Lázně Bělohrad

Lázně Bělohrad je město s přibližně 3 800 obyvateli. Skládá se z několika částí - Lázně Bělohrad, Horní Nová Ves, Dolní Nová Ves, Uhlíře a Dolní Javoří.

Město je známé svými lázněmi zaměřenými na léčbu nemocí pohybového ústrojí, gynekologických, neurologických, onkologických a kožních onemocnění.

První historicky doložené zmínky o osadě v místě dnešního Bělohradu, tehdy Nové Vsi, pocházejí z roku 1354. Ve formě „Bělehrad“ se však poprvé objevuje až v druhé polovině 16. století a od té doby se toto pojmenování vyskytuje v názvu tehdejšího panství.

Za doby, kdy Novou Ves vlastnil Bertold Vilém z Valdštejna, byla osada – 2. května 1722 - povýšena na městečko s názvem Bělohrad.

Dnešní Bělohrad vznikl z dlouhé osady Nová Ves při říčce Javorce. První zprávy o ní pocházejí z roku 1354, kdy uprostřed vsi stávala dřevěná tvrz zvaná Koštofrank, dřevěný kostelík a při něm později i škola. Panství tehdy patřilo Bořkům z Nové Vsi. Roku 1543 koupil Novou Ves Jindřich Škopek z Bílých Otradovic, jehož syn Jan vystavěl novou tvrz z kamene. Pro její bílé zdi byla poddanýmni nazývána Bílým hradem, z čehož vznikl název Bělohrad. Významným majitelem některých částí Bělohradu byl na počátku 17. století i Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Roku 1626 získal bělohradské panství Albrecht z Valdštejna, roku 1643 ho potom koupil vojenský dobrodruh Vílém Lamboy z Desseneuru v Nizozemsku. Za vlády tohoto tvrdého pronásledovatale nekatolíků uprchlo mnoho lidí do exilu a celá oblast byla osídlována německými kolonisty. Tak byla celá Třetí strana Bělohradu obydlena přistěhovalými Němci a začalo se jí říkat Německá strana stejně jako kopci v Horní Nové Vsi se říkalo Německý kopec. V roce 1669 přechází Bělohrad do majetku rodiny Valdštejnů. Bertold Vilém z Valdštejna nechal roku 1689 vystavět kostel Všech svatých a na přelomu 17. a 18. století dal podle návrhu Giovanni Santiniho přestavět původní tvrz v barokní zámek. Dne 2. května 1722 povýšil císař Karel VI. Bělohrad na městečko, které získalo i svůj znak Bělohrad… bylo-nebylo: 2.5.1722 vstávali poddaní i vrchnost bývalé Nové Vsi, nebo chcete-li Neydorfu, aniž by tušili, že vlastně ve vesnici, v níž se narodili, již nežijí. Od tohoto data byli obyvateli městyse Bělohradu, ať už se jim to líbilo či nikoli. Na žádost hraběte Bertholda Viléma z Valdštejna povýšil císař Karel VI. onoho 2. května 1722 Novou Ves na městys s názvem Bělohrad. Do vínku mu dal tři trhy výroční a jeden denní. To přinášelo peníze do městské pokladny, nutné pro řízení městské správy. Prvním představitelem města byl 4.8.1722 jmenován purkmistr Matyáš Krzek a osm členů rady. Písařem se stal Jan Cerman. Konečně se majitel panství pan Berthold Vilém , hrabě z Valdstejna, dočkal. Vždyť jeho první žádost o povýšení v r. 1688 dvorní kancelář zamítla. Převeliká byla starost Jičína, Hořic, Paky a Dvora Králové, aby trhovci nejezdili do Bělohradu, nýbrž k nim. S povýšením totiž přicházela privilegia. Jak ale vypadal nový městys, rozkládající se v údolí mezi Hůrou a Chlumy. Na plochém dně meandrovala říčka Javorka a často zaplavovala údolí. O bělohradské kotlině bychom mohli říci, že to byl kraj rybníků, neboť jich tu v té době bylo přes dvacet.

V městečku zářil nový kostel s krásnými zvony, o kterých později psal K.V.Rais. Kostel dal postavit r. 1689 Bertold Vilém, stejně jako zámek, aby to odpovídalo jeho době a postavení. Byl přece hejtmanem Hradeckého kraje! Jinak bylo městečko malé. V pramenech se uvádí, že v r. 1713 stálo v Nové vsi 22 domů a i s Dolní, Prostřední a Horní Novou Vsí zde bylo 505 obyvatel. Náves, nebo chcete-li náměstí, se pravděpodobně rozkládalo v místech dnešního malého náměstí přes křižovatku zasahovalo do části dnešního náměstí K.V.Raise. Městečko se tedy rozkládalo od zámku ke kostelu, odtud k Vágnerově chalupě, a šikmo pak k mostu na Miletín a k zámku. Teprve hrabě Bertold Vilém z Valdštejna dal postavit 18 domů v prostoru dnešního náměstí, kde původně stály pouze tři domy. Z té doby asi také pocházejí chalupy na malém náměstí „U Bezuchů“ a „U Žďárských“. Morový sloup z roku 1657 stál za domem u řeky, v levém rohu malého náměstí. Ve vsi byla škola a díky Bertholdu Vilému od r. 1722 také sirotčinec pro dvanáct chlapců. V městečku bylo dvanáct katolických rodin. Naprostá závislost na vrchnosti, doba robotní povinnosti, rozhled od plotu k plotu. Pobělohorská doba byla dobou rekatolizace a germanizace i pro Bělohrad.

