Železná

Nevíme sice, zda v době, kdy ves převzalo biskupství, zde již stál kostel. Spíše ano, i když se připomíná poprvé v polovině 14. století, kdy se v Čechách dotvářela farní organizace, a to již jako farní. Církev tedy z železenského kostela Nanebevzetí P. Marie již před tímto datem vytvořila duchovní centrum pro široké okolí. Jednalo se zřejmě o velmi chudou obec, jelikož koncem 14. století se ze zdejšího kostela odvádělo arcibiskupství pouhých 7 grošů, nejméně z celého arcidiakonátu.

Po třicetileté válce, která obec velmi poškodila, proběhla v roce 1681 první větší oprava farního kostela, tehdy ještě gotického, který byl nakonec v roce 1777 zcela zbarokizován. Snad při této příležitosti byly u kostela vysazeny dvě lípy a jeřáb, která zkrášlují jeho okolí dodnes. Jeho interiér byl pak nově upraven až v druhé polovině 19. století. K faře tehdy patřily i rozsáhlé polnosti a lesy (dodnes na to upomíná pomístní název Zádušní les), o které fara přišla definitivně až po roce 1948.

Někdy na přelomu 17. a 18. století byla při faře zřízena jednotřídní triviální škola, jedna z nejstarších v kraji, ve které se vybrané děti učily číst, psát a počítat (trivium). Poprvé se připomíná k roku 1711. Později, až do roku 1841 se vyučovalo v chalupě čp. 6, kde zároveň bydlel kantor. Ve zmíněném roce vyrostla na místě dnešní školy nová budova, později přestavovaná. Koncem 19. století to bylo již 4 třídy, protože počet obyvatel neustále vzrůstal. Zatímco v roce 1843 zde žilo 372 obyvatel v 41 domech, koncem 19. století to bylo již 412 obyvatel, včetně pěti Židů. To zde již podnikali čtyři obchodníci, osm živnostníků a šest hostinských. Zároveň tu stály dvě cihelny a také velký parní mlýn s pilou čp. 44, vystavěný Františkem Rabochem v roce 1868. Počátkem 20. století vyhořel a byl obnoven až v roce 1920. Nakonec jej nový majitel, generální ředitel Křižíkových závodů dr. Riesinger, v roce 1938 přestavěl na přepychovou vilu ve švýcarském stylu.

Minulostí se v této době již stala těžba uhlí mezi Železnou a Malými Přílepy, která se tu prvně připomíná v 15. století, tak jako těžba železné rudy, která koneckonců dala obci jméno. Také pálení vápna z mocných ložisek vápence v okolí, které se dříve vozilo do Prahy, se koncem 19. století již neprovozovalo.

Během první světové války (1914 - 1918) trpěli obyvatelé Železné nedostatkem, vázaným hospodářstvím, často i hladem. Nejvíce však zdejší rodiny postihly vojenské odvody na frontu. V řadách rakousko-uherské armády padli Josef Bartoš, Jan Kleisner, Václav Rota, Josef Vítek a Josef Benda. Do řad československých legií, které naopak bojovali za československou samostatnost, vstoupili dva muži: Alois Větrovský a Josef Šubrt.

Hlavním zaměstnáním zdejších obyvatel vždy bylo zemědělství. V poměrně úrodné krajině se vypracovala řada movitých sedláků, jejichž grunty lemovaly náves. V obci stával i obecní špýchar čp. 43.