Hrabyně

Na holasické hradisko Landek u Petřkovic a dál se chodilo a jezdilo kolem řeky Opavy (Opavice) a na jižnější Kravařsko pravděpodobně od Opavy údolím Sedlinky k Pusté Polomi a do Budišovic, pak údolím Porubky až k řece Odře. Pustá Polom a Budišovice jsou písemně doloženy k roku 1238 a 1282, Hrabyň až při dělení knížectví Opavského roku 1377, kdy nastal důvod k zápisu do listin. Mohla však existovat daleko dřív, není však pro to písemný důkaz. Naopak je prokázáno, že ještě o 400 let později, roku 1778, kdy měla vést tudy poštovská cesta z Opavy na Velkou Polom (doložena k roku 1228), byla zmola pod josefovským kopcem nesjízdná a trasa musela být vedena od Mokrých Lazců přes Chabičov a Dobroslavice.

Nové osady se tehdy zakládaly z důvodu ekonomických kolem dvorů, napřed v údolích na úrodnějších půdách, než zalidnění postoupilo proti toku potoků do vyšších poloh. Na starobylost porubské cesty poukazují pomístní názvy několika „strážnic“ - hlídkových vrchů kolem (Dolní Lhota, Budišovice, Suché Lazce). K původu Hrabyně existuje písemný záznam fulneckého kupce Jaschkeho z roku 1824, který napsal, že „podle ústního podání původní osada stála u lesa Hrabyňky“, kde, jak uvádí, „se dosud na její stopy ukazuje.“ Malá pracovní osada pod tvrzí se jmenovala Hrabyňka, než se v lese vysekala větší paseka pro Hrabyň.

Vše se mohlo odehrávat za panování českého krále Jana Lucemburského a vévody Mikuláše I. Opavského, který byl nemanželským synem českého krále Přemysla Otakara II. Syn Mikuláše I., Mikuláš II. Opavský, zemřel roku 1365. Po něm vládl na Opavsku nejstarší syn Jan, zvaný Hanuš, a v letech 1368 - 1433 mladší syn Přemysl, zvaný Přemek. Roku 1377 se čtyři synové Mikuláše II. podělili o knížectví Opavské tak, že vznikla čtyři samostatná knížectví - krnovské a ratibořské, opavské a hlubčické. Hrabyně je uvedena foneticky jako „Robin“ (česky psaná od roku 1440 Hrabyň) a připadla k dílu opavskému.

Roku 1377 byl majitelem Hrabyně Jindřich z Bítova (psáno také z Bětova u Klimkovic) a roku 1413 Petřík z Hrabyně. Podle Ladislava Hosáka byli v letech 1439 - 61 zapsáni na Hrabyni Jindřich a Aleš Hrabyňkové z Bítova a na Hrabyni, roku 1476 Aleš z Hrabyně a jeho syn. Tehdy náležely k tomuto panství vsi Čavisov, Dobroslavice, Smolkov a dvůr ve Velké Polomi. Některým událostem vztahujícím se k Hrabyni se věnuje Historická topografie země opavské autora Vincence Praska, který čerpal především ze zápisů v zemských deskách o sporech před tímto soudem v Opavě.

Jméno Aleše z Bětova a na Hrabyni se často vyskytuje v soudních knihách, tomuto Alešovi prodal roku 1472 o zahájeném soudě před knížetem Viktorinem Jan Ochab z Bartošovic a jeho manželka Hedvika z Bětova a ze Smolkova vsi Smolkov a Lhotku u Mokrých Lazec. Po Aleši z Bětova převzal rodový majetek jeho syn Aleš mladší, který měl sestry Barboru, Machnu a Alenu. Barbora byla provdána za Václava z Lukavce na Hněvošicích, Machna za Kunata Stoše ml. z Kounic a Alena nejspíše za Matyáše Bystřického ze Studnic. Všechny sestry se vzdaly svého nároku ve prospěch svého bratra Aleše Hrabyňského pod úmluvou, aby jim po smrti matčině po 30 zlatých uherských z tohoto statku vyplatil. Po smrti Aleše spravovala statek vdova Markéta z Drahanovic do doby, než její syn dosáhl věku vhodného pro správu majetku. Zajímavý záznam v zemských deskách popisuje událost, kdy roku 1511 podala k zemskému soudu na Markétu z Drahanovic tzv. půhon (žalobu) Kateřina z Černenčic a na Liptyni, že služebník paní Markéty Blažek najímal nějakého Gralku, aby krčmáře Liptyňského vypálil. Brzy na to se Jiřík z Bětova, syn Markéty, uvázal na Hrabyni a převzal panství.

Za pana Jiříka nastaly velmi tuhé spory o velkopolomský kostel a o kapli v Hrabyni.

Jindřich Ochab a na Velké Polomi se soudil od roku 1514, že lidé z Hrabyně fojta Beneše Bolka, z Horní Lhoty a ze Smolkova i ze Lhoty za Smolkovem a z mlýnu nedali církevního desátku do Velké Polomi. Roku 1517 měl zase pán hrabyňský rozepři s pánem velkopolomským, že mu lidé polomští zbili posla a sebrali koně. Běžně se také odbývaly spory mezi sousedícími vesnicemi o hranice polností: „že lidé z Horní Lhoty vorali se v hranice a kameny na grunty velkopolomské nametali“. O tyto hranice potom vznikaly neustálé spory. Roku 1520 vypukly nové spory o kostel, jelikož pan Jiřík Hrabyňský požádal tehdejšího komendora německého řádu v Opavě, aby poslal na Hrabyň kněze k obsluhování hrabyňské kaple, jelikož mu velkopolomský pán nedodržel smlouvu o kostelu a její duchovní správě.

