Tuřice

Přelom 10.-11. století

Někdy na přelomu 10.-11. století vznikl nedaleko odtud, vlastně na okraji uvedeného území, lovčí hrádek či možná knížecí dvorec Lysá, spíše blízko dnešní Staré Lysé než Lysé nad Labem. Zde se odehrály na rozhraní 1. a 2. třetiny 11. století historické události, které významně ovlivnily dění v celém státě na řadu let. V roce 1034 uvěznil kníže Oldřich na Lysé svého, v té době již slepého a vykleštěného bratra Jaromíra, který se navrátil ze zajetí u německého panovníka Konráda, o necelý rok později na stejném místě zastihla Jaromíra krutá smrt z rukou jeho úhlavních nepřátel a posledních vážných soupeřů vládnoucího přemyslovského rodu, Vršovců. I když se jednalo v obou případech o smutné, ba tragické události, přesto svým způsobem svědčí o významu, který Přemyslovci a nejen oni, Lysé i celé okolní oblasti přikládali. Díky bohatství lesů se s určitostí stala rovněž jejich oblíbeným lovištěm.

Brzy po uvedených krvavých činech ovšem zdejší kraj ztratil svou významnou úlohu v dějinném vývoji. Souviselo to nepochybně se zánikem konkurenčního mocenského centra v Slavníkovské Libici r. 995, neboť poté zájem Přemyslovců směřoval spíše na sever a na západ od Prahy. Zároveň území pozbylo charakteru jakéhosi údělného knížectví, který v 10. a na počátku 11. století zřejmě mělo. V dalších desetiletích jsou údaje v písemných pramenech, jež by se alespoň okrajově týkaly regionu, který nás zajímá, velice kusé. Spíše se objevují jména již poměrně vzdálenějších vsí v okolí Benátek nad Jizerou a Mladé Boleslavi (Obodř, Mečeříž, Chotětov, Žerčice atd.).

Jsme tedy nuceni přeskočit téměř 150 lež až do roku 1194, kdy se poprvé v dokumentech setkáváme se jménem samotné vsi Tuřice. K uvedenému roku 1194 je datována listina, vydaná pražským biskupem Jindřichem. Stvrzuje v ní koupi dvoru Roveň bratry špitálu jeruzalémského, tedy pravděpodobně řeholníky řádu křížovníků s červeným křížem. Mezi svědky, „qui viderunt et audierunt“, tedy kteří viděli a slyšeli je uveden i „Zbraslaus de Turic“. Zbraslav z Tuřic. Jedná se bezpochyby o vladyku, majitele dvorce, možná i tvrze, stojícího v katastru dnešní obce. To je ovšem vše, co o něm můžeme říci, žádný další pramen, kterých je ostatně pro celé období raného středověku velice málo, se již o něm nezmiňuje.

A opět bude potřeba v toku času postoupit o značný kus dopředu. Po celé 13. století, ani v 1. polovině 14. století se jméno Tuřice v písemných pramenech neobjevuje. Až teprve z r. 1354 pochází listina, v níž je Jošt z Tuřic jmenován mezi několika dalšími zemany a snad i duchovními správci z okolí (mj. jsou zde uvedeni Pavel a Jan řečení Hole z Předměřic, Magdalena vdova po Petrovi z Předměřic či Martin od kostela v Lysé, kteří byli pověřeni děkanem kamenským (kamenský či kamenický děkanát byl v této době církevní správní jednotkou, zahrnující rozsáhlé území severovýchodně od Prahy), coby vykonavatelé blíže nespecifikovaného poslání.

Léta 1384 - 1618

Následující desetiletí jsou na zmínky o Tuřičích poněkud bohatší. K r. 1375 je jmenován Hassko de Turzicze - Hašek z Tuřic, který prodal Slavatovi, děkanu boleslavskému jakési dnes již obtížně lokalizovatelné zboží včetně několika přidružených platů. A konečně o devět let později se z temnoty vynořuje Pesco de Turzicze, tedy Pešek z Tuřic, který ve jménu Gedrudy z Milčevsi hájil pomocí zemských desek blíže neurčenou koupi (bezpochyby se jednalo o zakoupení dvorce či pozemků). Zde máme i přesné datum: 6. března 1384.

