Albrechtice

Husitské války se dotkly i této oblasti, i když o tom není příliš konkrétních zpráv. Z Lanškrouna odešli do většího bezpečí na Moravu zdejší augustiniáni, ve městě je doloženo působení minimálně dvou představitelů německého husitství. Albrechtice ležely příliš blízko na to, aby se jich tyto děje nedotkly. Litomyšlské biskupství zaniklo a už nikdy nebylo v původním principu reálné pozemkové struktury obnoveno. Lanškrounské panství se postupně dostalo do majetku Kostků z Postupic a následně Pernštejnů. Vzhledem k jejich tehdy aktuální ekonomické situaci se stal v roce 1588 dalším majitelem jeden z nejbohatších mužů v zemi Adam Hrzán z Harasova. Další politické hnutí u nás vyústilo ve stavovské povstání, jehož porážka mj. způsobila jeden z nejrozsáhlejších majetkových přesunů. V této době, 5. prosince 1622, koupil lanškrounské panství tehdejší český místodržící Karel z Liechtensteinu. V držení jeho rodu zůstalo panství a s ním i vesnice Albrechtice až do roku 1850, kdy byla panství zrušena jako správní a organizační jednotky. Z lanškrounského panství zůstala jen jeho ekonomická struktura, která jako velkostatek dál náležela Liechtensteinům. Správu převzal stát do svých rukou a vybudoval síť politických okresů v čele s okresním hejtmanem a soudních okresů, které oba měly své sídlo v Lanškrouně a do jejich kompetencí nadále patřily i Albrechtice. Vesnice se stala samosprávnou.

Nejstarší urbář pro Albrechtice je z roku 1568 a blíže osvětluje způsob života obce v raném novověku. Její obyvatelé platili daně, obvykle na svátky sv. Jiří a sv. Havla, částečně v naturáliích, částečně penězi. Vrchnosti se odváděly vejce, šunka a každý hospodář 1,5 kopy plátna. Celá vesnice pak dohromady 5,5 strychu žita, stejné množství ječmene a ovesný desátek. Navíc pak 4 strychy krmného ovsa. Pšenice se v té době vůbec v obci nepěstovala. Kromě toho na svátek sv. Jakuba 21 grošů namísto vydržování dobytka. Také robota, kterou bylo povinno 56 hospodářů, byla částečně převedená na peněžní platy. Z řemesel zde tehdy pracoval vlastně jen mlynář.

K obci náležel tzv. Wurzelhof, také občas nazývaný "Kořenský dvůr", který současníci považovali za celkem malý dvůr. Patřila však k němu krčma a celý komlex byl pronajat za 3,5 kopy grošů českých. Podle soupisu poddaných z roku 1651 tady žil a celé hospodářství obstarával šafář se svojí ženou, děvečkou a pasačkou.

Zhruba o sto let později, když ve druhé polovině 17. století probíhaly soupisy pro sestavení berní ruly a následně její revizitaci, byly Albrechtice charakterizovány jako obec ležící sice nedaleko Lanškrouna, ale jejíž pozemky jsou již "k vrchům ležící", tedy pro nepříznivé klimatické podmínky prakticky nevyužitelné. To se odrazilo v systému hospodaření, který musel počítat s tím, že více než polovina ploch vždy zůstávala neobdělána. Zbývající, které byly obdělávány v trojpolním systému střídajícím ozimy, jaře a úhorem ležící půdu, byly určeny jako mokré a kyselé, které "více trav než obilí vydávají". Tato charakteristika se nezměnila ani po dalších sto letech. Pro potřeby Tereziánského katastru, který byl sumarizován v roce 1757, byly albrechtické pozemky zařazeny dokonce do bonity 7, což odpovídalo horským obcím, jako byly například Výprachtice. Znamenalo to, že průměrná úroda obilí převýšila maximálně 3 krát množství obilí vysetého.

