Aš

Ve 2. polovině 13. století rostl na Ašsku vliv pánů z Neubergu, kteří ze své tvrze Neuberg postupně získávali nad ašským územím nadvládu. V roce 1322, kdy dal Ludvík Bavor celé území Chebska do zástavy českému králi Janu Lucemburskému, byla většina ašského území v držbě pánů z Neubergu. Nároky na toto území si však činili páni z Plavna, Štaufové z Weidy a zejména město Cheb. Došlo k ozbrojenému střetu a Konrád z Neubergu byl přinucen slíbit Chebu poslušnost. Neubergové pak roku 1331 nabídli své statky dobrovolně českému králi Janu Lucemburskému. Ten vystavil lenní dopis, v němž udělil Neubergům významné daňové svobody, úlevy a práva. Ašsko se tím stává od roku 1331 trvale součástí českých zemí. V průběhu 14. století se Aš stává postupně centrem oblasti, která má v té době samostatný soud doložený od roku 1366.

Již ve 14. století působil na Ašsku šlechtický rok Zedtwitzů, pocházející z Franska s původním sídlem v Hofu. Když koncem 14. století zemřel Konrád z Neubergu bez mužského potomka, zdědil Kopaniny a Podhradí manžel jeho dcery Hedwigy Konrád Zedtwitz. Zedtwitzové postupně získali také Doubravu, Horní a Dolní Krásnou a další menší obce. Petr Zedtwitz ovládl na přelomu 14. a 15. století téměř celé Ašsko. Po jeho smrti spravoval Ašsko jeho nejmladší syn Heinrich, který byl velmi schopným hospodářem. Roku 1413 koupil poslední majetky Neubergů, čímž tito definitivně mizí z ašských dějin. Získal také Selb, roku 1419 hrad Schöneck a roku 1426 panství Libá. Zedtwitzové se tak stali nejmocnějším rodem česko – sasko – franského pomezí.

Jinak víme o hospodářských poměrech v ašské oblasti málo. Aš je uváděna jako tržní osada, vyráběly se zde kromě zemědělských výrobků také řemeslnické. Roku 1521 vyhlásil Martin Luther reformační program na sněmu ve Wormsku, vliv této skutečnosti se brzy projevil na Ašsku. V průběhu 30. a 40. let 16. století byla ašská oblast reformována, zanikl církevní patronát Řádu německých rytířů a patronátu se chopili sami Zedtwitzové. Stávající kostel sv. Ludwiga již nebyl schopen pojmout zvýšený počet věřících, proto byl postaven kostel nový, který byl roku 1622 vysvěcen jako evangelický kostel Nejsvětější Trojice.

Další rozvoj Ašska ovlivnila třicetiletá válka. Vesnice pustly, roku 1647 vyhořel i Neuberg a počet obyvatel oblasti klesl na polovinu. Své vykonal i černý mor, který vypukl roku 1633.

Období třicetileté války bylo také obdobím zápasu o náboženské svobody Ašska. Po násilné rekatolizaci v roce 1629 museli odejít z Ašska evangeličtí duchovní, ale obyvatelé Ašska svou víru praktikovali v sousedních německých městysech. Ke skutečné katolizaci nedošlo a hned po skončení třicetileté války se na panství vrátili evangeličtí duchovní. Ašsko se stalo jediným územím české koruny, které zůstalo i po roce 1648 protestantským. 14. 4. 1649 byl znovuotevřen evangelický kostel v Hranicích, roku 1682 byl přestavěn a vysvěcen evangelický kostel Dobrého pastýře v Podhradí.

Z následků třicetileté války se Ašsko rychle zotavilo. Rozkvétala řemesla, na jejichž podporu Zedtwitzové vždy pamatovali. Na rozvoji se podíleli především evangeličtí přistěhovalci, kteří v době protireformace nalezli na Ašsku nový domov. Pro vznik řemesel vytvářelo dobré podmínky zemědělství – chov dobytka (koželužny), chov ovcí (vlna), pěstování lnu (papírny, plátenictví).

Roku 1659 udělil císař Leopold Zedtwitzům Ašsko znovu v léno a potvrdil dosavadní svobody a práva. Ašsko tak zůstalo až do poloviny 19. století odděleno od Chebska jako nezávislé říšské panství.

Do konce 17. století bylo celé Ašsko evangelického vyznání. Tento stav změnil až sňatek Antona Josefa Zedtwitze s přísně katolicky vychovanou Emilií z Hertenbergu, jež nechala zřídit roku 1709 na ašském zámku Zedtwitzů na Mikulášském vrchu katolickou kapli. Protože Anton Josef Zedtwitz neměl mužské potomky, nabídl roku 1723 pod vlivem své manželky ašský zámeček české koruně jako ženské léno s tím, že jeho majitelé musí být nakloněni katolické víře. Císař Karel VI. roku 1724 lenní dopis podepsal a současně stanovil, že Zedtwitzové mohou veřejně vyvěsit císařsko – královské insignie s nápisem Salva Guardia.

