Dlouhá Loučka

V průsečíku těchto osídlovacích procesů byly vytvořeny podmínky pro vznik vesnice. Proto v místě vyústění dlouhého horského údolí Oslavy, které začíná nedaleko pod Rýmařovem a do něhož ústí krátké strmé údolí zpod hradu Sovinec a ze západní strany pak dlouhé údolí Huntavy, vznikla nejpozději ve 2. polovině 13. století velká lánová obec (léno - dědičné užívání od držitele za slib věrnosti). První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1301, jež byla vedena pod názvem Longa Villa a po krátké době roku 1333 se nazývá Luczkou.

Z panství Dlouhá Loučka pocházela stará rodina jejímž nejstarším historicky doloženým členem byl Žibřid z Loučky. Zemské desky v polovině 14. století se zmiňují o loučské faře, jejíž patronát byl rozdělen mezi několik podílníků. Roku 1352 Žibřid zemřel a zanechal po sobě vdovu Sabinu a šest synů: Mikuláše, Dětocha, Oneše, Adama, Jana a Štěpána. Synové kromě majetkového podílu v Loučce, byli vlastníky nebo podílníky v jiných okolních vsích. Páni z Loučky byly stejné krve s rodem pánů ze Sovince vycházejíc ze stejného znaku Hrutoviců. Sovinečtí byli později zváni podle historických skutků rodem moravských sudích.

Mikuláš z Loučky vložil svůj díl s kostelem olomoucké kapitule. Stejně se zachoval Jan Kropáč z Holštejna vložením svého dílu Loučky s třetinou patronátu kapitule. Poté Štěpán vstoupil do historie jako nejvýznamnější z rodu pánů z Loučky, jelikož se stal olomouckým kanovníkem (1356).

Mladý ambiciózní markrabě Jošt Lucemburský se snažil získat v době markraběcích válek spojence v Sovineckých, získal tak majetkový podíl ve vsi. Roku 1385 markrabě Jošt díl Loučky, který nabyl od Pavlíka ze Sovince, podstupuje kapitule.

Horní díl vsi s dvorem v roce 1385 se majetkově vyčleňuje a vzniká samostatná ves Horní Dlouhou Loučkou, která se dlouhodobě stává součástí sovineckého panství. Rozdělení jinak kompaktní vsi na dvě trvá následně téměř šest století.

Převážná část středověké vsi byla od roku 1385 součástí Dolní Dlouhé Loučky. Po roce 1399 je Velká Loučka (Magna Luczka) plně kapitulním zbožím a s olomouckou kapitulou sdílí téměř dvě stě let společnou historii. Na konci 14. století vesnice dosáhla svojí délkou dnešní velikosti. Usedlosti byly malé a postupem času se dále drobily. V potoční nivě, mezi oběma řadami usedlostí, se postupně zahušťovala chalupnická a domkařská zástavba.

Doba husitských válek zasáhla nekompromisně do životu vsi. Páni ze Sovince byli zastoupeni na obou stranách konfliktu a proto vesnice utrpěla škody jak po zásahu husitských vojsk tak biskupských stoupenců. (Význam Sovince za husitských válek je možné ukázat na příkladu setkání husitského vojevůdce Prokopa Holého s litevským knížetem Zikmundem Korybutovičem ve věci polsko-táborské spolupráce. Událost se stala v polovině roku 1429 a hostitelem byl Pavel V.)

Na přelomu 15.a 16. století došlo v Loučce ke značným změnám v pozemkové držbě v krátkém období a v rychlém sledu: Rytíř, vladyka Valerián Hepnar z Frankenberku prodává roku 1570 Loučku. Tuto odkoupil pražský arcibiskup Antonín brus z Mohelnice pro svého bratra Jakuba. Roku 1576 Jakub brus z Mohelnice umírá a majetek se vrací olomoucké kapitule.

Dalším majitelem Loučky byl od roku 1590 moravský zemský hejtman Hynek st. bruntálský z Vrbna, horlivý vyznavač Lutherova učení. Byl přiměn k výměně statku ve Velké Bystřici za kapitulní Dlouhou Loučku a Horní a Dolní Sukolom. Loučský kostel zůstal katolický a v patronátu kapituly. Hynek zemřel v roce 1596.