Soupis poddaných podle víry, který proběhl k roku 1651, sice nezaznamenával množství obhospodařovaných pozemků či jejich případný výnos, ale všímal si obyvatel starších 11 let. V Albrechticích bylo k uvedenému datu registrováno celkem 160 osob, které žily ve 39 hospodářstvích. Z toho bylo 32 sedláků či zahradníků, 2 domácnosti podruhů, které byly na rozdíl od dalších, zařazených pod některého konkrétního majitele domu, vedeny samostatně, dále 2 valchaři sukna, 1 jirchář, 1 mlynář a 1 pastýř. To znamená, že jediné hospodářství čítalo v průměru 4 osoby. Do nich byly ovšem započítány i veškeré pomocné síly a případné služebnictvo. Naopak tento soupis si nevšímal dětí pod 11 let. Ačkoliv je třeba údaje o věku zapsaných osob považovat za velmi rámcové, v této souvislosti bylo rozhodující, zda dorůstajícíí dítě už bylo u zpovědi. V opačném případě totiž nebyl důvod se jím zabývat. Ovšem některé zaznamenané pracovní síly byly uváděny jako 12 leté. Na polích a loukách pracoval hospodář se ženou, případně za pomoci svých odrostlejších dětí. Jen výjimečně bylo v takovém hospodářství v Albrechticích k dispozici více dalších pracovních sil než dvě. Obvyklá děvečka a pasačka mohla být doplněna pacholkem, či dokonce podruhem s jeho rodinou. Všichni obyvatelé Albrechtic v té době byli poddaní lanškrounské vrchnosti, nikdo z nich nebyl ani cizopanský ani svobodný. O tom, že byli tehdy všichni katolíci, nebylo celkem pochyb.

Jen o něco málo později, v poslední čtvrtině 17. století, náleželo do Albrechtic 579 strychů rustikálních pozemků. Hospodařilo na nich celkem 17 sedláků z nichž největší měl 101 strychů půdy a z toho bylo 51 neobdělaných. Nejmenší z albrechtických sedláků měl 16 strychů půdy. Protože šlo tehdy o výsevkové míry, je vhodné jen poměrné porovnání, protože převod na plošné míry komplikuje skutečnost, že výsev byl rozdílný podle místních podmínek. V obci se nepatrně více osívalo na jaře než na podzim. 10 sedláků vlastnilo koně k tahu, nejvíce však 3. Pronajaté koně měli 4 sedláci, bez potahu tohoto typu byli 3 sedláci. Ačkoliv to v dané době bylo obvyklé, v kraji kolem Lanškrouna se nepoužívalo volů jako tažných zvířat. Krávy vlastnilo 6 sedláků (nejvíce 5 kusů), pronajaté krávy mělo 16 sedláků, obojí se nacházely v 5 hospodářstvích. Jalovice bývaly v hospodářstvích pouze vlastní. Ovce se chovaly na 2 statcích. Obvyklý počet ovcí v jednom hospodářství se v té době pohyboval do 10 kusů, výjimku nejen v Albrechticích tvořila místní dědičná rychta, kde bylo stádo o 32 kusech. Toto hospodářství mělo od ostatních ve vesnici velký odstup v mnoha parametrech. Náleželo k němu, jak už bylo řečeno, 101 strychů pozemků, přičemž nejbližší další sedlák v obci jich měl jen 58. Obdělávalo jich 50, zbytek i tady "nechávali zarůst". Byli zde registrováni 3 vlastní koně, 5 vlastních krav a 1 pronajatá, 3 jalovice a 32 ovcí. Jako jediné hospodářství v obci bylo doplněno ještě jinou aktivitou, byl zde mlýn o jednom kole. Mezi léty 1672 a 1683, kdy vznikaly soupisy a následná revizitace berní ruly, zde hospodáře Martina Pocze vystřídal Lorenz Maixner, jehož příjmení ovšem bylo ještě v některých případech psáno jako Meitsner. V Albrechticích byli v této době 3 chalupníci, kteří hospodařili na nepoměrně menší výměře, jeden z nich však provozoval malý mlýn. 11 zahradníků, tedy hospodářů bez významnějších pozemků, neplatilo obci žádné jiné daně, jen byli v případě potřeby využíváni jako poslové nebo pro manuální práci. Jeden z nich měl sice připsaný mlýn, ten však byl v dané době "pro nedostatek meliva sešlý a pustý". Jinak ovšem již v obci nebyla podle dobových parametrů pustá hospodářství, i když se připouštělo, že některá stavení jsou "sešlá a spráchnivělá".

