Borovnice

Osídlování našeho kraje začalo až po roce 1220. České země byly v té době velmi řídce osídleny. Měly jen asi půl miliónu obyvatel. A tak čeští panovníci povolávali kolonizátory z Německa. Za námahu, kterou musel kolonizátor vynaložit na zbudování osady, dostal k užívání nejlepší pozemky a správu celé obce. Byl nazýván rychtářem a jeho grunt rychta. Takto vznikaly nové obce na Poličsku i jinde.

Tyto německy založené obce mají tvar podlouhlý a někdy dosahují značné délky – Telecí, Sádek, Kamenec, Korouhev a snad i Borovnice. I mnoho německých jmen z té doby se zde zachovalo např. Tobiáš, Tamele, Janele atd.

Naproti tomu staré české obce jsou okrouhlé se statky umístěnými do kruhu a směrem na jih od Jimramova – Pavlovice, Ubušín, Unčín, Dalečín atd.

Zdejší kraj začali osídlovat Pernštejnové. Jejich rod byl nejstarším a prvním šlechtickým rodem na Moravě. Pocházel z Medlova u Pohořelic a praotcem tohoto rodu byl jistý Hotart – moravský rytíř. Jeho pravnuk Jimram byl asi zakladatelem Jimramova. Někdy kolem roku 1250.

Pro zajímavost: poslední z rodu Pernštejnů Eusebius padl r. 1631v boji proti Švédům a tím vymřel rod „po meči“ a poslední z rodu Fribónie zemřela r. 1646 v Litomyšli. Tak skončil kdysi nejbohatší a skutečně český rod pánů z Pernštejna.

Jimram násilně a svévolně osídloval hraniční prales a zakládal obce vzhůru po řece Svratce, ale toto území patřilo klášteru v Litomyšli. Tehdejší opat litomyšlský si stěžoval u krále Přemysla Otakara II. v Praze a ten v roce 1269 vydal dnes nejstarší dochovaný pergamen týkající se našeho kraje, který určoval novou hranici, která se pak stala trvalou hranicí mezi Moravou a Čechami. Za tento ústupek dostal Litomyšlský klášter dar 6-9 měřic pozemků mezi Širokým Dolem a borovnickým potokem. A to je první zmínka týkající se Borovnice, nebo jenom potoka. Těžko o tom soudit, ale lze předpokládat, že už v té době zde mohla být nějaká hraniční tvrz nebo základ osady.

Vznik obce Borovnice se datuje po roku 1437, leží v nadmořské výšce 515 m na pravém břehu řeky Svratky a má polohu sever – jih. Nejstarší písemnou zmínkou je známý soupis výběrky Bystřických z roku 1483, kdy rychtář z Borovnice odváděl příspěvek od dvaceti usedlostí.

Z té doby jsou známá i některá jména, která vypsal bývalý zemský archivář Boček z nejstaršího urbáře pernštejnského z doby Viléma z Pernštejna kolem roku 1490. Jména jako Jursa, Litvan, Kotrč, Taruna, Sršeň čteme jako úplné rarity, ale pokud se některé jméno dosud vyskytuje, je úctyhodného stáří.

Na tehdejší dobu byla Borovnice poměrně velká a rychtářství zde zastával některý pernštejnský panoš. Potok nebo řeka, při níž byla osada založena, měnila svůj tok a protože tvořila zemskou hranici, stala se zdrojem častých pozemkových sporů. Dovídáme se o tom z roku 1487, kdy Vratislav z Pernštejna urovnal dávné vleklé spory s měšťany poličskými, jako majiteli sousedního území. V roce 1500 při utvoření jimramovského dílu pernštejnského panství byla k němu připojena také naše osada a od té doby sdílela jeho osudy.

Z odhadu panství v roce 1631 se dovídáme jména 19 selských usedlostí: Viktorín Šedý, Jan Buchta, Martin Krčmář, Jan Háp, Bartoň Koza, Václav Kroženský, \ Matouš Válek, Pavel Pinkas, Vávra Marvan, Jíra Malátů, Hanuš Mlynář, Kašpar Hanzl, Jan Šera, Jan Buchta, Michal Tichý, Šimek Koukal, pan Kamenský, Jan Háp, Martin Krčmář, a dva chalupníci Pavel Cikán a Vala Strouhal.

Podle nejstarší dochované knihy gruntovní, která obsahuje zápisy z let 1544 – 1570 se uvádí, že k rychtě jimramovské patří mimo jiné i ves Borovnice se sedmnácti usedlostmi. Pro zajímavost uvádím příklad, jak se v tehdejší době trestalo a vymáhalo trestní právo. Odznakem soudní moci rychtáře byl kožený obušek, zvaný „ právo“. Kdo byl obuškem udeřen, ztratil čest a byl zatčen. Na obušku v Jimramově bylo asi 20 cvoků, což prý značí počet poprav.

Ve smolné knize jimramovské je i rozsudek nad borovnickým občanem z roku 1614. Jan Cikán spáchal 21 krádeží a správci zámku a dvora smrtí vyhrožoval – sekyrou popraven jest. Nebo roku 1617 byla za živa pohřbena Ludmila Štěpánová pro porušení věrnosti manželské. V roce 1611 pro cizoložství byli odsouzeni k smrti Mikuláš- kuchař a Benedikt- řezník, ale na přímluvu sousedů byl trest změněn pod podmínkou, že celou ulici od borovnického mostu až na náměstí kameny vydláždí. Dále museli za pokání každou neděli státi v kostele s řetězem kolem krku. V roce 1940 byla při přestavbě silnice opravdu dlažba nalezena asi 130cm hluboko.

Po roce 1660 se obnovila i rychta v Borovnici, kde byl jen „osobní“ rychtář, tedy osoba určená vrchností jako její orgán. Osobním rychtářem v Borovnici byl od roku 1660 Matěj Martinů. Neměl sice největší grunt, ale vlastnil šenk (krčmu), pomohl si k penězům a grunt vykoupil a stal se tak osvobozen od roboty a jiných břemen. Během času bylo toto právo na mnoha rychtách prodáno a tak se stalo i v Borovnici. Od roku 1850 měly obce své volené starosty, radní a obecní zastupitelstvo.

V roce 1731 až 1738 byl rychtářem v Borovnici Jan Martinů. Zdá se, že by se dalo mluvit už o předcích rodu Martinovských, který pokračoval ve veřejných funkcích i v pozdějších letech.

V roce 1749 dostala obec Borovnice vlastní pečeť. Na pečeti byl obraz sv. Anny, letopočet 1748 a nápis „Gemrin desigil…des dorfes Worownic“ česky: (Pečeť obce Borovnice).

Borovnice v té době byla na jimramovské panství dosti velká osada, jak dokazuje dominikální fasse z roku 1750, kde se píše, že z Borovnice robotovalo 12 sedláků, 2 podsedníci a 4 chalupníci. Např. sedlák robotoval týdně 3 dny s dvojspřežím, podsedník 3 dny pěšky a chalupník 2 dny pěšky. Na celém panství bylo tehdy na vesnicích 42 sedláků. Je nutné připomenout, že na jimramovském panství nebyla robota tak tvrdá jako jinde a že byla vlastně náhradou za celoroční užívání pozemků, které jim nepatřily a za které neplatili.

V roce 1850 byla osada Kutiny zbavena vlastní správy, protože se dále nerozšiřovala a připojena k Borovnici.