Aleš zemřel roku 1514 a téhož roku nastoupil Alešův syn Jiřík z Bítova, jenž ještě roku 1528 držel Hrabyni, Horní Lhotu, Smolkov a měl vrchní právo na Budišovicích. Bítovští vlastnili také Litultovice a Jezdkovice a na Hrabyni vládli 151 let (1377 - 1528). Patřily jim také Dobroslavice a dvůr ve Velké Polomi. Jiřík měl sestry Kateřinku a Barboru. Matka a vdova po zemřelém Alešovi z Bítova - Markéta z Drahanovic dala postavit roku 1457 v Hrabyni první dřevěný kostelík či kapli za pomoci své dcery Barbory, provdané za Václava z Lukavce, pána na Hněvošicích. Kostelík stál do roku 1723 a k vysvěcení došlo roku 1497 olomouckým biskupem (uváděno také varaždínským) Janem Vítězem XV. De Borgia. Kostelík měl dva oltáře a byl prý mistrovským dílem, vyzdobený řezbami. Ještě roku 1520 podléhal farnosti velkopolomské spolu se Smolkovem a Horní Lhotou. Pan Jiřík z Bětova držel panství hrabyňské do roku 1528, kdy vsi Hrabyně s trvzí a dvorem, vsi Smolkov a Horní Lhotu a vrchní právo na Budišovicích prodal panu Jindřichu Fulštejnovi ze Slavkova. Také pan Fulštejn zdědil spor o kostel i faru velkopolomskou, neboť hned roku 1529 jej pohnal kněz Ondřej, farář z Velké Polomi, „že lidé z jeho vsí Hrabyně, Horní Lhoty, Smolkova k faře do Velké Polomě příslušející roku minulého zadrželi mu desátek ozimý a jarý, totiž rež a oves“. Po několika letech se stal pan Jindřich z Fulštejna pánem na Loděnici a loděnický pán Jindřich Šíp z Bránice získal Hrabyň. Pan Šíp měl také vrchní právo v Budišovicích a přikoupil roku 1539 celou ves od Kryštofa z Tvorkova a z Kravař. Tentýž pan Šíp z Bránice skoupil také zboží štítinské a po své smrti roku 1533 zanechal tento majetek svým devíti synům, kteří tento drželi nedílně až do roku 1560. Když vše bratři Jiřík a Jaroslav Šípové na sebe převedli, rozdělili se tak, že Jiřík dostal zboží hrabyňské a smolkovské, jakým způsobem od tohoto odpadly vsi Budišovice a Horní Lhota není známo, ale tyto začal vlastnit Fridrich mladší Cetrys z Kynšperka.

Samotnou Hrabyni a Smolkov se svobodným domem v Opavě na koňském trhu pan Jiřík Šíp z Bránice prodal roku 1565 panu Jiřikovi Tvorkovskému na Raduni. Jelikož byl mužem rozšafným a pořádkumilovným, vyměřil a ustanovil přesně povinnosti svých poddaných, aby nebylo žalob a soudů. Vybavil je z těžké dřiny na Štítině, aby mohli pracovat při vlastním statku, zřekl se odúmrtního práva a vydal jim roku 1582 list tohoto znění:

„Jakož lidé Hrabyňští od starodávna byli povinni všeliké roboty ve Štítině konati, zvláště při stavbách grunty vybírati, zedníkům podávati i také na hlásku tam choditi, z těch robot že je propouští. Za to, že se podvolili, všecky role, které již nyní k folvarku hrabyňskému jsou obráceny, na zimu i na jař obdělávati, obilí pánské a seno z luk skliditi, hnoje po čtyřech fůrách ze dvoru vyvésti. Však orání na pohanku, konopě, len a zelí i setí toho všeho pán svými koňmi vykonati má. Za to slibuje pan Jiřík, že žádný držitel vsi Hrabyně nebude moci žádného člověka tu osedlého skupovati a role jeho k folvarku panskému obraceti. Také jim pouští odúmrtí na ten způsob: jestliže by který z nich dítek řádně splozených po sobě nezanechal, tehda přátelé jeho, kteří by v Hrabyni osedlí byli, k tomuto odúmrtnému statku právo míti mají;pakliže by takových přátel nebylo, k odúmrtí té všeckadědina hrabyňská právo má a může jí k obecnému dobrému obrátiti. Také přítel zemřelého na cizích gruntech osedlý, jestliže by se v Hrabyni osaditi chtěl a byl člověk dobře zachovalý, té odúmrti má užiti. Hrabyňští mohou své dobytky na panských rolích pásti, které se úhorem klásti budou, však bez škody lesův, luk a obilí panského. Hrabyňští budoucně nejsou povinni choditi na Raduň na hlásky, též nemají činiti povozy k stavení na žádný jiný statek kromě na Hrabyň a Smolkov a na Lhotu. A tak na vykonání všech těch robot má pán dávati těm lidem každého roku rži půl šesté čtvrtně, slanin jeden polet, másla fasku, kaše pohanské půl šesta vrtle, hrachu tolikéž, čtyry staré ovce i s kůžemi, piva předního bílého dva vrtle a lehkého piva tři vrtle, tvarůžek šest kop a soli jeden achtel. Zahradníkům od posečení všelijakého obilí panského v Hrabyni i na Lhotě má se dáti rži jedenáct vrtlí, hrachu jedenáct mírek a kaše tolikéž, slanin jeden polet anebo fasku, piva předního bílého dva achtle, piva prostředního dva achtle a lehkého tolikéž.“

Tímto listem bylo sice poddaným uloženo více než dosti roboty, ale přece jen a pouze na panství hrabyňském a oni chovali tento list jako klenot, jelikož se domnívali, že je do budoucna ochrání proti libovůli budoucích vrchností.

