Branov

Během 2. - 1. století před naším letopočtem pronikají do oblasti kolem Berounky Keltové, kteří zde vytvořili stradonickou kulturu (podle obce Stradonice u Berouna). V 5. - 6. století osídlují střední a poté i západní Čechy slovanské kmeny, které postupovaly podél Berounky až do Plzeňské pánve. Největší osady vznikly na soutoku Radbuzy a Mže, na dolní Úslavě a u ústí Klabavy do Berounky. Na přelomu 9. a 10. století se zrodil český stát v čele s Přemyslovci, kteří nestačili vládnout nad tak rozsáhlým územím a svěřovali proto správu nad svými statky drobným šlechticům a církvi. V té době byly zakládány kláštery a šlechtické hrady na strategicky výhodných místech nad řekami. Historicky nejcennějšími hrady v povodí Berounky jsou Týřov a Křivoklát. V okolí řek Úslavy, Litavy v Plzni, na Radbuze a na dolní Berounce se otevírala první nepříliš bohatá rýžoviště zlata, podél Mže se dolovalo stříbro a nedaleko Klabavy se těžila železná ruda. Od povrchového dolování se brzy přešlo k hlubinné těžbě. K následnému zpracování kovů již nestačila lidská síla. Dochází k rozvoji strojů na vodní pohon, voda z vodních toků pohání mlýny, hamry a pily. Proměnlivost vodních stavů vyžadovala stavbu prvních hrází a jezů, které však později znesnadňovaly plavení dřeva do hutí. Proto byly hutě i hamry přemísťovány na menší toky v blízkosti jejich ústí do splavných řek (například Chrást u Plzně). Po husitské revoluci, která měla negativní dopad na hospodářský rozvoj, dochází k opětovnému rozvoji větších měst také díky těžbě a zpracování přírodního bohatství. Majetkem měst se stávají doly, hamry a pozornost podnikatelů se opět obrací k řece jako k dopravní tepně i zdroji energie. Po Berounce se plavily vory hlavně z lesů Křivoklátska, kde byl v té době ještě dostatek dřeva. Kromě vorů se splavovalo také metrové dřevo na lodích, které byly zpět proti proudu taženy koňmi. Na přelomu 18. století začalo hledání nových levnějších zdrojů energie, a proto se v místech, kam bylo těžké splavovat dřevo, odkrývaly malé uhelné pánve. Mezi prvními byla Malopřílepská u Žebráku, později se otvírají doly na Plzeňsku. Nahrazování dříví uhlím a později stavba železnice způsobily postupný zánik říční dopravy na Berounce. Současnými svědky již téměř zapomenutého času mlýnů, hamrů a hutí na Berounce jsou časté jezy. Některé z nich jsou ještě dnes účelově využívány (pro výrobu elektrické energie). Opětovné obnovení lodní dopravy po Berounce měla umožnit plánovaná stavba několika na sebe navazujících přehrad, jejichž účelem bylo zesplavnění řeky pro těžké lodě až do Plzně. Projekt Berounských kaskád, kterým by se nenávratně zničily unikátní přírodní lokality v okolí řeky, nebyl naštěstí realizován. Berounka nepřinášela lidem jen obživu a dopravní možnosti, ale i ničivé povodně. Zvláště pak tam, kde docházelo k odlesňování a kácení pobřežních porostů. V povodí Berounky smetly vodní pohromy mlýny i celé obce v blízkosti řeky. V roce 1830 si rozvodněná Berounka dokonce prorazila nové koryto před ústím do Vltavy přes Radotín k Modřanům. Z původního řečiště pod Zbraslaví zůstalo jen mrtvé rameno. Časté povodně na Berounce způsoboval hlavně vějířovitý soutok čtyř přibližně stejně dlouhých řek v Plzni, kde se jejich průtoky spojují. Tento nepříznivý jev částečně vyřešila stavba přehrady Hracholusky, která dokáže pozdržet vodní nápor nejvodnatější řeky Mže. Poslední ničivé povodně zasáhly území podél Berounky v srpnu roku 2002.