V průběhu oněch dvou staletí, ohraničených prvním a posledním z doposud uvedených dat, tedy léty 1194 a 1384, došlo ovšem ve vývoji státu a společnosti k rozhodujícím změnám. Zatímco Zbraslav byl ještě s největší pravděpodobností drobným zemanem, jehož tvrziště bylo bezvýhradně obklopeno panovnickými či nejvýše církevními pozemky. Pešek už žil uprostřed velkého a stále se upevňujícího feudálního panství. Někdy v průběhu 14. století se Tuřice staly součástí brandýského zboží. Přesnější údaj nelze z dochovaných dokumentů stanovit, je však pravděpodobné, že již první známý majitel panství, Jan z Michalovic, mohl mezi své statky zahrnout i pole a louky v Tuřicích a pobírat od svých tuřických poddaných předepsané dávky.

Jan (či Ješek) z Michalovic patřil ostatně k nejvýznamnějším příslušníkům svého rodu, jenž od konce 13. století ovládal značnou část středního a dolního Pojizeří a Pobezdězí. Roku 1374 zastával mj. čelnou funkci přísedícího na zemském soudě. Po méně výrazném Petru z Michalovic vzal správu území r. 1382 jeho syn, opět Jan, což bylo jméno oblíbené nejen v tomto panském rodě, nýbrž ve středověku vůbec. Dobrodružný život a politická aktivita jmenovaného šlechtice ovlivnily i dění v našem regionu. Jako spojenec moravského markrabího Jošta se podílel na panské vzpoře proti Václavu IV. a přičinil se podstatnou měrou o jeho zajetí. Janovo jméno najdeme mezi prvními na dohodě o příměří, kterou obě znepřátelené strany podepsaly v r. 1399. Částečně z nutnosti, částečně zřejmě jako uznání Janových schopností, mu pak král udělil řadu významných funkcí, včetně titulu zemského písaře.

Důležitou roli posléze sehrál Jan z Michalovic v husitských válkách. Zprvu věrný spojenec Zikmundův v bojích o Prahu v r. 1420, v nichž padl i jeho syn Jan mladší, byl po oslabení katolické strany nucen strpět pro něj jistě kruté příkoří, když se přes jeho statky přehnalo v odvetu vojsko kališnických Pražanů. V r. 1423 nacházíme ještě Janovo jméno mezi zástupci katolické strany při volbě zemských správců, během nevydařeného pokusu usmířit válčící strany a vrátit zemi pokoj. V letech 1428-29 je v souvislosti s brandýským panstvím uváděn trochu záhadně Smil ze Šternberka, nicméně šlo zřejmě pouze o zástavu či krátkodobou změnu majitele vlivem válečných událostí, neboť ve 30. letech převzal správu statků Petr z Michalovic. Jeho syn Jindřich, přezdívaný Kruhlata, ač rovněž katolík, byl věrným spojencem a dobrým přítelem husitského krále Jiřího z Poděbrad.

Již v dobách, kdy Jiří ještě o získání trůnu vůbec neuvažoval, stál Jindřich pevně po jeho boku, ať už jako vedoucí představitel landfrídu (tedy svazu šlechticů a měst) boleslavského kraje či později jako jeden z rádců během období, kdy Jiří vykonával funkci zemského správce (po r. 1452). V této době, konkrétně v r. 1447, je v pramenech uváděn Petr Popel z Vesce sedící na Tuřici. Patrně se jedná o dočasného majitele uvedeného dvorce či tvrze, jednoho z řady drobných vladyků, jejichž význam v tomto období již klesal a kteří byli stále více zatlačování velkými panskými rody, jako byli právě Michalovici.

V osobě Jindřichově stáli bezpochyby na vrcholu své slávy, zejména když v r. 1458 byl Jiří z Poděbrad zvolen českým králem a jeho věrný přítel se stal nejvyšším zemským komorníkem. Když však o deset let později bezdětný Jindřich padl u Turnova v boji proti Lužičanům, znamenalo to prakticky zánik rodu, jenž po dvě staletí určoval osud území severovýchodně od Prahy. I když michalovická krev kolovala nadále v žilách několika Jindřichových provdaných sester, vymření rodu „po meči“ bylo dle tehdejších hledisek, jež v podstatě převzala i novodobá historiografie, považováno za jeho konec.

