Dolní Pohleď

Nejstarší zmínka z roku 1543, původně selská vesnice se sedmi staveními se nachází asi 2 km východně od Zruče nad Sázavou, nad údolím řeky Sázavy. Nyní má obec 32 domů a 102 obyvatel. Na návsi obce stojí udržovaná kaplička, poblíž ní se nalézá požární nádrž. K obci bezprostředně přiléhá tzv. měchonický dvůr, jehož vlastníkem byl kdysi šlechtický rod Schebků, který žil na zručském zámku. Pod silnicí směrem na Pertoltice se skrývá dnes již schátralá panská vila, ve které po opuštění zámku ve Zruči nad Sázavou dožil Jan Schebek. Jako jediný z tohoto šlechtického rodu byl pohřben v nedalekých Pertolticích. Na kopci nad obcí nelze přehlédnout nově zrekonstruovanou bývalou hájovnu, která je dnes soukromým rekreačním objektem.

Stručný stavební vývoj

Vesnice Dolní Pohled´ se nachází asi 2km východně od Zruče nad Sázavou, na mírně svažité terase nad údolím řeky Sázavy. Středem obce je mírně nepravidelná kruhová náves v mělké úžlabině, kolem které je soustředěna zástavba usedlostí. Severně od jádra vesnice prochází silnice, ze které se odpojuje cesta do návsi. U silnice stojí bývalá zájezdní hospoda. Nyní je přestavěná na autoservis. Podél cesty mezi silnicí a návsí je několik nepravidelně rozmístěných chalup.Pozůstatkem středověké situace je půdorysná osnova s návsí a navazujícími cestami. Lze předpokládat, že zhruba do poloviny 18.století tvořily zástavbu vesnice pouze usedlosti kolem návsi a teprve od 2.poloviny 18.století spolu s dělením některých usedlostí započala výstavba chalup podél sesty severně od návsi. Bývalá hospoda u silnice zřejmě vznikla v souvislosti se stavbou silnice, jak naznačuje situace na mapě Stabilního katastru snad v 1. třetině 19.století. Ve starším období do konce 18. století zcela převažovali v zástavbě vesnice stavby roubené. Ještě mapa stabilního katastru z roku 1838, která je nejstarším dokladem půdorysné situace obce, zachytila více než polovinu zástavby žlutě, tedy s převahou spalných konstrukcí. Zděné přestavby probíhaly v průběhu celého 19.století, obdobně jako v ostatních regionech lze usuzovat na starší uplatnění zděných konstrukcí v hospodářských částech domů (chlévy), případně samostatných chlévech, později následovali přestavby obytných částí a stodol. Zděné objekty byly samozřejmě dále upravovány, většina dnešní zástavby usedlostí, chalup a domků je v úpravě z období kolem přelomu 19.a 20.století a mladší.

Oběti 2.světové války

Bylo to 8.května 1945, kdy přes naše kraje začaly ustupovat německé odďíly, které po své porážce na východní frontě prchaly před vítěznou sovětskou armádou "Osvoboditelkou". Naše silnice a mosty duněly po tři dny a noci pod masami německých proudů všech druhů zbraní a služeb. Znovu po nacelých 80 letech dívali se lidé z Fiolníku na novodobé Prušáky, kteří tentokrát na hlavu poraženi, prchali po státní silnici od Kutné Hory směrem na západ k Benešovu a ku Praze. Oddíly německé armády, ustupující prvého dne, daly poznat lidu pod Fiolníkem svou zbabělost a krvelačnost.

V Dolní Pohledi postříleli v poslední chvíli nevinné občany z osady Laziště, kteří na měchonické cestě přihlíželi zmatenému, německému útěku. Mezi zastřelenými byli:Petr Obdržálek(hostinský), Radoslav Skála(kovářský učeń), Jan Šrůtek(vykupovač vajec), Josef Weiskopf(čeledín). S nimi na též cestě zahynuli i pertoltičtí občené:Jaroslav Bělina(rolník),Josef Šmolcnop(obchodní příručí), Bohuslav Karel(syn rolníka z Machovic).

V sobotu dne 12.května 1945, v době , kdy lid pod Fiolníkem vítal již jednotky Sovětské armády, byl na dvoře Jantačova statku v Měchonicích smrtelně postřelen dvěma zatoulenými "esmany" starý lazištský rolník Josef Vávra, který po převozu do kutnohorské nemocnice zemřel. S ním byli postřeleni další členové hlídky František Jantač z Měchonic a František Sechovec z Lažišť. Němečtí zákeřníci však neunikli zaslouženému trestu. V zápětí po činu byli zastřeleni další občanskou hlídkou z Lazišť na okraji lesa Hůry u Měchonic. Boží mlýny domlely a němečtí vetřelci byli navždy vyhnáni.

Sepsáno podle výpisků obecních kronik a vlastních zápisků kronikáře obce vlastějovice pana Vlasáka.