Po smrti Bertolda Viléma z Valdštejna 31.10.1724 dědí panství jeho neteř, která má za manžela Jana Arnošta Schaffgotsche. Ten dal dokončit zámek a majetek tak přechází na tento rod. Jeho manželka krutě týrala poddaný lid robotou a marnotratně utrácela peníze; ona a její dědici panství značně zadlužili. Pak se dědic Jan Bertold oženil v r.1784 s Antonií Studničkovou, jež změnila poměry a majetek oddlužila. V době tereziánské vzrostl počet obyvatel, byla vystavěna Třetí strana a osídlena německými osadníky. Kolem roku 1780 měl již Bělohrad 77 domů. Jan Bertold zemřel r. 1806 a jeho manželka Antonie, roz. Studničková, přenechává panství své dceři, provdané baronce ze Stillffriedů. Od nich roku 1843 kupuje panství švagr Mario Alfons z Aichelburgu. V r. 1848 se konečně lid dočkal zrušení tíživého břemene robotní povinnosti. Sedlákům a ostatním poddaným se uvolnily ruce k práci na svém, panstvo začalo ve větší míře podnikat, aby nahradilo ušlé zisky. Stejně tomu bylo i na Bělohadsku. V krátkém čase se změnily i léty zažité vztahy. Příkladem může být i to, že hraběcí synové bývali častými návštěvníky bálů a zábav prostých občanů. Kolem roku 1845 měl Bělohrad 110 čísel. R. 1850 dal hrabě Aichelburg postavit cukrovar. Jeho syn jej pak za 100 000 zlatých prodal. Celé panství kupuje holešovický továrník, izraelita Max, rytíř Dormitzer. Člověk ušlechtilý, lidumil. Za něho vyhořely pod kostelem dřevěné domky a on se nechal přinést k požáru a postiženým pomohl jak penězi, tak stavebním dřívím, aby lidé mohli obnovit své domy. Jeho úřednictvo bylo pouze české. Snad právě Maxe Dormitzera lze nazvat zakladatelem lázeňství v Bělohradě, neboť to byl on, kdo dal postavit na levém břehu Javorky v roce 1880 očistné lázně s teplou vodou.

Ale vraťme se ještě k roku 1866: do Čech vtrhli Prusové. Městečkem prošla několikrát vojska obou armád, byla zde ubytována a sháněla potraviny. Prusové prý dobře platili stříbrnými tolary, ale asi ne všem – něco nakradli bez náhrady. Když začala bitva u Jičína, až v Bělohradě bylo slyšet obrovskou kanonádu, zvláště pak při bitvě u Hradce Králové. Někteří mladí mužové se ukrývali v Hůře, ze strachu před vojenskými odvody, jiní zvědavci spěchali co nejblíže k bojišti, podívat se na tu spoušť. Bitvu samu nejspíš nikdo neviděl, neboť se taková zpráva nedochovala. Někteří sedláci museli vojsku poskytnout přípřež, takže se vrátili až za mnoho dní. Hospody byly dočista vypity a vyjedeny. Po válce nastal krutý hlad a řádila cholera, která si vybrala řadu obětí. Jak vojska přišla, tak i odešla. Bělohrad žil dál: roku 1871 sem dorazila i železnice. V té době bylo nádraží v polích mimo město. Dalším, na svou dobu velkým počinem, bylo založení občanské záložny v r. 1873. Ta úřadovala v domě Jindřicha Pižla a velmi ovlivnila rozvoj města. R. 1875 došlo ke stavbě nové školy. Velký rozkvět zažívalo ochotnické divadlo, občanská beseda a Sokol. Cukrovar byl přestavěn r. 1877 na textilní Goldschmidtovu továrnu. Také sem na trakaři dorazila pošta, jejíž úřadovna stála od r. 1822 na náměstí vedle dnešní pošty. V roce 1885 koupila od dědiců Maxe Darmitzera panství hraběnka z Assenburgu. V té době zažívalo město velký stavební rozmach. Byly postaveny budovy lázní, hotel Vlach a Zátiší, později pak Lázeňský hotel na náměstí, lékárna, Březohrádek a několik dalších domů. Těsně po roce 1900 začíná vznikat Lázeňská ulice a staví se i domy na náměstí.