Po panu Jiříkovi, jenž zemřel roku 1586 bez dětí, dědil statky Pertold, syn pana Mikuláše, jenž pustil Hrabyň se Smolkovem svému bratru Janovi Konstantinovi, který vlastnil po otci Mikuláši také Pustou Polom.

Už zmíněný obchodník Jaschke uvádí, že v té době byly lidové domky sroubeny z habrového dřeva, „hrubě tesané a neobratně spojované“, kryté slámou. Důkazy pro toto tvrzení již nemáme, jelikož časté požáry vyloučily možnost dochování těchto staveb do moderní doby. Jistým předpokladem pro tuto teorii ovšem může být fakt, že okolí Hrabyně bylo v těchto dobách porostlé právě habrem coby dřevinou, která snad stála také u vzniku názvu obce.

Za pana Pertolda Tvorkovského byl u Hrabyně zřízen dvorec Nový Dvůr (později nazvaný Josefovice), tento připadl poslední dědičce z rodu Bítovských - Kateřině, provdané do rodiny Cikánů ze Slupska, na Frýdlantě a Dobroslavicích (1573 - 1640).

V letech 1609 - 1613 v Novém Dvoře sídlila právě Kateřina ze Slupska, manželka vladyky Jáchyma z Třečkovic. K tomuto období byla v zemských deskách zaznamenána událost manželské rozepře, kdy paní Kateřina podala dne 24. září 1608 žalobu zemskému hejtmanovi na svého manžela. „V úterý po Narození Panny Marie přišel do jejího dvora a dle žaloby ji bez příčiny ztloukl a nemaje dosti, přitáhl ji ke studni a po hlavě dolů ji chtěl hodit a nepovedlo se mu to jen proto, že na její křik se seběhli lidé z okolí a od studny je oddělili. Následně ji tváří do bláta obrátil, nohama a rukama tlačil a zadusiti se ji snažil.“

Roku 1595 popisují zemské desky událost, kdy mezi Podvihovem a Pustou Polomí v místech u kříže byl zákeřně zastřelen opavský hejtman Oldřich Bzenec, který se tudy pravidelně vracel domů na Klimkovsko. Vznikl z toho dlouhý soudní spor, protože za viníka byl bez důkazů označen Pertold Tvorkovský z Raduně, prý ze msty, protože Bzenec měl soudit už jeho druhé zabití poddaných, tentokrát raduňského ovčíře. Pertold byl druhým zetěm Hynka z Vrbna a těmto obviněním se bránil.

Pan Pertold ves Hrabyni s tvrzí a dvorem, Smolkov s tvrzí, dvorem a mlýnem a dvůr Lhotu se třemi zahradníky a mlýnem roku 1606 pustil svému bratru Janu Konstantinovi. Pan Jan Konstantin Tvorkovský, jenž byl ženatý s Magdalenou z Vrbna, se nedožil dlouhého věku, zemřel roku 1620, kdy začínala třicetiletá válka a zanechal tři syny, kteří se o otcovo panství podělili.

Nejstarší Bartoloměj Maxmilián obdržel Smolkov, druhý Jiří Rudolf Hrabyni a nejmladší Bernart Leopold vzal Pustou Polom. Jinošská lehkomyslnost i zlá doba přivedla všechny bratry brzy na mizinu. Když roku 1626 přitáhli vojáci vévody Mansfelda a obsadili celé Horní Slezsko, oba bratři nepřátelským vojákům císaře pomáhali a hrabyňský Jiří Rudolf se dokonce propůjčil k vojenské službě v Mansfeldově armádě. Jiří Rudolf je připomínán ještě roku 1629, kdy již sice nebyl na živu, ale císařská exekuční komise tehdy vyměřovala zpronevěřilé šlechtě vysoké pokuty. Roku 1630 zemřel též nejstarší z bratří, načež Hrabyně i Smolkov připadly nejmladšímu Bernardu Leopoldovi. Tomu bylo uloženo, aby za sebe i za svého zemřelého bratra Jiřího Rudolfa složil vysokou pokutu. Musel tedy zastavit své statky, které byly navíc tak zpustošeny, že vynášely minimum očekávaného zisku. Samotnému nic nezbývalo, tak pustošil lesy a utratil i kostelní majetek. V letech 1625-1629 navíc Opavsko sužoval vpád dánských vojsk a v posledním roce 1629 byla také Hrabyně zpustošena a úplně vypálena. Nový Dvůr přešel pod panství hrabyňské a bylo tady postaveno několik nových dřevěných chalup, hlavně panského hajného. Statky Bernarda Leopolda byly natolik zadluženy, že je věřitelé roku 1637 dali do pronájmu. Dne 20. prosince je pak prodali za 5 500 zlatých Marii Magdaléně Syrakovské z Pěrkova - vdově po Albrechtu Rembovském z Rembova, od roku 1655 znovu provdané za Jindřicha Karla Donáta z Velké Polomi. Tomu hrabyňské panství prodala a on je prodal dál za 6 250 tolarů Albrechtu Meisingerovi z Grzymaly. Roku 1642 došlo k vpádu švédských vojsk do zemí Koruny české a tyto události také výrazně zasáhly do života obyvatel na Opavsku. Švédský generál Leonard Torstensson zcela zreorganizoval svou armádu a začal uplatňovat novou taktiku vedení války, díky které se brzy stal postrachem vládnoucího rodu Habsburků. Ta spočívala v rychlosti pohybu, manévrovací schopnosti a v zásadě v přenesení války na území nepřítele. Tak Švédové velmi rychlým pohybem přesunuli na jaře roku 1642 své vojsko ze zimního ležení v severním Německu přes západní Čechy do Dolního Slezska a v květnu Torstensson dobýval jedno opevněné město za druhým, padl Velký Hlohov, Lehnice a Javor. Dne 31.5.1642 byla císařská armáda rozdrcena u Svídnice. Švédský předvoj pak začal drancovat Opavsko a Těšínsko, v nastalé panice z Opavska prchala šlechta, duchovenstvo i bohatší měšťané. Torstensson neobléhal dále slezská města a využil toho, že cesta na Moravu byla volná a vydal se k Olomouci, která se 14. června vzdala.

