Děčín

Osídlení Děčínské kotliny je v podstatě souvislé od doby laténské, jak dokládají archeologické nálezy, jak na pravém břehu na Kvádrberku, v okolí Kamenické a Riegrovy ulice, tak na levém břehu mezi Rozbělesy a Podmokly v prostoru tzv. Velkého písku. Slovanské osídlení lze doložit archeologickými nálezy ze zámecké skály, Starého Města a Rozběles již od 7. století n.l. a první písemná zmínka o provincii Děčín (což předpokládá správní sídlo) je z roku 993. Osídlení bylo založeno v místech starého labského brodu, přes který procházela obchodní cesta.

Přemyslovské hradiště na zámecké skále, založené jako správní centrum ke střežení labské vodní cesty, bylo v první polovině 13. století nahrazeno kamenným hradem, pod kterým, na jižní straně zámecké skály v nízké říční terase, založil Přemysl Otakar II. Královské město Děčín se stříbrným královským lvem třímajícím parmu ve znaku. Panství spravované z královského hradu Děčín přešlo postupně na rod Markvarticů, který kolonizoval tuto část severních Čech.

Rod Vartenberků, který byl z tohoto rodu, učinil z Děčína správní centrum svého panství. V první polovině 14. století postihlo královské město na jižní straně zámecké skály několik ničivých povodní, které donutily jeho obyvatele k přesídlení na severní stranu zámecké skály, kde bylo Vartenberky na vyšší labské terase založeného poddanské město /dnes se jedná o území okolo Masarykova náměstí/. Na toto město přešla kromě názvu a městského znaku i privilegia vztahující se k labskému obchodu, říční dopravě a rybolovu.

V první polovině 15. století postihlo město několik požárů v důsledku tažení husitů a válek Vartenberků s Lužickým Šestiměstím. V průběhu 16. a 17. století změnilo panství Děčín několikrát majitele, po rodu Vartnberků ho získali Trčkové z Lípy, posléze saský rod Salhausenů a nakonec rod rytířů z Bünau. Za jejich panství došlo k prudkému rozvoji města, který měl základ v rozvoji labského obchodu, řemeslné výroby, a získání práv výročních trhů. Ve městě byly založeny řemeslné cechy a město provozovalo cihelnu, vápenku a kamenolomy. Ve vlastnictví města byly loděnice, přístaviště a přívozy, které přispívaly do městské pokladny. Děčínští měšťané v té době participovali nejen na labském obchodu se Saskem, ale i na dálkovém obchodu přes Hamburk do dalších států Evropy. V této době se opět zaplnila požáry zpustošená městiště uvnitř městských hradeb a město se začalo rozrůstat do předměstí. Tento rozvoj byl zastaven stavovským povstáním a třicetiletou válkou, které šly ruku v ruce s rekatolizací tohoto prostoru. Rod Bünauských musel v roce 1628 prodat panství Děčín císařskému plukovníkovi Kryštofu Šimonovi z Thunu. V majetku rodu Thun – Hohenstein zůstalo panství do roku 1918. Třicetiletá válka a s ní spojené požáry a epidemie moru změnily kvetoucí město na malé nevýznamné městečko. Po skončení třicetileté války byl stavebně opravován pouze děčínský hrad, který Thunové přestavěli na velkolepé barokní sídlo obklopené zámeckým okrskem na úpatí zámecké skály.

Nový rozvoj město zaznamenalo až koncem 18. století kdy byl zrušen pevnostní statut Děčína. Thunové přestavěli zámek do stávajícího klasicistního tvaru a město pomalu navazovalo na válkami přetrhané styky v labském obchodu. Po výstavbě železnice spojující Prahu s Drážďany v roce 1851 a zahájení pravidelné paroplavby po Labi se začal na území Děčína a zvláště na levobřežní straně na území Podmokel prudce rozvíjet průmysl. Výborné dopravní spojení, zajišťované stávajícími a nově stavěnými železničními tratěmi směrem na Teplice a Českou Kamenici, spolu s Labskou plavbou a nově stavěnými silnicemi, učinilo z Děčína a Podmokel významný dopravní uzel a díky snadnému dovozu materiálu a odvozu výrobků i průmyslové centrum nejen tohoto regionu. V Podmoklech na pozemcích vrchnostenského velkostatku vyrostly průmyslové podniky, jejichž potřeba pracovních sil podnítila vzestup bytové výstavby. Malá ves Podmokly se v letech 1890 – 1914 změnila ve dvacetitisícové secesní město(povýšené na město v roce 1901).

Po vzniku ČSR pokračoval rozvoj obou měst až do roku 1942, kdy bylo dvojměstí Děčín – Podmokly, spolu se Starým Městem, sloučeny do jednoho města pod názvem Děčín, které dále používá původní znak královského města. Po roce 1945 se město postupně sloučilo s okolními samostatnými obcemi (Rozbělesy, Chrochvice, Želenice, Vilsnice, Bynov, Bělá, Boletice, Nebočady, Březiny, takže současný Děčín má 35 částí. V šedesátých letech 20. století byl historický střed města narušen necitlivým zbouráním původní zástavby a její náhradou panelovými domy. Význam labské plavby byl tehdy umocněn přenesením sídla GŘ ČSPLO do Děčína, který díky novému přístavu v Loubí a jeho napojení na železnici zůstal důležitým dopravním a díky rozvitému průmyslu i průmyslovým centrem.

Po změnách, které sebou přinesl rok 1989, se začal měnit i vzhled města. Do té doby omšelé bytové domy dostaly nové fasády, rozvinula se odvětví zajišťující zázemí pro zvýšený turistický ruch. Po odchodu sovětské armády z děčínského zámku byla zahájena jeho obnova. Zároveň však prudké omezení lehkého a strojírenského průmyslu (Diana, Benar, Wico, Desta) s sebou přineslo zvýšení nezaměstnanosti, které dále prohloubilo omezení labské plavby. Tyto následky se teprve v posledních letech daří postupně eliminovat rozšiřováním výroby v podnicích, které přečkaly počáteční změny, případně budou vytvořeny s předpokládaným rozvojem labské plavby v souvislosti se stavbou labských stupňů, které zabezpečí celoroční splavnost Labe. Tím by byla zatraktivněna labská cesta i pro vodní turisty (jachty). Dále Děčín zůstává východiskem pro turisty, kteří navštíví romantickou krajinu Česko-Saského Švýcarska a zároveň je ideálním centrem pro rekreační cesty do německého příhraničí.