Patokryje

Tvrz stávala na mírném návrší nad potokem Srpinou na jižním okraji obce. Dnes je tento prostor zastavěn obytnými a hospodářskými objekty.

V 15. stol. ve vsi sídlil rod z Duban, až do 17. stol. se v obci vystřídalo několik šlechtických rodů. Posledním držitelem tvrze byl Bernard Elsnic z Elsnic, kterému byl jeho majetek posmrtně konfiskován za jeho účast ve stavovském povstání. Patokryje připadly Lobkovicům, kteří ves připojily administrativně k Bílině. Pod ní setrvaly až do zrušení poddanství v roce 1848, kdy byly začleněny pod Želenice. Roku 1907 se staly samostatnou obcí.

Patokryje, které jsou dnes chudé na památky, se měly v minulosti čím chlubit. V polovině 18. stol. zde vyrostla barokní kaple sv. Jana Nepomuckého, o sto let dříve kostel a fara. Kostel byl ale roku 1860 zbourán.

Obec byla v minulosti vystavena tvrdým zkouškám přírody. Jsou k dispozici záznamy, podle kterých opakovaně v průběhu 16. až 19. stol. řádila v okolí obce silná vichřice, která pokaždé úplně zničila úrodu. Obec byla zkoušena také po skončení třicetileté války roku 1648, kdy propuštění žoldáci tvořili tlupy a drancovali venkovská sídla. Patokryje však vždy prokazovaly dostatečnou vitalitu svým vztahem k půdě. V minulosti zde stály chmelnice a vinice.

V Patokryjích se začal na počátku 20. stol. rozvíjet spolkový život, vznikl zde Sbor dobrovolných hasičů, Sbor stráže Svobody, Bezkonfesní skupina Svornost.

V závěru okupace, podle kroniky, zde padlo 34 vojáků Rudé armády. Po okupaci pohraničí v roce 1938 byla česká část obyvatelstva odsunuta do vnitrozemí, po válce podobný osud poznamenal místní Němce, kteří byli vysídleni ve dvou etapách do Německa. V první se jednalo asi o stovku osob, v druhé pak 144 osob.

V roce 1946 obec postihla povodeň, která strhla zdejší most přes řeku Srpinu, jenž byl ale neprodleně obnoven. V roce 1950 zde vznikl divadelní soubor Jirásek. Šest let nato postihla ves další přírodní katastrofa. V pondělí 27. srpna 1956 po 19. hodině se obcí přehnala větrná smršť. „Obloha se zatemnila a spustil se velký lijavec, podobný průtrži mračen,“ píše se doslovně v kronice. „po skončení deště se nad obcí přehnala prudká a ničivá větrná smršť. Za jednu a půl minuty strhala střechy, pobořila zdi domů, vyrvala ze země celé velké stromy.“ uvádí dále tehdejší kronikář Václav Baxa starší. Z jedenácti stodol bylo osm srovnáno se zemí a zbylé tři byly bez střech. Ve dvoře stál pásový traktor, který vichřice převrátila, dvoupatrová sýpka, jejíž zeď měla sílu1,5 metru, byla v rozvalinách. Tak charakterizovaly dobové zápisky asi největší živelnou katastrofu v novodobých dějinách.

Smírčí kříž (č.p.75)

Skutečný význam většiny smírčích křížu je zahalen rouškou minulosti. V podstatě šlo o jakési vykoupení z hříchu. Člověk, který někoho zavraždil, vytesal a nechal usadit smírčí kříž – to měla být satisfakce za hřích, kterého se dopustil. Ze stejného důvodu se navíc mezi vrahy a rodinami obětí uzavíraly smírčí smlouvy a smlouvy o hmotném vyrovnání. Všechny tyto akty měly usmířit pozůstalé a vraha a měly očistit duši vraha před bohem. Mohl mít různou podobu. Poměrně často byl na kříži zobrazen i předmět, kterým byla smrt způsobena. Na našem kříži je rytina kalichu s hostií.