Doubravice

První písemná zmínka o obci Doubravice pochází z roku 1357, kdy vlastník strakonického panství Vilém Bavor, kam tehdy Doubravice patřila, daroval svému příbuznému Baškovi z Blatné vsi Doubravice a Třebohostice. Toto jeho rozhodnutí potvrdil sám český král Karel IV. Je však nepochybné, že obec existovala jistě řadu let před tímto datem. Ale protože se žádné písemné materiály nedochovaly, je určujícím datem vzniku obce rok 1357.

Další zmínka je z roku 1569 a dovídáme se o ní v knize historika Augustina Sedláčka - Děje Prácheňského kraje, kdy panství Maltézského řádu ve Strakonicích mělo celkem 11 rychet. Doubravice patřila spolu s obcemi Mečichov, Nahošín a osadou Katovsko do tzv. sedmé rychty.

Mnohem více nám o Doubravici přináší Berní rulla z roku 1654. Podle té žilo tehdy v obci 16 hospodářů, z nichž 10 mělo tzv. qualitates osedlého, což znamenalo, že již v obci hospodařili řadu let před tímto datem.

Jediným nově osedlým rolníkem byl Matěj Skřivanec. Také chalupník byl pouze jeden, byl jím Jiří Křišťan.

Zbylí čtyři hospodáři tvořili skupinu tzv. na stavení zkažených.

Až do roku 1848, kdy byla zrušena robota, byli doubravičtí občané, jako ostatně všichni lidé té doby, povinni pracovat na panství svých nadřízených, kam byli přiděleni. Vedle panství strakonického a blatenského, náležela obec v době poddanství ke statku v Katovsku, který byl filiálním dvorem panství bratronického. V čase, kdy Bratronice spravoval rytíř Talacko z Ještětic, přešla Doubravice pod panství krtské, kam museli lidé z Doubravice docházet až do roku 1858, tedy ještě deset roků po oficiálním zrušení robotního patentu.

Každá ves měla stanoven rozsah robotních povinností vůči svému panství. Z jednoho lánu polí se platil celoroční ourok ve výši 1 kopy a 40 grošů. Robotovalo se až 150 dnů v roce, zpravidla od sv. Jiří (24. dubna) do sv. Havla (16. října). Robota byla povinná pro muže ve věku od osmnácti do pětapadesáti let. U žen byla stanoven věk od sedmnácti do padesáti roků života. Na lehčí práce, jako bylo pasení dobytka, byly využívány i děti, již od 13 let svého věku.

Robotní břemena byla velmi těžká a často i nesnesitelná. To vedlo k častým vzpourám a rebeliím, které však bývaly tvrdě potlačeny. Z některých gruntů sedláci utíkali, opouštěli pole i svá obydlí, a proto se v Berní rule často dočítáme o tzv. gruntech zkažených.

K těžkým životním podmínkám nemalou měrou velmi negativně přispěly i časté války, v jejichž důsledku bývaly obce rabovány či dokonce vypleněny. V tomto směru to byly především války husitské, ale také válka třicetiletá či později války o dědictví rakouské nebo také války napoleonské a pruské.

K určité úlevě dochází až v roce 1771, kdy bylo v Čechách zrušeno nevolnictví a současně byl ustaven tzv. Generální urbář, podle něhož se lidu velmi ulehčilo. Definitivní konec roboty však přinesl až revoluční a velmi bouřlivý rok 1848.

Až teprve rok 1850 vytvořil svobodné obce, které byly spravovány volenými obecními zastupitelstvy. Tehdejší volební řád však vylučoval většinu občanů z volebního práva a dělil obyvatelstvo na tři sbory volební. Tyto poměry se změnily až po roce 1918.

Kolem roku 1850 došlo i k významným změnám správních obvodů. Z bývalých panství vznikaly větší územní celky, které se nazývaly okresy. Okresy byly sdruženy v kraje. Ačkoliv patřila Doubravice do okresu Strakonického a kraje Píseckého, řada správních úkonů byla vykonávána v sousedním okrese Blatenském, který ale byl součástí kraje Plzeňského. Tak školu navštěvovaly doubravické děti v Lažanech, poštu měla Doubravice v Čekanicích a sídlem farního obvodu bylo Záboří. Tyto obce byly vždy v okrese Blatenském. (...) V proměnách času se ale obec postupně rozrůstala a obyvatelstva přibývalo.

První světovou válku rozpoutalo Rakousko-Uhersko krátce po atentátu na následníka trůnu Ferdinanda de Este, který byl zavražděn v jugoslávském Sarajevu. Krátce po vyhlášení mobilizace císařem Františkem Josefem I., byly postupně na frontu povolávány desetitísíce mužů mladého a středního věku, v několika odvodních termínech. V Doubravici bylo nejvíce mladých mužů odvedeno 27. července roku 1914 a to 29:

Karel Rach č.p. 9, Josef a Václav Jeništovi č.p. 11, Josef Polánka č.p. 15, Josef Petrán č.p. 17, František Jeništa č.p. 19, Karel Komrska č.p. 24, Josef a František Prokopiusové č.p. 35, František Slanec č.p. 37, František a Josef Větrovcovi č.p. 40, Tomáš, Josef a Václav Hrubcovi č.p. 42, Václav Homolka č.p. 43, Jan Jeništa č.p. 46, František Šnobr č.p. 48, Karel Klečka č.p. 49, Václav Zuklín č.p. 57, Antonín Komrska č.p. 64, Václav Roubal č.p. 67, František Křivanec č.p. 69, Matěj Polánka č.p. 70, František Braňka č.p. 74, Josef, František a Václav Šimsovi č.p. 75, František Pučil č.p. 78.

