Dolní Domaslavice

Již z roku 1250 je zmínka o koupi dědičného statku v Domaslově. Tento dědičný statek nesl jméno Sobergarten.V roce 1604 v pátek po neděli Septuagesima byly prodány Dolní Domaslavice i s patronátem Jakubem Tlukem z „Toszynowicz“ Adamovi Sczypianovi z Kretezina. Tato zpráva se nachází v zemských deskách v Cieszynie v Polsku.

V novějších dobách byly držení Václava Palgříma, později byly rozděleny mezi jeho syny Karla a Františka. Podle něho části Domaslavic dosud říká „Francovice“. Od synů Václava Palgříma zakoupil Domaslavice jistý Huk, od něj pak baron Saint Genois. Po baronovi Saint Genois získal Domaslavice rytíř Harasovský, který je prodal Joachimu Katařínskému. Pak byly Domaslavice po delší dobu majetkem rytířů Janušovských z Vyšehradu. Postupně následovali po sobě Jiřík, Karel a Jiří. Poslední z nich, Jiří Janušovský, postavil v roce 1804 zámek, který byl v roce 1957 zbourán a zatopen vodou při napouštění Žermanické přehrady.

Nová jména po rytířích Janušovských pak již ukazují úpadek šlechty a vzestup nové společenské třídy, městských podnikatelů a nešlechtických velkostatkářů. Po Jiřím Janušovském držel Domaslavice František Knězek, kupec z Nového Jičína, po něm pak Rudolf Mosler, od něj Felix Roter, který je prodal Jakubu Kolbanovi. Ten prodal domaslavické panství Pavlu Sochovi a ten společnosti tří Židů, kteří panství rozparcelovali na zbytkový statek, jehož majitelem byl od roku 1912 Jan Slanina.

Co se týče dnešní části obce Volovec, tak ta byla samostatná jako obec do roku 1848, ovšem pod držitelskou svrchovaností panství Dolních Domaslavic.V roce 1777 bylo ve Volovci dle farského inventáře sedm zahradníků – malorolníků.

Mezi Těšínem a Frýdkem při řece Lučině leží velice stará dědina Domaslavice. Přes tuto obec vedla kdysi „Solná stezka“ neboli obchodní cesta Solná z Polska na Moravu. V obci býval i sklad soli nazýván „Solárna“. Obec Domaslavice, v dnešním pohledu Dolní a Horní Domaslavice se v písemných pramenech poprvé připomínají v roce 1305. Volovec, který se po čase stal součástí Domaslavic se písemně připomíná v roce 1604.

Dolní Domaslavice, Kocurovice a Volovec měly od roku 1654 do roku 1785 rozlohu 802 ha. Rozloha celé farnosti činila kolem 7 000 ha. V této farnosti bylo dvanáct obcí. Dobu, kdy farnost vznikla, nelze přesněji určit pro úplný nedostatek jakýchkoliv písemných dokladů. Jsou domněnky, že to snad bylo za časů druhého slezského biskupa Urbana, který měl tuto hodnost 22 let od roku 983. Tedy to bylo v době, kdy polský kníže Měšek na českých Přemyslovcích dobyl Slezsko. Tehdy prý následovalo rozdělení obce. Nedoloženě se soudí, že za Boleslava Chrabrého roku 1000 byly Domaslavice ustanoveny za farskou osadu s přiděleným knězem. Farář Prutek klade založení farnosti domaslavské do konce 11. století.

Dle schématu kardinála Jana, biskupa sabinského, z roku 1376 jsou vyčísleny fary 14. století a mezi nimi na 50. místě Domaslavice. Podle zmínky z roku 1447 odváděly svatopetrský halíř z Těšínka do Opolí arcijáhenovi jednotlivé fary. Jako Soběšovice v tomto seznamu jako vedlejší obec byla v pořadí 48, Domaslavice byly na 50. místě.

První knížku o obci Dolní Domaslavice vydal roku 1887 pod názvem „ Děje a životopisné Památky farnosti Domaslavické „ František Havlas, administrátor.

Kromě jiného se můžeme z knížky dozvědět: „ jelikož dle pověsti r.810 vystaven byl Těšín a okolo toho času dříve nebo později Frýdek, sotva lze připustiti, že mezi těmi městy žádného přespolního nebylo místa či dědiny s obyvateli, odkud by zboží, ovoce a jiné k živobytí potřebné věci do těchto měst donášeti se mohly. Pravdě podobné snad jest, když roku 990 ve válce mezi Čechy a Polskou udatný Piastovec Boleslav Chrabrý „ dědiny Slezanův“ vydobyl, že mezi těmi snad již Domaslavice a okolí se nalézaly. Rovněž o vzniku farnosti Domaslavické dá se následující doměnka klásti: Za časů druhého biskupa Slezského Urbana, jež od r. 983 po 22 let biskupem Slezským prý byl, následovalo rozdělení Slezska na fary. Domaslavice, od Těšína i Frýdku stejně vzdálené, mohly okolo roku 1 000 za farskou osadu ustavena býti a svého kněze dostati, když obyvatelé do obou měst k službám Božím daleko měli. První křesťanští předkové vystavěli kostelíček z dřeva na krásně položeném pahorku“Vidikov zvaném.“