Kunvald

Alois Jirásek „V Kunvaldě“

Z historie založení Kunvaldu:

Založení Kunvaldu lze předpokládat někdy ve II.polovině 13.století. Tehdy totiž byl zdejší kraj kolonizován. Přibližně ve stejné době vzniklo Ústí nad Orlicí, Rychnov nad Kněžnou, Žamberk, Německá Rybná a jiné obce. Kunvald byl nejspíše založen podobně jako Žamberk německými osadníky. Nemusí to však být pravda. Pokud by byl opravdu osídlen německým obyvatelstvem, pak je zřejmé, že český živel v Kunvaldě zcela převládl již v polovině 14.století patrně vlivem starších okolních slovanských osad.

První písemnou zmínkou o Kunvaldu je zápis z roku 1363 v souvislosti s jmenováním nového faráře Jana Petra z České Třebové na faru v Nekoři. Byl dosazován pánem žampašského panství a vykonavatelem byl farář z Kunvaldu.

Přes Kunvald vedla celkem důležitá cesta z hradů Žampach, Litice a Potštejn do Kladska a Slezska. Ves patřila od roku 1389 k panství Litickému a pravděpodobně už od svého vzniku se dělila na Horní a Dolní Kunvald.

Původ názvu obce je nejasný a existuje několik možností vysvětlujících jeho vznik. Může jít například o název přenesený osadníky z jejich původní vlasti. Sousední město Žamberk vzniklo zhruba ve stejné době jako Kunvald a jeho první obyvatelé přišli pravděpodobně z Lužice, kde leží staré město Senftenberg (česky Žamberk). Kunvald mohl být pojmenován podle stejnojmenné vesnice (městečka) v Horní Lužici. Toto městečko se psalo Kumwald nebo Cunewalde a bylo rovněž rozděleno na Obercunewalde a Niedrcunevalde. Ves by také mohla být nazvána podle vlastního jména lokátora anebo majitele. Původ názvu je často spojován s rytířem jménem Kuna, který prý sídlil buď na blízkém hradě Suchá, nebo na tvrzi nad Kunačicemi. Ale to se už dostáváme spíše do oblasti pověstí.

Kunvald je pro náš národ významnou historickou obcí, neboť se zde v letech 1457 či 1458 usadila skupina lidí myšlenkově vycházející z učení Petra Chelčického a dala základ nové české církvi - jednotě bratrské.

Kunvald - kolébka jednoty bratrské:

Basilejská kompaktáta z roku 1437 sice povolovala přijímání pod obojí i českou církev kališníků, ale přesto bylo mnoho lidí nespokojeno s výsledkem husitské revoluce. Vytvářela se různá náboženská společenství seskupená většinou kolem nějakého kazatele. Takováto skupina se utvořila i pod kazatelnou kališnického kněze a pražského arcibiskupa Jana Rokycany. Tyto své žáky vyslal Rokycana na přelomu 40. a 50. let 15. století k Petru Chelčickému. Petr Chelčický byl jihočeský zeman ostře píšící proti oběma církvím - katolické i kališnické. Ve svých spisech odmítl násilí i všeobecné učení „o trojím lidu“. Tvrdil, že lidé jsou si ve svých právech rovni, a spásu hledal v trpělivé přípravě na posmrtný život.

Těmto žákům vymohl Jan Rokycana na svém příteli, zemském správci Jiřím z Poděbrad, místo, kde by se mohli usadit a žít vzorovým životem prvních křesťanů. Jiří z Poděbrad jim umožnil usadit se na jeho litickém panství ve vsi Kunvald. Kunvald byl v té době vypálen a částečně vylidněn, takže noví osadníci byli vítáni a nebyli na obtíž. Při výběru místa se také hledělo na výhodnou polohu Kunvaldu, protože zapadlou ves, ať se přijíždí z jakéhokoliv směru, není vůbec vidět a nové náboženské hnutí zde nebylo na očích a tolik neprovokovalo.

Vůdcem jednoty bratrské v počátcích byl její zakladatel Řehoř Krajčí, synovec Jana Rokycany. Prvním duchovním správcem jednoty se stal katolický farář Michal ze Žamberka. Ten byl dlouho jediným knězem bratří. Ke kunvaldské komunitě se brzy začali přidávat mnozí obyvatelé sousedních vesnic. Z malé sekty se pomalu utvářela nová církev. Stala se již velmi rozšířenou a budila nežádoucí pozornost. Již v 60. letech došlo k prvním velkým pronásledováním jednoty. Nový král Jiří z Poděbrad slíbil, že v jeho zemi nebude mimo katolíků a kališníků žádná jiná církev nebo kacířská sekta. Bratr Řehoř, kněz Michal a někteří další členové byli zajati, mnozí z nich mučeni.

V roce 1467 na památném synodu ve Lhotce u Rychnova se Jednota bratrská veřejně oddělila od římské církve. Losem byl zvolen první biskup Jednoty Matěj Kunvaldský. Biskupem ho vysvětil Michal Žamberský, který nejprve přijal svěcení od arcibiskupa tzv. valdenské církve Štěpána. Novým pronásledováním ke konci vlády krále Jiřího byli bratři z Kunvaldu a jeho okolí vyhnáni a centrem Jednoty se stala Mladá Boleslav a Litomyšl. Později, v dobách, kdy do jednoty bratrské mohli vstupovat šlechtici i vzdělanci, získala do svých řad mnohé vlivné a významné osobnosti českého království a časem se stala nejvýznamnější protestantskou církví u nás.