O necelých sto let později, když vznikaly již zmiňované podklady pro Tereziánský katastr, bylo v obci registrováno celkem 44 hospodářů na rustikálních pozemcích, z nichž většina náležela mezi bezzemky, kteří neměli k dispozici více než 1 strych pozemků, 3 byli vedeni jako zahradníci, 9 jako chalupníci, 6 jako hospodáři a 1 jako velký sedlák, který obhospodařoval více než 60 strychů pozemků. V obci bylo 24 domů, ke kterým nepatřil žádný další pozemek, kromě jejich stavebního místa. Robotou se dvěma koňmi bylo povinno 6 hospodářů, každý po 3 dnech v týdnu. S jedním koněm robotovali 3 hospodáři, každý 1,5 dne v týdnu. Ruční robotou bylo povinno 44 obyvatel obce, každý po jednom dnu v týdnu. Jako rustikální byly vedeny 2 mlýny o dvou kolech, oba na nestálé vodě, jako dominikální pak jeden mlýn s pilou. Mezi dominikální byl počítán celý dvůr Wurzelhof, k němuž náleželo téměř 400 strychů pozemků a dále louky, z nichž se sklízelo až 163 vozů sena ročně, ovšem v 18. století zde již neexistovala krčma, o které mluví prameny ze 16. století. Jiný dominikální majetek nebyl v Albrechticích zaznamenán. Pro obec bylo v té době, ale i v následujících obdobích, významné dobytkářství. Jako existující vedlejší zdroj obživy, ovšem ne příliš velkého rozsahu, spíše jen za zmínku stojící, bylo uznáváno předení, jehož výrobky byly prodávány především na Moravu a do Slezska, a zisk z obchodu a přepravy zboží. Tereziánský katastr vznikal jako podklad pro budoucí daňové zatížení a vrchnosti proto měly zájem na tom, aby se výsledky hospodaření jevily co možná nejproblematičtější. Přes to o lecčem vypovídá charakteristika vizitačních komisařů, kteří zdejší horské obce, k nimž Albrechtice alespoň částečně řadili, považovali za velmi chudé, kde je možné pole obdělávat až po 6 a více letech, lada až po 20 - 30 letech, přičemž to v některých případech nejde jinak než motykou.

Poněkud jiný pohled na obec přinesl jen o něco málo mladší Josefský katastr, pro nějž byly podklady v Albrechticích sepisovány v létě roku 1788 za stálé přítomnosti zdejšího dědičného rychtáře Josefa Meixnera. Tento katastr již užíval plošné míry, jitra a sáhy čtverečné (1 jitro = 1.600 sáhů čtverečných = 5.760 m2), sepisoval i dominikální, tedy zjednodušeně řečeno výhradně vrchnosti náležející, půdu a navíc už bylo od roku 1771 zavedeno užívání čísel popisných, takže obytná stavení lze identifikovat. Území Albrechtic bylo tehdy rozděleno na šest honů, z jejichž popisu je zřejmé, že významným modifikátorem zdejšího prostředí byla Moravská Sázava, tedy tzv. Sasawafluss (oder Dorfwasser), jak jí tehdy nazývali. Byla pronajímána za blíže nespecifikovaný roční nájem a v očích současníků byla schopná nést jistý užitek na rozdíl od Ortsplatz, tedy návsi, která byla popsána jako místo převážně kamenité a písčité, sloužící k vyhánění dobytka, které nenese vůbec žádný užitek. Další voda pak byla popsána jako mlýnská strouha, jiná jako Lambachwasser (případně Lampachwasser), Maisbach, dokonce celý IV. hon byl pojmenován Wasserzohsee Flur. Pomístní názvy v té době vycházely především z praktického popisu: za vodou, vedle rybníčku, nad kamenolomem a podobně. Svá pojmenování měly i cesty, ovšem většinou ne podle cílových míst, jak bývalo tehdy obvyklé: vedla tu stará cesta, dobytčí cesta, mlýnská cesta, pěší cesta, vozová cesta, jenom cesta vedoucí vesnicí od Heřmanic k Lanškrounu byla vymezena právě těmito dvěma místy. Louky byly pojemnovány Na dědictví, Rákosová, Pod kamenem. Byla tu Bruska, Hutberg i Sázavská pustina, Špičák, Vlčí důl a také třeba Höllgraben.

