Vojkovice

Z katastru Vojkovic nejsou sice známy význačnější archeologické nálezy, jsou však četné v jeho nejbližším okolí Bukol, Dřínov, Obříství, Zálezlice, Vepřek a Mlčechvosty. Několikrát byla osídlena a opevněna blízká Dřínovská hora (viz. hrad Meziříčí), naposledy snad v období příchodu prvních Slovanů. Sídelní struktura tohoto prostoru se tudíž stabilizovala velmi brzy a pozdější vlivy ji podstatně nezasáhly.

V obci Vojkovice nejsou historické památky, které by se připomínaly ve starších pramenech. Starobylé založení obce je však vysoce pravděpodobné, protože sídelní struktura oblasti je v zásadě stabilizovaná již od doby českého ranného středověku, to jest od 10. až 11. století. Vojkovice historicky patřily k tehdy významnější obci Hostín u Vojkovic s farním kostelem z roku 1290.

Na nevýrazné vyvýšenině nad zanášeným meandrem Vltavy vzniklo zemědělské osídlení, pravděpodobně dvorec a několik dalších stavení, nejpozději ve slovanské střední době hradištní. První zmínka o vsi Vojkovice - villa Voykouici je datována k r. 1088, kdy byla ves darována králem Vratislavem II. právě založené vyšehradské kapitule.

Dochovaná listina není pravá, jedná se o falsum z XII. století, které legalizuje skutečnou událost, kdy král daroval vyšehradské kapitule řadu obcí v okolí Prahy.

Ves patřila k vyšehradské kapitule až do poloviny 14. století, naposledy je v soupisu majetku kapitule v r. 1356.

Jako majitelé jsou v historii zaznamenáni: roku 1337 Hroznata a Ješek z Vojkovic (Jesco de Woykowicz), v letech 1390-95 Januch (Januchonis - Johannes ?) z Vojkovic, v r. 1405 bratři Jeroným, Ctibor a Jindřich z Vojkovic, jejich erb byl obrácený klobouk s kytou. Jeroným byl duchovním a držel spolu s bratry až do r. 1412 podací právo v Bezně. V r. 1407 byl bakalářem, v r. 1412 (13 ?) se stal mistrem svobodných umění. Působil pak na fakultě v Praze do r. 1416. O Ctiborovi je záznam z r. 1416 („Cytibor de Woykowicz přivěsil svou pečeť na smlouvu Margarethe legitime domini Waukowic de Duba et Sophie de Talmberg, týkající se prodeje domu.“)

Bratr Jindřich (Henricum de Woykowicz) je zmiňován v r. 1418 jako pán na Veclavě.

Jeroným („Magister Jeronimus“) se r. 1421 poddal Pražanům a tak si udržel majetek. V souvislosti s tím je poprvé a naposledy zmiňována tvrz ve Vojkovicích, zřejmě se jedná o opevněný dvůr.

„Po dobytí Vyšehradu a hradu Pražského zmocnili se Pražané také všech statků a platů, které patřily od starodávna k purkrabstvím obou hradů.

… Mlýn ve Vojkovicích u Veltrus s loukou a jiným příslušenstvím, náležejícím do té doby probošství vyšehradskému, zabrán Pražany. …

Ve zvláštní poměr k městu Praze vstupovali dobrovolně okolní zemané a jiní držitelé svobodných statků zemských, vyžadujíce sobě se statky takovými ochrany obce v časích těch nebezpečných, jakož byli nepochybně povinni pomocmi vojenskými. v poměru takovém se připomíná i mistr Jeronym z Vojkovic s tvrzí svou ve Vojkovicích u Veltrus a více jiných.“

Bez zajímavosti není ani v literatuře uváděná hypotéza ztotožňující mistra Jeronýma z Vojkovic s mistrem Jeronýmem Pražským, což je samozřejmě nesmysl.

V pozdějších letech připadly Vojkovice ke Chvatěrubům.

Kostelní ves Chvatěruby je poprvé zmiňována v r. 1222. Stávala v ní tvrz, později zámek. V době, kdy Vojkovice připadly k Cvatěrubům patřily Chvatěruby pánům z Hazemburku - bratrům Janovi a Oldřichovi. Protože ti se protivili králi Jiřímu z Poděbrad, byly jejich statky dobyty a 28. září 1467 zastavil král Jiří z Poděbrad Chvatěruby s přináležejícími vesnicemi Oldřichu Bradáči z Kutné Hory, a zanedlouho rovněž svému věrnému pomocníku Řehořovi z Hausburka. Oldřich Bradáč pak r. 1472 přepsal své právo na Větší město Pražské a to zastavilo v r. 1474 Chvatěruby Jindřichu Šanovcovi. Jakým způsobem pak došlo k vyjasnění majetkových vztahů není známo, v r. 1505 zde již žili Chvatěrubští z Lestkova.