Nejstarší z Jindřichových sester, Magdalena (či Mandalena) získala dědictvím veškerý majetek svého bratra. Samozřejmě ne pro sebe, nýbrž pro svého manžela, jímž byl člen předního moravského rodu Jaroš Tovačovský z Cimburka. Výčet dědictví v listině z roku 1469 nám výslovně potvrzuje, že Jaroš Tovačovský se stal pánem veškerého zboží brandýského „včetně tvrze pusté Tuřice, vsí Sobětuchy u Tuřice“.

U této zmínky je nutno se zastavit, a to ze dvou důvodů: jednak dokazuje, že původní vladycká tvrz, sídlo Zbraslavovo a snad i dalších jmenovaných zemanů, tedy Jošta, Peška a Haška, byla nyní již několik desetiletí neobsazena. Petr Popel z Vesce tedy skutečně s největší pravděpodobností hospodařil na menším dvorci, jehož polohu dnes neznáme. Připustit ovšem musíme i možnost omylu, ať už v původním, bohužel z dostupné literatury nezjistitelném pramenu, nebo v literatuře, jež jej interpretovala.

Druhá, významnější okolnost, provázející vstup Tovačovských z Cimburka na scénu dolního Pojizeří, je první uvedení jména vesnice Sobětuchy. Neznamená to pochopitelně, že vesnice byla založena v onom roce 1469, ba ani krátce předtím (stejně jako Tuřice mohly existovat již několik desítek let před r. 1194).

Když se smrtí Magdaleninou přetrhlo poslední pouto, jež vázalo náš region s rodem Michaloviců a když se Jaroš Tovačovský brzy poté oženil s Johankou Krajířovou z Krajku, jako by tím zároveň odcházel z kraje středověk, jehož symbolem by typický šlechtický rod období vrcholného feudalismu, páni z Michalovic, mohl být. Na jeho místo nastupují v osobě Johanky Krajířové z Krajku rody, o nichž lze bez nadsázky říci, že kraji přinesli renesanci nejen v myšlení, ale i ve výtvarném umění, zejména v architektuře. I když největší prospěch z jejich vlády měla města, a z nich především Mladá Boleslav, nezůstala jistě bez účinku ani v malých poddanských vsích, jakými byly Tuřice či Sobětuchy.

Zatím jsme ovšem ještě v jakémsi mezidobí. Jaroš Tovačovský zemřel během morové epidemie v r. 1483 a jelikož jeho syn Adam byl v té době ještě nezletilý, správu panství převzal strýc a poručník Ctibor Tovačovský z Cimburka. Zájemcům o historii a dějiny literatury to zajisté není jméno neznámé. Jeden z největších českých humanistů a překladatelů období rané renesance patřil k výrazným osobnostem své doby. I když povinnosti, spojené s funkcí moravského zemského hejtmana, mu nedovolovaly plně se věnovat řízení svých českých statků, jeho poddaní tím nikterak neutrpěli. Činnost Ctiborova, jak ji známe alespoň částečně z dochovaných pramenů, se dotýká i naší tématiky, neboť v r. 1488 vydal plat 10 kop grošů ročně v Sobětuchách Markétě z Tupadl. Jednalo se o dávky, které již dříve zakoupil Jaroš Tovačovský od Jiříka Fricka z Harasova.

Po Ctiborově smrti v r. 1494 se vlády nad majetkem ujali společně Adam Tovačovský a jeho matka Johanka z Krajku. Adam se však z nabytého bohatství dlouho netěšil, neboť již v r. 1502 (v pouhých 21 letech) zemřel. K období jejich společné správy, na níž se navíc podílel i Johančin bratr Kunrát, se dozvídáme o Václavu z Újezdce, jenž měl údajně rovněž vlastnit v Tuřicích jakési zboží. Je možné, že se opět jednalo o menší poplužní dvůr, jistotu v tomto směru ovšem mít nemůžeme.

