Dymokury

Písemně jsou Dymokury zmíněny roku 1249, kdy toto královské zboží držel v zástavě Soběslav z Dymokur. V roce 1290 prodal král Václav II. městečko Dymokury bohatému sedleckému klášteru u Kutné Hory. Klášter statek Dymokury rozdělil a rozprodal. Kolem roku 1300 je založen farní kostel. Roku 1377 držel část Dymokur s tvrzí Sezema z Bříště. Druhou část Dymokur měl Jakubin z Dymokur (ten zde roku 1394 zřídil kaplanství) a po něm je tu roku 1414 doložen Václav Jakobin zvaný Lacembok, který Dymokury spoluvlastnil s Zdislavem ze Záhořan. Václav své zboží v husitských dobách opustil a tato část statku byla roku 1454 prohlášena za odúmrť.

Poté se jí ujal Purkart z Kopidlna. Roku 1463 propůjčil Dymokury král Jiří z Poděbrad horlivému ultrakvistovi Janu Křineckému z Ronova, jehož rod panství držel přes sto let. Křinečtí zakoupili druhou část vsi od vladyků ze Záhoří a došlo ke spojení obou částí vsi v rukou jednoho majitele. Po Janovi Křineckém byl majitelem statku Viktorin (zemřel r. 1510) a dalším Šťastný Křinecký, který roku 1572 tvrz Dymokury s dvorem a vsí a také ves Svídnici pro své dluhy prodal za 10000 kop českých grošů Jindřichu Seletickému ze Smojna.

Ten o rok později zemřel a vdova Dorota Seletická prodala Dymokury Zdeňkovi z Valdštejna. Po jeho smrti zde působila Marie Valdštejnová, která přikoupila k Dymokurům Městec Králové. Po její smrti (1606) přebrali Dymokury Adam mladší z Valdštejna, Vilém Vok spolu s Heníkem pánem na Dobrovici, Kunstburce a Chotěšicích. Adam od Heníka odkoupil jeho podíl.

Po Adamovi přešly Dymokury roku 1614 na jeho příbuzného Albrechta Jana Smiřického ze Smiřic. Ten nechal přestavět původní středověkou tvrz na renesanční zámek. Roku 1618 zemřel a panství se ujala Makéta Salomena Smiřická z Dymokur. Ta po bitvě na Bílé hoře odmítla přijmout katolickou víru a uprchla za hranice. Majetek rodu byl zkonfiskován.

Následně Dymokury koupil Albrech z Valdštejna, ten je však brzy (1621) prodal plukovníku Janu Eusebiusu Khan z Belazzy. Po něm zde od roku 1625 působila jeho dcera Františka Pállfyová z Plassensteinu. Od ní koupil panství Vilém Lamboy z Cortesheimu. Tehdy Dymokury příslušely ke kraji Hradeckému. Kolem roku 1660 došlo k dostavbě zámku (dostavěno západní křídlo).

Jeho dcera Anna Františka Lamboyová prodala roku 1673 celé panství (zámek, pivovar, 13 dvorů, 5 mlýnů, 102 rubníků, 30 vsí a město Městec Králové) hraběti Ludvíku Colloredu z Wellsee na Opočně. Roku 1688 proběhly další dostavby zámku (zvýšení západního křídla, dostavění dalších dvou křídel a věže s hodinami). V letech 1693 až 1738 patří Dymokury dceři Ludvíka Marii Antonii Josefě provdané za knížete Leopolda Viléma z Montecuculi. Roku 1723 je na zámku zřízena kaple Sedmibolestné Panny Marie. O dva roky později je dostavěn a vysvěcen kostel Zvěstování Panny Marie. Marie odkázala Dymokury Camillu Colloredovi. Roku 1757 bylo panství se zámkem přeřazeno do kraje Bydžovského. V roce 1760 byla ke kostelu dostavěna věž se zvonicí. Po Camillovi nastoupil jeho syn František Karel (1786) a po něm jeho potomek Josef. Tehdy dostal zámek dnešní podobu (trojkřídlá, jednopatrové, barokní stavba) a zřízen byl při něm ovocný sad. František nechal zřídit sirotčinec a zasadil se o rozšíření místních škol. Roku 1788 je v historických pramenech uváděna pila s olejnou, vinopalna, zámecká knihovna o tisíci svazcích a 576 obyvatel v 94 domech. Colloredové zde působili do roku 1815, kdy se vdova po Josefu Colloredovi provdala za hraběte Bedřicha z Cavriani. Jejich dceři Rosině patřilo panství v letech 1816 až 1833. Říšská silnice postavená roku 1829 spojila Činěves, Dymokury a Nouzov.