Roku 1724 byl vystavěn dodnes stojící masivní kamenný most přes Příkopy a ještě téhož roku byl vysvěcen nový hřbitov ležící na druhé straně cesty na Kaplanku.

V roce 1700 mělo Ašsko dva soudní správce. V roce 1733 bylo Zedtwitzi rozhodnuto o stavbě nové radnice dle návrhu chebského stavitele Angeluse Pfeffera. Podobně jako hřbitov i evangelický kostel nepostačoval rostoucímu počtu obyvatel. V roce 1747 byl položen základní kámen nového kostela. V letech 1747 – 49 byla honosná stavba kostela dokončena a první adventní neděli roku 1949 vysvěcena. Kostel mohl pohodlně pojmout až 4 000 návštěvníků.

V té době pocítilo Ašsko tíhu dlouhých válek, které vedla Marie Terezie. Za sedmileté války došlo roku 1759 u Nebes k bitvě, která pro obyvatele Ašska znamenala bezprostřední válečnou zkušenost. Přestože bylo Ašsko chráněno Salvou Guardií před pleněním a vypálením, museli jeho obyvatelé střídavě válčící strany zásobovat a chudoba obyvatel narůstala. Marie Terezie poté prohlásila území Zedtwitzů na součást dědičných rakouských zemí a v roce 1755, poté, co odpor Zedtwitzů definitivně zlomila, vydala tzv. Temperamentní body. Tento dokument definitivně ukončil autonomní vývoj Ašska, Ašsko bylo začleněno do rámce Čech a celé rakouské říše. Zedwitzům byla zaručena zeměpanská ochrana, svoboda vyznání, vlastní soudní pravomoc a především osvobození od daní.

Roku 1780 bylo započato se stavbou katolického kostela na Mikulášském vrchu, vysvěcen byl o rok později (kostel stál v místě před současným katolickým kostelem).

Přičlenění k monarchii znamenalo pro Ašsko velké hospodářské výhody. Pro oblast začíná nové období rozvoje řemeslné a průmyslové výroby, zejména výroby textilní a z této hlavně bavlnářství. Spolu s rozvojem výroby dochází i ke zvyšování počtu obyvatel. V roce 1683 byla zřízena dopisová pošta na trase Cheb – Hof navazující na spojení na Lipsko – Hof – Norimberk. Začátkem 19. století byla vybudována nová cesta z Chebu do Aše a ve 30. letech 19. století z Aše do Hofu.

Počátek 19. století znamenal také zpomalení rozvoje řemesel na Ašsku, kdy oblast pocítila hospodářskou krizi, která zachvátila celé Rakousko. V roce 1814 vypukl v Aši obrovský požár, který postihl podstatnou část městyse včetně radnice a zámečku na Mikulášském vrchu. Plamenům padlo za oběť 167 domů a 78 stodol. Zatímco radnice byla o dva roky později obnovena, ašský zámek Zedtwitzů se této obnovy nedočkal. Po katastrofální neúrodě roku 1817 a zničení úrody o rok později vznikl velký nedostatek potravin.

Přes všechny nešťastné události došlo ke 20. letech k novému rozvoji, zejména pak textilního průmyslu.

V roce 1850 byl ustanoven správní okres Aš s c.k. úřady, ašské území bylo rozšířeno o Hazlov, Polnou a Skalku. Hospodářská moc rodu Zedtwitzů po téměř půltisíciletí skončila. V roce 1854 byl zřízen c. k. okresní soud, čímž byla zrušena i soudní pravomoc Zedwitzů. Ašsko ztratilo až na daňovou svobodu svou autonomii.

Velmi významným se pro Aš stal rok 1865, kdy získala železniční spojení s Chebem a Hofem. V roce 1872 obdržela Aš, jako místo s počtem obyvatel větším než deset tisíc, statut města. Díky přílivu textilních dělníků z Chebska a západních Čech přibývalo obyvatel katolického vyznání, proto byl vystavěn nový katolický kostel, vysvěcený 24.9.1872.

V Aši byla roku 1853 otevřena Radniční škola, postavená na Radničním náměstí jako chlapecká a dívčí národní škola. Jako druhá velká školní budova byla roku 1878 otevřena měšťanská škola vedle restaurace Střelnice, které předcházelo vybudování tělocvičny roku 1869. Roku 1890 byla otevřena největší školní budova v Aši – Kamenná škola, jako národní a měšťanská škola.