Jáchym Pivec a Jan Kryštof Pivec byli pokračovatelé rytířského rodu Pivců z Hradčan a Klinštejna. Za vlastnictví Jáchyma Pivce z Hradčan a Klinštejna (1599-1625) a jeho manželky Johanky Bítovské ze Slavíkovic byl střední zámeček pozdně renesančně přestavěn, o čemž je dochováno svědectví v podobě dvou vytesaných erbů nad bočním vchodem do dnešní radnice. Roku 1602 bylo převedeno vlastnictví tvrze a vsi na manželku Johanku Bítovskou.

Vlastníkem dolního dvoru v Loučce a statku v Horní Sukolomi byl vladyka Jiří Malaška z Rejdychu. Za účast ve stavovském povstání pozbyl polovinu majetku. Obdobně ztrátou části majetku byly potrestáni v době pobělohorských konfiskací oba z rodu Pivců.

O všech výše uvedených rodech v průběhu 17. století mizí jakékoliv stopy a informace. Pravděpodobnou příčinou tohoto ústupu mohly být tragické události po vítězství Habsburků.

Přehled rodů předešlých století ukazuje, že Dolní Dlouhá Loučka byla od svého založení až do 16. století českou vsí. Ještě roku 1519 Vok Pňovský ze Sovince požadoval na olomoucké kapitule, aby se konaly v kostelu české bohoslužby.

V období pobělohorském po skončení vlastnictví Johanky Bítovské ze Slavíkovic byla Loučka připojena k Janovicím. Od roku 1626 patřila ves šlechtickému rodu Hoffmannů z Grünbüchlu. Po příbuzenské linii přechází majetek roku 1678 na českomoravskou větev rodu Ditrichštejnů. Ditrichštejnové byli vojáky, diplomaty, politiky a v období konfiskací se dobrali značného majetku po odbojnících. Potomek Valdštejnova generalissima, Filip Gallas se stal posledním z krátkodobých vlastníků vsi. Roku 1708 vložil Loučku řádu německých rytířů k Sovinci.

Horní Dlouhá Loučka součást sovineckého panství prošla po ukončení vlastnictví domácích pánů ze Sovince a spřízněných rodů držením několika dalších vlastníků. Kolem roku 1540 byl Sovinec prodán moravskému pánu Kryštofu z Boskovic. Roku 1578 se stal vlastníkem Vavřinec Eder ze Štiavnice. Dědickou linií přešla držba sovineckého panství na Jana st. Kobylku z Kobylí pozdějšího účastníka stavovského povstání. Po Bílé hoře byl nucen prodat hluboko pod cenou panství řádu německých rytířů (r. 1623). S Kobylkou zmizel ze sovineckých hradních prostor i český jazyk, který od dob pánů ze Sovince zde bez přestání zazníval.

Řád německých rytířů, Rytíři Panny Marie, byl a je rytířským církevním řádem, který vznikl za křížových výprav do Palestiny. V Čechách působil řád od konce 12. století, na Moravě a ve Slezsku působil po roku 1620 a systematicky budoval majetkový komplex s centrem v bruntálu a Opavě (panství Sovinec, Bouzov, Dolní Dlouhá Loučka, bruntál, Hrabyně, Štítina, Chabičov a Smolkov). Po Vídeňském kongresu se řád udržel jen v západní části habsburské monarchie.

V průběhu 17. století bylo sovinecké panství spravováno ze sovineckého hradu. Ke změně správního sídla došlo v roce 1810, kdy se vrchnostenský úřad přestěhoval do zámku v Horní Dlouhé Loučce. Řád využíval kanceláří a bytů v prostorách zámku až do roku 1938.

V rámci sovineckého panství prošla ves léty rozvoje i léty válečnými. Vzestup Dolní Dlouhé Loučky na městečko (od 1. poloviny 19. století, oficiálně až později) byl dán jen počtem obyvatel. Na přelomu 19. a 20. století a v době mezi světovými válkami dosahovaly obě obce v souhrnu přibližně 2300 - 2400 obyvatel. Dolní Dlouhá Loučka statutárně dosáhla v tomto období nejvyšší úrovně a titulu městys.

V dobách válečných měnil zámek v Horní Dlouhé Loučce účel použití. V čase napoleonských válek v letech 1805 a 1809 byl zámek přeměněn v polní nemocnici pro 600 raněných. Hospitalizace ruských vojáků v roce 1806 znamenala pro místní obyvatele pohromu v podobě rozšíření epidemie tyfu.