Roku 1833 se Rosina provdala za Otakara hraběte Černína z Chudenic. To byl návrat Dymokur do rukou starobylého českého rodu. Ten patří k větvi Drslaviců. Nejstarší známý předek je nejvyšší komorník Přemysla Otakara I. První v Dymokurech narozený byl Děpold. Jako vyjádření starobylosti rodu používají jeho příslušníci formu Czernin, která pochází z doby před ostraněním spřežek z pravopisu. V létě roku 1850 řádila v Dymokurech a okolních obcích cholera. Tehdy Dymokury patřily k okresu královéměsteckému. V roce 1868 přešly do působnosti okresu poděbradského. Roku 1869 je zaznamenáno 1003 obyvatel v Dymokurech, 255 ve Svídnici a 156 v Černé Hůře. Roku 1871 byla přestavěna zámecká kaple novogoticky. Za hraběte Děpolda Černína (kolem roku 1874) byl rozšířen zámecký park. V této době bývaly v Dymokurech vinice, chmelnice a dokonce zde chovali i bource morušového. Patrová škola pětitřídní postavena roku 1879. Docházelo k systematickému odvodňování - rušení menších rybníků. Poštovní úřad byl zřézen roku 1869, telegraf 1878 a nádraží v roce 1882 (trať Křinec - Městec Králové). Počátekem 20. století patří velkostatku ovocné sady, lesy, rybníky, pole, mlékárna, opukový lom, velkochov hospodářských zvířat, pivovar, cukrovar, cihelna a mlýn. Působilo zde též mnoho řemeslníků, obvodní lékař, četnická stanice, několik místních spolků a dobrovolní hasiči. Po válce v roce 1945 byl zámek a ostatní statky Černínům odejmuty. V roce 1960 jsou Dymokury zahrnuty do okresu nymburského. Tehdy zámek využívalo ministerstvo vnitra. Ro revoluci roku 1990 byl zámek, okolní lesy a rybníky navráceny do správy Černínů.

Mlýn u Jakuba leží na východ u železniční zastávky Činěves, na hrázi rybníka Jakub. Pozůstatek vsi Na poušti sv. Jakuba opuštěné v 17. století. Osada Poušt vznikla na místě zaniklé vsi Bačalka. Statek Deblice leží přibližně 2 kilometry severně od Dymokur.

Jméno vsi Dymokury se odvozuje podle ústního podání ze slov dým a kouř nebo dým a kůry. Pověst praví: Tvrz Dymokury založili první ze slovanů. Dva bratři se rozešli a ohněm v lesích si dávali znamení. Kde první hranici zapálil, vystavěl Kouřim, kde vycházel dým z kůry na hranici druhého bratra, založeny byly Dymokury.

V písemných pramenech můžeme najít následující vývoj jména městečka Dymokury:

1249 Sobezlaus de Dimokur

1290 Venceslaus rex momio Sedlicensi vendit oppidium Dimokur juxta Poděbrad

1352 Dymokur

1464 in villa Dymokurziech

1568 uvazati se v tvrz Dymokury

1720 ves Dymokur

1842 Dimokur

1854 Dymokury

1930 Dymokury uváděny jako ves

1939 Dymokur/Dymokury

1945 Dymokury

Ve slovanských jazycích najdeme slovo "dymokur" pouze v sibiřské ruštině, kde se jím označovalo vykuřovadlo nebo oheň, který kouří hustým dýmem. Od tohoto slova je také pravděpodobně odvozeno jméno městečka, neboť i v archivních pramenech můžeme najít svědectví, že se u nás, zejména v Polabí, kde bylo vedle hlavního toku i mnoho vedlejších ramen, pálily "dymokury" na ochranu proti hmyzu.

