Boží Dar

Rychlý rozmach dolování vedl k četným sporům o průběh státní hranice mezi Čechami a Saskem. Kurfiřt Johann Friedrich roku 1533 smlouvou s dědici pánů z Tetova region získal do svého vlastnictví. V témže roce byla z popudu schneebergských horníků zahájena výstavba obce Božího Daru podle předem stanoveného zastavovacího plánu. Podle pověsti se nová obec původně nazývala Wintersgrün. Název Boží Dar údajně vzešel z výroku saského kurfiřta Johanna Friedricha, jemuž horníci při jeho návštěvě Božího Daru roku 1546 nabídli k odpočinku sedačku ze stříbra. Panovník ji odmítl použít se slovy: „Tento ušlechtilý kov je Vaším chlebem, je to dar Boží“. Prvotním způsobem těžby stříbra a cínu bylo povrchové dolování na výstupech rudných žil a rýžování v náplavech potoků. Podél říčky Černé západně od Božího Daru se zachovalo mnoho rýžovnických sejpů, pozůstatků někdejšího rýžování. Po vyčerpání snadno přístupných primárních ložisek horníci přikročili k hlubinné těžbě ražením štol a šachet. Vytěžené rudy se dále zpracovávaly ve stoupách, mlýnech, hutích a hamrech.

Nejbohatší stříbrnou šachtou byl kolem roku 1540 důl sv. Vavřince. Export zušlechtěného surového stříbra a cínu z tzv. lesních cínových dolů v oblasti Boží Dar, Horní Blatná, Pernink, Abertamy a Hřebečná byl v 16. století velmi významný. S krušnohorským cínem se obchodovalo po celé Evropě. Kromě stříbra a cínu se v okolí Božího Daru těžily také rudy železné, kobaltové a vismutové. V roce 1561 zde bylo nalezeno i několik zrn zlata. Význam božídarského dolování začal klesat koncem 16. století. Citelnou ztrátou byla pro místní hornictví vynucená emigrace luteránských horníků a důlních podnikatelů do Saska po roce 1624. Těžba cínu, byť velmi nízká, se v okolí Božího Daru udržela až do počátku 19. století, zcela zanikla v roce 1820. Dne 6. června roku 1546 získal Boží Dar od saského kurfiřta Johanna Friedricha jakožto zakládací listinu privilegium svobodného horního města. Tou obyvatelům města povolil těžbu stříbra a cínu, založení farního kostela, volné obchodování a provozování řemesel jakož i týdenní a výroční trhy. Toto zásadní městské privilegium dne 25. července 1608 v Praze potvrdil římský císař a český král Rudolf II. a navíc obohatil právem městského soudu, obchodu se solí a právem pivovárečným. O pět let později (3. ledna 1613) tato práva ve Vídni potvrdil také římský císař a český král Matyáš II. Pergamenové originály těchto tří listin jsou dnes uloženy ve Státním okresním archivu v Karlových Varech.

V letech 1546-1547 Boží Dar připadl k zemím české koruny. I poté trvající spory o hraniční území byly definitivně zakončeny tzv. schneebergskou dohodou z 26. října 1556 mezi českým královstvím a saským kurfiřtstvím. Na jejím základě byly přesně vymezeny hranice obou zemí a v létě 1558 vyznačeny hraničními kameny. Vrcholný rozmach božídarského dolování spadá do 50. a 60. let 16. století, kdy město mělo přes 2000 obyvatel. V roce 1580 král Rudolf II. povýšil Boží Dar na královské horní město. Během třicetileté války byl Boží Dar několikrát vystaven drancování a násilnostem. Roku 1643 byl vypleněn Švédy. Po útlumu dolování v 17. a 18. století se původní živé hornické středisko postupně proměnilo v poklidné horské městečko, jehož obyvatelé se živili různými domácími výrobami. Kolem roku 1800 měl Boží Dar necelých 1400 obyvatel a na 200 domů. Během první světové války padlo 88 mužů z Božího Daru. Jejich památku uctil v roce 1925 pomník na náměstí obce.

Po první světové válce se Boží Dar stal oblíbeným letoviskem a střediskem letní turistiky a zimních sportů. Tento dominantní ráz si městečko naštěstí zachovalo i přes osudové peripetie západního Krušnohoří ve 20. století (2. světová válka, odsun německého obyvatelstva, komunistická éra 1948-1989, devastace lidských sídel v padesátých a šedesátých letech, umírání krušnohorských lesů v důsledku průmyslových imisí) až do současnosti.