Nejtíživější období nastalo především pro obyčejný lid, jelikož ten musel vyživovat švédské vojsko, které se v tomto kraji usídlilo. K tomu téhož roku přimašírovalo na Opavsko třicet tři tisíc císařských vojáků a ti nebyli o nic lepší. Žoldnéři obou stran se většinou živili pleněním vesnic a loupežemi, ale také jich v bojích přišlo mnoho o život.

Hodně Švédů bylo pochováno na hrabyňském kopci oproti lhotskému chodníku, kde dlouhou dobu údajně stál ve svahu k lesu „Barák“ vysoký dřevěný kříž. Blíže ovšem není známo, proč právě zde. Roku 1643 žilo v Hrabyni 10 usedlých rodin - 2 sedláci a 8 zahradníků, celkem méně než 100 lidí.

Roku 1669 měla Hrabyně 7 sedláků a 10 zahradníků. Statek převzal Ctibor Rembovský z Rembova a dne 26. dub-

na 1684 prodal zboží hrabyňské Maxmiliánu Mitrovskému z Nemyšle a ten svému bratru Arnoštu Matyášovi (Matěji Mitrovskému), který pro krásnou polohu Hrabyně, bídu a zoufalou situaci zbožného lidu začal v roce 1721 stavět nový kostel.

Mitrovští z Nemyšle na Hrabyni

Maxmilián Mitrovský vlastnil Hrabyni do roku 1711, kdy ji prodal svému bratru Arnoštu Matyáši Mitrovskému. Příběh o panu Maxmiliánovi Mitrovském se zachoval v zápisech Josefa Zukala, který v knize Paměti Opavské nazval XII. kapitolu Zemanské ostudy v Podvihově a na Hrabyni.

Popisované události začínají rokem, kdy Maxmilián Mitrovský koupil hrabyňské statky. Téhož roku se pan Tvardava na Podvihově po úmrtí své manželky znovu oženil s paní Eleonorou Petronellou, roz. Tvorkovskou z Kravař, vdovou po Františku Stiborovi Rembovském. „Přibytím nové paní na Podvihov počínají křiky a ostudy. Paní Lenoře bylo tehdy 48 let, panu Tvardavovi 53 let. Dobře se hodili k sobě věkem, ale jinak ničím. Zle bývá, kde kohout mlčí, slípka zpívá. Paní Lenora nejen po cizích dvorcích bažila, nýbrž i po cizích manželích. Padl jí do oka nový hrabyňský pán Maxmilián Mitrovský, bujný to zeman asi třicetiletý, jenž měl za manželku Zuzanu Terezii, roz. Mošovnu z Bittendorfu, sestru zlatnického statkáře Jana Leopolda Moše. Více než v Hrabyni meškal Mitrovský na Podvihově a tu 18. listopadu1688, tedy zrovna rok po sňatku pána Tvardavy s paní Leonorou, stala se věc, která tuším v letopisech manželstva nemá sobě rovné: Sepsána i podepsána byla listina tohoto rozumu: Paní Eleonora Petronella Tvardavová vyznává, že kojí velikou lásku a náklonnost k panu Maxmiliánu Mitrovskému i slibuje, že ho nikdy opustiti a po smrti pana Tvardavy nikoho než jeho k manželství si vzíti nechce; proti čemuž pán Mitrovský týmž způsobem zavazuje a slibuje se paní Tvardavové pro případ úmrtí své manželky.