Ve vesnici bylo popsáno 79 čp, vůbec nebyla registrována čp. 19 a 45. Čp. 15 a 75 byla popsána jako výměnky. Čp. 2 a 43 měly soukenické valchy, které zde provozovali lanškrounští soukeníci. Čp. 54 pak byla vrchnostenská rybárna, k níž byly počítány pozemky ve výměře téměř jedno a půl jitra, ovšem s poznámkou, že "jsou tam vydržovány ryby". Emfyteutický mlýn nesl čp. 58, ovšem k němu náležející pozemky patřily k těm menším výměrám ve vesnici. Ještě méně půdy náleželo k čp. 76, jehož tehdejší držitelka byla označena jako "dolní mlynářka". Jiné specializované stavby nebyly v Albrechticích popsány, což ovšem nutně nemuselo znamenat, že tam nebyly. Pravidla popisu totiž neukládala jejich zaznamenání, takže tyhle nechal rychtář Maixner zaznamenat zřejmě jenom proto, že k nim náležela nějaká výměra pozemků. Patřila k nim ještě pila, nesoucí čp. 36, která ovšem byla součástí majetkového komplexu rychtáře k čp. 1. K dědičné rychtě náleželo celkem téměř 232 jiter pozemků, z nichž největší plochu - 155 jiter - zaujímaly lesy popisované jako borovicové a smrkové a o něco málo více než 65 jiter z rozsáhlého lesního komplexu nazývaného Černý les. Druhé největší rolnické hospodářství bylo tehdy u čp. 74, ovšem jeho celková výměra byla jen 89 jiter 452 sáhů čtverečních, z čehož na les připadalo téměř 8 a půl jitra, což znamenalo dost velký rozdíl od majetku dědičné rychty. Pak následovalo v sestupné řadě 19 dalších hospodářství jejichž pozemky se pohybovaly s dost rozdílnou výměrou mezi 5 - 80 jitry. 8 dalších hospodářů mělo k dispozici pozemky o rozloze mezi 1 až 4 jitry. Už v této kategorii byl jen zlomek výměry charakterizován jako pole, šlo především o louky a zahrádky. Zahrádka, v této době stále ještě pozemek většinou skutečně ohrazený na ochranu před škody páchající zvěří domácí i divokou, se zpravidla nacházela poblíž domu.V Albrechticích mělo na konci 18. století zahrádky do výměry půl jitra 34 domů a do jednoho jitra dalších 8 domů. Byla to nejpočetněji zastoupena kategorie hospodářů. Úplní bezzemci se mezi majiteli domů téměř nevyskytovali, na rozdíl od mnoha jiných vesnic té doby. Byli pouze 4.

Obec, která bývala v té době leckde velkým pozemkovým vlastníkem, spravovala v Albrechticích o něco málo víc než 36 jiter pozemků, z čehož téměř 17 jiter připadalo na lesy. Tím se řadila někam do majetkového středu. Lanškrounská vrchnost sice měla i tady louky a velmi málo polností, ale prakticky všechny tyto pozemky byly pronajaté místním hospodářům, mnohdy mlynářům, ale i jiným. Většinou si touto cestou ještě rozšiřovaly své možnosti ti, kdo už měly relativně velkou výměru k dispozici. Nejpodstatnějším vrchnostenským majetkem tu však byly lesy sestávající ze dvou velkých - tzv. Žichlínský díl a téměř dvojnásobný Sázavský les - a jednoho menšího komplexu, který byl označován jako Michelpüschl. Kromě již uvedených lanškrounských soukeníků, k jejichž valchám vždy patřila drobná výměra půdy sloužící především provozním potřebám, zde měla lanškrounská fara louku, kterou dokonce nikomu nepronajímala, stejně tak jako lanškrounský měšťan z čp. 16.

