Sázava

Kromě toho byli lidé motivováni k osídlení horního Posázaví těžbou stříbra a železné rudy.

Není pochyb, že osídlování prostoru, v němž se rozkládá Sázava, začínalo kácením, mýcením a žďářením (vypalováním) tehdejších lesů, které měly až do 12. století pralesní charakter. Byly to lesy smíšené, v nichž převládaly buky, osiky, jedle a tisy.

Tím není vyloučeno, že v předchozích staletích, a možná i tisíciletích, procházely zdejším územím skupiny lovců z České kotliny na Moravu a naopak. Ojedinělé nálezy kamenných nástrojů tuto hypotézu potvrzují.

Ani skutečnost, že v nejstarších dobách byly východní Čechy doménou Slavníkovců, nelze ještě pokládat za důkaz existence trvalých lidských sídel v tomto prostoru. Dlouho to byla krajina bez lidí - nebo jen s nevelkými, od sebe velice vzdálenými, skupinami předchůdců zdejších zemědělců. Věrohodné důkazy o trvalejším osídlení horního Posázaví před 13. stoletím nebyly doposud shromážděny.

O kolonizaci zdejších území se pokoušel ve druhé čtvrtině 13. století velmož Jan z Polné. Jeho snahou bylo vytvořit poblíž Polné kolonizační základnu cisterciáckého kláštera. Ten měl být vybudován v prostoru Nížkova v letech 1232 - 1234. Podařilo se mu získat z kláštera v Oseku skupinu mnichů, kteří začali v uvedených dvou letech pracovat na výstavbě budoucího kláštera. Založen však byl jen kostel sv. Mikuláše. Opat oseckého kláštera po osobní návštěvě nížkovského prostoru své mnichy odvolal a tak se první pokus o zřízení kláštera a tím následné kolonizace zdejšího prostoru nezdařil.

Druhý pokus o zřízení cisterciáckého kláštera se podařil, i když se ho Jan z Polné už nedožil. Před svou smrtí však stačil ještě přenechat Přibyslavovi z Křižanova rozsáhlé lesní komplexy v prostoru nynějšího Žďáru nad Sázavou k založení kláštera, jakožto nezbytné kolonizační základny na českomoravském pomezí.

Ale ani Přibyslav z Křižanova nedokázal v průběhu svého života přání Jana z Polné uvést do života. Po jeho předčasné smrti se jeho zeť Boček z Obřan obrátil na opata cisterciáckého kláštera v Nepomuku o vyslání mnichů do prostoru vyhrazeného pro založení kláštera. V závěru roku 1251 vyhledal společně s dalšími osobami pro budoucí klášter nejvhodnější místo. Kolonie mnichů pak přišla na zvolené místo 5. února 1252 a zřídila si zde provizorní dřevěné objekty, v nichž se ubytovala. Klášter přijal označení Fons Beatae Mariae Virginis (Studnice Panny Marie). Krátce nato byl obdarován rozsáhlými okolními pozemky, což bylo stvrzeno listinou tehdejšího moravského markraběte a budoucího českého krále Přemysla Otakara. Dne 7.6.1253 potvrdil založení kláštera také papež Inocenc IV., který ho vzal do své ochrany a poskytl mu současně imunitu (nedotknutelnost vůči případným nárokům světské správy). Boček z Obřan při své smrti dne 20. prosince 1255 odkázal klášteru všechen svůj majetek.

Příchod cisterciáckých mnichů do oblasti horního Posázaví měl zásadní význam pro další osídlování tohoto kraje. Řád cisterciáků byl totiž řádem, který měl důkladně propracovaný systém kultivace dosud neobydlených území. Cisterciáčtí mniši se zásadně usazovali v opuštěných a dosud neobydlených krajinách. Vyznačovali se mimořádnou skromností a pracovitostí. Žili prostě, živobytí si opatřovali vlastní fyzickou prací a odívali se do hrubé nebarvené látky, což jim vyneslo označení "šedí mniši". Odmítali se podílet na duchovní správě, takže ani jejich kostely nebyly veřejnosti přístupné. Dokázali však v krátké době obsáhnout vlastní prací značná území a připravit je k osídlení pro další kolonisty. Proto po nich byla ze strany světských feudálů veliká poptávka. Koncem 12. století měli v Evropě na 500 klášterů a o dvě století později už jich bylo více než 700. Jejich nároky byly minimální. Stačilo jim, aby dostali k dispozici pusté, neobydlené, lidmi dosud nedotčené lesní nebo i jiné, např. bažinaté plochy, a oni z nich intenzivní prací vytvořili území vhodné pro život lidí.

V době budování žďárského kláštera byla už na našem území celá řada cisterciáckých klášterů (Zbraslav, Sedlec, Vyšší Brod, Osek, Nepomuk, Plasy a další).

Není pochyb, že Sázava vznikla a rozvíjela se v nejstarších dobách pod bezprostředním vlivem žďárského kláštera. I když lze s určitými pochybnostmi připustit, že v prostoru dnešní Sázavy existovalo už před rozvojem cisterciáckého kláštera jisté, zřejmě nevýznamné osídlení zemědělského charakteru, rozhodujícím faktorem jistě bylo působení kláštera na jeho široké okolí. Vznik sázavského osídlení by bylo asi reálné datovat do druhé poloviny 13. století, tedy po dosažení jisté stability klášterního zřízení v tomto prostoru.

Vznik sázavského osídlení není spolehlivě doložen dochovanými písemnostmi. Přesto se soudí, že jeho prvopočátkem bylo vybudování hamru, jenž získal neobvyklé označení: PEKLO. Důvod je poměrně zřejmý - plameny a žár pece, v níž se ohřívalo surové železo a ohromující údery kovacího kladiva, budily v lidech dojem, že takhle nějak asi vypadá peklo, v němž trpí hříšníci po smrti za své prohřešky.