Následkem tohoto hříšného zaslíbení paní Zuzana Terezie Mitrovská od manžela odešla, bez toho prý u něho již ani živobytím bezpečna nebyla; roku 1690 slíbil pán Mitrovský dávati jí k výživě 108 tolarů a něco obilí každého roku. Paní Lenora přistěhovala se nyní na Hrabyň s mužem svým. Zde Kryštof Tvardava skončil své neveselé putování pozemské v neděli velikonoční roku 1692. Zemřel bez potomků, odkázav Podvihov paní Lenoře. Věrné milování na Hrabyni trvalo pak ještě delší dobu, však bývalo rušeno odpovídáním na žaloby, ježto nešťastná Zuzana Mitrovská na muže i milenku jeho u zemského hejtmana, u biskupa, knížete i u císaře podávala. Přes to všechno rozešli se milenci teprve, až paní vdova seznala, proč ji pan Mitrovský tak miluje. Žádal ji, aby mu odpustila 3 000 zlatých, které již měl za statek hrabyňský doplatiti. Mitrovský, nemoha ji láskou k tomu připraviti, chopil se jakési ručnice a střílel paní vdově k boku, až mu samým strachem tu sumu darovala. Tak žaloval Lenořin bratr Fridrich Leopold Tvorkovský u zemského práva. Paní se z toho těžce rozstonala a vrátila se na Podvihov a tento statek prodala 19. července 1696; nedlouho před prodejem valašští zbojníci podvihovskou tvrz v noční dobu vyrabovali. Čtyři neděle na to Eleonora Tvardavová došla věčného odpočinku v Opavě. Dne 17. srpna ji pohřbili v kostele sv. Václava v Pekařské ulici. Když paní Tvardavová umírala, pan Mitrovský seděl v Olomouci ve vězení. To byl účinek žalob manželčiných. Našli se však vznešení přátelé, kteří se za hříšníka přimluvili. Dne 4. září přikazuje císař biskupskému úřadu olomouckému, aby pána Mitrovského propustili, poněvadž je v zemi dosti osedlý, však aby slíbil, že se polepší. Slíbil a byl propuštěn, ale nepolepšil se. Roku 1699 manželka zase žaluje biskupovi, že se Mitrovský vláčí ve dne v noci, i po Moravě cestuje, s paní Annou Polyxenou, roz. Freiovnou, vdovou po pánu Loděnickém Kašparovi Francovi z Franců. Nevíme, kolikrát si stěžovala na nevěru manžela, než ji roku 1704 uložili k věčnému odpočinku v témž kostele sv. Václava, kam ji sokyně její Eleonora Tvardavová předešla. Vdovec, konečně svobodný, nemeškal zavésti paní Annu Polyxenu k oltáři. Ale nadělal v zemi tolik pekla, že tu déle obstáti nemohl, vytrhl se z knížectví Opavského a hledal štěstí v Dolním Slezsku. A nalezl je. Zemřel roku 1715 jako zemský hejtman v Kladsku.“

Na Hrabyni již od roku 1698 hospodařil Arnošt Matyáš Mitrovský, kdy na sebe statek převedl, ale kupní smlouva byla vyhotovena teprve 7. července 1711. Tento majitel panství byl na Hrabyni tolik neoblíben, že v červenci 1702 se obrátili hrabyňštína zemského hejtmana se stížností „že jim pán ukládá břemena, jež déle snášeti nemohou.“ K stížnosti připojili také výše uvedený list Jiříka Tvorkovského z roku 1582. Ke zlepšení situace hrabyňských poddaných zřejmě nedošlo, neboť v říjnu roku 1737 píše hrabyňský pán zemskému hejtmanství, že poddaní opouštějí své statky a utíkají mu na Moravu, kde tou dobou došlo k ulevení v robotě.

Starý oltář

Za Arnošta Matyáše Mitrovského se poddaným nevedlo zrovna nejlépe, byli zatíženi robotami a čilý stavební ruch v obci (stavba kostela a zámku) kladl přirozeně vysoké nároky na pracovní sílu a objevily se i případy poddaných, kteří odcházeli zpět na Moravu, na panství Mitrovských, odkud původně přišli osídlit nové statky. Kostel byl dostavěn za sedm let roku 1731 (stejně jako jezuitská kolej v Opavě a kostel v Hati). Zcela dostavěn byl až za syna Arnošta Benjamína Mitrovského, který panství zdědil.

U vůbec prvního kostelíka se píše, že stál do roku 1723. S tak malým počtem obyvatel (pracovních sil) to jistě nebylo snadné. Dá se předpokládat, že Mitrovští přivedli další osadníky z Moravy, kde měli velká panství. Není prozatím znám pravý důvod výstavby nového kostela, zřejmě to byly ekonomické zájmy nové šlechty. České Opavsko, snad s výjimkou Fulnecka, kde byla dříve silná Jednota bratrská (a působil tam také J. A. Komenský), nesympatizovalo s německými protestanty, kteří v době třicetileté války (1618-1648) přinášeli do kraje zkázu v podobě zahraničních vojsk, plenících široké okolí. České Opavsko bylo většinou katolického ladění, a to již od dob opavských Přemyslovců, kteří nepodporovali jiné reformační hnutí, ba dokonce aktivně proti němu bojovali, ve své době tedy proti husitům. V nastupující době rekatolizace, kdy byli protestanti státními zásahy nuceni k přechodu na katolickou víru, stoupal přirozeně význam katolické církve. Když nastoupila doba poválečné obnovy celého kraje, prostí lidé hledali přirozeně podporu ve svých nesnázích také v Bohu. Jenže v Hrabyni fara nebyla a hrabyňští neměli svého duchovního pastýře. V souvislosti s dobou tzv. protireformace bylo v Hrabyni činné Bratrstvo Sv. Jana Nepomuckého a zde je možno hledat původ sochy Jana Nepomuckého v hrabyňské aleji, i když se jeho sochy stavěly nejčastěji u vody nebo na mostech. Pánům Mitrovským byla zřejmá potřeba zvýšení významu obce a žádoucím krokem bylo zřízení farnosti a výstavby nového kostela.

Arnošt Matyáš Mitrovský byl až hrabivým hospodářem a nabyl za krátkou dobu znamenitého majetku. Již roku 1713 přikoupil panství Vikštejnské a později velké statky na Moravě (Bystřici a Rožinku v jihlavském kraji). Roku 1716 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Také zastával úřad nejvyššího komorníka v knížectví Opavském v letech 1724-1742. Již roku 1730 Arnošt Matyáš pustil Hrabyni svému synu Arnoštu Benjaminovi, sám se pak zdržoval na Moravě a nedostavil se do Opavy, teprve až po první válce slezské roku 1742, ačkoliv se na něho obraceli stavové, aby se buď vrátil do země, kde ho bylo zapotřebí, anebo úřad komornictví složil. Zemřel 4. března 1748 a pohřben byl v Brně u Františkánů.