Ve stejné době jako byly pořizovány soupisy Josefského katastru, byl v rámci boje proti velkým a tehdy naprosto ničivým požárům prováděn soupis zděných, či jak tehdejší terminologie uváděla kamenných, komínů ve všech městech a vesnicích Chrudimského kraje. K roku 1788 bylo podle tohoto šetření napočítáno v Albrechticích 9 kamenných a 49 dřevěnných komínů. Jak už uvedeno, berní soupis registroval ve stejném roce 79 stavení, z nichž pouze 3, maximálně 4, mohla být považována za stavby zcela technického charakteru. Početní rozdíl mezi oběma šetřeními je možné interpretovat například tak, že ve zbývajících minimálně 17 domech vůbec žádný komín nebyl. Na lanškrounském panství to nebyla tak neobvyklá situace, ovšem tento způsob manipulace s ohněm byl značným rizikem a důsledky mohly být pro hospodáře a jeho rodinu osudné. Údaje z roku 1793, do kterých se mělo promítnout nařízení krajského úřadu o urychleném přebudování pokud možno všech dřevěnných komínů na zděné, vykazovaly ve vesnici 24 kamenných komínů a 65 dřevěnných. To znamená, že stále byly - navzdory krajskému nařízení, které mělo oporu v celostátní direktivě - domy vybavovány dřevěnnými, maximálně omítnutými komíny. Důvody byly celkem prosté. Takový komín byl levnější a podle dobových svědectví také zabral ve stavbě méně místa. Ve druhém desetiletí 19. století bylo dokonce nařízeno, že zděné mají být všechny stavby, ve kterých se topilo, ovšem stav zachycený ve 30. a 40. letech 19. století ve stabilním katastru ukazuje, že zděné byly velmi často jen ty části domů, kde se bezprostředně manipulovalo s ohněm a zbytek byl nadále budován ze dřeva pro jeho v daném kontextu způsobu života nesporně výhodnější tepelné vlastnosti a možná i cenovou a zpracovatelskou dostupnost.

V první polovině 19. století jak patrno z předchozího vesnice stále, i když ne nijak závratným tempem, rostla, ovšem ekonomická situace se měnila jen velmi pomalu. V obci byly v provozu 3 mlýny (k roku 1832 jsou dokonce uváděni 4 mlynářští mistři, 2 tovaryši a 3 učedníci), 1 pila a stále obě soukenické valchy zřizované ze sousedního Lanškrouna. Kromě toho zde, na Moravské Sázavě, svou dílnu provozoval lanškrounský špendlíkářský mistr Lindenberg. Pro potřeby vesnice tu dále byl kovář s tovaryšem, švec, většinou s učedníkem a truhlář. Výčep náležel ke každé vesnici, takže nechyběl ani tady. Ačkoliv na panství bylo hojně rozšířeno nejrůznější zpracování textilních surovin a obchod všeho druhu s takovou surovinou i více či méně hotovými výrobky, v Albrechticích nebyl žádný takový obchodník ani zpracovatel zaznamenán. Protože zdejší podmínky pro zemědělství byly podle dobových měřítek srovnatelné s nedalekými horskými vesnicemi, bude příčinu tohoto stavu zřejmě třeba hledat v bezprostřední blízkosti správního a ekonomického centra panství.

Pojem sedlák v průběhu doby měnil svůj obsah, proto bylo v roce 1850 registrováno v Albrechticích jen 13 sedláků. Zato 78 chalupníků, dále 5 zahradníků a 15 familiantů. Pronajata byla v té době jen 2 hospodářství a pak obě soukenické valchy. Řemeslníků stále nebylo pro život obyvatel potřeba příliš. Kromě dvou mlýnů v obci pracoval kolář, kovář, švec a krejčí. Mimo to zde žil koňský handlíř, tkalci a poněkud mimo tuto klasifikaci stojící knížecí porybný.

Léta 1848 - 1850 přinesla Albrechticím výrazné změny v podobě zrušení všech poddanských a postupně i jiných závazků k lanškrounské vrchnosti a v návaznosti na to vlastní samosprávu, tak jako všem jiným obcím v českých zemích. Prvním starostou byl zvolen tehdy osmatřicetiletý Vinzenz Maixner. Prvním radním Bernard Pelzl a do zastupitelstva pánové Johann Schwab, Josef Zeiner, Adalbert Knapek a Karl Kratschmer. Vzhledem k tomu, že prozatimní obecní zákon nebyl dlouho novelizován a následné volby, chystané na rok 1853, byly zrušeny, zůstali tito panové v čele obce až do roku 1861. Teprve v důsledku politických a souvisejících právních změn let 1860 - 1861 došlo k dalším volbám obecní samosprávy. Úřadování bylo zprvu zajišťováno místními řídícími učiteli Vinzenzem Matzkem, Franzem Krausem a Adalbertem Praschilem. Teprve zdejší rodák Johann Peschl, který absolvoval 7 tříd litomyšlského gymnázia, byl prvním profesionálním úředníkem. Protože však zdejší obecní úřad neměl příliš mnoho nutné úřednické práce, obstarával Johann Peschl zároveň úřední agendu v sousední Sázavě. Od roku 1850 byly Albrechtice součástí soudního i politického okresu Lanškroun, od konstituování okresních samosprávných sborů v 60. letech 19. století náležela obec i do samosprávného okresu Lanškroun. Na tomto stavu nic nezměnil ani vznik Československé republiky.