Kodytkova kronika

Výňatek z Kodytkovy kroniky:

„Roku 1768 měsíce máje byla viděna kometa a vycházela od strany vejchodu slunce a sice hvězda velikosti veliké nad jiné hvězdy, vydávajíce od sebe na jednu stranu dlouhé paprsky na způsob velkého pometla. Vycházela nejdřív před půlnocí okolo 10 hodin a vždy půzděj až po půl noci a potom juž před svítáním a tak dále, až se ztratila.

Nato toho roku měsíce prasince zasej se ukázalo jiné strašlivější divadlo, nebo z večera při slunci západu od strany půlnoční takové hrozné, nikdy nevídané červeno na obloze nebeské se ukázalo a od každého vidíno bylo, tak téměř, že sníh na zemi tak červený byl, jako by jej skutečně krví polil. My nemohouce tomu věřiti, pro sníh ven sme vycházeli a domů tekový, zdaž sám v sobě tak červený čili od toho červena se zdá býti, sme prohlíželi. Sníh ale sám v sobě doma bílý byl. Na to potom dále na večír vokolo hodiny desáté a jedenácté a až přes půl noci takové velilé rozsvětlení následovalo, že téměř jako ve dne všudy bylo. Potom se ukuzal oheň na obloze tak veliký a strašlivý, jako když největší město skutečně hoří; a byly takový plameny ohně, že vysoko na obloze hořely a plápolaly, se třásly a pohybovaly jako skutečný a spravedlivý oheň. A taky kdokoliv sme na to hrozné divadlo patřil, nemohl a nesoudil jináč, než že jest skutečný oheň. Když ale čim dýlej tím hůřej se to rozmáhalo, až se to tak tuze rozmohlo a roztáhlo, že od půl až přes západ sluneční se rozšířilo, při tom některou chvíli se taky skutečně hrozný valy rozličnýho jako kouře divného vyvalovaly a zasej v tom ohni se tratily. Naposledy, což nejhroznější a nejstrašlivější bylo, z toho všeho takový hrozný vohnivý sloupy se udělaly a takové rozličné barvy byly, totiž modrý, bílý, červený, vohnivý a rozličné proměny barvy na nich viděny byly; a ty sloupy tak vysoký byly, že až přes půl oblohy dosahovaly a to trvalo skoro celou noc. Druhou noc zase v ten čas večír tak jako předešlou jak červeno, tak jiné všecko se ukázalo. Třetí noc též jako předešle se to ukázalo a pominulo, taký že to po třetí noci víc spatříno nebyla; na to ale následující rok 1769 dle důmnění lidskébo nic nenásledovalo. Však ale jakého strachu nám patřícím na to nahnalo, to vypsati nemohu, nýbrž každému k rozjímání zanechám.

Roku 1769 zasej v tom čase, totiž měsíce prasince předřečeno červeno, oheň a takový sloupy ohnivý jak loňského roku s podivenim a mnohem větší hrůzou spatřovány byly několik nocí po sobě, z čehož již každý strachu plný rozumně se dovtipoval, že Bůh všemohoucí na nás lidi hříšný ňákou metličku shovívaje stroji a předukazuje, abychom se k Bohu obrátili a polepšili. Což ale zatvrzelé srdce lidshé polme, dokud nebolí, nesužuje hlad, nemoce, mor a jiné věci, dotud člověk na Boha nespomene. Když ale Bůh rozhněvaný již skutečně navštěvuje, teprv člověk spomíná a k Bobu volá, ale tenkrát již ne iak snadno (ačkoliv předce) se smiluje, když jen celosrdečně k němu se důvěřujíc utíkáme. Laskavý čtenáři, nediv se tomu, proč Bůh tak strašlivě předúkazy strestání ukazoval, nebo tyto léta málo sobě lidé (obzvláště někteří žebráci, neb raděj zahaleči a tuláci) chleba vážili, nebo mnohokráte ledakdes na cestě u kře a jinde hromádka krajičků chleba vysypaných se nalezla; nebo tenkráte někteří žebráci neb tuláct ani vo chlebíček nestáli a neprosili, nýbrž raděj sobě almužnu dát poroučeli dle své libosti, buď peníze, vejce, vobilí a tak dále. A jestli se takovému proti jeho vůli krajíček chleba dle obyčeje dal, za něj nepoděkoval, nybrž trucovitě odešel a ten zlatej chlebíček bud' hned ve světnici neb kdekoliv venku ležet nechal. Což já nejen od lidí to slyšíce píšu, nýbrž sám takovou nevděčnost od některých chudákův jsem zkusil i takový vysypaný krajčky chleba sem s podivením našel a dornPi přinesl. Pročež kdo čteš, pozoruj, abys sobě chlebíčka nad zlato vážil tenkrát, když ho máš nazbyt, abys ho někdy nebyl žádostiv, nebo kvúli jest nejspravedlivějšl a žádnému křivdy neunikl. Pročež měj malé shovění, čtouce s ustrnutím dále poznáš, jak mnaha hladem umírajícím lidem jedinké soustko chleba nad zlato milejší bylo.“