Arnošt Benjamin Mitrovský vládl na Hrabyni v letech 1730 - 1766. Působil jako rada královského úřadu v Opavě a převzal Hrabyni od svého otce roku 1730. Pro svou funkci trávil většinu času buď v Opavě anebo právě na Hrabyni. Proto byl v době jeho držení, kolem roku 1756, postaven v Hrabyni, pravděpodobně na místě někdejší tvrze, nový jednopatrový, poměrně rozsáhlý barokní zámek. Současně byl u něj vysazen ozdobný sad francouzského stylu. K zámku náležela rovněž velká zahrada, panský byt pro správce, kanceláře, panský dvůr s byty pro šafáře a patřil k němu také vrchnostenský hostinec s velkou kůlnou a stájemi.

Také on věřil, že vložená námaha se ekonomicky vrátí a jeho komercionalismus byl postaven na reálných základech. Pan Arnošt Benjamin byl svědomitým správcem rodového majetku a střežil své statky coby velmi úspěšný hospodář. Starosti mu mnohdy přidělával poddaný lid, který mimo jiné kradl dřevo v panských lesích, což přinášelo spory a udílení různých trestů a postihů. Aby nastalou situaci vyřešil ku prospěchu obou stran, vyslyšel prosby poddaných, kteří také potřebovali dřevo jako stavební materiál, na otop apod., a vymezil jim část panského lesa k obecnímu využívání. Tento historický krok byl zaznamenán v originální listině, která se nám zachovala do dnešních dob. Vrchnost tehdy určila část lesa, která je dnes známá pod názvem singulární nebo tzv. podílnický les. Podílnický les má k dnešním dnům celkem 92 podílů, které jsou vázány k jednotlivým usedlostem, vlastníci větších statků mají příkladně i 4 nebo 5 podílů, někteří domkáři třeba po jednom podílu. Singulární les svým rozsahem skýtá cca 17 ha hospodářského lesa, který se rozprostírá od tzv. Hlubokého dolu, kolem obou stran potoka až k bývalým kasárnám směrem na Háj ve Slezsku, ostatně na hranici hrabyňského katastru.

Zásluhou Arnošta Benjamina Mitrovského byla roku 1758 zřízena v Hrabyni samostatná duchovní správa s kaplanem, nezávislá na Velké Polomi. Arnošt Benjamin byl velkým ctitelem hrabyňské Panny Marie, což projevil mimo jiné tím, že sebral zprávy o skutcích a zázracích Panny Marie do roku 1757 a vepsal je do knihy patřící hrabyňskému chrámu Páně. Kostelu odkázal 1 200 zlatých, monstranci a kalich ze zámecké kaple, 4 000 zlatých vydal na lokálního kaplana, jenž byl povinen za úroky z této sumy sloužit každý týden tři mše svaté.

Roku 1757 byla v Hrabyni založena jako jedna z nejstarších ve Slezsku obecná škola.

Arnošt Benjamin psal svou poslední vůli v době, kdy vypukly na Opavsku a Těšínsku selské bouře, které vzplanuly po sedmileté válce roku 1763. V blízkém okolí - na Klimkovicku - se vzbouřili poddaní a také hrabyňští byli účastni této rebelie, která byla velice záhy potlačena vojensky. Válkou zbědovanému lidu tehdy nebyly dány žádné úlevy na dávkách a na robotě, proto se ozbrojili a toulali se po okolí. Po ukončení rebelie se pán nad svými lidmi slitoval a „poněvadž zlé dobrým se spláceti má“, odpustil jim 469 zlatých, které měly být složeny do zemské stavovské pokladny. Dále jim odkázal 1 000 zlatých a z této sumy měla dávat vrchnost 4% úroku na pomoc jejich kontribuci, ale jen s podmínkou, že se budou chovat poslušně, jinak že by tato pomoc byla obci odejmuta.

Svůj vřelý vztah k Hrabyni projevil Arnošt Benjamin i ve své poslední vůli, sepsané v listopadu 1766. Chtěl, aby Hrabyně, především pro zázračný obraz Panny Marie, zůstala jeho rodině. Jelikož byl bezdětný, odevzdal tento statek svému synovci Josefu Mitrovskému. Vymínil si pohřeb v hrabyňském kostele před hlavním oltářem, kde si přál být uložen bez všech slavností v dřevěné rakvi a ve františkánském hábitu vedle své manželky Marie Terezie.

Baron Arnošt Benjamin Mitrovský zemřel v Hrabyni 29. ledna 1774 v 86. roce svého věku a pohřben byl v hrabyňském kostele vedle své manželky v dobře upravené klenuté hrobce, dva kroky od hlavního oltáře.

Hrabyňské panství dle poslední vůle barona Arnošta Benjamina převzal Josef Mitrovský, který se věnoval vojenské službě. Od roku 1740, po nástupu Marie Terezie na trůn, začaly války o tzv. rakouské dědictví mezi Ra-kouskem a Pruskem. Bojové území rozdělovala řeka Opava (Opavice), hrabě Josef Mitrovský se několikrát vyznamenal ve válce sedmileté (1756-1763). Byl plukovníkem slezského pěšího pluku č. 151, jehož majitelem a vydržovatelem byl hrabě Josef Colloredo, pak Karel Colloredo a doplňoval se ještě roku 1824 vojáky z opavského kraje.