Dalších 29 vojáků nastoupilo v průběhu celkem osmi odvodních termínů, z nichž ten poslední probíhal v roce 1918. 15. ledna 1915 nastoupili do války: František Čapek č.p. 13, Václav Slanec č.p. 37, Josef Kalbáč č.p. 41 František Zdychynec č.p. 63. Předtím nastoupil 1. listopadu 1914 také František Roubal z č.p. 67.

Dalších 6 mladých mužů narukovalo do války 1. dubna 1915. Byli to Josef Šedivý č.p. 22, František Varous č.p. 31, Josef Homolka č.p. 43, František Raba č.p. 44, František Straka č.p. 47, Leopold Šnobr č.p. 48. O 14 dnů později odešli ze svých domovů na pole válečná také Jan Prokopius č.p. 35, Jan Kuchta č.p. 55 a František Pučil ml. č.p. 78. V témže roce v srpnu pak narukovali Josef Jeništa č.p. 19, Václav Křivanec č.p. 25, Eduard Větrovec č.p. 40, Karel Hrubec č.p. 42, Josef Jeništa č.p. 46, Václav Farek č.p. 61 a Karel Polánka č.p. 70.

Dalším nástupním termínem byl květen 1916, kdy narukovali Václav Jeništa č.p. 18, Alois Prokopius č.p. 35, Jaroslav Šimsa č.p. 75. V roce 1917 zavolala válka Josefa Racha z č.p. 9, Karla Šimsu č.p. 75 a Tomáše Kůtu. Tito tři patřili do věkově starší kategorie. To bylo v čase, kdy docházelo v rakouské armádě mužstvo.

Posledním nástupním termínem byl rok 1918. To byli odvedeni Karel Zuklín č.p. 29 a Stanislav Jeništa č.p. 46.

Z 58 doubravských účastníků ve světové válce se nikdy nevrátilo 9 spoluobčanů.

Na srbské frontě zahynuli Václav Hrubec č.p. 42 a Václav Zuklín č.p. 57. Z ruské fronty se více do svých domovů nevrátili Josef Větrovec č.p. 40, František Raba č.p. 44, Jan Jeništa č.p. 46, JOsef Jeništa č.p. 11. Italská fronta byla osudná pro Karla Racha č.p. 9, Václava Slance č.p. 37 a Václava Křivance č.p. 25.

S těžkým zraněním se z válečných útrap navrátil Matěj Polánka č.p. 70 a František Pučil z č.p. 78. Oba přišli ve válce o nohu. S těžkým zraněním se také navrátil Karel Polánka z č.p. 70 a František Straka č.p. 47. Dalších 5 vojáků se vrátilo se lehkým zraněním.

Někteří vojáci také padli do zajetí. V Rusku bylo zajato 9 vojáků, v Itálii 4. Někteří z nich vstoupili do legií. Ruskými legionáři se stali Josef Homolka č.p. 43 a František Roubal č.p. 67. Oba byli po válce přijati jako příslušníci finanční stráže. Italskými legionáři se stali Václav Farek č.p. 61 a František Štros č.p. 50 (nebo 38).

Válka si nevybírala, a tak z některých rodin bylo ve válce účastníků hned několik. Tak z rodiny Šimsů č.p. 75 to bylo celkem 5 členů - otec a čtyři synové. Velmi početně byla také zastoupena rodina Hrubců č.p. 42, kdy ve válce byli čtyři bratři Tomáš, Josef, Václav a Karel. Také rodinu Prokopiusů z č.p. 35 zastupovali ve válce 4 muži - Josef, František, Jan a Alois.

Zatímco vojáci strádali na frontě, doma musely o rodiny, polnosti i hospodářské zvířectvo pečovat převážně opuštěné ženy s malými dětmi a staří důchodci, kteří pomáhali dle zdravotního stavu a vůbec svých možností. Jejich život nebyl lehký ani snadný, protože navíc probíhaly časté exekuce, kdy museli ze skromných zásob dodávat potraviny také na frontu.

Po válce postavili místní občané obětem světové války památník na návsi, kde figurovalo 11 jmen těch, kteří se do svých domovů již nikdy nevrátili. K těm 9 doubravickým přibyli také dva ze sousedního Nahošína.

V Doubravici byla na návrh velitele sboru dobrovolných hasičů přijata místním zastupitelstvem myšlenka postavit na návsi pomník padlým.K této ušlechtilé myšlence se přidali také občané ze sousedního Nahošína, kde byl počet obětí menší a na postavení nákladného pomníku by v Nahošíně obtížně finanční prostředky získávali.