Johanka se brzy po Adamově smrti znovu provdala a přivedla takto na svá panství nového vlastníka z vysokých dvorských kruhů, nejvyššího komorníka a kancléře Jana ze Šelnberka. Poté, co Jan po pouhých šesti letech opustil tento svět, využil v r. 1510 zdánlivého bezvládí na brandýském panství ziskuchtivý soused Albrecht z Kolovrat k loupeživému nájezdu, když coby základny k útoku použil tradiční kolovratské državy v nedalekých Košátkách. Brandýs i jeho okolí včetně Tuřic a Sobětuch se mu sice podařilo obsadit, ale ze své kořisti se těšil jen krátce, protože v následujícím roce zemřel. Navíc zavlekl vdovu Kateřinu do dlouhých a bezvýsledných sporů, jež dospěly až k nejvyšší soudní instanci, totiž ke králi Vladislavu Jagellonskému, zastoupenému nevyšším purkrabím. Kateřina byla nevyhnutelně poražena a musela veškerý neprávem nabytý majetek navrátit oloupené Johance z Krajku.

Staronová majitelka již ovšem v této době ztratila o světské dění zájem. Souviselo to částečně s jejím poměrně vysokým věkem, především ale s důrazem, jenž od chvíle, kdy před několika lety přestoupila k Jednotě bratrské, kladla na duchovní stránky života. Podpořena rozhodnutím sněmu Jednoty bratrské předala 10. srpna 1513 veškerý majetek svému bratru Kunrátovi Krajířovi z Krajku včetně „v Tuřici tvrze pusté, dvoru poplužního pustého, vsi celé“.

Nový majitel, od r. 1523 nejvyšší komorník království, patřil k bezvýhradným podporovatelům Jednoty bratrské. Členové Jednoty, jinde krutě pronásledovaní, nalézali na Boleslavsku a Brandýsku útočiště již za Tovačovských z Cimburka a Jana ze Šelnberka. Nyní však se jim vrchnost stala skutečným ochráncem, jenž dokázal nejrůznějšími způsoby vždy zmírnit tvrdé restrikce, uplatňované vůči Jednotě panovníkem a ve vzácné shodě katolíky i kališníky. Za to přinesly vůdčí osobnosti Jednoty bratrské do našeho kraje již zmíněné duchovní obrození, projevující se v rozvoji školství, písemnictví, architektury a hudby. Jejich vliv na vesnici byl pochopitelně menší než ve městech, kde měli své sbory a školy, nicméně nelze jej zcela vyloučit.

Když byl r. 1526 Kunrát Krajíř z Krajku vybrán mezi osm volitelů a přispěl tak k nástupu Ferdinanda Habsburského na český trůn, určitě také on doufal, že nastává doba náboženské a politické svobody. Příslušník nejmocnějšího evropského panovnického rodu, opory katolické církve, měl ovšem s českými zeměmi jiné úmysly. Pro své záměry plně využil vhodného okamžiku. Ten nastal po porážce stavovské vzpoury v r. 1547. Z dnešního hlediska nebyla snad tato rebélie příliš významná. Jednalo se přece o pouhé odmítnutí vojenské pomoci panovníkovi proti oddílům německých protestantských knížat. Z hlediska Ferdinandova šlo ovšem o bezprecedentní odepření poslušnosti vůči bohem ustanovenému vládci země a podle toho tak po vítězném návratu z boje jednal. Řada vůdců povstání byla uvězněna, čtyři z nich dokonce popraveni. Všichni bez rozdílu byli postiženi zabavením majetku, ať už veškerého nebo jeho části. Mezi nimi pochopitelně i Kunrátův syn Arnošt Krajíř z Krajku, který měl na všech stavovských akcích významný podíl. Zatímco Boleslavsko mu bylo odejmuto a znovu vráceno, ovšem formou panovnického léna a později po omilostnění vůdců vzpoury mu bylo dokonce navráceno do plného vlastnictví, o brandýské zboží přišel nezvratně a definitivně. Příchodem královského hejtmana Maxmiliána Vlenického počátkem r. 1548 můžeme tedy otevřít novu kapitolu dějin brandýského panství včetně obcí Tuřice a Sobětuchy. Kapitolu, zahrnující časový úsek plných 300 let, kdy jediným majitelem celého kraje byla královská a později císařská komora.