Albrechtice byly přifařené k Lanškrounu a existovala zde filiální škola, jejíž budova byla nazývána také starou knížecí školou, a kaple sv. Anny a sv. Josefa. Nový kostel byl zbudován v 60. letech 19. století a jižně od něj byl v roce 1893 zřízen hřbitov, ačkoliv se obec finančně podílela na zbudování nového lanškrounského hřbitova a měla právo na něm i pohřbívat. Školní budova sloužila svému účelu od roku 1792. Byla postavena na náklad vrchnosti jako dřevěnná stavba, na kterou bylo využito levného materiálu z místních panských lesů. Byla to přízemní budova v níž se z předsíně vcházelo do třídy a odtud rovnou do světnice, ve které bydlel učitel. Obě místnosti měly cihlami vyloženou podlahu a byly vytápěny ze zděné zaklenuté kuchyně. Uvnitř budovy byly ještě 2 komory a stáj pro 2 kusy dobytka, půda sloužila částečně zároveň jako sýpka. Střecha byla sice šindelová, ale ze severní strany ještě navíc krytá slámou. Na dvorku byly zbudovány z dřevěnného šalování 2 záchody kryté šindelem. Tuto školu obec na vlastní náklady udržovala až do roku 1871, kdy musela být pro celkový havarijní stav uzavřena. Po několikaletém provizoriu byla stavitelem Seifertem z Lanškrouna postavena nová školní budova. Ve škole působili dva učitelé a učitelka ručních prací. Další vzdělání už bylo třeba získávat mimo obec, nejčastěji v Lanškrouně. Před zřízením tamního gymnázia odcházeli albrechtičtí studenti především do Litomyšle. Posléze byla velmi ceněna lanškrounská tkalcovská škola jako výhodný způsob praktického vzdělání.

Doba druhé poloviny 19. a počátku 20. století přinesla do Albrechtic čilý spolkový život. V roce 1886 zde byl založen sbor dobrovolných hasičů, který měl v prvním období kolem 40 členů. Teprve v roce 1905 bylo založeno místní zemědělské kasino, tedy spolek, který byl místní pobočkou Okresního zemědělského spolku v Lanškrouně. V době svého založení měl 15 členů a prvním předsedou byl Wilhelm Maixner. Po roce 1918 vyvíjela činnost především místní skupina Bund der Landwirte (to byli němečtí agrárníci) a následně i místní skupina Svazu Němců v Čechách. Ti byli také pořadateli takových slavností, jakými byly například velikonoční selské jízdy nebo velkolepá kostýmovaná historická slavnost z roku 1927.

Ekonomika nové doby byla úzce navázána na blízký Lanškroun. Ženy v dost značném počtu nacházely zaměstnání ve státní tabákové továrně a navzdory různým omezujícím pravidlům tam některé z nich pracovaly celý život. Relativně hodně mužů bylo zaměstnáno ve firmě na výrobu zlatých a stříbrných předmětů Rudolfa E. Langera a všichni měli dost vysokou kvalifikaci pro tuto oblast. Jeden z těch, kteří se u Langera vyučili a řadu let tam pracovali, dokonce do Abrechtic přenesl část výroby a od roku 1900 provozoval zpracování stříbra na vlastním, vodní silou poháněném, stroji. Nezanedbatelný počet albrechtických obyvatel byl zaměstnán i u firmy rodiny Pam. Během první světové války se situace změnila. Langrova továrna zůstala po smrti zakladatele uzavřena, válečné hospodářství přineslo řadu omezení a komplikací. Na podzim 1917 se situace v obci vyhrotila natolik, že se před starostovým domem srotilo asi 50 místních žen a dožadovalo se získání alespoň takového množství mouky, které odpovídalo úředním přídělům. Už od roku 1915 žili i zde italští váleční úprchlíci. V Albrechticích byly v listopadu 1916 rekvírovány pro válečné účely zvony, včetně malého školního zvonku.