Za tím účelem se uskutečnila dobrovolná sbírka, která vynesla částku 1541,50 Kč. To však na postavení pomníku nestačilo, a tak byli o pomoc požádáni doubravičtí rodáci, kteří odešli za moře. A nebylo jich málo. Na přelomu 19. a 20. století odjelo do Ameriky jenom z Doubravice více než 50 občanů za novým živobytím. A tito rodáci na svoji domovinu nikdy nezapomněli. Na vyhlášenou výzvu reagovali velmi vstřícně a na zamýšlenou výstavbu pomníku padlými přispěli nemalými částkami. (...) Pomník zhotovil kameník Karel Trčka z Blatné za 6000,- Kč. Oplocení provedli místní řemeslníci nákladem 630,- Kč. Veškeré pomocné práce a dovozy materiálu byly poskytnuty zdarma. Vlastní odhalení pomníku se konalo v neděli 24. července 1927. Pod patronací místního hasičského sboru pomník posvětil a současně vykonal za padlé vojíny mši svatou zábořský děkan P. Václav Bodlák. Slavnostní projev měl řídící učitel Václav Honzák z Chrášťovic, veliký ctitel národních tradic a současně velmi aktivní činovník českého hasičstva. Slavnostní báseň "Odkaz padlým" přednesla místní dívka Anežka Machovcová. Slavnostního odhalení pomníku padlým se účastnilo 82 hasičů z 5 okolních sborů. Velmi důstojně k oslavě přispěla také vystoupení místních děvčat v půvabných národních krojích. Účast občanů z obce i z širokého okolí byla veliká a podle odhadů se jí účastnilo na 1500 občanů.

Na paměť padlým vojínům se u pomníku padlých koná každoročně vzpomínková slavnost s položením květů, kterou převážně organizují místní hasiči. V některých letech se spoluúčastnil i místní Sokol a také Junáci. V době II. světové války a v 50. letech se oslava u pomníku padlých nekonala.

Protože od postavení pomníku uplynula již dlouhá řada let, přesněji třičtvrtě století, foto a jména obětí se již nedochovala. Uveďme pro paměť budoucím generacím jejich seznam: Obec Doubravice: Václav Hrubec č.p. 42, Jan Jeništa č.p. 46, Josef Jeništa č.p. 11, Václav Křivanec č.p. 25, František Raba č.p. 44, Karel Rach č.p. 9, Václav Slanec č.p. 37, Josef Větrovec č.p. 40, Václav Zuklín č.p. 57. Obec Nahošín: Josef Braun č.p. 1, Augustýn Slanec č.p. 16.

Po skončení I. světové války se hospodářsko-společenský život v obci rozbíhal velmi pomalým tempem. Ekonomická situace jednotlivých rodin nebyla dobrá, hlavní obživou bylo zemědělství a řemeslná výroba. A když se ve třicátých letech minulého století začala postupně hospodářská situace zlepšovat, zasáhla významně do tohoto dění světová hospodářská krize a po ní II. světová válka. Řada mladých lidí nastoupila na nucené práce do Říše. Pracovní možnosti byla stále minimální a tak po roce 1945 se odstěhovalo 6 rodin z obce do pohraničí, kde se po odsunu Němců naskytla možnost volných hospodářských usedlostí. Až teprve rozvoj průmyslových podniků v okresním městě Strakonice a možnost autobusového spojení umožnila řadě občanů najít slušně placené pracovní příležitosti. V roce 1949 dojíždělo do Strakonic 9 chlapců a 10 děvčat. O rok později se jejich počet výrazně zvýšil. V té době odjíždělo každodenně za prací do okresního města již 44 mužů a 17 žen, převážně do stavebnictví, zbrojovky a fezáren. V roce 1954 se jejich počet ještě zvýšil. Bylo to 54 mužů a 20 žen, což byla prakticky třetina obyvatel obce.

K výraznému rozvoji obce dochází počátkem padesátých let již zmiňovaného dvacátého století. Prvním přínosem bylo zavedení telefonu od obce v roce 1950 a zřízení první veřejné telefonní stanice v č.p. 40 u pana Jeništy. K velikému pokroku však přispěla elektrifikace obce, k níž došlo v roce 1951. Petrolejové lampy a kahánky byly definitivně nahrazeny elektrickými žárovkami, které se v obci poprvé rozstívily 8. září 1951.

V roce 1955 byl v obci vybudován místní rozhlas, který slouží občanům téměř celé půlstoletí. Dalším pokrokem bylo také zřízení poštovního úřadu, k čemuž došlo v roce 1958.

V roce 1956 bylo v obci založeno jednotné zemědělské družstvo. Stalo se tak při ustavující schůzi dne 12. února , kdy pro společné hospodaření se rozhodlo 57 členů. Tento první družstevní celek hospodařil na výměře 350 ha půdy. Prvním předsedou zemědělského družstva se stal pan Václav Šnobr z č.p. 23

Při založení družstva soukromě hospodařilo ještě 14 zemědělců, jejichž počet se v průběhu dalších let postupně ztenčoval, až zůstal mimo společné hospodaření v pozdější době pouze jediný z nich.