Je pochopitelné, že tento vývoj situace vedl ne snad ještě k úplnému zastavení činnosti Jednoty bratrské v Brandýse a v jeho okolí, znamenal však její značné omezení a zatlačení do ilegality. K novému, i když jen dočasnému uvolnění poměrů došlo až po r. 1564 po nástupu Maxmiliána na královský trůn a zejména pak za vlády jeho podivínského nástupce Rudolfa II.

Význam Brandýsa jako centra komorního zboží přitom v této době nesporně vzrostl, neboť právě Rudolf II. si jej vyvolil za své letní sídlo a také jeho nenáviděný bratr a krátkodobý nástupce Matyáš zde velmi často pobýval.

Léta 1618 - 1918

Perioda třicetileté války, započatá stavovským povstáním v r. 1618, byla pro oblast dolního Pojizeří a středního Polabí nelehká a na dlouhá desetiletí zde zanechala kruté a nesmazatelné stopy. Stavovské vojsko, jež během povstání opanovalo území severovýchodně od Prahy, bylo krátce po bělohorské porážce vypuzeno. Nastalo jedenáctileté období relativního klidu, narušovaného jen občasnými průtahy císařských oddílů. Zato 30. a 40. léta přinesla kraji události mnohem vzrušivější a v důsledcích neblahé. Nestal se sice přímým dějištěm bojů, ale časté pobyty vojsk obou stran, střídání momentálních vládců znamenaly nejen pustošení a rabování, ale také neustálé násilné vybírání daní a dalších poplatků, rekvizice, následně pak obrovské zadlužení. Samozřejmě i nutnost živit a ubytovávat nenasytné vojenské oddíly. Takto protáhli krajem v r. 1631 Sasové a poté se zde třikrát na delší dobu usadili Švédové: v r. 1634, 1639 (generál Banner) a těsně před uzavřením Vestfálského míru v r. 1648 (generál Torstensson). Vytvářeli si zde zázemí pro opevněnou linii na Labi a k rozhodnému útoku na Prahu, k němuž ovšem v podstatě nikdy nedošlo (nepočítáme-li nedůrazný výpad v posledních týdnech války v r. 1648). Pobyty císařských pluků v mezidobích přitom pro Brandýsko nebyly o nic menší pohromou.

Není tedy divu, že soupis obyvatel z půdy z r. 1654, obecně známý pod jménem „berní rula“, udává v Tuřicích pouze sedm sedláků, kteří vlastnili půdu o celkové rozloze 350 strychů (asi 100,7 ha) a čtyři chalupníky s poli o rozloze 81 strychů (23,3 ha). V Sobětuchách bylo stálých obyvatel ještě méně, žilo zde jen pět sedláků s celkovým výměrem půdy 240 strychů (69 ha) a dva chalupníci se 60 strychy země (17,3 ha).

Následující desetiletí se obešla bez vzrušivých politických událostí a válečných půtek, což po ničivých vichrech třicetileté války bylo nezbytně nutné k zotavení země i jejich obyvatel. Zpustošená oblast se ovšem vzpamatovávala jen pomalu, opuštěná pole sice začala být postupně obdělávána, na druhé straně úbytek pracovních sil a nízká produktivita zemědělské výroby vedly k utužení roboty a poddanských povinností vůbec. Platilo to pro většinu panství, přičemž přístup vrchností k poddaným byl značně rozdílný. Obecně lze říci, i když ne bezvýhradně, že postavení nevolníků na korunních statcích bylo relativně lepší, alespoň v tom smyslu, že zde byly striktně dodržovány a nikoliv překračovány předepsané roboty a dávky a navíc od poloviny 18. století se právě komorní a některé církevní statky staly předmětem pokusů o uvolnění tuhých feudálních pout a podporu samostatné iniciativy rolníků s cílem zvýšit celkovou produktivitu zemědělství. Samozřejmě se všechny uvedené okolnosti týkaly i Tuřic a Sobětuch.