Roku 1904 se staví Fričovo muzeum a rozšiřují se lázně. V této době velkého rozmachu je třeba připomenout osobnosti, které se zasloužily o slávu města: Dr. Antonín Frič, Karel Václav Rais, František Lopatář, Dr. Bedřich Pacák-ministr, krajan, Jindřich Pižl, Karel Moor. Nové století ale přináší jednu z největších dějinných katastrof – 1. světovou válku. Řada mužů rukuje na evropská bojiště. Z Bělohradu jich narukovalo 306. Válečné půjčky, veřejné vývařovny, brakování dobytka – školní děti sbírají listí na čaj pro vojsko. Byl hlad. Z války se nevrátilo 56 mužů. V den ukončení války se občané odebrali poděkovat ke Kotykovu mlýnu, neboť právě mlynář Kotyk měl lví podíl na tom, že Bělohraďáci během válečných let neumírali hlady. V poválečné době se stává Bělohrad skutečným lázeňským centrem. Jezdí sem celá řada významných hostí. Proslulou se stává Bažantnice se svými koncerty. Staví se Husova ulice, ulice Na lepším, zaplňuje prostor u nádraží, buduje se mateřská školka.

Vše ale přetrhává druhý světový válečný konflikt. Do zahraničního odboje odcházejí Jiří Sehnal, Eduard Rulf, bratři Liškové. Do Bělohradu vstupuje Rudá armáda 10. května 1945. Je třeba připomenout rodinu Vojtíškových, umučenou nacisty. Poválečný vývoj se snaží navázat na předválečném budování. Události po roce 1948 jsou nedávnou minulostí. Znárodnění a výstavba socialismu dávají Bělohradu dobré i méně dobré. Za zmínku zcela jistě stojí sloučení obcí Horní Nová ves, Bělohrad, Prostřední Nová Ves a Dolní Nová Ves v r. 1961 do jednoho městského celku, rozsáhlé budování hlavně rodinné zástavby a vznik nových ulic. Pro odhalení a zachování historie města je třeba připomenout spisovatelku Leontinu Mašínovou a Marii Hrnčířovou.

To je dvěstěosmdesátiletá cesty Nové Vsi - Neydorfu přes Bělohrad po město Lázně Bělohrad. Výčet je to neúplný, možná trochu povrchní. Pokud má však čtenář zájem, doporučuji mu navštívit Památník K.V.Raise nebo se vrhnout na vlastní studium.

Bělohradské listy, roč. II/2002, Mimořádné vydání – léto 200

Pověst o léčivosti bělohradské slatiny se šířila, přibývalo pacientů i zkušeností. Lázeňská léčba se brzy zavedla a hned od počátku, díky prvnímu lázeňskému lékaři, dr. Mindlovi, byla vedena lékařsky. Na podzim roku 1886 bylo využíváno již šest koupelen. V každé z nich byla vana pro očistnou koupel, vodovod se studenou a teplou vodou, pohovka, stolek, židle a zvonek pro zavolání lázeňského. Roku 1887 byly vydány 1873 koupele pro 204 pacienty. Dne 18. dubna 1888 se konalo komisionelní šetření nařízené okresním úřadem. Analýza slatiny dopadla příznivě, zařízení lázní bylo shledáno dobrým, proto bělohradské

lázně byly úředně uznány za léčivé a byla povolena inzerce v novinách s označením sirné slatinné lázně. Uzdravení pacienti šířili dobrou pověst bělohradské slatiny, takže stará budova přestala vyhovovat. V roce 1889 byly vydány 3 428 koupele 402 pacientům. V tomto roce povolilo okresní hejtmanství v Jičíně stavbu nové budovy při miletínsko-jičínské silnici. Roku 1891 byl vystavěn nový, velký lázeňský dům ve švýcarském slohu o jednom poschodí a na paměť hraběnky Anny z Asseburgu byl nazván Anenské slatinné lázně.

Budova byla zděná, v prostřední patrové části byla v přízemí čekárna, pokladna a kotelna s přípravnou koupelí. V patře byly pokoje pro lázeňské hosty. Od prostřední části vedla na obě strany křídla, v každém bylo umístěno šest kabin. Koupelny byly větší, pohodlnější, v celém domě bylo instalováno ústřední topení. Původní uspořádání pavilonu vodoléčebných procedur zůstalo zachováno až dodnes.

C.k. místodržitelství výměrem č.62713 ze dne 20.6.1892 uznalo a schválilo Anenské slatinné lázně v Lázních Bělohradě jako "ústav veřejný léčebný". V roce 1901 byl v lázeňském parku v Bažantnici na den sv. Anny navrtán Annamariánský pramen.