Rozvoj tovární výroby se projevil dalším rozrůstáním Aše, kde vzrostl počet obyvatel z 9405 v roce 1869 na 21 880 v roce 1910, spolu s Aší se rozrůstala i její předměstí – Mokřiny a Krásná. Pro neustále se zvyšující počet obyvatel nedostačoval primitivní špitál postavený pod nynější Střelnicí. V roce 1873 byla dokončena nová nemocnice, postavená v prostorách nynějšího házenkářského hřiště u Tyršova domu. V roce 1907 byl pro nemocnici zakoupen rentgen, jako jeden z prvních ve venkovské nemocnici v Čechách.

V roce 1864 byla vybudována plynárna, v letech 1881 – 1890 vodovod, roku 1883 zřízeny městské lázně, roku 1892 založeno městské muzeum a ve stejném roce otevřena hudební škola, v roce 1893 dostavěny budovy odborné textilní školy, která se roku 1903 stala školou středního stupně, roku 1898 byla dobudována elektrárna, 16.10.1899 byl slavnostně zahájen provoz městských jatek, 12.10.1903 byla otevřena Hlávkova škola, roku 1907 byla v dolní části Aše vybudována kanalizace, dosud protékající ulicemi a svedena do Ašského potoka, roku 1908 zřízeno gymnázium.

Roku 1883 byla odhalena socha reformátora dr. Martina Luthera, u příležitosti oslav 400. výročí jeho narození.

Roku 1861 odkoupila obec Aše od hrabat Zedtwitzů vrch Háj, používaný pro těžbu kamene s úmyslem zalesnit a přeměnit jej v park. Dosud holý kopec byl osázen dřevinami a roku 1874 byla zahájena sbírka pro výstavbu kamenné vyhlídkové věže. V roce 1884 postavila ašská sekce Alpského spolku ubytovací hostinec. Až roku 1902 byla sbírka úspěšná, koncem roku 1903 byla stavba věže dokončena a dne 19.6.1904 byla tato 32 metrů vysoká rozhledna slavnostně vysvěcena. Postupně byl realizován plán přeměny Háje na vycházkový park. Na přístupových cestách byla umístěny lavičky, roku 1905 byla na Háji odhalena pamětní deska básníku Friedrichu Schillerovi, 20.6.1909 pomník zakladatele německé tělovýchovy Fridricha Ludwiga Jahna a 24.8.1913 pomník Theodora Körnera ke 100. výročí předčasného úmrtí mladého básníka a spisovatele.

Velkou zásluhu na rozkvětu města, které patřilo se svými krásnými parky a čistotou mezi přední města Rakouska, měl ašský patriot Gustav Geipel. Jeho zásluhy byly skutečně obrovské, mj. ve své závěti zanechal městu velké pozemky, parky a lesy, 200 tisíc zlatých na stavbu plicního sanatoria, stejnou sumu na stavbu domů pro staré a nemocné tkalce a 6 miliónů zlatých na dostavbu ulic a krytí dluhů města, za života nechal většinu ašských ulic vydláždit, řadu z nich rozšířil, zřídil fond na výstavbu gymnázia, věnoval pozemky na výstavbu budovy, hřiště a zahrady školy, podporoval mužský pěvecký sbor, evangelickému kostelu věnoval nádherné varhany se třemi manuály a 4318 píšťalami. Gustav Geipel zemřel v červenci roku 1914. V roce 1924 byl G. Gaipelovi odhalen pomník v Okružní ulici, od 90. letech 20. století nese jeho jméno jedna z ašským ulic.

Začlenění Aše do nově vytvořeného československého státu mělo svůj zvláštní průběh. Politickou moc vykonávala Ašská vojenská rada, zajišťující pořádek a zásobování. Ta odmítla požadavky chebských separatistů na připojení Chebska k Bavorsku.

V roce 1926 bylo otevřeno kino Apollo, vybudované spolkem Svépomoc, v roce 1927 městský ústřední hřbitov a v roce 1928 nová budova pošty. V roce 1930 byla otevřena nově přestavěná budova Střelnice a přestavěné Centrální kino Grety Friedrichové pro 760 diváků. V roce 1931 přesídlili dobrovolní hasiči do nové moderní stanice, v letech 1931 – 32 probíhala výstavba celnice v Selbské ulici.

Tržním náměstím, které bylo původně v prostoru radnice, se po nové výstavbě kamenných domů po velkém požáru v roce 1814 stalo náměstí sousední. Tento prostor ale neodpovídal neustále se zvětšujícímu počtu obyvatel a nebyl ani důstojnou kulisou většímu shromáždění občanů při různých příležitostech. Město roku 1922 odkoupilo Thornovy domy (ašský Špalíček) a koncem roku 1929 bylo započato s jejich bouráním. V roce 1932 byly zbourány další tři domy, téhož roku byl uprostřed upravené kašny odhalen pomník J.W.Goetha, jediný, na kterém je veliký básník zobrazen s krystalem v ruce.