Počet obyvatel nijak výrazně nerostl, jak o tom konec konců svědčí srovnání již jmenované „berní ruly“ a více než o sto let mladšího „tereziánského katastru“. V r. 1757, kdy jako držitel panství je uvedena členka habsburského rodu princezna ze Savoje, nacházíme v Tuřicích jedenáct osedlých , z toho pouze tři vlastnili pozemek o rozloze 15,1 - 30 strychů, 6 rolníků obhospodařovalo polnost o ploše 30,1-60 strychů a pouze dva z místních obyvatel patřili k majetnější vrstvě s půdním majetkem o rozloze větší než 60 strychů. Sobětuchy měly pouze osm osedlých, žádný z nich však nebyl v kategorii do 30 strychů půdy, zato pět vlastnilo polnosti o ploše 30,1-60 strychů a dva pozemky o velikosti nad 60 strychů. Na rozdíl od plně „rolnických“ Tuřic se v Sobětuchách v onom roce 1757 vyskytovali šenkýř a kovář, což lze považovat, vzhledem k nepatné velikosti vesnice, za jev pozoruhodný.

Zmíněný zalesněný pozemek v katastru Sobětuch, i když rozlohou téměř pominutelný, nás upomíná na skutečnost, že lesy východně od Brandýsa se po staletích opět staly oblíbeným lovištěm příslušníků panovnického rodu. V bezprostřední blízkosti Tuřic a Sobětuch, v Hlavenci, nám tento fakt dodnes připomíná nádherný Braunův lovecký pomník Karla VI., zřízený zde uměnímilovným hrabětem Šporkem r. 1725.

O dvě desetiletí později krajem několikrát táhly pruské vojenské oddíly během jednotlivých fází válek o rakouské dědictví. V r. 1741 stál v jejich čele samotný Friedrich II. coby spojenec Karla Albrechta Bavorského, nárokujícího si český trůn. Po třech letech směřovaly od Frýdlantu a Liberce ku Praze pluky prince Mořice Dessavského. Ve druhém roce tzv. sedmileté války, tj. v r. 1757, pronásledovaly oddíly pruského generála Schwerina opět západním směrem rakouského vojevůdce Konigsecka s jeho neúspěšnými pluky, aby v zápětí, po vítězství Rakušanů u Kolína, obráceným směrem prchala celá pruská armáda se svým králem v čele.

To už ovšem byl plných šest let v platnosti reskript Marie Terezie z 23.1.1751, uzákoňující krajské zřízení. Pro Tuřice i Sobětuchy znamenalo vydání této zákonné normy pouze potvrzení již déle trvajícího stavu, totiž příslušnosti ke kouřimskému kraji.

A právě územní a správní změny ovlivnily dění v našich obcích v následujících desetiletích zdaleka nejvýrazněji. Určité kladné změny s sebou přineslo zrušení nevolnictví v r. 1781, jako mnohem důležitější pro rozvoj obcí se však jeví zrušení poddanství v r. 1848 a především zákonem stanovené nové správní rozdělení z r. 1850, jež definitivně odstranilo vrchnostenskou správu a nastolilo systém okresních hejtmanství a volených obecním zastupitelstev.

Obec Tuřice, sestávající z osad Tuřice a Sobětuchy, připadla k okresnímu hejtmantsví mladoboleslavskému. Byly tak přerušeny staleté svazky, poutající je k Brandýsu. Příslušnost k mladoboleslavskému správnímu centru pak zůstala, přes rozličné krátkodobé opravy správního systému, kdy např. některé samosprávné pravomoci byly přeneseny do Benátek nad Jizerou, v podstatě zachována až do dneška, s výjimkou let 1949-1960. Tehdy díky soustavě malých okresů se obě obce na jedenáct let vrátily k Brandýsu nad Labem.