Statky Josefa Mitrovského tehdy zásobovaly válčící císařskou armádu, a proto také velice prosperovaly. Některé pomístní názvy dnes ještě tuto dobu připomínají, kdy například Kobylí byla pastvina pro stádo koní, kteří byli mimo jiné používáni pro vojenské dodávky hraběte císařské armádě. Později, po smrti knížete Karla Colloreda, se stal hrabě Josef Mitrovský majitelem 151. pěšího pluku. Roku 1767 byl povýšen do stavu hraběcího a dosáhl hodnosti polního maršálka. Nějaký čas dokonce zastupoval i churavého generála Laudona. Vyznamenal se ve válkách tureckých a stal se velícím generálem v Sedmihradsku. V roce 1778 byl uváděn jako rakouský generál a držel Těšínsko proti Prusům. V roce 1778 vypukla válka o dědictví bavorské a následujícího roku se stalo Opavsko bojištěm. Západ a sever obsadila pruská vojska, Bílovecko a Klimkovsko drželi Rakušané.

Generál Mitrovský byl oblíbencem císaře Josefa II., u něhož prosadil, aby nová císařská cesta byla položena ze strategických důvodů dále od Opavice s tím, že cesta v kopcích bude lépe chráněna před střelami Prusů a umožní také skrytý pohyb a zásobování rakouských vojsk. To, že by nová cesta z Opavy na Těšín, Krakov a Lvov vedla přes jeho panství v Hrabyni, bylo vedlejší. Nová silnice přes hrabyňský kopec byla hotova roku 1776, rok předtím projel první poštovní dostavník z Brna přes Olomouc a Opavu dále na východ ještě spodní cestou od Mokrých Lazců na Lhotu, Chabičov a Dobroslavice. Novodvorský dvůr na hranicích panství byl stále těžce sjízdný. Hrabě Wilczek, původem z Dobré Zemice, majitel polskoostravského hradu a ostravského okolí až po Velkou Polom, se vymlouval, že pro umístění přípřežní poštovské stanice není ve Velké Polomi vhodná budova, což brzdilo další výstavbu. Hrabě nemínil investovat do cizího podniku. Konečně roku 1780 byla novodvorská zmola překonána a poštovská stanice byla umístěna v Polomi v najatých prostorách krčmáře Jana Luzara u horní hospody, samotná cesta byla dokončena v letech 1783-1784.

Roku 1787 byla založena z panského dvora osada pozůstavající ze sedmi domů o 21 číslech a pojmenována byla Josefov, německy Josefsburg, na počest Josefa II. Císař Josef II. byl na Opavsku prokazatelně dvakrát. Poprvé za velkého sucha a neúrody roku 1771 (5. - 7. října), kdy po hladu vypukl v zimě mor, a roku 1779, kdy byl zapsán v knize hostů velkého opavského zájezdního hostince „Koruna“. Po třetí byl v Opavě roku 1781, kdy 17. listopadu konferoval v sále minoritského dormitoria s ruským velkoknížetem Pavlem Romanovičem. Předpokládá se, že generál Josef Mitrovský jako „starý přítel“ byl po jeho boku a že císař Josef II. Hrabyň navštívil už roku 1779. Totiž zachovala se verze, že památná lipová alej, kde stáří stromů bylo odhadováno na 200 let, byla od zámku vysázena na císařovu radu.

Císař Josef II. povýšil Hrabyni na městečko roku 1780 a dal jí nebývalé právo šesti výročních trhů co dva měsíce: 23.1., 19.3., 16.5., 2.7., 9.9., a 27.10. Takové právo neměla ani Opava. Hrabyňské jarmarky, uváděné v kalendářích, byly známy široko daleko. Boudy se stavěly kolem hlavní silnice na návsi už den předem. Hrabyně ožila nezvyklým ruchem a křikem prodavačů. Prodávala se tu plátna hornobenešovských pláteníků, látky z Opavy a Krnova, boty od ševců z Bílovce, klobouky z Hlučína, provazy z Opavy, putny a soudky z Hrabyně, semena a koření ze Slovenska. Prodávaly se tu hrábě, lopaty, kosy, hrnce a mísy a různé jiné zboží. Na tržišti dobytka, zvaném „rajčula“ (jízdárna), se prodávali koně, krávy, telata, kozy a tisíce ovcí. Pochopitelně se také v kostele v naději na velkou „ofěru“ (Opfer - oběť), konaly bohoslužby. Dobré obchody se zapíjely ve dvou hospodách. Denní obrat se o něco později - roku 1824 - počítal za 10 až 12 hodin prodejní doby na 100 tisíc zlatých vídeňské měny. Hrabyně se postupně stala po Opavě druhým obchodním centrem opavského Slezska. Věhlas Hrabyně stoupl zejména v tkalcovství, kdy výrobou příze, lněného bílého plátna a jiného tkaného zboží byla hned za Opavou. Hrabyňské trhy, pouti a hlavně posvícení 15. srpna se stávaly přirozeným shromaždištěm lidu v okruhu 30 až 40 km, ale přicházeli lidé i z větší dálky, jak psal Petr

Bezruč „od Váhu a od Těšína“, zvláště později za pana faráře Böhma.

V důsledku násilného odtržení Hlučínska roku 1742 byly farnosti porubská, velkopolomská, pustopolomská a hrabyňská odděleny od děkanství hlučínského a připojeny roku 1780 k děkanství bíloveckému. Novinkou „josefinského katastru“ z roku 1789 bylo zavedení katastrálních neboli místních obcí, jejichž vnější hranice se pokud možno kryly s hranicemi jednotlivých panství. Tyto hranice katastrů platí v podstatě dodnes. Hrabyňský katastr se počítá na 1 004 ha. Na přelomu století se Hrabyně také dotkly události napoleonských válek, roku 1799 byl zaznamenán průchod ruských vojsk jako rakouského spojence na jihoněmecké bojiště. Roku 1804 byla cesta z Opavy přes hrabyňský kopec upravena na státní. Napoleonské války se dotkly Hrabyně v tom směru, že po bitvě u Slavkova v prosinci 1805 bylo v Opavě tolik raněných a nemocných ruských vojáků, že je nebylo kam umístit. Opavskému starostovi Schösslerovi se podařilo o Vánocích roku 1805 získat zámky v Dobroslavicích a v Hrabyni jako vojenské lazarety. V Hrabyni byli umístěni rakouští vojáci od 1. ledna do června 1806.