Prvním známým zdejším držitelem z jejich rodu byl Jakub Chvatěrubský z Lestkova. Od r. 1524 se připomíná Zikmund Chvatěrubský z Lestkova, který si nechal v r. 1544 zapsat Chvatěruby s vesnicemi do obnovených zemských desek. (Původní zemské desky v nichž byly uloženy veškeré zápisy o hradech, zámcích, tvrzích a dvorech českých shořely r. 1541. )

Zikmund žil ještě v r. 1555, avšak brzy potom zemřel. Jeho dědici se stali bratři Jan, Václav, Jiřík, Adam, Albrecht a Oldřich Kunešové z Lukovec. Albrecht a Oldřich pak v r. 1561 vyplatili za 1 3000 kop grošů českých bratry a rozdělili si majetek tak, že Albrecht si ponechal Chvatěruby a Oldřich „dvůr Kozomín, sad nedaleko odtud, 2 rybníky pod a nad Oužicí. Item mlýn nový, vinici novou u Dřínova a háj Dřínovský, louček při řece. Item ves Zlosejn, Oužice, Kozomín, Hostiné, Dolejnek s kčmou, ves Zatvor, Postřižín, Vojkovice s poplužním dvorem etc.“ Po jeho smrti vše připadlo dědictvím jeho bratru Adamu Kunešovi z Lukovce a na Borči.

Albrecht Kuneš Chvatěruby dlouho nepodržel, již v r. 1567 je prodal Janovi z Valdštejna a na Hrádku nejvyššímu sudímu království českého za 4000 kop českých grošů. Ten pak 6. prosince 1571 odkoupil od Adama Kuneše z Lukovec a na Borči „ve vsi Kozomíně dvůr poplužní, ves, ves Oužice, Dolejnek, Vojkovice, Dřínov, Postřižín, Zlosyn, Zátvor což to má, co se tu jemu a bratru jeho nebohému Oldřichovi po někdy Zikmundovi Chvatěrubském dostalo a někdy na díl přišlo, nyní však na Adama připadlo“ za 6625 kop grošů českých. Tento umění milovný pán pak vystavěl na chvatěrubském hradě nové budovy, zemřel v r. 1576.

Mimochodem, dle zápisu k úřadu nejvyššího purkrabí pražského měly Vojkovice v r. 1579 pouze 8 osedlých !

Vdova po Janu z Valdštejna Mndaléna z Vartemberka spravovala Cvatěrubský statek i se statkem Kozomínským ve prospěch svých synů Adama a Karla. V r. 1581, potřebujíce peníze, zastavila na devět let majetek Janu Jetřichovi staršímu ze Žerotína. O této zápujčce se dochoval zápis z 9. ledna 1581, kde se uvádí:

„S povolením soudu zemského půjčil Jan Jetřich starší ze Žerotína na Smiřicích 20 000 kop míšeňských Mandaléně z Vartemberka a na Moravském Krumlově poručnici nad dětmi někdy Janovi starším z valdštejna nejvyšším komorníku království českého proti čemuž Mandalena zastavuje do 9 let zámek Chvatěruby s 2 dvory poplužními, 2 mlýny, pivovarem, chmelnicí, ovčínem, rybníkem, vsí Chvatěruby s kolaturou, ves celou Kozomín, ves celou Oužice, ves celou Zloseyn, ves Doleynek což tu má, Vojkovice, Dřínov, Postřižín, Zátvor.

Paní sobě vymiňuje dvě světnice a 2 komory v novém zámku, když by kdy jela na Lovosice a tu přes noc a podle potřeby i déle zůstati mohla a v starém zámku 2 sklepy k schování některých svých věcí a ten sklep nový vinný, v kteréž nyní vína jsou, kdyby si někdy z Lovosic vín přivézti dala.“

Synové Adam a Karel pak v r. 1590 po dosažení plnoletosti prodali Chvatěruby s vesnicemi za 35 000 kop grošů míšeňských bratřím Jindřichovi, Jiříkovi a Ladislavovi Zejdlicům ze Šenfelda, kteří si je od Kryštofa st. z Lobkovic nástupce Žerotínova vyplatili. Poté došlo k rozdělení majetku mezi bratry.

Ladislav získal Chvatěruby, Vojkovice, Dolejnek, Postřižín a Zátvor a 16. září 1605 je za 19 000 kop gr. míš. prodal Vilémovi Trmalovi z Toušic. Týž v říjnu 1616 prodal zboží Alžbětě Lobkovské z Lobkovic za 28 000 kop gr. míš. Poté se Ves Vojkovice jako součást zboží dostala r. 1629 k Janovi Vratislavovi z Mitrovic za 16 000 kop gr. míš. a dle kšaftu (závěti) z r. 1637 dcerám Barboře Kapounové a Kateřině a vnukům Janovi a Rudolfovi z Malovic.

Po třicetileté válce byly statky naprosto zpustošeny a zničeny.

Obec Vojkovice vznikla jako zemědělská ves a po celou historii i nedávnou minulost také se zemědělství souvisel stavební i společenský rozvoj obce.

Původní obec Vojkovice vznikla jako seskupení hospodářských dvorů a stavení okolo návsi, jejíž prostor je dodnes velmi dobře zachován. Severně od návsi jsou velké zemědělské usedlosti - dvory, na jižní straně návsi naopak drobnější zástavba, pravděpodobně z doby raabizační parcelace v 18. století.

Ačkoli zemědělská výroba byla po celou historii obce dominantní, nárůst počtu obyvatel na konci 19. století zahájil postupně dojíždění části obyvatel za prací do okolních rodících se průmyslových center.

V té době ve Vojkovicích vznikl konzervárenský provoz (založil a vlastnil jej Karel Schuster (1874-1935), v r. 1948 byl znárodněn a začleněn do s.p. Fruta), v Úžicích cukrovar. Oba provozy vázané na zemědělství zabezpečily pracovní příležitosti v době jejich poklesu v zemědělské prvovýrobě. Ve 20. století se se začala rozvíjet výstavba mimo původní náves, především v jižní části obce. Odliv obyvatelstva se zvýšil v 70. a 80. letech 20. století.