Do první světové války narukovalo z Albrechtic celkem 199 mužů. Padlo jich 14, především v Itálii, Jižních Tyrolích, Haliči a v Karpatech. V důsledku chorob zemřelo a nezvěstných zůstalo dalších 28. V roce 1922 obec postavila svým padlým pomník.

V meziválečném období se k rolníkům hlásilo jen 6 hospodářů. V obci bylo tehdy 5 hostinců, 1 obchod se smíšeným zbožím, 1 koželužna, 4 mlýny, pila, výroba šindelů, 2 kováři, 2 krejčí, truhlář, kolář a 4 trafiky. Jako albrechtická firma byl protokolován i kamenolom firmy Langer et Com., který v Sázavském údolí těžil krystalický vápenec a provozoval drtičku kamene produkující velmi kvalitní silniční štěrk. Od konce 20. let 20. století se obec elektrifikovala, ovšem hospodářská krize 30. let dosáhla až sem. Například někteří dělníci z firmy rodiny Pam byly až 100 dnů v roce bez práce. V této době bylo dokonce ještě zaznamenáno vystěhovalectví z obce do Kanady a Spojených států.

Na přelomu let 1918 - 1919 se držitel albrechtické dědičné rychty a dosavadní poslanec vídeňské říšské rady Wilhelm Maixner zapojil aktivně do formování státního útvaru Deutschösterreich. Přímo v Albrechticích však k žádným výraznějším akcím na podporu tohoto úsilí nedošlo. V prvních komunálních volbách Československé republiky se ve zdejším zastupitelstvu objevila i první, ovšem na dlouho jediná, žena a místo starosty získal zástupce německé sociální demokracie. V meziválečném období se v Albrechticích politický vliv dost rovnoměrně dělil mezi tři politické proudy. Německá sociální demokracie bývala nepatrně silnější v parlamentních volbách, Bund der Landwirte ve volbách komunálních, ale rozdíly mezi oběma nebyly nikterak výrazné. Poté, co vznikla sjednocená Heinleinova SdP, odsunula v Albrechticích Bund der Landwirte na třetí pozici a začala soupeřit se sociálními demokraty o alespoň mírně převažující vliv. To se jí dařilo v rámci zastupitelských sborů na úrovni okresu, méně pak v parlamentních volbách, i když mohutnou podporou byl nesporně místní Wilhelm Maixner, který za SdP v posledních československých volbách kandidoval a byl zvolen jak do senátu tak do lanškrounského okresního zastupitelstva. Poslední obecní starosta zvolený podle pravidel Československé republiky však náležel k Bund der Landwirte a proto musel k 1. říjnu 1938 na svůj úřad abdikovat.

Od 1. října 1938 v důsledku ustanovení Mnichovské dohody obec připadla nacistickému Německu a byla zařazena do nově vzniklé říšské župy Sudety jako součást území spravovaného landrátem Lanškroun v rámci obvodu vládního prezidenta Opava. Protože mezi venkovskými okresy této říšské župy náležel landrát Lanškroun mezi nejmenší, sídlila některá okresní vedení v Králíkách a byla společná pro území obou okresů. To se týkalo především okresního vedení NSDAP a z toho důvodu také okresních vedení většiny svazů ke straně řičleněných, jako byla např. NSV, SA, Hitlerjugend a řada dalších. Do vedení obcí byl v souladu s řišskoněmeckými zásadami nastolen vůdcovský princip, což znamenalo zrušení volených samosprávných sborů. Do čela obce byl postaven jmenovaný starosta, který byl vlastně státním úředníkem a byl osobně odpovědný za chod obce. Jeho poradní orgány byly jmenované z řad odborníků a pracovaly vždy jen pro konkrétní případy. Pro obyvatele obce, kteří byli německé národnosti, tato situace znamenala na jedné straně výhody oproti zde žijícímu českému obyvatelstvu, ale také v okamžiku vypuknutí války pro muže všeobecnou brannou povinnost. Obyvatelstvo obecně se muselo vyrovnat především s ekonomickými důsledky válečného hospodářství.