Tuřice i Sobětuchy vždy zůstaly spíše malými vesnicemi zemědělského charakteru. Růst počtu obyvatelstva a domů nelze rozhodně označit za mimořádně rychlý a výrazný. Dle Schallerovy topografie z r. 1788 měly Tuřice 24 domů a Sobětuchy 15 domů, Sommer ve svém přehledu z r. 1844 uvádí pro Tuřice 274 obyvatel v 29 domech, pro Sobětuchy 105 obyvatel v 15 domech. Do r. 1878 vzrostl počet domů v Tuřicích na 40 a žilo v nich 301 obyvatel, zato v Sobětuchách ve stejném počtu 15 domů o obyvatele více než v r. 1844.

Historický vývoj jména obce Tuřice.

Jako u většiny jmen obcí, nemůžeme mít jistotu ani v tomto případě. Jako nejpravdě-podobnější se jeví vědecky podložená verze našeho patrně nejvýznamnějšího odborníka v této oblasti prof. Antonína Profouse. Ten soudil, že uvedený název vznikl přidáním jmenné přípony - „ice“ ke slovu „tuří“, což ve staročeštině znamenalo louku (v literatuře je dochováno pomístní jméno „turá lúka“). Pouze do oblasti bájí a legend, nicméně dodnes pro nás půvabných a přitažlivých, můžeme odkázat teorie o původu jména obce od Tura či Tyra, dle pověstí jednoho ze staroboleslavských vrahů knížete Václava, stejně jako romantické názory, že „tuřice“ byly staroslovanské slavnosti letního slunovratu, nejbujnější a nejveselejší v celém roce, za tajemné noci, kdy člověku bylo dopřáno za pomoci kouzelného kapradí vyplnění všech jeho tajných tužeb. Tance, medoviny a „radosti ohnivého mládí v šeru hvozdů“ se prý přitom užilo do sytosti. Nádherná představa, snad i pro dnešní občany Tuřic, ale vědecká pravda je bohužel poněkud šedivější.

V případě Sobětuch je výklad geneze tohoto slova mnohem jednoznačnější než u Tuřic a jednotliví autoři se na něm (až na nepatné výjimky) plně shodují. Vesnice nepochybně dostala jméno podle svých obyvatel „sobětuchů“, tj. lidí, kteří „sobě tuší“, jsou odvážní, dávají naději. Zcela ojedinělý a okrajový názor o původu názvu podle vladyckého rodu Sobětuchů nemá v pramenech nejmenší oporu.

Tvrz v Tuřicích

Tvrz v Tuřicích stávala při zdejším sídle, patrně dvorci, a již roku 1194 se po ní psal Zbraslav z Tuřic „Zbraslaus de Turic“, připomenutý jako svědek na kupní listině pražského biskupa Jindřicha.

V r. 1354 zde sídlil Jošt z Tuřic, který měl rovněž podací kostelní právo v sousedních Předměřicích. K jeho potomkům patřil r. 1375 Hašek z Tuřice „Hassko de Turzicze“, který prodal část zboží staroboleslavské kapitule.

V r. 1400 na Tuřicích seděli Ruprecht a Jetřich z Tuřic a r. 1407 spravoval zboží Janda z Předměřic se syny. Nejpozději v této době se dostala určitá část Tuřic do rukou pánů z Michalovic.

R. 1447 náleželo zemanství, nikoliv celá ves Petru Pavlovi z Vesce na Tuřici. Na konci 15. století je doložen Václav z Újezda. Jeho sídlem byl patrně jen pouhý zemanský dvorec.

Tvrz se dvorem zpustla patrně následkem válek 15. století, v soupisu dědictví Jaroše Tovačovského z Cimburka se v r. 1469 již připomíná jako pustá.

Když v r. 1513 Johanka z Krajku postoupila svůj majetek bratru Kunrátovi z Krajku, tak se v Tuřicích uvádí mimo vsi znovu pustá tvrz a též pustý dvůr.

Od tohoto roku do 1850 patřily Tuřice k panství Brandýs nad Labem.

Někdejší tvrz se nacházela v poloze „Na poustkách“. Ještě ve čtvrtině 20. století bylo na vyvýšeném jizerském břehu na pozemcích statku čp. 27 patrné tvrziště. Lokalita byla definitivně zničena při výstavbě dálnice směrem na Prahu.

V obci se dodnes nacházejí zazděné konce chodeb, které mají údajně vést až do Benátek nad Jizerou.