Dymokury jsou jako městečko doloženy roku 1290. Později v neznámé době poklesly na ves, a přestože byly sídlem panství s tvrzí, městečkem se již nikdy více nestaly. Zástavba, tak jak nám ji ukazuje plán z roku 1842, je mladšího data, a nemá mnoho společného s původním lokačním městečkem. To bylo situováno jihozápadně pod kostelem kolem velkého tržiště. K jeho jihovýchodnímu rohu přiléhá panské sídlo, které vzniklo ve druhé polovině 14. století. Dnešní zámek s rozlehlým dvorem byl postaven ve druhé polovině 17. století a ve druhé polovině 18. století při něm byly zřízeny další zahrady. Ve východní části návsi byl snad již v 16. století postaven panský pivovar. Okolnost, že Dymokury byly panství, přispěla k jejich růstu, který začal počátkem 18. století a přetrval ještě období první republiky. Velká náves byla zastavěna, další velká část vyrostla kolem kostela, dále severně od návsi a severovýchodně od obce při silnici k nádraží. Zámecké zahrady z velké části zanikly. Za socialismu byla vybudována východně od Dymokur přeložka poděbradsko - jíčínské silnice a původní zástavba byla poškozena modernizací.

Kostel je v Dymokurech doložen ve 14. století. Za třicetileté války byl velmi zpuštošen a po nutné opravě přifařen k Novému Bydžovu a posléze k Městci Králové. Od roku 1723 nechala Marie Antonie kněžna Montecuculi stavět nový kostel Zvěstování Panny Marie, který byl slavnostně vysvěcen roku 1725. Byl postaven patrně podle plánu J. Santiniho. Roku 1761 k němu byla přistavěna zvonice. Roku 1864 byla opravena kazatelna a všechny tři oltáře, další oprava se uskutečnila roku 1878.

Kostel má barokní centrální stavbu s pravoúhlými kaplemi v nárožích a hranolovou věží v západním průčelí, je postaven na půdorysu zevně oválovém, uvnitř osmiúhelníkovém, proloženém křížem. Loď je uprostřed sklenuta klášterní klenbou.

Zařízení kostela pochází z doby kolem roku 1871 od J. Stoklasy staršího, obraz sv. Václava od F. Maischeidera je z roku 1864, sochy sv. Anny a sv. Prokopa na bočních oltářích z roku 1737 jsou dílem M. Jelínka. Nejstarší součástí inventáře kostela je cínová křtitelnice z roku 1605. Ve zdi kostela jsou vsazeny dva náhrobní kameny z let 1716 a 1723. Nad portálem kostela je umístěn kamenný znak jeho zakladatelky Marie Antonie kněžny Montecuculi. Ostění hlavního vchodu na západní straně v nadpraží je zdobeno pískovcovým reliéfním znakem Colloredo. Kolem kostela se rozprostírá hřbitov, původně založený na půdorysu hvězdy. Roku 1909 byl na jižní straně rozšířen a jeho půdorys byl narušen (je dochován pouze na severní straně). Ve hřbitovní zdi je zasazen nečitelný náhrobek z roku 1772. Za hřbitovem na jižní straně jsou hroby čtyř členů rodiny Colloredovy.

V parčíku mezi kostelem a zámkem je umístěna kamenná socha sv. Jana Nepomuckého z poloviny 18. století. Jde o tradiční pojetí s křížem.

Na návsi stojí kamenný kříž s ukřižováným Kristem z pískovce s plastikou Panny Marie Bolestné. Také z poloviny 18. století.

Na návrší "Kalvárie" (jihozápadně od Dymokur směrem na Vestec) stojí na starobylém podstavci s reliéfem světice kamenný kříž s ukřižovaným Kristem. Pochází z roku 1866.