Šošůvka

"Micul de Petrouicz Dorothe uxori sue in uilla Petrouicz duas partes in Curia arature II. laneos et in uilla Wsschusouecz unum laneum cum pleno in triginta marcis grossorum racione veri dotalicij Jure terre assignauit."

V českém překladu zní:

"Mikuláš z Petrovic Dorotě, manželce své, ve vsi Petrovice dvě části, v poplužním dvoře dva lány a ve vsi Šošůvka jeden lán s plným vlastnictvím ve třiceti hřivnách grošů spravedlivého údělu připisuje k půdě."

Tento zápis dokazuje, že v roce 1374 již existovala a žila delší dobu svým životem v rámci tehdejších feudálních vztahů, avšak nemůže být zároveň dokladem jejího dřivějšího vzniku nebo založení. Dřívější časové údaje o Šošůvce nejsou dostupné, chybí a není pravděpodobné, že by mohly být získány. V období velkomoravském, kdy písemnictví bylo v samých počátcích a orientovalo se především na šíření liturgie ve slovanském jazyce, lze těžko předpokládat zprávy o sídlištních jednotkách. Raně feudální vztahy s naturálním způsobem směny a dávek i obyčejové právní vztahy byly zcela dostačující pro tehdejší dobu. Proto i z tohoto období Velkomoravské říše zůstávají pouze hmotné důkazy, skryté v zemi, jež jsou čas od času nahodile odkrývány.

Pro odhad stáří v osídlení krajiny je možno použít hmotných i jiných důkazů v jejím osazováni. Pravěká sídliště jeskynního člověka v tomto terénu prozrazují pouze stopy dávného paleolitického osídlení. Pro situaci obce je rozhodující až teprve zemědělské osídlení slovanským obyvatelstvem. Šíření slovanského živlu lze předpokládat v jeho počátcích především v úrodnějších oblastech, nebo s výskytem životně nezbytných nerostů. Tyto podmínky však katastr obce Šošůvky nesplňuje, a proto asi zde nebudou nálezové důkazy z vejranějších dob osídlení slovanským obyvatelstvem získány.

Z následujících údobí, včetně 13. století, existují již sice obecné, ale dosti hodnověrné zprávy písemného charakteru. K roku 1063 je to zmínka o klášterním majetku na Malé Hané, k roku 1131 o Blansku a Rájci, k roku 1208 o Petrovicích, k roku 1237 o Křtinách, v roce 1251 o Jedovnicích, k roku 1267 se uvádějí Vilémovice a roku 1309 Drahany. Tyto písemné zprávy neuvádějí jejich založení, ale existenci jako sidlišt.

Významný obrat z pohledu na rozsah osídlení naší vlasti nastává po zavedení Zemských desek, a to zvláště Knih půhonných a trhových. Jejich vznik se klade do konce 13. století. Právoplatné hodnoty a rozsahu nabyly v plné míře teprve po realizaci nařízení krále Karla IV. z roku 1348. Zapisovaly se do nich trhové smlouvy vyjma dědičných smluv, dlužni záležitosti apod. Byly vedeny při soudech v Brně a v Olomouci, záznamy byly vedeny latinsky, často neuměle. Z těchto Zemských desek je také vzat prvý záznam o Šošůvce. .

Použijeme-li první zprávy o sídlištích na Moravě ze všech dosud vydaných svazků Vlastivědy moravské a rozdělíme je do jednotlivých století, dostaneme tyto orientační počty sídlišti 69 do konce 11. století, 189 z 12. století, 484 ve 13. století, 1355 ve století 14., 497 do dnešní doby.

Zhodnotíme-li tyto počty, dojdeme k závěru, že mnoho sídlišť před 14. stoletím zůstalo utajeno po tak dlouhou dobu, pokud se nestala předmětem trhové, darovací nebo směnné smlouvy či předmětem majetkových sporů.

Pro vyhodnocení osídlení blízkého okolí obce Šošůvky i pro bližší poznání raně feudálních hospodářských vazeb v tomto regiónu by mohl přispět i archeologický výzkum některých lokalit v blízkém okolí. Mimo známé archeologické nálezy z Bořitova a z Rudice stojí za prozkoumání hospodářské středisko JZD Ostrov, kde podle sdělení předsedy JZD Šamalíka, potvrzeného ředitelem tamní školy Šebelou, byly při odkrývání zeminy nalezeny zbytky popelnice rozdrcené buldozerem a další tmavá místa s pravděpodobnosti nálezů dalších popelnic.

Dr. L. Hosák doporučuje průzkum lokality s typickým názvem Hradisko u Petrovic pro zjištění, zda jde o pravěké hradisko, či o raně feudální sídliště. Toto pojmenování uvádí do souvislosti se zaniklou vesnicí Podolí v těsném sousedství.

Dr. Ervín Černý, rodák z blízkého Podomí, se připravuje k výzkumu souvislosti jmen Cerekvisko a Kněží hora v katastru Rozstání, s obdobnými názvy pocházejícími z období Velkomoravské říše. Také v katastru Petrovic jsou názvy tratí: Kněží hora, Kněženky, Kněžíkov.

