Domousnice

Další zpráva pochází až z roku 1405, kdy držitelem dvora, části vladycké tvrze, která stávala tam, co je dnešní zámek, byl Karel Haras z Bosyně, který roku 1437 zemřel. Jeho jediná dcera se provdala za Petra Trojana ze Vtelna. Statků a veškerého majetku se ujal jeho bratr Bohuněk Haras a posléze jeho syn Jan Haras, který se psal „Jan z Domousnic“ a pocházel ze staročeské rodiny Harasů z Mělnicka. Okolo roku 1482 získal Jan Domousnický i Veselici. Rod Harasů se potom vždycky psal „Domousničtí“, i když potomci dávno Domousnice neměli a usazovali se jinde (v Hrádku u Jičína, u Hradce Králové, Jaroměři, Kostelci nad Orlicí a Kvasinách z Solnice).

Kolem roku 1510 měl Domousnice s Veselicí Markvart Frycek z Daliměřic, kterému záhy zemřel syn, a tak po smrti Markvarta Frycka z Daliměřic roku 1535 se panství ujal vnuk po jeho dědovi Zikmund Frycek z Daliměřic, který byl proslulým rváčem, násilníkem, dobrodruhem a pytlákem na majetcích svých sousedů. Tyto nepěkné vlastnosti prý zdědil po dědovi.

Když majetek získal jeho syn Jan Frycek, prodal tvrz, dvůr i vsi Domousnice, Veselice, Rousínov a Rabakov v roce 1573 Václavu Bírkovi z Násilé, který je měl prakticky již roku 1568 v zástavě.

Po smrti Václava Bírka se za jeho malého synáčka ujal statků jeho strýc Jiřík Bírka z Násilé jako poručník. Vdovu po Václavu Bírkovi jménem Anna, rozenou Zákupskou z Vartenberka, odbyl zajímavou smlouvou a sice, že jí dá 2000 kop grošů, 4 koně – vozníky, 1 komorní vůz dle jejího výběru, 10 dojných krav, 10 ložních šatů a polovici všech cích a ubrusů. Dále Jiřík Bírka Anně slíbil, že jejího churavého synáčka u ní do čtyř let jeho věku nechá a na jeho vychování bude platit ročně 15 kop českých grošů a na své výlohy bude synáčka vdovy léčit. Když synáček vdovy a nebožtíka Václava záhy zemřel, zdědil vše Jiřík z Násilé jako strýc a poručník.

Po své smrti roku 1600 odkázal Jiřík z Násilé Domousnice a snad i jiné statky Krištofovi ze Šlovic a Petru Koučovi z Kouče, a sice každému polovinu. Avšak Petr Kouča se brzy stal pánem všeho, neboť Krištofovi ze Šlovic za druhou polovinu zaplatil 13 000 kop míšenských a dále dal 1 jízdního koně, 1 klisnu, 2 hříbata, 90 ovcí, 1 kopu jehňat a 3 krávy. Dceři Krištofa ze Šlovic, jménem Liduška, dal 150 zlatých. Po bitvě na Bílé Hoře, tj. roku 1620, ujel Petr Kouč z Domousnic ze země, neboť v té době v celém našem národě nastávalo ožebračování české šlechty a měst loupežnými konfiskacemi a ze zabaveného jmění pamato- val císař Ferdinand v první řadě na své vojáky, pak na domácí a cizí důvěrníky a konečně na ústavy církevní. Nejhůře na tom byl pracující lid, který byl intenzivně vykořisťován ať šlechtou domácí či cizí.

Byla utvořena konfiskační komise, která obesílala před svůj soud všechny stavy, které byly podezřelé z účasti na rebelii, ale hlavně šlo o loupežné konfiskace majetku české šlechty a dávání ji cizincům a válečným dobrodruhům. Proto opustil Petr Kouč Domousnice a ujel ze země. Zemřel v Drážďanech.

Statek Domousnice spravoval jeho nejstarší syn Jan Oldřich Kouč společně se svými bratry Jetřichem a Karlem. Roku 1623 měl být statek Janu Oldřichu odebrán a prodán Polixéně Lobkowické z Perštýna, neboť konfiskační komise v čele s knížetem Karlem Lichtenštejnem místa zemřelých obesílala a konfiskovala majetek i dědicům. Nakonec se přece tak nestalo a o panství Domousnic a okolí se rozdělili bratři mezi sebou. Karel dostal Veselici, Rousínov a Petkovy, Jetřich obdržel Domousnice. Do dnešní doby je po této rodině památka, a sice v kostele v Řitonicích – po stranách hlavního oltáře jsou náhrobní kameny rodiny Karla Kouče z Veselice. Jetřich Kouč z Domousnice se oženil s Annou Marií Býšovcovou z Býšova, pocházející z jižních Čech. V roce 1630 věnoval své manželce Anně Marii svůj statek, učinil ji dědičkou a nedlouho na to zemřel. Vdova Anna Marie nevydržela dlouho sama a opět se vdala za Jana Petra Rašína z Rýzemburka. V roce 1638 postoupila svému druhému manželovi Janu Petru Rašínovi všechna majetková práva. Roku 1643 vyzvala Česká komora Annu Marii, aby prokázala, jakým právem Domousnice drží. Patrně proto, že za držení Jana Oldřicha Kouče po smutné Bílé Hoře se o Domousnice ucházeli Lobkowičtí a chtěli je získat i nyní. Ovšem to se brzo vysvětlilo a urovnalo.

