 80. letech 15. století do vpádu Bočkajovců v roce 1605 prožila Morava jedno z nejdelších období míru ve svých dějinách.

Počátek 17. století zasáhl nepříznivě celou jihovýchodní a jižní Moravu v souvislosti s protihabsburským povstáním Štěpána Bočkaje. Nová Ves, stejně jako Týnec, Hrušky, Tvrdonice, Stará Břeclav a další osady, byla několikrát vypleněna a v květnu 1605 vypálena. Obyvatelstvo bylo vražděno nebo odvlékáno do zajetí.

Téměř v zápětí po tomto utrpení přišlo další, mnohem horší - třicetiletá válka, obrovské celoevropské střetnutí znamenající počátek velkého a všestranného úpadku. Již na samém jejím počátku - v době stavovského povstání (1618 - 1620) - bylo v létě roku 1619 císařskými vojsky vypleněno celé široké okolí Nové Vsi. Stavovské povstání, které bylo vyvrcholením sporů mezi feudálním panovníkem a nekatolickými feudálními stavy, bylo po krátké bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620 poraženo. Porážka rozhodla o ztrátě samostatnosti českého státu na tři století a také konec žerotínského panství, kam od roku 1528 patřila Nové Ves. Majetek byl pánům ze Žerotína zkonfiskován a v roce 1624 jej dostala Estera z Meggau. V roce 1638 jej zakoupil Karel Lichtenštejn, v jehož rodině panství zůstalo až do rozpadu Rakouska-Uherska, velký majetek pak až do roku 1945. Za třicetileté války byla vesnice silně zpustošena. Z původních 110 sedláků jich válku přežilo jen 42, tj. 38,2 %.

V první polovině 18. století bylo Podluží znovu zpustošeno, došlo k velkému poklesu životní úrovně, poddaní byli k půdě připoutáni pracovně i právně, zvýšily se roboty i daně. Docházelo ke zbíhání z panství a odpírání roboty. Vyvrcholením tohoto odporu byla vzpoura poddaných v Nové Vsi, Týnci a Hruškách v roce 1738 - střediskem vzbouřenců byla Nová Ves, která však byla vojskem potlačena a vůdci uvězněni.

Do života jihomoravských vesnic - a tedy i Nové Vsi - vnesly určité zmírnění těžkého života vesnického lidu tereziánské a později josefínské reformy. Robotní patent Marie Terezie z roku 1775 vedl k odstranění nejkřiklavějších výstřelků feudální zvůle, patentem Josefa II. bylo v roce 1781 zrušeno nevolnictví a v témže roku byl vydán také tzv. toleranční patent. Tyto reformy přispěly k uvolnění pracovních sil a k migraci obyvatelstva. V roce 1807 byla ves povýšena na městečko a byly zde povoleny tři trhy.

Konec 18. století a zejména počátek 19. století byl pro lid jižní Moravy opět velmi těžkým obdobím. Průchody vojsk, rekvizice. I obyvatelé Nové Vsi museli vojákům poskytovat bydlení, stravu a ustájení koní. Odměnou jim za to - kromě válečných útrap - byly epidemie moru a cholery, násilnosti a vyjedená vesnice.

Rozvoji regionu pomohla výstavba Ferdinandovy Severní dráhy, která byla zahájena v roce 1834. Trať Vídeň - Břeclav byla postavena v letech 1836 - 1839 a již 6. června 1839 byla uvedena do provozu. Do počátků určitého ekonomického rozvoje však nepříznivě zasáhla prusko-rakouská válka v roce 1866. 16. června 1866 obsadili pruští vojáci Novou Ves. Mnoho jich však bylo nakaženo cholerou, která se rozšířila i mezi novočeské obyvatelstvo a byla tak příčinnou úmrtí mnoha občanů.

Jak vypadala Nová Ves koncem 19. a začátkem 20. století? Půdorys tvořila dlouhá ulice, která se v místech, kde se křižují silnice břeclavsko-hodonínská a prušánsko-kopčanská, rozšiřovala. Tato Hlavní ulice byla obydlena zámožnějšími rolníky a dělila se - a to platí až doposud - na Horní a Dolní konec. V roce 1900 bylo v obci 476 domů s téměř 2400 obyvateli. Hlavním výrobním prostředkem a zdrojem obživy byla půda, významný byl též chov dobytka a v chovu koní patřila Nová Ves mezi nejúspěšnější obce Moravského Slovácka. Po krizi v 19. století vzrůstal též význam vinařství a vinohradnictví. I přes stále převažující zemědělskou výrobu vzniká a vzrůstá také průmysl.

Nové Vsi se hluboce dotkly i válečné události první světové války (1914 - 1918). Na vojnu muselo odejít 600 mužů ve věku 18 - 50 let, z nichž se více než jedna desetina nevrátila. Výsledkem válečného utrpení byl rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československé republiky, jejíž samostatnost byla vyhlášena 28. října 1918. Vznik samostatného státu přijalo obyvatelstvo Nové Vsi s nadšením a ten se také příznivě projevil i v rozvoji kulturní úrovně obce.