V roce 1937 byla v Aši otevřena nová moderní nemocnice a ve stejném roce byl vysvěcen nový centrální hřbitov.

Do historie města poté rozhodující způsobem zasahují dvě dějinné události - obsazení československého pohraničí 1. října 1938 a 15.3.1939 zbytku republiky vojsky německého wehrmachtu a komunistický převrat v roce 1948.

Nacistická okupace Aše byla ukončena osvobozením 20. dubna 1945 americkou armádou. Následovalo odvetné vysídlení většiny původního obyvatelstva, které nestačili nahradit reemigranti z Rumunska, Maďarska a Ukrajiny a dosídlenci z vnitrozemí. Úpadek prohloubilo (a tím i další snížení počtu obyvatelstva v padesátých létech) rozhodnutí komunistického režimu uzavřít ašský výběžek jako hraniční pásmo se zvláštním režimem. Zatímco v roce 1938 měla Aš přes 24 000 obyvatel, v roce 1951 poklesl počet obyvatel pod 10 000. Dalším charakteristickým rysem této doby byly demolice. Neobsazené domy rychle chátraly, staly se neobyvatelnými a musely být zbořeny. První demolice byly provedeny už v roce 1947, kdy bylo zbouráno, ještě s představou zachování Goethova náměstí, zbývajících šest domů ašského Špalíčku. Odhaduje se, že v průběhu 20 let od konce 2. světové války bylo v Aši zbořeno 60 % domů – například zmizela historická část města kolem Tržního náměstí a na Mikulášském vrchu, stejně jako objekty za Lidovým domem, na Hlavní ulici od Střelnice dolů, celá čtvrť na „Selbské“, atd. To, co bylo generacemi budováno postupně celá staletí, bylo zničeno v průběhu historicky krátkého období pouhých několika let.

K tragické události došlo 19.1.1960, kdy vyhořela jedna z nejkrásnějších památek Aše – evangelický kostel Nejsvětější Trojice.

Vznikla nová sídliště z panelových domů (v letech 1962 – 1968 vzniklo přes 1000 nových bytů), ale projekt vytvořený v roce 1962, jenž měl z Aše vytvořit moderní město nového typu, se nepovedl, neboť byl velmi necitelný ke stávajícímu charakteru města. V 70. letech byl sice otevřen dům služeb, nové samoobsluhy, nové nádraží, obchodní dům Centrum, krytý plavecký bazén, tenisové kurty, lyžařské středisko, v roce 1984 nová čistička odpadních vod atd., pokračovala bytová výstavba, ale prostranství po demolicích v centru města zůstala neupravena a nebyla ani zastavěna. Zdevastované město se z tohoto jevu dodnes nevzpamatovalo.

Ukončení komunistické vlády v roce 1989 přineslo pro Ašsko významné změny. 1. 7. 1990 byl otevřen hraniční přechod Aš - Wildenau. Obyvatelé se museli vyrovnávat s novou situací – z ospalého městečka na „konci světa“ bylo najednou místo, kam se za nákupy a službami valí tisíce obyvatel sousedního německého příhraničí. Tradiční textilní výroba je v útlumu (postupně končí Tosta, Ohara, Krajka), končí i další zaměstnavatelé (Aritma, Kovo), přibývá soukromníků nabízejících služby. 17.6.1997 je slavnostně otevřena továrna PLM vyrábějící plastové obaly, převládá podnikání na bázi česko – německé kooperace. Postupně dochází k dostavbě Hlavní ulice, přibývá domů soukromých investorů, rekonstruovány jsou zanedbané komunikace a chodníky. O zástavbu spodní části Hlavní ulice v sousedství Goethova náměstí se postaralo město výstavbou 129 nových bytů. Na začátku tohoto tisíciletí končí svou historii nemocnice, později aktivitou soukromého investora přeměněná na léčebnu dlouhodobě nemocných, střední průmyslová škola textilní je sloučena s gymnáziem, znovu obnoveným na počátku 90. let, řada bývalých vojenských objektů nachází své civilní využití, většina městského bytového fondu je postupně privatizována. Je dokončena I. etapa silničního obchvatu města, modernizována je čistička odpadních vod. 1. 1. 2003 se Aš v rámci reformy územní veřejné správy stala obcí s rozšířenou působností pro územní obvod čítající necelých 18 000 obyvatel.

Na konci roku 2007 měla Aš 12 400 obyvatel.