Herálec

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1366, kdy byl řešen spor o hranice mezi novoměstským panstvím a žďárským klášterem a při popisu sporné hranice byl ve spisech uváděn mimo jiné právě i Moravský Herálec. Po rozřešení sporu připadl k novoměstskému panství, zatímco klášter získal lesy nalevo od pramene ze Stříbrné studánky a od pramene "Černé Svratky" až po soutok s pramenem od Křivého javora. Na české straně byl založen Český Herálec, který patřil k rychmburskému panství a je již v roce 1456 písemně doložen. Přirozenou zemskou hranici mezi oběma částmi tvořila řeka Svratka pramenící na nedaleké Žákově hoře. V roce 1496 koupil Herálec Vilém z Pernštejna.

První komunikace ve smyslu veřejné silnice v širokém okolí vedla z Herálce do tehdejší osady Vříšť. Tato cesta je v historických pramenech vzpomínána jako "via Strata" a vycházela z Herálce pravděpodobně stejnou trasou jako dnešní silnice Herálec–Kadov.

Obec Herálec

Nejstarší zápis o herálecké rychtě pochází z roku 1571. O necelá dvě století poté, v roce 1749 dostala obec vlastní pečeť – ve znaku byl drvař porážející jehličnatý strom. Od druhé poloviny 17. století působil v Herálci učitel, první místnost k vyučování byla upravena roku 1765. V 18. a 19. století dodával železnou rudu pro kadovské a novoměstské železárny, zmínky o těžbě pocházejí z roku 1759 a 1838.

Původní kostel se v Herálci připomíná k roku 1587. Byl zasvěcen sv. Kateřině a po silném poškození bleskem v roce 1785 byl o dva roky později postaven kostel nový, v klasicistním stylu a díky své poloze na kopci tvořící výraznou dominantu obce. Roku 1879 byly přestavěny obě věže a ke stavebním úpravám došlo ještě několikrát.

Sklářské hutě

V okolí obce pracovaly v dřívějších dobách 4 sklářské hutě. Nejstarší huť je zmiňována v roce 1604, pravděpodobně se jednalo o sklárnu, později nazývanou Mariánská huť, jihozápadně od Herálce. Tato také zůstala v provozu nejdéle, až do roku 1914, kdy musel být její provoz ukončen pro nedostatek dřeva a absenci mladých sklářů, kteří museli odejít do císařských armádních služeb za první světové války. Dlouhou dobu byla výroba v této huti zaměřena převážně na lité tabulové sklo, ale ve druhé polovině 19. století také na foukané užitkové sklo v proslulé barevnosti a zdobném natavovaném dekoru. Šlo o nejdéle pracující sklárnu na Vysočině, v níž začínal i Emanuel Beránek, zakladatel škrdlovické huti.

Po velkých lesních polomech v roce 1740 byly za účelem zpracování dřeva vystavěny dvě sklárny mezi Herálcem a Křižánkami: Brušovecká, v provozu mezi léty 1744 a 1759 (figuruje už na mapě z roku 1741) a Kolářka (1750–1763). Poblíž těchto skláren si stavěli dělníci pracující na huti domky a vznikla tak osada Brušovec, která tvořila samostatnou ves až do roku 1850, kdy byla přičleněna k moravské části Herálce. Mimochodem, na Brušovci také pracovaly dva známé mlýny s pilami: Hánův a Rumpoldův.

Čtvrtá sklárna byla v provozu před rokem 1759 na Kocandě a proslula výrobou tabulového a zrcadlového skla. I zde brzy vyrostla osada. V roce 1787 měla deset domů, huť v tomto roce již neexistovala, a z pozemků vzniknul panský dům. Zmínky o huti na Kocandě jsou však ještě z let 1793–1834 a ještě v roce 1834 ji měl ve správě spolu s Mariánskou hutí sklářský odborník J. I. Hafenbrädel. Osada Kocanda (dříve německy Gottseida) patřila již ke žďárskému panství, v letech 1850–1950 byla přičleněna k Cikháji a teprve od konce roku 1950 se stala součástí Herálce.

Novodobá historie

Po lesní kalamitě byla v letech 1931–1933 v provozu železnice z osady Lány u Kameniček až k Herálci. Po zlikvidování polomů byla dráha rozebrána. Českou a moravskou část obce spojuje kamenný most (zvaný Valenův) z roku 1856 klenutý ze tří oblouků, u kterého stojí kámen, na kterém je vyznačena zemská hranici Čechy-Morava. Obě části byly spojeny v jednu obec v roce 1952.