První světová válka se také odrazila v přeměně zámku na nemocnici. Již v listopadu 1914 přišli první ranění. V lednu 1915, zde byla zřízena vojenská rezervní nemocnice, v letních měsících zde bylo ubytováno až 2000 vojáků. Za druhé světové války v letech 1940-42 v zámku byli internováni francouzští váleční zajatci v zajateckém důstojnickém táboru. V zámku bylo internováno v závěrečných letech války také několik amerických vojáků, pravděpodobně sestřelených letců.

Soužití Němců a Čechů v historii obce bylo do konce 19. století bezproblémové. Založením nacionálního německého spolku v roce 1900 se stal život české menšiny svízelnější. Děti se vlivem německé školy poněmčovaly a nebýt roku 1918, česká menšina by mohla zaniknout. Na přelomu let 1925-26 proběhla v obci pozemková reforma, která rozdělila půdu řádu německých rytířů náležící ke střednímu a dolnímu dvoru českým kolonistům. S blížící se 2. světovou válkou začalo v obci velké pnutí mezi oběmi národnostmi. V roce 1939 Německá osídlovací společnost zabavila českým zemědělcům pozemky a veškerý majetek. V Dolní Dlouhé Loučce žilo po celou dobu okupace jen šest českých rodin.

6. května 1945 byla osvobozena Dlouhá Loučka Rudou armádou (4. ukrajinský front), vojsko obsadilo ves bez odporu. Po válce se začaly vracet do obce vystěhované české rodiny, přicházelo české obyvatelstvo z vnitrozemí a volyňští Češi. Dubnovým a srpnovým odsunem Němců v roce 1946 došlo k naplnění Benešových dekretů a závěrů Postupimské dohody.

Po téměř šesti stoletích odloučení došlo roku 1952 ke spojení dvou částí Horní a Dolní Dlouhé Loučky v obec s názvem Dlouhá Loučka. V roce 1960 ukončily samostatnost a správu sousední obce Plinkout a Křivá a staly se součástí Dlouhé Loučky.

Podle výsledků posledního sčítání lidu žilo v obci 1888 obyvatel a v současnosti je obec tvořena čtyřmi místními částmi: Dlouhá Loučka, Plinkout a Křivá a Valšův Důl.

Obec Dlouhá Loučka byla vždy ve správě samostatná a měla své zastupitelstvo. Parlamentem ČR byl v roce 2000 obci udělen obecní znak a prapor.

zpracoval Ing. Svoboda Milan

Přerov 18.11.06

Historické pečeti obce

Dolní Dlouhá Loučka

Ještě r. 1749 bylo použito starého pečetidla Dolní Dlouhé Loučky z r. 1550. Dochovaný otisk má tvar kruhu o průměru 34 mm: v pečetním poli je poprsí světce, držícího v pravé ruce knihu, v levé nůž - jde tedy o sv. Bartoloměje, jemuž je zasvěcen zdejší kostel. Po stranách hlavy je vročení 15-50. Legenda lemovaná linkami, zní S COMUNITATIS LONGE VILLE. R.1787 bylo použito jiného vypáře. Příslušný otisk má tvar kruhu o průměru 22 mm: v pečetním poli jsou iniciály G S, přes ně větší L D (Gemeinde Siegel Lange Dorf), nad nimi stylizovaný snop, pod nimi letopočet 1668. Pečetní pole je lemováno linkou a vavřínovým věncem. V razítcích, používaných obcí po r. 1850, pečetní znamení mizí.

Horní Dlouhá Loučka

Nejstarší známá pečeť Horní Dlouhé Loučky je doložena z r. 1749. Má tvar kruhu o průměru 18 mm, v pečetním poli je ze země vyrůstající listnatý strom. Legenda lemovaná linkami, zní OBERLANGENDORF. Otisk téhož pečetidla se objevil i na pozdějších písemnostech. V razítkách, používaných obcí po r. 1850, pečetní znamení mizí.

Plinkout

Na pečeti z r. 1749 je vyobrazen horník držící v pravé ruce dvě kladívka, v levé ruce špičák (přes rameno). Po stranách jsou rostlinné ornamenty. Legenda lemovaná uvnitř linkou a vně provazcem zní: DORFF PLINCKAVT.

Křivá

V 18. století pečetila Křivá typářem, jehož otisk se dochoval z r. 1749. Má tvar kruhu o průměru 25 mm: v pečetním poli je rozvitý květ. Legenda, lemovaná linkami, zní PVDELSDORFF. V razítkách, používaných po r. 1850, si obec pečetní znamení uchovala.