Dašice

Od konce 15. století se v sousedství Dašic začíná vytvářet nové velké panství pánů z Pernštejna. Moravský šlechtic Vilém z Pernštejna se usazuje v Pardubicích a začíná zcelovat své panství Kunětihorské a Pardubické. Dašice se počátkem 16. století stávají určitou překážkou zcelovacích snah pánů z Pernštejna. K prvnímu střetnutí došlo roku 1501, kdy Čeněk z Dašic byl pohnán pardubickými měšťany před soud, údajně proto, že nesprávně vybíral mýto v Dašicích a Kostěnicích. Smlouvou s Vilémem z Pernštejna se svých práv zřekl. Již o šest let později od něho Vilém z Pernštejna Dašice kupuje současně se sousedními Holicemi. Nejstarší pardubický urbář podchycuje v Dašicích v této době 68 hospodářů, z nichž řada musela svou obživu doplňovat řemeslem. Obchodem žilo v Dašicích v této době okolo 400 až 450 osob. V blízkosti Dašic se rozlévaly tři velké rybníky - Velkolánský, Husojedský a Hajský. Nový majitel záhy obdarovává městečko novými výsadami. Roku 1513 je Dašickým propuštěna odúmrť a 1516 jim byla zrušena povinnost rozvážet zdarma ryby a dřeva k tarasům. Vláda Pernštejnů v Dašicích končí v roce 1560, kdy zadlužený Jaroslav z Pernštejna celé své panství prodává a Dašice se tak s celým panstvím stávají majetkem české královské koruny.

Jedním z prvních projevů nové správy bylo, že k dašickému pivovaru, který patřil k panství, bylo obráceno osm krčem, které tak musely odebírat jeho pivo. Pravděpodobně v této době došlo také ke zřízení správcovství v Dašicích, které mělo usnadnit správu východní části panství. K tomuto hospodářskému obvodu náleželo 36 vesnic, mlýn a pivovar.

V následujících stoletích byly Dašice, podobně jako další města a obce v Čechách sužovány vleklými válečnými událostmi. Průchody vojsk ve třicetileté válce 1618 - 1648 (i později v dalších válkách v 18. a 19. století), povinnost poskytovat vojákům ubytování a stravu, mimořádné platby a dávky na válečné výdaje, to vše vyčerpávalo obyvatelstvo stejně jako cholera, mor a časté požáry. V roce 1635 prošli Dašicemi Sasové, 1638 byla obci opětně potvrzena stará privilegia a povoleny nové trhy, 1640 městečko zčásti vyhořelo a 1646 jim prošli Švédové, kteří dovršili předchozí zkázu. Koncem války bylo mezi 68 grunty napočítáno 25 spálených a pustých. Podle seznamu poddaných podle víry z roku 1651 žilo v Dašicích 344 osob bez dětí do deseti let. Následky třicetileté války se promítly i v neschopnosti obyvatelstva platit požadované peněžní dávky. Dašická městská rada, roku 1676 upomínána o zaplacení daní, odpověděla, že i když hrozila mnohým měšťanům vězením, nemají čím platit.

I v následujících válkách dolehly na Dašice válečné starosti, spočívající hlavně v odvodu naturálních dávek pro vojsko. Také ubytování a poskytování přístřeší stálo městečko nemalé částky. V roce 1740 vyměřil Dašicím zemský měřič k ubytování 773 mužů a 408 koní, jež muselo město nejen pojmout, ale i živit. V roce 1749 dostala sice obec náhradu válečných škod, (sousedé si mezi sebou rozdělili něco málo přes 2218 zlatých), avšak téhož roku vzniká dobytčí nákaza, která způsobila další velké ztráty. Další pohromu přinesl rok 1757, kdy mezi vojskem, které bylo v Dašicích ubytováno, vypukl mor, který pronikl i mezi obyvatelstvo. Farář Reifus v dašické farní kronice uvádí, že celou zimu ve městě leželo 400 pruských mužů, z nichž 200 zde zemřelo. Pro alespoň nepatrné zlepšení situace chudých a nemocných založilo město roku 1785 ústav chudých. Zde získali ubytování ti nejchudší, většinou nemocní a často neschopní jakékoliv práce. Město jim současně vyplácelo jakousi sociální podporu.

Časté požáry ovlivňovaly nejen život samotných postižených, ale i celkový stavební vzhled města. Kronika uvádí, že v letech 1826 - 1848 hořelo v Dašicích celkem 32x a téměř celé přitom vyhořely. Po těchto zkušenostech vrchní úřad nařídil, aby se nové domy stavěly v jedné řadě a stodoly musely být vzdáleny nejméně 10 sáhů od stavení. Tak vznikla podoba dnešního náměstí. Koncem 18. století patřily podle kroniky k téměř každému domu na náměstí podloubí nebo podsíně. Protože ale byly ze dřeva, po požárech postupně mizely, až v roce 1835 zůstaly pouze u sedmi domů (a dnes jsou podloubí pouze u jednoho).