Řenče

Roku 1412 je na Řenče jmenovaný Zdeněk Suda, který může být pokládán za prvního známého člena vladycké rodiny z Řeneč. Zdeněk Suda Řenecký měl několik synů, kteří též seděli na Dolní Lukavici, proto se také psalo Suda Řenecký a Lukavský.

Starší syn Jan Suda Řenecký zavrhl krále Ferdinanda II. a přísahal a konfederaci podepsal Fridrichovi Faltskému.

Jeho mladší bratr Albrecht Šťastný pro účast ve spoře při komisní konfiskací byl odsouzen a všeho jmění zbaven. Roku 1421 v lednu znovu králi Ferdinandovi II. věrnost slíbil a byl omilostněn a dostal Řenče zpět.

Podle historického vylíčení byli všichni Sudové lupiči a zloději a mistr na de všemi byl Petr Suda – rytíř neomalený, zloděj zchytralý a podlý (všech zlodějů mistr a kníže, zvláště asi okolo roku 1520-21).

Suda prodal Řenče před rokem 1520 Janovi Markvartovi z Hrádku, hejtmanu kraje Plzeňského.

Tou dobou se statek řenecký stával z tvrze, dvoru a vsi a vsí: Plevňova, Oseka , Knih, část Libákovic a pustých vsí Hájů a Lhoty, která byla na Kožichu severně v sukoříně.

Jan Markvart zanechal statek svému synovi Humprechtovi, který byl též hejtmanem Plzeňského kraje a za manželku měl Annu z Drahenic, která jej přečkala a jako vdova ve Vodokrtech si díl koupila od Žofii z Kalenic roku 1560, kde si tvrz postavila. Roku 1589 zemřela a v kostelíku Vícovském pohřbená byla.

Synové Petra Sudy vložili zboží řenecké do desk roku 1542. O něco později roku 1545 ještě vsi Snopušov a Krašovice přikoupili. Syn Jiřík Suda rád se pral a špatně hospodařil a dluhy dělal, tak musel část Řeneč švagru svému odprodat a konečně roku 1574 i ostatní část Řeneč, tvrz, dvůr a ves, Plevňov ves, a některé dědiny na svou manželku přepsat, aby na něj věřitelé nemohli.

Švagr Krištof měl Jiříkovu sestru Veroniku roz. Sudovou vdanou Lubskou. Krištof Lubský roz. z Lub bytoval tu již roku 1547 a byl rytíř nesnášenlivý rád se soudil a okrádal jiné. Zemřel po roce 1590 a zanechal statek Řenče synovi Jáchymovi, který sídlil v Lukavici. Jáchym ale postoupil ještě roku 1623 statek svému synovi Adamovi Jaroslavovi v sumě 30000 kop míšenských a ten ho téhož roku prodal hraběti Janu Filupu Kracovi ze Šarfenšteina za 64000 kop.

Tento Krac byl dříve kanovníkem ve Burnusu, ale byl povahy dobrodružné neměl nikde dlouhého stání a tak vstoupil do vojska. Bojoval v bitvě bělohorské, tajně vyjednával se Švédy chtěl jim Ingolstadt zradit a proto roku 1633 přešel k nim. Roku 1635 byl zajat a soudem vojenským zbaven všech statků a na radnici 26. června toho roku sťat. Statky jeho byly konfiskovány a poručníkem na nich byl hrabě Šimon Thun.

Řenče byly roku 1624 zase na zpět Adamu Jaroslavovi Lounskému v ceně 53517 kop míš.

Roku 1657 odevzdal Adam Jaroslav Řenče Krištofovi Bedřichovi svému synovi. Jenže jeho děd Jáchim Lubský z Lub dopustil se podvodu královské komory a Řenče byly po provedení práva na polovinu odhádány a ponechána polovina jemu.

Po smrti Lubského daroval Řenče císař Leopold roku 1662 Františku Albrechtovi hraběti z Harachů a ten po 3 letech je prodal Karlu Leopoldovi hraběti Careto – Milesíno, ten je prodal roku 1666 Pavlu hraběti z Morzínů, který sídlil v Seči. Po 20-ti letech předal Řenče synovi Ferdinandovi, který koupil i Dolní Lukavici. Takto zcelené panství prodal však jeho syn Karel Josef z Morzinu roku 1780 Karlovi Bedřichovi říšsk. hraběti. z Hatefelduna Gleichenu panu na Viltenberce dne 2 ledna 1781 za 400 000 zlatých a 4300 al. klíčného. Roku 1794 koupil panství Hugo Damián hrabě Ze Schonbornů.

Po Damiánovi roku 1817 Bedřich Karel hrabě ze Schonbornů nastoupil, statek rozmnožil přikoupením Lužan roku 1818.

Syn jeho Ervín ho zdědil roku 1848 a hospodařil dobře a byl velký lidumil a muž dobrý. Zemřel 12. ledna 1881 a zanechal panství svému nejstaršímu synovi Karlovi hraběti ze Schonbornů – Weisentheit – Buchheim – Wolfsthalu. Je pochován na hřbitově v Dolní Lukavici . Po jeho smrti nastoupil jeho starší syn Jan Schonborn, který sídlil v Příchovcích, ale ne dlouho, jen 4 roky, roku 1912 zemřel dne 11. června. Je též pohřben v Dol. Lukavici.

Po jeho smrti převzal panství Lukavické též i Řenče nejstarší syn, Karel hrabě ze Schonbornů, v roce 1909 je pronajal Josefu Čejkovi a manželce Anně rozené Hachové z Nezbavetic. 1918 se jejich syn Josef Čejka oženil s Marií roz. Hartmanovou z Prahy a roku 1924 statek Řenče od Karla Schonborna koupil Čejka s rodinou a přistěhoval se do Řeneč z Plzence, kde měl selský výměněk a syna ženatého na dvoře.

Čerpáno z pamětní knihy založené v roce 1925.