Po skončení války v roce 1945 se obec vrátila do svazku Československé republiky, ovšem její vývoj byl naprosto zásadním způsobem zasažen odsunem německého obyvatelstva. Zatím co předcházející pozorovatelný pokles počtu obyvatelstva byl způsobem kontinuálními změnami způsobu života a byl proto pozvolný a dovoloval vesnici přizpůsobovat rytmus své existence měnícím se podmínkám, v letech 1945 - 1946 došlo k násilnému přerušení sídlení kontinuity trvající téměř šest a půl století. Transfery německého obyvatelstva v praxi prováděl ONV Lanškroun, který byl odpovědný krajské úřadovně Osídlovacího úřadu v Pardubicích. Na základě mezinárodních smluv byl první prováděcí pokyn v regionu vydán v srpnu 1945 a následně ze sběrného střediska v Lanškrouně odešlo do listopadu 1946 celkem 10 transportů, z nichž 8 směřovalo do amerického a 2 do sovětského okupačního pásma. V regionu s výrazně smíšeným obyvatelstvem to znamenalo především naprosto drastický úbytek pracovních sil. Pro Albrechtice však ne začátek konce existence, jak se to stalo v některých jiných případech. Tentokrát blízkost správního centra napomohla postupnému dosídlení, dokonce nebylo nutné vesnici zařazovat do druhé dosídlovací vlny, která byla pro některé lokality lanškrounského okresu vyhlášena v roce 1959.

Ze správního hlediska se Albrechtice v roce 1945 staly znovu součástí správního okresu Lanškroun, v jehož čele ovšem stál Okresní národní výbor. Existence toho lanškrounského byla sice na počátku zpochybněna, ale v důsledku protestů z regionu byla velmi záhy obnovena alespoň expozitura a následně od konce roku 1946 okres Lanškroun v plných kompetencích. Tento okres byl zařazen mezi tzv. pohraniční okresy, což znamenalo formálně přiznání určitých především ekonomických zvýhodnění v systému poválečného vázaného hospodářství, ovšem na druhou stranu nutnost neustále překonávat vzdálenost od správních center vyššího typu a tím i fakticky existující jistou informační bariéru. Tento okres trval až do roku 1960, kdy byl začleněn do okresu Ústí nad Orlicí a v jeho svazku setrvaly všechny obce, tedy i Albrechtice, až do zrušení správních okresů v roce 2002. Od roku 1990 ovšem došlo k přeměně dosavadního jednokolejného systému veřejné správy při které byla znovu oddělena samospráva jako svébytná rovina a na okresní úrovni byly zrušeny ONV a zřizeny okresní úřady jako první instance státní správy. Protože nedošlo ke změnám územních kompetenců, zůstaly Albrechtice stále příslušné k okresu Ústí nad Orlicí.

Správní struktura byla záhy po ukončení druhé světové války doplněna o krajský článek a Albrechtice se staly součástí kraje Pardubice. Při velké správní reformě z roku 1960 byly územní kompetence krajů změněny a vesnice se ocitla ve Východočeském kraji. Tento stav trval až do roku 1990, kdy byla krajská soustava bez náhrady zrušena. Zákonem č. 313/2002 byl zřízen kraj Pardubice jako primárně samosprávný článek na nějž jsou přeneseny některé správní kompetence státu. Do tohoto kraje nadále obec náleží.

Také správa obce se v roce 1945 změnila a do jejího čela byl postaven místní národní výbor jako orgán nového jednokolejného systému veřejné správy. Do jeho pléna byli sice i nadále voleni členové, ale kromě prvních poválečných voleb se všechny další odehrávaly v předem připravené režii. Všichni, kdo měli být představeni jako kandidáti do voleb pléna národního výboru, museli být schváleni příslušnými výbory KSČ, i když nutně nemuseli být jejími členy. Albrechtice zůstaly samostatně spravovanou obcí až do velké vlny integrací, která v průběhu 70. let 20. století přičleňovala především menší obce k větším sídelním celkům. V roce 1976 byly spojeny s Lanškrounem. V důsledku politických změn mohlo v roce 1990 dojít k opětnému administrativnímu oddělení vesnice. V této době také byla novým zákonem o obcích zrušena instituce MNV a obnovena obecní samospráva v principech, které vytvořil předcházející vývoj na našem území. Blízkost Lanškrouna ovšem život obce ovlivňuje nadále stejně tak, jako tomu bylo téměř vždy v minulosti. S platností od 1. ledna 2003 náleží Albrechtice do kompetencí Lanškrouna jako obce s rozšířenou působností i jako pověřené obce.