Ve sporu biskupa Zdíka s údělným knížetem brněnským o Blansko se uvádí, že tato krajina je dávno v držení biskupů olomouckých. Ke shodě jmen Rájce a Ráječka se stejnými jmény sousedících sídlišt u Zábřeha prof. L. Hosák připouští, že vesnice u Zábřeha byly kolonizovány nejpozději roku 1140 z naši Rájce.

Vznik nových sídelních celků byl v minulosti dán populačním růstem. Část osadníků založila na dosud neosazené půdě novou osadu, jež zůstávala po dlouhou dobu ve styku se starou osadou. V pozdějších staletích v souvislosti s upevňováním světské i církevní moci, došlo k posílení feudálních vztahů. Panovník byl držitelem veškeré neosazené půdy, kterou uděloval šlechtě i s poddanými. Šlechta vznikala především z příslušníků bojové družiny, zastávala různé funkce na panovnickém dvoře a časem nabývala velkého majetku. V jejím zájmu bylo zakládat nové vesnice, jejichž poddaní byli povinni k různým službám, platům nebo naturálním dávkám. Poddaní vznikali jednak ze svobodných členů rodů, které podlehlý převaze mocnějších, někdy i z válečných zajatců. Jejich závislost byla především vyjádřena pracemi pro pána, odváděním renty, zprvu převážně v naturáliích. V období vývoje českého státu, stejně jako v období Velkomoravské říše nebyla zanedbatelná otázka bezpečnosti, sám pastevní systém hospodaření ovlivnil zásadně stavební půdorys vesnice. Tato sídliště byla sice stavěna v různých půdorysných tvarech, avšak vždy v soustředěné výstavbě. Z hlediska úrodnosti půdy je nutno připustit ranější osídlení úrodnějších katastrů Rájce, Bořitova, Petrovic a Ostrova. Do jaké míry v minulosti ovlivnily osídlení na jižní Moravě a Hané nájezdy divokých kmenů, kdy se obyvatelstvo bezpochyby uchylovalo do méně přístupných a méně úrodnějších oblastí, nelze v úplnosti posoudit.

Zalidnění této oblasti bylo nutným předpokladem úspěšné stavby mocných hradů Blanseka a Holštejna. Při tehdejší technice bylo třeba mnoho lidí a mnoha dalších, kteří při rozvíjející se dělbě práce, při tehdejším stavu cest a úrovni dopravních prostředků, museli nutně zajištovat základní životní potřeby poddaných, provádějících stavbu.

Šošůvka na úsvitě historie našeho okolí k hradu Holštejnu, který pochází z doby Václava II. a jehož podhradí se poprvé připomíná roku 1349, ač je v poměrně těsném sousedství hradu, zřejmě nenáležela. Na věci nic nemění ani zjištěni, že v šošůvecké trati Trouby byly nalezeny zbytky vodovodu, vedoucího na hrad Holštýn. V období stavby hradu Holštejna byli již jeho majitelé držiteli vlivných funkci při českém panovnickém dvoře a jistě by nepřipustili postavení vesnice Šošůvky. Musela již v té době existovat jako trvalé vlastnictví k tvrzi vladyků z Petrovic.

13. století současně s vrcholící mocí rodu Přemyslovců na českém trůně zaznamenává značný rozvoj vojenské moci, měst a řemesel. Zároveň vrcholí období domácí (vnitřní) kolonizace i vnější kolonizace, převážně německé. V souvislosti s tím roste neustále potřeba potravin a zemědělských produktů. Bezpečnost ustupuje hospodářské potřebě. Některé ukvapeně zakládané osady také dokonce zanikly. V obecném měřítku dochází také ke změně výstavby nově zakládaných vesnic. K jednotlivým hospodářstvím přiléhají pozemky v jednom celistvém celku za jejich budovami. Vesnice jsou proto značně protáhlé (tzv. silnicovky) a liší se od vesnic z předešlého údobí. Zesiluje také pojem soukromého vlastnictví zaváděním tzv. německého zákupního práva. Tento vývoj je urychlován organizovanou kolonizací osadníky se sousedního Německa, pro naše poměry zejména z rakouského území.

Při poznávání rozsahu osídlení v období Velkomoravské říše jsme odkázáni na výsledky archeologických nálezů. Pro následující období se již sporadicky objevují jednotlivé písemné záznamy. Rostoucí početnost těchto písemných zápisů v Zemských deskách pak vykazuje i záznamy, které někdy jednají k vlastnímu založení sídliště.

Vlastní založeni Šošúvky, tj. vznik osady jako samostatného sídlištního celku po zhodnocení vpředu uvedených poznatků, zvláště pak po posouzení systému výstavby vesnice a její plužiny, lze položiti do rozmezí od údobí zániku Velkomoravské říše (10. století] až do první poloviny 13. století. O osadnících Šošůvky a jejich životě z těchto období nevíme nic.