Když Jan Petr z Rýzemburka zemřel, následoval v držení Domousnic jeho syn Václav Rašín z Rýzemburka, který panství zvětšil tím, že v roce 1687 k nim přikoupil Veselici od Petra Kouče, který byl zřejmě synem Karla Kouče. Václav Jiří Rašín z Ryzmburka byl královským radou, zemským soudcem a hejtmanem boleslavského kraje. Zemřel 10. září 1710 ve věku 70 let a byl pohřben v sousedních Řitonicích. V tamním kostele vedle kamene rodiny Koučů je jeho náhrobní kámen a půjdete-li do Řitonic, můžete si náhrobní kámen prohlédnout. Po něm měl Domousnice jeho jediný syn Josef Ignác Rašín, který byl rovněž hejtmanem boleslavského kraje. Ten však byl opakem svého otce a statky prohospodařil.

Od roku 1750 je mají v držení Scheizerové, rytíři a svobodní páni z Kleinmühlu. Josef Ignác Rašín neměl žádných dětí a zemřel v roce 1775. Scheizerové pocházeli původně z Chebu a usadili se ve Vysokém Mýtě v Malém Mlýně, kde se stali vladyky. V roce 1741 se stali rytíři a v roce 1762 „svobodnými pány“. Pánem Domousnice a Veselice byl František Eliáš Scheizer, kterému patřily i Luštěnice. František Eliáš Scheiezer prý rád stavěl. V Luštěnicích vystavěl zámek a za něho byla zřízena stávečnická a punčochářská továrna v Domousnicích, kde měl pracující lid z toho výdělek a páni „pořádný užitek“. Většina domousnických rodů se právě v té době do Domousnic přistěhovala. Od roku 1796 do první poloviny XIX.století byly v Domousnicích většinou profese punčochářů, stávečníků a punčochářských mistrů a tovaryšů. Rod Scheizerů v 1.polovině XIX. století úplně vymřel.

Od roku 1785 jsou pány z Domousnic rytíři Pulpáni z Feldštejna. V té době (roku 1871) se od Domousnic oddělila t.č. osada Veselice a utvořila samostatnou obec. Rovněž byl v té době v Domousnicích pivovar, z něhož se do dnešního dne zachovaly dva sklepy nad zámkem, které v současnosti nejsou přístupné pro rozpadlé schodiště a klenbu. V místech, kde bývala prodejna Jednoty, bývala tehdy vinopalna, synagoga a výrobna potaše.

V roce 1875 koupil velkostatek Domousnice německý šlechtic August Schroll ze Schrollheimu, jemuž panství vedl jeho příbuzný a spolumajitel, hulánský plukovník, šlechtic Josef Traxler ze Schrollheimu.

Roku 1895 koupil velkostatek vídeňský bankéř Bedřich Förster, který si ponechal pouze domousnický dvůr se zámkem, zámecký park, pole a lesy. Dvůr veselický odprodal Holuškovi z Bačálek. V listopadu roku 1910 prodal bankéř Förster i domousnický dvůr se zámkem, zámecký park, pole a lesy Edmondu Moravcovi, tehdejšímu židovskému nájemci Lhotice u Dolních Kralovic. Za půl roku, tj. v květnu 1911 koupil domousnický velkostatek se zámkem včetně lesů a parku majitel dobrovického panství kníže Thurn Taxis, kterému patřila i jiná panství, jako Loučeň a Mcely. Do dnešního dne se na výrobky dobrovického cukrovaru používá jako ochranná známka „TTD“ (Thurn Taxis Dobrovice).

Od knížete Thurn Taxise koupil velkostatek poslanec Jindřich Maštálka, spolumajitel dolnobousovského cukrovaru a marmeládovny.

Kdo byl tento nový majitel panství? Byla to významná osobnost, která sehrála důležitou roli v hospodářském a politickém životě a vykonala mnoho pro povznesení kraje.

Po Maštálkově smrti zakoupil velkostatek Domousnice Ing. Ladislav Havelka. Roku 1934 odprodal zámek s parkem a většinu lesů Dr. Dušanu Zachystalovi. Od toho odkoupili zámek s příslušenstvím roku 1937 bratři Václav a Bedřich Halířové. V roce 1948 byl zámek s parkem přidělen Svazu čs. invalidů v Praze. Lesy byly znárodněny a převzaly je Státní lesy. Ing. Havelka hospodařil na statku v Domousnicích do roku 1948, kdy byl statek začleněn do n.p. Státní statky Mnichovo Hradiště. Od roku 1982 byl ve správě zemědělského družstva Březno.

Takový byl historický vývoj panství v Domousnicích. Úzce s tímto je spjat i vývoj domousnické obce a jejího obyvatelstva.