Dne 2. března 1808 zemřel ve Vídni hrabě Josef Mitrovský. Hrabyňské panství odkázal bratranci Antonínu, hraběti Mitrovskému. Poválečná doba nesla důsledky prohraných válek, byl vyhlášen státní bankrot a peníze klesly na jednu pětinu své hodnoty. V letech 1825-27 byl hrabě Antonín Bedřich Mitrovský moravskoslezským gubernátorem v Brně.

Roku 1832 koupil od Antonína Mitrovského Hrabyni Arnošt Ota, rytíř z Badenfeldu, za 160 000 zlatých. Byl ovšem zadlužen a touto koupí na sebe uvalil nové dluhy. Roku 1834 proto pustil správu všech statků svému hospodářskému řediteli Karlovi Rudzinskému na 10 let, přičemž se zavázal svým věřitelům, že bez jejich svolení neučiní žádné změny ve správě. Ale už po třech letech se ocitl Arnošt Ota v takové finanční tísni, že byl donucen vzdát se všeho majetku.

Dne 17. června 1837 prodal všechny své statky velmistrovi Řádu německých rytířů arcivévodovi Maxmiliánovi za 340 000 zlatých, statek Hrabyně byl ve smlouvě ohodnocen na částku 85 000 zlatých. V dané sumě bylo obsaženo i 325 000 zlatých dluhů, které se kupující zavázal zaplatit.

Řád německých rytířů na Hrabyni

Majitelem panství se tedy stal řád německých rytířů, který vlastnil Hrabyni beze změny až do konce I. světové války. Za dobu návratu a opětovného rozšiřování držav řádu německých rytířů v zemích Koruny české považujeme přelom 17. a 18. století. Pod tlakem reformace byl řád stále více vytlačován z říšských zemí. Svou činnost tedy rozvíjel především v katolických a protireformací katolizovaných zemích. Jistě není náhodou, že osazení bylo nasměrováno na severní Moravu, která již tradičně společně se Slezskem byla v podvědomí rytířských řádů spojována s jejich dávnou minulostí. Proto také krátce po konfiskaci majetku pánů z Vrbna zakoupili rytíři panství Bruntál za 200 000 zlatých. Dostalo se mu zvláštního postavení komorního sídla velmistra, kterého zde zastupoval místodržící. Po Praze nejstarší komenda řádu v Opavě se datuje od počátku 13. století. Rytíři se tehdy usadili u kostela Nanebevzetí Panny Marie. Obdarováni byli Přemyslem Otakarem I. a Václavem I.

Důraz na posílení pozic řádu na Moravě byl dán převratnými událostmi na sklonku 18. století a počátku 19. století, které postupně vedly k „odněmčení“ (ve smyslu říšském) rytířů jako římskokatolické řehole. V první fázi to bylo období josefinské sekularizace. Navzdory rušení klášterů a materiální likvidace řádů, maltézští a němečtí rytíři upevnili své postavení. Pohromou řádu německých rytířů byl prosinec 1805, kdy vítězící Napoleon po bitvě u Slavkova v rámci bratislavského míru odměnil kolaborující německá knížata majetkem zrušených bailií, komend a domů německých rytířů v německých zemích. Z těchto důvodů již v roce 1806 velmistr Anton Viktor, arcivévoda d´Este, opouští Mergentheim (hlavní sídlo řádu) a stěhuje komorní sídlo do Bruntálu. V 19. století dozrál čas reorganizace řádu. Především byl utvrzen jeho monarchistický princip, velmistrem mohl být jen příslušník Habsburského rodu, tedy katolického císařství. Řeholníci meče, vojáci, již jako odezva nové doby, nebyli mnichy společného stolu a lože, ale nositeli služby hospodářské a správní a jako vojáci žili ve svých posádkách a armádních zařízeních. Kněžím pak byla dána změna poslání v tom smyslu, že činnost spočívala v pastoraci řádových farností. Poslední atribut z trojice poslání - meč, víra, charita - byl završena obnovou zaniklé instituce milosrdných sester. Význam moravsko-slezského centra řádu nám přiblíží celkový přehled organizace, jak se vyvinula k přelomu 19. a 20. století. Na prvním místě v žebříčku stála Hoch und Deutschmeistertum (Velmistrovství), ke kterému náleželo panství Bruntál se sídlem velmistra a s komendou v Opavě, řádový hrad Bouzov s panstvím, hrad Sovinec s kněžským seminářem a hospodářskou školou a panstvími. Hospodářsky je zabezpečovaly ještě statek Horní a Dolní Loučka, statky Hrabyň, Štítina, Chabičov a Smolkov, od roku 1895 vše označené za velmistrovskou komorní komendu. Pro bližší ilustraci se jednalo o 7 hospodářských celků: Vrbno z 2 658 ha bylo 2 586 ha lesů, Karlovice z 2 271 ha 2 245 ha lesů, Vidly z 3 012 ha 2 780 ha lesů, Bruntál z 2 847 ha 2 787 ha lesů s pilou, Frýdlant/M z 2 616 ha 2 509 ha lesů s kamenolomem, Dolní Dlouhá Loučka z 1 815 ha 1 780 ha lesů s pilou, Hrabyně z 1 248 ha 1 189 ha lesů.